Máj (almanach 1859)/Písně přátelské

Máj (almanach 1859)
Muzikant	Písně přátelské	Hlasy sirotka

Údaje o textu
Titulek:	Písně přátelské
Podtitulek:	(Věnováno Josefu Sklenářovi)
Autor:	Josef Barák
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 253–256. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Už zvadla růže lásky mé,
snad byla příliš časná;
však v srdci, žití zahradě,
mně zbyla lilje krásná.

Ta lilje jest mé přátelství,
mé k tobě, drahý druhu;
ty zbarvíš lilji láskou svou
v rozkošnou, růžnou duhu.

*

Přátelství krásné v prsa má
svou lilji uložilo,
a mně se v prsou stísněných
zas léto rozložilo.

A rád bych létu milému
teď květem lásku splácel,
až bych jak mnohá květina
se v květu vykrvácel.

*

Přemnohá srdce samotná,
už v světě šírém stála
a, lásky chudí sirotci,
si v koutku zaplakala;

a mnohá zase při první
své lásce touhou zašla,
a mnohá už se rozešla
dřív, než se byla našla.

*

Mně slabosť divná lije se
ze srdce po všem těle,
jsem rád, že mnohý pevný dub
mně slouží za přítele.

Kol něho slabé větve své
mé srdce věncem stáčí,
a spokojí se, když je dub
jen svojí rosou máčí.

*

O vyslyš mne, můj příteli,
mám malou prosbu k tobě,
jen malou oběť žádám si
v rozhodné žití době.

Jen malou oběť, pramalou,
a chci se tiše chovat —
o dovol jen, bych zcela směl
ti život obětovat!

*

To má je kletba jediná
a klam to mého žití,
že žádám povždy od přátel
sám Bůh ví! jaké city.

Že srdce mé pak v příteli
vždy cizince jen vidí,
a oko vlhne, srdce mře
a ret se vyznat stydí.

*

Jsem pustý piják, pitím jsem
už prohrál mnohé sázky
chci věčně plnou, plnou číš,
ba věčně plnou — lásky.

Tu lásku plným douškem bych
rád z vašich srdcí píval,
a abych mohl věčně pít,
zas vlastní krev v ně vlíval!

*

Též já jsem vžití obdržel
už klamu plnou míru,
však nevyrvaly klamy ty
mně z srdce moji víru.

Jen že mé srdce na dlouho
pak sobě pozastesklo,
a jako lístek po bouři
se dlouho v slzách lesklo.

*

K tak mnohým tvářím tisknul jsem
svou touhou rozohněnou líc,
tak mnoho přátel dáno mně —
a hledal jsem jich ještě víc.

A bez přestání, nocí, dnem
jsem nové bratry hledával,
a bylo mně, jak bych si sám
plačící lidi k pohřbu zval.

*

Když na smrť někdy pomyslím,
mráz děsný tělem běží;
hrob bývá příliš hluboký,
a člověk sám v něm leží.

Až umru, bratří milení,
hrob sami vykopejte;
bych lidem předce blíže byl —
jen v mělký hrob mne dejte.