Lyrika lásky a života/Zotročené ženy

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Báseň sentimentální	Zotročené ženy	Tři panny

Údaje o textu
Titulek:	Zotročené ženy
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.109-111.
Licence:	PD old 70

Všecky se vzdaly již mužům, všecky, všecky,
všecky šly do otroctví v dobách plného zrání.

Jen jediná panna zbyla… Šla důvěřivě, šla zticha
se svahů svítivých liliových polí.
Jen jediná milovala ještě první a čistou láskou,
cudnou a dětskou a nesmělou k odevzdání.

Tak milovala, jak na jaře milovat možno:
toho, jejž uzříme za svítání rána.
Vetřelce-hlídače nad polem lilií zkvetlých,
jenž obchází z dálky a žárlivě hlídá
a čeká, až kalichy puknou
a vysvítí bělost.

Jen jediná panna zbyla s hlídačem smělým.
Život on znal však a mnoho žen viděl,
těch, které se snadno vzdaly.
S ním zbyla, jenž v žádosti po tělu hořel
a s lichotnou něhou hledal
žen zotročení.

Ji, poslední pannu,
ji chtěl by však krásněji zotročit;
ne tak jako ty, které se daly oklamat
a zlámat jak stvoly nabízených mu růží.
Ne dary a lstí a šperky a úsměvy,
ne odloučením se od přátel, jeho volbu
když zhrdavě zatratili.

Všecky se vzdaly ženy, lehce, všecky,
všecky šly do otroctví v dobách plného zrání.

Tam v chudých předměstích na tvrdých, horkých ložích
všecky se dávno vzdaly… V přístavech, v loděnicích,
v nevlídných, dusivých domech, civících ztlumenou bídou
do tůní třesavé řeky.

Na těžkých kobercích komnat v zahradách setmavělých
oblaky večera, přes věže ve výši plujícími
vyděšenými orly pokrvácených křídel.

K půlnoci v obrovském městě ženy se nabídly všecky,
by sestárly k ránu. Jak hedvábí šustilo studem.

Jsou střevíců špičky něžné zpod stolků volající
a ve zvadlých hlavách žhavé jsou oči:
těm planou, kdož vstoupili právě. A všecky, všecky se vzdaly.

Jen jediná panna zbyla s tělem sněhobílým,
s tím křehkým pasem a s ňadry porozvitými,
s tím postrašeným zrakem, jenž vetřelce oddaluje
a přece zvědavě láká a připoutává k sobě.

Jak dlouho přemýšlel hlídač o krásnějším zotročení.

A dlouho čekal až k noci, muka své lásky dloužil,
a dlouho na měsíc čekal, až zasvítí do lilií,
a dlouho naslouchal dechu sblížených ve tmě tvorů,
a dlouho naslouchal šumu lilií, jež spaly,
ničeho netušíce o jejím nebezpečí.

Pak dlouho ji marně volal nejsladšími jmeny,
by naslouchal zmateným slovům naivního vzdoru.
Přes šumících lilií pole třásly se jejich hlasy,
ty, které se domlouvaly, ty stále rozžhavenější…
a dlouho ji marně volal nejsladšími jmény.

Až v půlnoci skoro to bylo… Pěšinou v lukách úzkou
cesty půl přišla vstříc… sama se zotročiti.
Všecky se ženy již mužům vzdaly, všecky,
všecky šly do otroctví v dobách plného zrání.