Přeskočit na obsah

Měl jsem psa a kočku/Iris

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Iris
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok ; Měl jsem psa a kočku ; Kalendář. Praha : Československý spisovatel, 1983
Licence: PD old 70

Jednoho dne jsem ji (neboť je to fenka) dostal i s poetickým jménem Iris; od té doby slyší nejen na jméno Iris, nýbrž také Iréna, Ryska, Rézinka, Narcisek, Tulipánek, Mišpule, Darebnice, Costoprovedla a mnohá jiná jména, při kterých zatřepe tím střapečkem vzadu a lehne si na znamení oddanosti na záda. Její někdejší pán mne upozornil, že honí slepice, husy a listonoše a chodí do kurníku krást vejce; listonoše honí podnes, ale protože nemám kurník, krade aspoň cukr, mýdlo, uhlí, kolíky na prádlo, provázky, papíry a co tak najde. Jinak je velmi hodná a neškodná, až na tři výjimky. 1. s vášnivou a překotnou radostí honí vše, co se hýbe, jako automobily, vojáky, kočky, holuby, spěchající lidi a podobně – to byste ani nevěřili: najdou se lidé, kteří nadávají, když je má čubička chytne za kalhoty; 2. vše, co se nehýbe, horlivě ohryzává, jako například koberce, židle, boty, kartáče, jakož i všeho druhu nářadí a náčiní; 3. dělá jen to, co je jí zakázáno; chceme-li, aby šla domů, musíme dělat, jako bychom ji vyháněli ven; chceme-li, aby sežrala suchou kůrku chleba, musíme se tvářit, že jsme odhodláni tu kůrku před ní hájit do poslední kapky krve; načež ji s frenetickou chutí slupne, vítězně a provokativně vrtíc ocáskem.

Abyste věděli, je to ostnosrstá foxteriérka, kteréžto jméno označuje bytost velmi chlupatou a čupřinatou, všemi směry zježenou a kudrnatou, s očima (čili odborněji řečeno světly) jako žetové kuličky, vousatou, mlsnou, taškářskou a podšitou, doposud nezkrocenou, neuctivou, občas sentimentální a většinou svéhlavou. Velmi brzo si zvykla na to, že ona je paní v domě; kolébajíc se v bocích (což zřejmě považuje za zvláště elegantní a důstojné), obchází celý dům a zaškrabe na ty nebo ony dveře; i musíme jí otevřít, a tu vpluje dovnitř a rozhlédne se, jako by se dívala lorňonem, sedne si do lenošky, chvíli se dívá oknem, zívne a jde zase zaškrabat na dveře: Otevři, člověče, já musím dohlídnout v kuchyni; a pak abych se šla mrknout, co dělá kočka, – ha, někdo zvoní, pusť honem, musím přece vědět, kdo to ke mně přišel.

O hlídání má své vlastní názory: ke každému, kdo přijde, se zvědavě hrne a ihned s ním zapřádá bližší známost; teprve když odchází, začne na něho rozlíceně dorážet a chytá ho za lýtka, což musíme znovu a znovu každému vysvětlovat jako oblíbený a nevinný žert. Jednomu (tehdy aktivnímu) ministrovi čuchla pozorně k botě a pak se mu bez okolků vyhoupla na klín; jiné ctihodné návštěvě, která se vyklonila z okna, vyskočila na záda a sedla si mu obkročmo na krk. Nezřízeně ji baví, když osoby takto poctěné počnou horlivě ujišťovat, že mají zvířata strašně rádi. Jednou se vloudila do sousedního domu, sežrala služce perníkové srdce od milého, stahala povlaky a ubrusy, skočila paní domu na postel a nechala na ní svou nectnou památku; pak se vrátila domů, záříc uspokojením. Vidí-li mne na zahrádce dloubat v půdě, chce mi ukázat, že to dovede také, a hrabe na záhonku, až půda lítá; tahá ze země čerstvě zasazené sazeničky a považuje za vrcholný požitek, když kličkuje po trávníku s takovou sazenicí v hubě a já ji honím, strašlivě klna a metaje po ní čepicí, lopatkou a co tak je po ruce. Má svůj světový názor, který by asi vyjádřila slovy, že svět je psina.

Její poměr ke kočce je těžko definovatelný: má ji strašně ráda a něžně ji očichává; hodiny se vydrží na ni dívat upřeným a náruživým pohledem přátelství, ale jen potud, pokud se kočka nehýbe. Jakmile se kočka pohne, musí ji Iris honit. Musí prostě. Pak nastane šílený let po bytě, po zahradě, po záhonech, zakončený krátkou, ale krvavou bitvou: dva odvěcí nepřátelé blýskají na sebe očima, Iris nadšená bojem a s čumákem zkrvaveným, kočka hluboce burácející a nervózně potrhující ocasem. Za hodinu se sejdou doma, kočka se plavně a měkce otře o psa a Iris k ní delikátně přivoní, jako by abatyše políbila na čelo dívku. Ale běda ti, číčo, kdybys udělala krok o poznání rychlejší! Věz, že nejsilnější pud psa je běžet, střemhlav vyrazit a honit všechno, co ubíhá. Musí to dělat: nepohrdej jím proto; nemůže za to, že je překotný, hlučný, zbrklý a jaksi lidový. Víš, macku, každý z nás, každý z nás je jiný a podivný; nic naplat, musíme mít se sebou trpělivost.

Ten poměr se změnil, když kočka Pudlenka dostala koťata. Už samo kotění vzbudilo v Irisce nesmírný zájem a jakousi ženskou solidaritu; chtěla být při tom; chtěla rodit s sebou. Když kočka rodička poprvé opustila svůj mateřský košík, pustili jsme Iris ke koťatům; třásla se vzrušením nad těmi pištícími, slepými mláďaty, užaslá a zmatená, a něco v ní usilovně pracovalo; jako náměsíčná vlezla do košíku a nastavila koťatům knoflíčky svého břicha. Od té chvíle v ní vypukla náruživá mateřská žárlivost; vystrkovala čumákem kojící matku z košíku a sama uléhala ke koťatům, pyšná a blažená mateřskou iluzí. Kočka ji nechávala dělat chůvu; mžourala na ni ospale a shovívavě, jako by chtěla říci: Počkej, však tě to přejde, až ty budeš mít koťata; kdybys věděla, jak mám vytahané struky, záda mě bolí, jsem celá pomačkaná. – Načež zívla a zůstavila svou rodinu mateřské frenezii fenky foxteriérky.

Její mateřské city se vztahují také k malým dětem, které olizuje a chce kojit; dále k vycpaným medvídkům a dětským panenkám. Avšak nemyslete si, na psech jí nezáleží; chce jenom mít děti. Přijímá zdvořilosti vlčáků; nenávidí boxery; může si ukroutit hlavu za pejsky své rasy; ba i barzoje a leonbergy uznává za psy, ale většinou dává přednost nám lidem před nejkrásnějším psem. Její instinkty jsou zmateny; zdá se, že se počítá spíš mezi lidi nežli mezi psy. Vrtí-li se po celý boží den kolem svých lidí, neračte to pokládat za projev poddanství; je to jen fanatická družnost; jakmile se nažere a vyspí, chce mít svého člověka, aby si s ním hrála. Je-li ponechána sama sobě, většinou dřímá, drbe se nebo zpracovává v sobě jakousi prastarou psí dumu; hraje si, jen když je v kontaktu s člověkem; nemá-li spoluhráče, potřebuje aspoň diváka, aby honila kamínek, tančila s větvičkou v hubě nebo lítala bláznivým kalupem v tajemných kruzích a osmičkách. Pes o samotě je stejně vážný jako lev, had nebo přednosta úřadu; jeho humor a hravost propuká jen ve společenství s člověkem, což poznat náleží k přírodopisu psa i k přírodopisu humoru.

Jak se to loni na podzim stalo, zůstane už asi nevysvětleno. Zkrátka lidé věci znalí mi řekli, že Iris nesmí mít dvakrát do roka štěňata, že prý by dostala souchotiny nebo co. Dobrá, když tedy přišel čas, kdy byla na místě opatrnost, byla Iris podrobena přísnému dohledu, oddělena od všech lákadel dnešního zkaženého světa a všude provázena jako klášterní schovanka. Ani na chvilku nebyla sama; pořád měla kolem sebe člověka, který ji bavil, který jí házel kamínky, který se s ní honil po trávníku, aby ji rozptýlil. Načež po osm neděl vážněla a tloustla, a posledního dne zalezla do boudy, kde přivedla na svět čtyři štěňata. Jakživ nepochopím, jak se to mohlo stát; příroda je mocná. Pokud vůbec mohlo být nějaké podezření, padalo by jen na sousedova vlčáka, velikého jako tele, nebo na sousedního stájového pinče, ctihodného starce, který se už nezajímá o nic jiného než o dobrou kuchyni a své chronické potíže s prostatou. Oba případy jsou krajně pravděnepodobné; v obou případech budou ovšem štěňata ohavní zmetkové a bastardi, které nechám utopit, najdu-li totiž někoho, kdo by byl schopen to udělat.

Nuže, opakuji znovu: příroda je mocná a tajemná. Štěňata zrozená tímto nelegálním způsobem se zvláštní hříčkou přírody vyvedla v tak dokonalé a čistokrevné foxteriéry, že je po nějakém týdnu zvěrolékař odhadl na neslýchanou cenu, za jakou byste dostali jednoleté hříbě nebo ojetý motocykl. Ponechal jsem naživu jen dvě z nich; z ohledu na abecední pořad dostala jména Celda a Citrónek. Mám už své zkušenosti se štěňaty; jsou dva obecné zákony – odporují-li si trochu, nemohu za to já, nýbrž štěňata.

1. Všechna štěňata jsou stejná; všechna se rodí se stejnými zvyky a rostou podle stejných pravidel hry. Všechna vlezou, kam nepatří, dělají sedmdesát sedm loužiček za den, trhají lidem punčochy, žerou, co nemají, například židle, provázky, mýdlo, koberce a prsty, spí v koši s čistým prádlem, každých pět minut volají o pomoc, učí se štěkat a jsou tiše jen tehdy, dělají-li nějakou nenapravitelnou škodu. To vše je neodvratný přírodní zákon, platný pro všechna štěňata na světě.

2. Naproti tomu každé štěně je od narození jiné co do masky, schopností a duševního habitu. Jedno štěně se narodí jako tvor uvážlivý a přemítavý; druhé je od prvního dne rváč, lehkomyslník a dobyvatel; třetí je kvílivý a věčně uražený sebemilec; čtvrté je dobrák a kliďas. Jsou mezi štěňaty letory cholerické, melancholické, sangvinické i flegmatické; charaktery pyknické i rozpolcené, hrdinné i rošťácké; jsou štěňata činu i štěňata sentimentální, nátury achillovské i odysseovské, temperamenty horké i chladné, osobnosti uzavřené i povahy družné. Všechna štěňata dělají totéž, ale každé jinak. Věčná je stejnost a nekonečná rozmanitost všeho, co žije.

Je však i zákon, který řídí osudy pěstitelů štěňat. První stadium, dokud jsou štěňata slepá a přisátá k mamince, se omezuje na roztržitou návštěvu a několik blahovolných slov k zářící rodičce. V druhém stadiu rychle stoupá křivka zájmu; pěstitel hlaholí, že tahle štěňata jakživ nedá z domu, že tak rozkošná štěňata, jako jsou právě ta štěňata, dosud v dějinách lidstva nebyla a že si je nechá pro sebe a basta. Konečně v třetím stadiu píše nebo telefonuje řečený pěstitel lidem, kterým v prvním stadiu svá štěňata přislíbil, aby si honem, ale honem poslali pro své štěně, “víte, abyste nepřišel o tu radost, ono vám je teď tak strašně roztomilé, ale to si je musíte odnést ještě dnes, abyste toho užil”. Skoro vždy jsou štěňata dávána darem s nápadným a skoro horečným chvatem a překotným ujišťováním, že je to zázračně hodné a milé zvířátko, které nemyslí na nic, než jak by svému pánovi udělalo radost. Naproti tomu nový majitel řečeného štěněte, oblažen tím, že mu to milé zvířátko olízlo nos a začalo žvýkat ucho, propuká ve výrazy nadšení a trvalé vděčnosti a nápadně rychle se poroučí, aby si to dárce snad ještě nerozmyslil. Dárce pak za ním dojatě zavře dveře a vydechne: “Zaplať pánbůh, už je to pryč.”

I nový majitel štěněte prodělává určitý vývoj, předem napsaný v knize osudu. První dny je prostě nadšen vším, co to skvělé zvířátko dělá. “Máme ho všichni strašně rádi,” hlásí pěstiteli, “už si na nás zvyklo, nechce spát jinde než v naší posteli; dal jsem mu své domácí střevíce na hraní, a jak vám dovede kousat! a jak mu chutná! a jak na těch svých malých nožičkách honí slepice! a jakou má svou vůli! a jak je živé! My jsme vám tak vděčni –”

Po čtrnácti dnech: “Poslyšte, to je vám ohromný rošťák; člověk aby se s ním celý den zabýval… Považte si, chce spát jen na posteli… Já ho už chtěl z té postele shodit, ale on mne kousl… Já bych mu někdy nařezal, ale on si to nenechá líbit – Ó, někdy už je čistotný, já myslím, že si na to zvykne, nemyslíte?”

Po dalších čtrnácti dnech nový majitel rozpačitě pokašlává, jako by vám se vší šetrností říkal něco nemilého o vašich dětech: “My už nevíme, co s ním máme dělat; je už takhle veliký a dělá si, co chce. – Já bych ho rád naučil chodit na řemínku, ale on by se snad uškrtil – Honí děti… Sežral mně kus koberce… Prosím vás, co s ním máme dělat?”

Toto je dosavadní historie generace C:

C1 (u mladé paní): Strašně milý. Kouše do nosu. Sežral hospodyni střevíc. Sežral závoj. Roste jako z vody. Má červíčky. Sežral další střevíc a punčochu. Každý jej hlasitě obdivuje. Byl přejet autem. Sežral panin klobouk a nemůže jej strávit. Je strašně živý. Byl dán do psí polepšovny. Za tři neděle se vrátil vychován: chodí na řemínku, umí panáčkovat a žere míň střevíců.

C2 (u lékaře): Strašně milý. Celý den se chová na klíně. Sežral pacientovi v čekárně klobouk. Další klobouk. Ještě jeden klobouk. Dán na zahradu, ale vyhrabuje všechny sazenice. Uhájil dente unguibusque své výhradní a nezadatelné právo na postel. Honí sousedovy slepice. Chytá pacienty za lýtka. Za trest zavřen na plochou střechu domu, sežral ji, nebo aspoň do ní prokousal díru. Nabídnut na výchovu hajnému; po krátkém seznámení se dal hajný na ústup, chabě namítaje, že teď by neměl na pejsánka pokdy, protože prý musí dohlížet na vysazování lesních kultur. Nyní je C2 naprostým pánem domu i zahrady; přistoupí-li k němu někdo s šetrnými námitkami, vycení zuby a uhájí své stanovisko. Jeho další budoucnost je zatím nepředvidatelná; ale myslím, že se nedá. Je to právě nesmírně čistokrevný pejsek. Pane, to je rasa!

Ne, Iris, tentokrát to nejde. Nesmíš jít na krok sama. Víš, my to s tebou myslíme dobře. Nic si z toho nedělej, i my lidé máme svá trápení. Lehni si u mých nohou a buď smutná. Spi, prospi to zatrápené jaro.