Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/IV.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 123–127.
Licence:	PD old 70

Drahá sestro!

Já děcko pošetilé! Jak jsem se kdy mohla domnívati, že v oku toho tvrdého muže leží něco jiného, než nenávisť! Já marná, bláhová jsem v skutku myslila, že jsem se mu tenkrát trochu líbila, když jsem s vlajícími vlasy se na prahu pokoje tak neočekávaně objevila! Ba častokrát, když jsem uběhaná, zahřatá do pokoje vlítla, vrhajíc se tetě čtveračivě k nohoum, podávajíc jí kytici z vzácných, jen na nejvyšších horách vykvétajících květin, se mi zdálo, jakobych cítila vřelý paprslek jeho oka na svém čele spočívati, a ani jsem si oči pozdvihnouti netroufala — — jak jsem se klamala! Kdybys věděla, jak on mne, Vašeho miláčka, nenávidí, jak mnou od prvního okamžiku opovrhoval! —

Ach pláču při zpomínce na to, co on, ten nespravedlivý ukrutník mně, Vašemu milovanému dítěti, si říci troufal — jen poslyš a polituj mne! —

Vracela jsem se právě z lesa. — Kdybys byla viděla ten krásný věnec z břečtanu, který mou hlavu ozdoboval! Kdybys věděla, s jakou radostí jsem ho uvila a ve vlasech upevnila, těšíc se jako dítě, jak se mně v něm doma obdivovat budou — Ty bys jistě soucitně se mnou plakala, že se mi má radosť tak neočekávaně zkazila! — Na trávníku za zámkem prováděl sluha mladého bujného koníka. Ach, jaké to bylo zvířátko k pomilování! Srsť se mu třpytila jako drahý aksamit, hříva mu vlála po štíhlém krku jako hedbávné třepení, švarné nožky pod ním jen jen hrály. — Blížila jsem se k němu trochu ostýchavě; hladila jsem jej a lichotila jsem mu, a hle — dal si moje chlácholení líbit! Tu prolítla mou hlavu myšlénka: Kýž bych na něm mohla letět lučinami a lesem! A proč bych nemohla? Trochu jezdit umím, — snad to půjde! Přemlouvala a uplatila jsem bojácného sluhu slibujíc, že se ze všeho zodpovídám, a vyšvihla jsem se jeho pomocí radostně na vraníka. Vykřikla jsem plna blaženosti, když jsem na něm seděla, a obejmuvši pyšný jeho krk, pobídla jsem hlasitým voláním zvíře, nad břemenem neočekávaným zaražené. Kůň sebou trhl, vyškubl se z ruky dozorce svého a uháněl velkými skoky do pole. Jak to šlo pěkně! Nebála jsem se ani trochu, ačkoliv kůň více se mnou letěl, než běžel. Slyšela jsem z dálky ustrašené volání tetino, vybízející lidi mně ku pomoci. Smála jsem se srdečně, a dala jsem se dále unášet svým sličným Pegasem. Tu popadla pevná ruka koně za uzdu, jenžto se okamžitě zastavil, jakoby byl poznal pána svého. Byl to doktor, který z daleka celou tu věc pozoroval. — Byl ještě bledší než obyčejně; hleděl přísně, skoro hněvivě na mne. „Neobdivujete se mé srdnatosti?“ pravila jsem, zkrývajíc pod rouškou veselosti své dojmutí. „Obdivuji se pouze Vašemu dětinství,“ odpověděl chladně, pomáhaje mi s koně. „Jak, mému dětinství?“ tázala jsem se uraženě. „Ano, pravím dětinství, nechtěje upotřebiti přísnějšího výrazu,“ odvětil v tom samém tónu. Nemohla jsem ani sluchu svému věřit! To mne ještě nebyl nikdo řekl! — Poopravil koni uzdu a podal mně diktátorsky své rámě. Netroufala jsem si, zpouzet se mu. Kráčela jsem vedle něho jako hříšnice s vlhkým zrakem, k zemi sklopenou hlavou. Co jsem to všecko slyšela! Jaké to stvoření líčil ve Vašem miláčku! Hanil mou lehkomyslnosť, s kterouž dávám svůj život v nebezpečí pro pouhý rozmar. Pravil, že nevím, jaký je to poklad v rukou rozumného člověka; že ten, kdo ho nepoužívá s uvědoměním, že ho není hoden. Vyčítal mi mou nešetrnosť k mým příbuzným, že polekavši je, marně uvaluji následky svého nepředloženého kroku na sluhu, o chléb ho připravujíc. — Mluvil o mých vlohách, a mém duchu. Tvrdil, že přirozené dary své promarňuji; že plýtvám svým vtipem a svou energií, místo abych jich upotřebila k důstojným úkolům. I mou lenosť podotknul, a želel, že tak málo srdce své vzdělávám. — Tu jsem se ale přece opřela. Připustila jsem, že to nevím, co bych vědět mohla; ale co se týká mého srdce — to jistě že není špatné. — Ale marně jsem se bránila. — Dokázal mi, že tím ještě dobré srdce neosvědčuji, lnouc k Vám láskou, kteří mne zasýpáte opět láskou; že nejen má rodina, ale celý můj národ, ba celé člověčenstvo že má nároky na můj cit.

Ach sestro, ukázal mi svět s nového, nikdy netušeného stanoviska! Lál mému pohlaví, ježto vznešenou svou úlohu tak špatně pochopuje a nestarajíc se o pokrok duševní, jen malicherným hříčkám hoví. Horlil proti naší hříšné netečnosti ku všem vyšším snahám, proti tupé naší lhostejnosti k nejsvětějším povinnostem; žaloval, že tak málo která žena svému vznešenému povolání porozumí a že své rodině a člověčenstvu je tak málokdy tím, čím býti jí od přírody určeno. — Mluvil tak horoucně a důrazně, že jsem cestu ustavičně svými slzami kropila. — Nejdříve vřel hněv proti jeho tvrdosti v mém srdci; nenáviděla jsem ho, že tak nešetrnou rukou všecky mé chyby přede mnou odhaloval. Ale zpoznenáhla proměnila se moje hořkosť v obdivování se jeho velkodušnosti. — Jak vroucně si přál přispívati k oblažení člověčenstva; jak lnul k chudým, jak o tom přemýšlel, aby jejich nešťastný stav se jim mohl usnadniti! — Povídal mi o dívčinách, ježto skoro ve dne v noci nad prací svou nahnuté, si sotva na suchý chléb vydělávají; o ženách, kteréžto jsou přinuceny, děti své na celé dni opustiti, aby výdělkem svou rodinu uživiti mohly; maloval stav jejich takovými barvami, že jsem si zoufale tvář zakryla, nechtějíc více slyšet. O, neměla jsem dosud pojmu, že taková bída, takové neštěstí na světě jest! Byl on mi soudcem přísným. Zpouzela jsem se dlouho, uznat platnosť jeho výroku; ale nadarmo. Hlas v mém srdci ustavičně volal: On má pravdu — tys opovržení hodna. —

Tvá smutná Božena.