Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/III.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 120–122.
Licence:	PD old 70

Milovaná sestro!

Kdybys viděla ten rozpustilý potůček, jenž pomněnkami vrouben pod mými okny bujnou loukou rozmarně se plouží, vetkávaje v svěží zeleň stříbrnou svou nit, viděla bys odlesk mého žiti! —

Obsypána láskou a srdečností, jako on něžným kvítím, vinu se co věrný jeho obraz vesele a dovádivě tím spanilým životem! — Užívám z plného srdce radostí květoucí přírody, užívám pružných svých oudů, jimžto není žádný vrch příliš vysoký, žádná skála příliš příkrá. Těším se z pevného zdraví svého, dovolujíc si ty nejpošetilejší zábavy, ty nejodvážnější kousky! Ach, stokrát za den děkuji tomu dobrému bohu, že mi ho daroval, ten krásný, krásný život! Rci, co mne může kdy potkat? Vaše láska je bezpečnou hradbou proti všelikým útokům, Vaše starostlivosť pevným štítem proti úkladům osudu! — Vaše péče upravila již napřed cestu mou; každý kamének, každý trn, každou žihavku jste prozřetelně z ní odstranili, abych po ní blaženě a důstojně kráčet mohla po boku milého, od Vás mi vyvoleného druha! —

Věřte, že budete s Boženou spokojeni. Nikdy, nikdy Vás naděje nesklame! — Co to mluvím o klamu? Jak bych mohla kdy býti tak nevděčnou, abych Vás sklamala! Mně k vůli nesmí ani nejmenší mráček zastínit jasnosť Vaší mysli! — Ach, jak je to lehké, býti Vaším miláčkem! —

Tážeš se, čím vyplňuji svůj čas? Vyznám se Ti upřímně, že ničím! Nedělám pranic, co se v životě prací nazývá. — Vyšíváním jsem pohodila, jehly ztratila, a vlna a nitě čekají jako gordický uzel na meč Alexandrův, jsouce tak zamotány, že žádnému lidskému důmyslu se nepodaří, je vymotati. — Co to škodí? Vždyť nemusím nic pracovat. Ve svém postavení, bohudíky! jsem bohata. — A moje študie? Nudila jsem se jimi dost v Praze; teď jsem se jich úplně odřekla. Moje knihy dřímají v knihovně pěkný sen, barvy a štětce odpočívají klidně v skříňce, jen mé péro je pilné a moje nohy! — Teta také říká, že se nepotřebuju ničím namáhat; umím dost, abych ve společnosti nebyla zahanbena. Dovedu o všem obratně hovořit, a peněz budu mít vždycky dost — abych si mohla dát posloužit. — Strýc to také říká. — Kdybys viděla, jak při takových hovorech doktor se tváří! Jakoby mne od srdce litoval — tak zasmušile na mne pohlíží!

Ti filosofové mají divné způsoby! Také nechci o filosofii slyšet; co vidím doktora vždycky tak vážného, jsem přesvědčena, že tato roztomilá věda připraví člověka o všecku veselosť.

Musím se Ti vyznat, že se tohoto zádumčivého doktora trochu bojím. On mne také nemá asi tuze rád; neb jak se naše pohledy setkají, tu je hned zas od sebe odvrátíme a zardíme se oba. On jistě ze zlosti nade mnou. A já? Já sama nevím, proč!

Mne je zde plný dům! Tu škádlím na dvoře drůbež, na které si teta nemálo zakládá, a jásám radostí, sedne-li si na mé rámě nějaká sivooká holubice. Podaří-li se mi hodně vyzlobiti vládce a tyrana tohoto krákorajícího pluku — hrdinského kohouta, jsem šťastna po celý den. Hned zas běžím plenit luh a sad, a běda kvítku, které všetečně hlavinku z trávy vztýčí! Musí býti mým! Uviju z těchto sličných dítek jara pestré kytice a věnce, a zdobím jimi výtečné malby a sochy salonu. Tato pozornosť a úcta obrazům proukázaná pochlebuje nad míru mému strýci; objímá mne, vzdychaje: „Kýž by zde již byl Alfred!“

Alfred přijde za několik dní; přítel jeho se uzdravil, a dovolila jsem mu, aby již přišel. Potřebuji statečného společníka na svých výletech. Také si myslím, že se v jeho přítomnosti budu toho přísného doktora méně ostýchat! —

Nejšťastnější osoba na celé zeměkouli je Tvá

Božena.