Máj (almanach 1859)/Hlasy sirotka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Hlasy sirotka
Podtitulek: (Sestře)
Autor: Bohumil Janda Cidlinský (jako B. J. C.)
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 257–262.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Osiřelo dítě
o půldruhém letě…“

Teskně kvílil umíráček z rána,
a já „Otře náš!“ se modlil vřele,
oko tkvělo na drahém mi čele,
na něž známka smrti byla psána.

Odvedli mne. — Hluboká ta rána
city v srdci umrtvila cele,
pro dítě nebylo konce žele,
aniž útěcha mu jakás dána.

Na to bděl jsem u mrtvoly matky,
až mi v chladný hrob ji pochovali;
po čas nechali mne tiše lkáti
nad ztraceným nebem v lůně chatky —
potom macechu mi zavolali,
a ta učila mne — bídu znáti.

*

Vyštvali mne z klidné prosté chýše,
a já vděčen za vyhnanství byl:
neboť život, jejž jsem o sirotě žil,
smrti dlouhé podobal se spíše.

Vyštvali mne v cizé světa říše,
a já rád se potu podrobil,
palčivé na chleb svůj slzy lil,
jen když macechy jsem ušel pýše.

Nezoufal jsem nad osudem změnným;
jakýs tajný strážce mocí svou
bojem vodil duši zemdlenou,
nad sirotkem od všech opuštěným —
jako hvězdy spasodatné plání,
vznášelo se matky požehnání.

*

Matko, matko, kde tvá hebká ruka,
co mou tvář tak mile hladívala!
kde tvá ústa, co mne těšívala,
když mi outlé srdce hryzla muka!

Často skvěly se již kvítím luka,
jímž’s mne ve hrách dětských věnčívala,
za vesny má duše vzdychávala:
Matko, kde tvá milující ruka!?

Často stál jsem s okem zaslzeným
nad tak mnohou šťastnou rodinou,
závidě jí matky milující —
neb co macechy hlas zlolající
vládne nade krbem opuštěným:
domov můj se stal mi cizinou.

*

Jednou v mladém věku zdálo se mně,
že jsem vzrostl v mocný, krásný strom,
jenž svůj vrchol týčil v nebes dóm
a svůj kořen kotvil v středu země.

Stan svůj rozbilo si smělé plémě,
plémě orlí ve vrcholi tom —
holubice chránila zas od pohrom
mláď svou větví na nejnižším lemě.

Dětinský sic byl to jenom sen,
a přec z části v život zanešen!
Plémě ono, k orlům jež se čítá,
změnilo se na myšlének roj —
holubice v stínu větví skrytá:
vřelých citů neskonalý zdroj.

*

Aj, ty hrdý hrade šedověku,
hrade slavných našich Poděbradů!
což to slunce tvoje na západu
ještě tolik v tobě budí vděků!

Slýchal jsem co dítě v Labe jeku,
když se s tebou loučí v hřmotném pádu,
o tvých dějích věstí skvělou řadu
a v nich jmena nesmrtelných reků. —

Se slzou když v oku v šerou dáli
od tebe jsem bez naděje spěl,
divný soucit ve srdci mi vřel:
rozhlíd’ jsem se po rodných hor věnci,
pod širým jsme nebem oba stáli —
ty i já, dva siří opuštěnci.

*

Ondy pěstoval jsem v každé vesně
na hrobečku milém pestré kvítí,
nemoha víc hlavě vínek víti,
jež spí pod pažitem v rakvi těsné.

Kdy tam opět modlitba má hlesne?
Hrstka země! — a přec nové žití
siré dítě cítí v žilách bíti,
když tam s úctou na kolena klesne.

Nyní v dáli dlívám v přemítání,
zdaž kdo svede skrovném na hrobečku
nezabudku s růží do věnečku;
zdaž kdo hrob ten ode spousty chrání,
zpomena si, že i jeho máti
jednou bude v tichém hrobě spáti?

*

„V malém srdci lidském, jako v moři,
plno propastí a plno skalí,
přes něž bouřná vášeň vlny valí,
na nichž naděje se lodě boří;

nad mořem však jasné slunce hoří,
jemuž Tvůrce svěřil věčné paly,
aby mysli nový vzlet zas daly,
v zoufalém kdykoliv tone hoři.“

Tak jsi děla ke mně, drahá máti!
a učila’s outlé děcko zváti
ono slunce věčné lásky jmenem.
Díky tobě! — blesky slunce toho
temné stíny trudu nejednoho
již mi zaplašily v žití změnném.

*

Západ planul v rouchu purpurovém,
srdce počalo se ozývati,
a já šel se tajně vyplakati —
vždyť jsem spřátelil se se hřbitovem.

Když jsem rozcházel se s tichým rovem,
Pod nímž drahá milovaná máti
věčný míru spánek svůj má spáti,
svatým zavázal jsem jí se slovem:

Jednou v blahé odpočinku době
učila mne, milené své robě,
též i nepřítele milovati,
hledíc outlé srdce ctností zvlnit. —
Chciť já věrně zákon lásky plnit,
za útisk chci v opak lásku dáti.