Máj (almanach 1860)/Poslední bratr na Sázavě

Máj (almanach 1860)
Za noci	Poslední bratr na Sázavě	Tušení

Údaje o textu
Titulek:	Poslední bratr na Sázavě
Podtitulek:	Baláda
Autor:	Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 352–357. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Poslední bratr na Sázavě – verze z Výboru básní (1861)

Nestýskej sobě, pane můj,
   na věrné na Pražany,
žes k cizincům se utíkal
   a proto v kletbu daný.

Včera ti přišli na pomoc
   a dnes již soku tvému,
však zejtra jámu vykopou
   jak tobě, tak i jemu.

Domácí svár ten hotuje
   vždy nepříteli cestu,
zkazí ti svatbu, zatím však
   si přijde pro nevěstu.

Nechci tě rmoutit, pane můj,
   nebť vzácným jsi mi hostem,
však vzácný i ten okamžik:
   slyš pravdu v rouše prostém.

Ta pravda hrdá, stydlavá,
   jen k nám na nocleh zajde,
a čím je trpčí vám, tím spíš
   pak u nás chleba najde.

Jsem hrobník, zvyklý slíbat lež
   a pravdu pochovávat
a věřím, nahá pravda jen
   že bude z mrtvých vstávat.

Dnes tomu rok, co pochoval
   sem tajně, vlastní rukou
nejbolestnější pravdu tu,
   jež dávno trpkou mukou.

Než zejtra slunce vyjde z hor,
   ukáži hrob ti v lese,
tam vroucně-li se pomodlíš,
   ten hrob tě k trůnu vznese:

Bylo nás málo; počítám
   se k nám, že Sázavskému
sem sboru sloužil, zpívaje
   s ním rázem k bohu svému.

A se mnou na sta chudiny
   zpívalo nebi slávu,
a každý srdce pokořil,
   ne roucho jen a hlavu.

Pobožná píseň, mateřským
   když zvukem k nebi letí,
stane se z církve rodina
   a bůh k ní volá: Děti.

Však odpusť mi tu zpomínku,
   to přešlo, — vím to bolně —
jen když mi teskno, zalkám si
   ten zpěv, tak mimovolně.

A vždy mi lehko, zpívám však
   jen kradmo, jen po tichu,
vždyť propadnul bych dostižen
   snad kletbě nových mnichů.

Jich opat, ovšem cizinec
   a tebou usazený —
je zlý — však víš, i tebe hnal,
   proto žes poražený.

Ne nehněvej se — pravda to
   a tvá to vlastní vina.
Co dál — nu vždyť jsi živ a zdráv,
   doufejme v hospodina!

Pro zatím hov si bezpečně
   u hospodáře svého,
snad kolébavkou bude ti
   lós bratra Sázavského:

Bylo nás málo, ale svár —
   náš bratr nedomřivý —
měl stálou bitku s každým z nás
   a přec byl pořád živý.

Při službách božích pokrytec,
   i vstával, lehal s námi,
nešel nám s krku, hodoval
   a pil i zpíval s námi.

Ba neměli sme oddechu,
   až jednou čista z rána
ne sváru jen, i bratrům všem
   se otevřela brána.

Za branou čerstvých mnichů sbor
   nám dával milou zprávu,
že knížeti se zráčilo
   dokončit naši slávu.

Opata s bratry, hrobaře —
   vše rázem vyhozeno,
a v teplé naše hnízdo těch
   ledňáků nasazeno.

Kdo z nás chtěl němě otročit
   a zpívat po latině,
směl jednou za den přisedat
   tam k stolu do kuchyně.

K té hanbě nikdo nesvolil,
   každý z nás cosi hlavou
jen pokynul, než rozžehnal
   se s rájem nad Sázavou.

A pak se pustil žebrotou
   a za každý kus chleba
dal výstrahu s tím příkladem,
   že svorné lásky třeba.

To símě vzešlo v národě,
   již dozrálo i v klasy —
kdybys byl žencem obratným,
   zbudil bys nové časy.

U kláštera tam zaklepal
   jen jeden mezi všemi,
však to již bylo po letech
   a k tomu kmet byl němý.

Na bedrách vlekl truhlu svou,
   do níž se kladl v noci:
nahlídli tedy, služný zpěv
   že není v jeho moci.

Nahlídli, že jim nebude
   obtížným dlouho hostem,
a že jen přišel ulevit
   svým vetchým, starým kostem.

Či kletbou, či snad modlitbou
   ten ret se pohyboval —
co na tom? že je šíleným,
   nikdo nepochyboval.

V zákoutí církve, v truhle své
   tam klečel neustále,
až jednou mnichů celý sbor
   vyděsil nenadále.

Uprostřed hóry — v půlnoci
   když postní byly časy,
tu v celém sboru najednou
   jak divem ztichly hlasy.

A z krypty v středu kostela
   vyřítil houf se stínů,
jako za dávna zpívaje
   česť, slávu hospodinu.

K oltáři spěli — klenbou teď
   jak hromem roztrženou
vylítli. — Kdož tam ještě stál
   s tou rukou rozpřaženou?

Kdo vzýval jasná nebesa
   nejhlasněj mezi všemi?
kdo teď tu kletbu provolal?
   aj to ten žebrák němý! —

Po kletbě zapad’ v truhlu svou
   ten pokrytec podvůjný;
zkřiknul však ještě mroucím rtem:
   „Hospodi, pomiluj ny.“