Muzikant/II.

Muzikant Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 142–149. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Líbil-li se Brožkův Jeník pro svou veselosť starým i mladým, usedlým i hochům, líbil se ještě více holkám. Nejen proto snad, že jest mladosť nejradší veselá, ale bezpochyby také proto, že si snad leckterás holka myslila: Takového manžela mít, který člověka nikdy nezarmoutí — to musí být radosť. A v skutku měl Jeník u holek jakési „pré“. Štípnul-li některou tak náhodou anebo tak schválně trochu do tváře, každá to od něho ráda trpěla a jen se tomu usmála; dal-li se při muzice s některou do řeči, ihned se obsypaly i jiné holky kolem něho, jako ty včeličky kolem květu. A což když některou vzal k tanci! Ta to vypravovala nejméně až do budoucí muziky, že posledně tančila s Jeníkem. Jeník, jako měl muziku v celém těle, tak také tančil až milo, a holky se na něho jen jen lepily.

Jeník nemohl tolik tancovat, jako jiní hoši, protože byl muzikantem, a co takový musil sedět za stolem a hrát, jak si jiní poroučeli. Jenom někdy na některou písničku opustil stůl a šel tančit. A proto ještě méně divu, jest-li to některá holka považovala za zvláštní událosť pro celý běh svého tanečního života, když s Jeníkem mohla jít do kola.

Nejčastěji ale a časem i výhradně tančíval Jeník s Kroupovou Liduškou. Liduška byla dcera ze mlýna, ale nebyla jediné dítě; neboť měla tři bratry a ještě tři sestry. Tomu se sotva podivíte, jest-liže se proslýchalo, že starý Kroupa sotva svoje děti všechny zaopatří zase do mlýnů. Starému Kroupovi to ale asi sotva nadělalo mnoho starostí, co si lidé o něm povídají, neboť nosil vždycky a všude nos hodně vysoko, a viděl také rád, když děti jeho se nedaly zahanbit. Synové jeho byli již všichni dorostlí a muzikantům platili nejlépe; proto jim také muzikanti sloužili na pokynutí, a Jeník říkával, že by si starý basař k vůli Kroupovým hochům třebas o půlnoci nasadil brejle na špičku svého nosu, aby jim posloužil. Kroupovy holky už také dorůstaly, a nejstarší z nich, Liduška, byla právě minulou neděli sedmnáct let. K muzikám chodily mimo Lidušku ještě dvě mladší sestry, nejmladší zůstávala ještě doma. Kroupovy holky byly vždycky nejvíce vyparáděny, a jak se ony nesly, tak se nesly holky v celém okolí. Kroupovy holky přinesly vždycky módu do vesnice, a jak krejčí střihl na šaty Kroupovým holkám, tak musil střihnout na šaty všem ostatním. Lidé si sice o té parádě ledacos šeptali; ale což lidé! Ti by si také byli šeptali, kdyby se byly Kroupovy holky zcela nic neparádily. —

Dnes jakoby se veselosť byla vestěhovala do Včelovic. Brožkové nehráli dnes jinde, čili jak se tomu říkalo, přes pole; dnes hráli doma, a proto bylo ve Včelovicích veseleji, než kdykoliv jindy.

Jeník dnes tančil, hned jak muzika začala. Předně byla Liduška Kroupova už zde, a za druhé si myslil, že ho bude později za stolem více potřebí, nežli nyní, až se totiž pozornosť ostatních muzikantů obestře mlhou a jim bude za těžko držet takt. A proto tančil teď jen což! —

Ale co se mu lidé nasmáli, když tančil! Jeník měl ten zvláštní dar, že dovedl každého v tanci nápodobit, a zvláštnosť každého dovedl tak trefně podat, že lidé ihned poznali, koho nápodobí. K tomu připojil Jeník ještě jakýsi nádech směšnosti, v niž uváděl způsob toho, kterého nápodobil. A proto bylo smíchu až do usedání; ba starý basař sám se jednou tak zapomněl, že mu spadly brejle s nosu na zem, a on neuměje polku nazpaměť, musil přestat hrát, než je zdvihl. Jeník to ihned zpozoroval; zastavil se v kole, postavil se tak, jako když starý basař má brejle na špičce nosu, a odbručel zatím úlohu jeho basy. Ale dobře, že tak udělal; neboť starého basaře to tak rozlehtalo k smíchu, že nemohl udržet v ruce šmytec a musil si smíchy sednout.

Byla veselosť taková, že si žádný nemohl lepší přát; i Liduška se rozesmála a pravila Jeníkovi či opravdu, či žertem, že by mu hned dala hubičku, kdyby zde nebyli lidé. Jeník se jí podíval do očí, a pak na její hubičku — ej opravdu, kdyby zde nebylo lidí, tak by to mlasklo, až by se srdce zaradovalo.

A Jeník teď tančil jako o závod. Tiskl Lidušku k sobě, a Liduška se nevzpouzela. Ponejprv mu napadlo, že by měl Lidušce říci, že a jak ji má rád. Zdálo se mu, že všecky ty doposavadní důkazy jeho náklonnosti nestačí, že by nejlépe bylo, kdyby to řekl slovem: „Liduško, já tě mám rád!“ a ona kdyby mu na to odpověděla: „A já tebe taky.“

Ale podivno — zde Jeník ponejprve vázl! Nechtělo to z něho nijak ven, a myšlénka, že by snad Liduška mohla odpovědět: „Já vás ale nemám ráda!“ — ta myšlénka udusila v něm každé slovo.

Pod Jeníkem začaly klesat nohy, a on cítil, že si musí sednout. Zasedl si také za stůl, vzal housle do ruky, a nezaklepav jako jindy na housle, počal hrát sám. A hrál s takovým citem, jakoby z nich chtěl něco vyhrát, co v nich nebylo. Nebyla to polka, nebyl to kvapík, co hrál; ale bylo to něco takového, při čem nelze tančit. Všichni lidé jako zkamenělí se dívali naň, a poslouchali s takovou dychtivostí, jako slýcháme za mladých let krásnou pohádku. Ty housle jakoby se byly rozplakaly; mluvila z nich touha, že by se všickni byli vespolek objímali, že by snad i nepřítel byl zapomněl na svého odpůrce a že by mu byl podal ruku. Lidé se sotva dovedli zpamatovat. Tak něco srdečného, tak tklivého, tak něco co se nedalo pojmenovat, a co přece každý cítil — takového něco ještě nebyli slyšeli, ač se to zdálo všechněm tak známé, tak vlídné, jako starý přítel. Nikdo nevěděl, kde se to v Jeníkovi vzalo, ba sám starý basař vyvalil na Jeníka oči sejmuv s nich brejle, a ve zraku starého Brožka se rozzářila taková hrdost otcovská, že sotva se zdržel, aby byl nezvolal: „Ty jsi ze všech Brožků nejlepší muzikant!“

A Jeník jakoby se byl zapomněl, že má posluchačů kolem sebe. Sám milý bůh to ví, kde se Jeník býti domníval. Snad někde v pohádkovém kraji, kde zlatí ptáci zpívají přelíbezné písně, kde stříbrné kvítky okouzlují krásou a vůní, kde tvor rozumí tvoru, kde člověk jest tak nevýslovně šťasten — ale kde ponejprv též ucítí, že jest v tom štěstí sám. Zatouží, aby měl někoho po boku, aby měl duši pro svou duši, aby měl srdce svému srdci.

Ale ne — tam se snad Jeník nemněl býti. Neboť z těch jeho houslí to pojednou hřmí jako blízká bouře, jako rejdy rozvázaných větrů — ne, ne, to není ta krásná zahrada v pohádkovém kraji; to jest divoká poušť, v níž se sklánějí stromy až k zemi pod tíží větrů, kde krkavec divoce zakrákoře, nemoha se rozveslovat proti proudu větrů, a stržen do rozpuklin, do propastí, krvácí, až snad dokrvácí sám a sám. A bouře letí jako divoký kůň, a strom se jí válí k nohoum, skála puká dotknuta jejím kopytem, a pod jejími kroky se zdvihá prach tak vysoko, že jest kolem tma, a země duní zhluboka, snad až ze srdce svého. Jest snad Jeník teď bez přístřeší tam, kde jest stověký dub slabý, aby odolal přesile bouře, kde není žulová skála dost pevná, aby odrazila všecky hroty blesků? A jest-li tam, pak tam běhá s rozježenými vlasy z místa na místo, od dubu k dubu, od skály ke skále, a vítr je všude. Vítr proleze i nejtenčí skulinu, a před ním, za ním se řítí stromy jako kuželky, když mezi ně padne koule.

V přítomných stydne krev a srdce ustává bít. Chápe se jich hrůza, zda ten či onen strom je nesklátí svou větví — pak by bylo veta po nich, neboť by je strom rozdrtil, jako mlýnský kámen pšeničné zrnko.

Jeník dýchá, jako upocený kůň; ale těm, co jsou kolem něho, těm zkameněl dech, těm srdce nebije, ti se jen hrozí a žasnou. Starý basař drží v ruce brejle a neví, má-li zaplakat radostí, anebo se hrozit s ostatními. Strach a žasnutí dosáhly nejvyššího stupně; dýchá-li Jeník jako upocený oř, jeť věru čas, aby zastavil. Ne-li, pak zláme vaz i jezdec i kůň. Každý je tak napnutý, že se zdá, že už jim nestačí síly, aby dále za tím koněm hleděli; což hleděli! Ten kůň, ta bouře je strhla s sebou, a oni za ní běží, jako hnáni větrem a již nestačí jim dechu, aby mu vydrželi.

V tom praskla Jeníkovi struna — okamžité ticho, žádný ani nedutal, a Jeník ani nedech’. Ještě chvilku, a Jeník spustil ve známou polku, ostatní muzikanti za ním, ba i starý basař si nastrčil brejle, aby trefil do not. Všechno se pojednou rozesmálo, jakoby byli zbaveni strašných přeludů — kde kdo byl, chytil jeden druhého k tanci, a vířili se v kole, jakoby šlo o život. Veselosť zase všeobecná, a na to, co bylo, si zpomínali jako na minulý sen.

Jeník už ale nešel do kola. Seděl s muzikanty za stolem a hrál, jakmile přišla řada hrát. Podivno, že se ho žádný netroufal zeptat, co to bylo, že je prvé obetkal takovým kouzlem!

Ale Jeník byl též na smrť bledý. Kdyby si byli všichni teď z něho brali příklad, vypadala by veselosť nehrubě.

Věděl Jeník, že jest bledý? Sotva; ale cítil, že nevládne šmytcem s jistotou. Hrál jen tak po paměti, ale jeho oči byly za Liduškou, a kde byly oči, tam byla i mysl. —

Před chvilkou přišel do hospody knížecí komorník, a ten se teď otáčel kolem Lidušky. Proto se tam Jeník tak upřeně dívá, kterak komorník se baví s Liduškou. A Liduška? Zdá se, že se baví také dobře. Aspoň od komorníka ani se neodvrací, k Jeníkovi nezašle ani jediný pohled. — — Jeníkovi napadá, že si ho Liduška všímá jen tenkrát, když obveseluje jiné, že se jí líbí — co komediant. Zapřisáhá se, že nikdy více neprovede šprým, a ponejprv to za jeho živobytí, co není spokojen s sebou sám, co chce být jiným, nežli jest. Miluje snad Liduška komorníka? Skoro se tak zdá. A komorník — jak se k ní kloní! Snad jí právě šeptá! „Liduško, já tě mám rád!“ a snad ona jemu právě odpovídá: „A já tebe taky!“ —

„Já blb!“ nadává si Jeník, a kleje, že se Lidušce nevyznal.

Bylo asi u prostřed polky, když se Liduška vytratila z kola a komorník za ní. Nikdo jiný to nezpozoroval — kdož pak by si v tanci všímal jiných! Ale Jeník to zpozoroval hned, neboť byl s Lidušky a s komorníka nespustil oka. Zaklepal na housle na znamení, že má být polce konec, a když muzikanti složili nástroje na stůl, vylítl Jeník z hospody jako blesk.

Ohlížel se v pravo, ohlížel se v levo — pod okny několik bab, na návsi několik kluků, ale po Lidušce ani stopy. Ptal se jednoho hocha, zda neviděl Lidušku Kroupovou vycházet z hospody; kluk odpověděl, že neviděl, a tím bylo konec. Což se kluci budou dívat, zda jde Liduška Kroupová! Kdyby se byl ptal bab, byl by se darmo sám vložil do babských úst.

Vrátil se za stůl. Nezasmál se již celou noc a v kole se ani neukázal. Starý basař hádal, že Jeníkovi něco jest. Nahýbaje žbánek šilhal přes brejle na Jeníka. Štěstí, že mu brejle spadly do žbánku; neboť než je odtamtud vyndal, zapomněl dávno na Jeníka.

A tak nevěděl nikdo, ani otec Jeníkův, že synovi něco jest.