Měl jsem psa a kočku/Ben, Bijou, Blackie a Bibi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ben, Bijou, Blackie a Bibi
Autor: Karel Čapek
Zdroj: [1]
Vydáno: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983
Licence: PD old 70

Když se naplnil čas a ukázala se jistá znamení na nebi i na zemi, ohlásil jsem své fence Iris, že nebudu klásti překážek jejímu štěstí a že jí dám chotě, jaký je jí hoden; že ovšem žádám, aby bylo matrimonium rite consummatum, torus conjugalis, pater certus a zkrátka všechno v pořádku. Iris zavrtěla ocáskem, výrazně tím dávajíc najevo: Pane, staň se tvá vůle, ale honem!

Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 D.F.St.B. 12233, M.F.T. 371/II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se dokolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubík udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nejjemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.

Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým – To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! Všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy – je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nejsladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce – ženské při takových okolnostech vždycky září –, že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.

Kdybych byl včas měl nápad, abych po vzoru našich předků po denní práci těžkou rukou zapisoval do starého kancionálu důležité rodinné události, vypadala by tato kronika asi takto:

5. den: Už dovedou nejen pištět, ale také broukat, vrnět, kvičet a mlaskat. To černé přelezlo v boudě z kouta do kouta, hlasitě pištíc nad svou odvahou. Jinak leží na jedné hromádce nebo jsou přisáty k matčinu břichu, jež přitom našlapávají a hnětou předními tlapkami. Z toho je vidět moudrost přírody.

6. den: To černé vypadlo z boudy; dalo se to čekat, bylo příliš podnikavé. Bude to silný a statečný pes, neboť vřískalo přitom pronikavě jako zařezávané sele.

7. den: Počínají chápat rodinné vztahy: jedno odstrkuje druhé od matčiných struků.

9. den: Zdá se, že se perou.

10. den: To bílé s černým monoklem otevřelo levé oko.

11. den: Už jsou otevřeny všechny oči kromě jednoho. Proč mají tak veliké hlavy?

12. den: Mají bříška jako bubny. Ustavičně vypadávají z boudy, strašně křičíce. Hlasy mají mohutné. Ten s tříbarevnýma ušima zaštěkal!

14. den: Dnes jim Bubíkův pán kupíroval ocásky; nemohl jsem se na to dívat. Pak tam zůstaly ležet čtyři bílé ocásky, něžnější než dívčí malíček. Chtěl bych je schovat a později dát každému štěněti jeho ocásek na památku; ale bojím se, že by je sežrali. Nechám je zakopat. (Ty ocásky.)

15. den: Už dělají loužičky. Tím se začíná jejich samostatný život.

Byl bych takto mohl den po dni zaznamenávat jejich pokroky po stránce intelektuální a mravní: kdy počali štěkat a vrčet, vyskakovat z boudy, hopsat po schodech, honit se s hrozným rykem, do všeho kousat, do všeho strkat nos, vlézat do každé díry, spát na každém klíně a vůbec se chovat tak, jako se chovala štěňata už za časů moudrého krále Jiříka z Poděbrad.

Avšak zameškal jsem znamenat tento povlovný vývoj událostí, a tak se stalo, že jednoho božího dne ve mně vyvstala hrozná představa, že můj dům i zahrada jsou zaplaveny čtyřiceti čtyřmi tisíci štěňat: z každého kouta ryčel řev bratrské rvačky; z každé díry čouhala ježatá hlava štěkající chlapeckým diskantem nebo prchající ocásek; na každé nohavici při každém kroku mně visel hrozen vrčících a kousajících štěňat; každý člen domácnosti chodil s plnou náručí štěňat; v každém koši a hrnci, na každé utěrce, v každém střevíci a klobouku spala hromádka bílých a černých štěňat. Nebylo kam postavit nohu: buď se tam hemžilo štěně, nebo tam byla loužička; nejčastěji oboje. Nebylo možno se dopočítat; vzal jsem si všechny čtyři kusy do pokoje; když jsem je za půl minuty počítal, byla tam čtyři štěňata, ale pět loužiček. Říkám vám, takové štěně je div přírody; je to nevyčerpatelný zdroj zábavy a loužiček. Věc by se měla vyzkoumat; myslím, že u temeniště všech řek (nebo aspoň těch velikých) je hájovna, kde hajný chová čubu (jmenuje se Dora, Flóra, Diana, Sylva či Amina) s devíti štěňaty.

První, kdo ustoupil před touto katastrofální záplavou štěňat, byla sama Iris, vyschlá jako lunt a s břichem do krvava vysátým; učila je sice veškerým psím předmětům, a to jednak povinným (pronásledovat, útočit, popadnout protivníka za týl, hrabat v záhonech, odnášet všechny předměty, hryzat všechno, co se nehýbe), jednak nepovinným (tančit, honit si ocásek, drápat se lidem na klín, prolézat plotem k sousedům atd.); ale když skončila své přednášky, uchýlila se do některého pokoje a zavřela se tam, vybíhajíc, jenom když některé z jejích čtyřiceti čtyř tisíc dětí zaječelo příliš zoufale. Nu, nic se nestalo; to se jenom Ben zakousl do ocásku Bibimu a Bibi se strašným nářkem a spíláním táhne vrčícího Bena po devadesáti devíti schodech střemhlav dolů; nebo Blackie strčil hlavu mezi tyčky a teď ji nemůže vyndat; nebo Bijou rozžvýkal drát elektrického vedení a dostal ránu; něco takového se totiž přihází každou osmdesátou šestou vteřinu. V takovém případě Iris přiběhne zvláštním starostlivým poklusem a olíže dotyčné dítě; dotyčné dítě pak zanaříká a zavrní a horempádem se přisaje k maminčinu knoflíku, který ještě pro tyto okamžiky útěchy uchoval poslední kapičku mléka. Avšak Blackie nestrpí, aby Bibi pil u maminky; vrhne se na něho s válečným rykem a vleče ho za tlapku pryč, čehož použije Ben a pověsí se Blackiemu na ucho. Tu se Iris honem vytratí a uchýlí se do svých komnat.

(Zajisté jste si všimli, že všichni ti čtyři chlapíci mají jméno od B; jsou totiž z druhého vrhu; podle kynologických pravidel dostávají psí generace jména podle abecedního pořádku. Už teď vymýšlím jména pro další vrhy; například až budeme u písmene Q, mám připravena jména Quido, Quasimodo, Quovadis, Quítek, Quentlík, Quíčala a Quap; ale největší starosti mi dělá písmeno Ch a Z.)

Na jednu osobu nesmím zapomenout; je to kočka. Okázale ignorovala radostnou událost v rodině; v prvních dnech svého mateřského nadšení a pýchy ji chtěla Iris přinutit, ano přinutit, aby se šla podívat na její dětičky; strkala ji čumákem do boudy, ale kočka s výrazem ošklivosti zamávala ocasem a vznešeně odcházela jako dáma, kterou by někdo nutil, aby se šla podívat k jeskynním lidem. Irisku to zřejmě zamrzelo. “Když nechceš, tak nech tak,” řekla, a od té doby ze msty vyžírala kočce její misku.

Pokud nás lidí se týče, byli jsme prostě osypáni všemi B; drápali se nám po nohou, vrhali se s největší rozkoší na naše nosy a zejména uši, učili se na nás přepadat a pronásledovat odpůrce nebo zakousnout se do šíje suponovaného nepřítele, totiž našich lýtek, cvičili se na našich prstech v hryzání a obírání kostiček, vysílali v noci hromadné deputace, že chtějí mlíčko s máčenou houskou, mrholili se nám po střevících, chtěli se chovat v náručí a na klíně, přičemž všichni na sebe bratrsky žárlili, což se ovšem skončilo obecnou rvačkou a randálem; kam se vrtli, spáchali nějakou škodu nebo hromádku, a když jsi, rozzuřen spravedlivým hněvem, popadl takového provinilce za límec a zvedl do výše, tu on vykulil oči tak nevinně a svěsil tlusté tlapičky s takovým výrazem, že... že... no, zkrátka, pak ti olízl nos, dostal hubičku a mohl zas ťapat za dalším dobrodružstvím. Někdy se stalo, že všech čtyřiačtyřicet tisíc B usnulo; tehdy jsme je s úzkostí chodili počítat, jsou-li všichni; obyčejně jeden chyběl a našel se teprve po dlouhém a horečném hledání spící v popelu, v koši s prádlem nebo v zahradním hydrantu.

Jednoho dne jsem svolal všechny B (jednoho jsem sevřel mezi koleny, dva jsem třímal v rukou a čtvrtý visel na mé kravatě) a ohlásil jsem jim: “Holoto mizerná, čerti, bando a neřádi, takhle to už dál nejde; já vás musím dát z domu. Opatřil jsem vám krásná místa; namluvil jsem čtyřem lidem, že jste nejmírnější a nejlíbeznější zvířátka pod sluncem; já už jsem s vámi za těch osm neděl zkusil dost, teď ať to hledí vydržet jiní.” Po těchto a jiných povzbuzujících proslovech jsem je poslal do světa. První šel černý rváč a násilník Blackie zároveň s darebou Bijou, co má ten černý monokl; pak šel poťouchlý Ben; poslední odešel zamračený a bručivý Bibi. Zůstali jsme sami. Bylo nám tak nějak smutno. Už nikdy, vzdychli jsme, raději už nikdy nechceme mít štěňata.

Tři dny byla fenka Iris smutná; jednak hledala děti, jednak se styděla, že je tak vychudlá a vypelichaná. Pak na ní vyrazily nové bílé vlásky; tu přišla rozkošně se vrtíc, skočila mi na klín a něco mně šeptala do ucha. Bylo to: “Člověče, já už nejsem maminka, já jsem zase malá holčička; hoď mně kamínek, já si zase budu hrát.”