Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Na jitřní

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Dvě Malorusky	Na jitřní	Jak u nás žijou i umírají

Údaje o textu
Titulek:	Na jitřní
Autor:	František Táborský
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 108–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve svatou noc, kdy každý tuší,
že nebesa má ve své duši,
v dóm svatovítský zvolna jsem se bral,
an hlahol zvonů v dál se rozléhal.
Však na cestě jak rodná melodie
tu přistoup’ ke mně anděl poesie
a do městečka ved’ mne u pohoří,
kde do tmy kostel sterým světlem hoří.
„I podivme se! Vždyť jsem probůh doma!“
tak rozhlížím se — radosť hrála rtoma —
chaloupka každá teplem dýchá na mne,
znám vás, znám — to přec není zdání klamné?
Však přece tru si čelo, ač mi blaze:
„Vždyť zdá se mi, že večeřel jsem v Praze?“
Než kostel přede mnou byl pravdou milou,
že víra projela mi každou žilou.
Kol ticho — cítils, kterak země mlčí,
led tajil, kterak pod ním potok hrčí.
Jen pes na blízku vyl a sebou trhal,
a kohout ještě ani nekokrhal.

Tak okříval jsem, ba i trochu trnul,
když chodníkem dav za davem se hrnul,
a u kostela tlum se tlačil celý,
jak do úlu se s medem hrnou včely.
Sníh zmrzlý všude pod nohama svištěl.
Blíž kostela se chodník trochu blyštěl;
tam stanul jsem, a ve kratičkém čase
— hned poznával jsem po řeči a hlase —
už staří známí mne tu potkávali.
„Áh, bůh vás pozdrav!“ rukou zatřepali.
„No? Na svátky též ku rodičům jdete?
Však už to vaši matku trochu hněte,
že nic jste nepsal, přijdeteli v hory,
zda její list jste dostal, či jste chorý.“
A druhý opět po zádech mi klepal
a tiskna ruku notně mně jí třepal:
„No, nedivte se, strach už měli oba.
Co nám je týden, matkám věčná doba.
Vždy plny strachu, předtuch, ve snu slyší sůvy,
a žádný rozum lidský jim to nevymluví.
Však věřte, dobře, dokud matka živa:
vždy máte srdce, jež vás těší, zhřívá.
A sám bych věřil, co mi pravil druhý:
Po teple pozná hrob se matčin tuhý.“
To praviv dodal z upřímného nitra:
„Tož přijďte přece po nešporách zítra!“

— ‚Ach, pro Pánečka!‘ tetka volá v zadu,
‚jen hleďte, jakou židovskou má bradu!‘

„Co divíte se?“ kdosi na to v stínu,
„býť v Praze, i vy máte krinolínu!“

— ‚Áh, jděte, starý, vy jste samá pletka!‘
již na odchodě smála se mu tetka.

Tu staříček — jak shrben! — s hůlkou kráčí,
„Až — na věkjamen!“ ledva dýchať stačí.
„Ej, tmavé svátky — smutné bude pole,
a světlo věru bude ve stodole!“
sám k sobě cestou mluví polohlasem
a těžko dýchá, pokašlává časem.
Pak lidé cizí, otcové a matky,
jdou kolem, zdraví: „Dej bůh šťastné svátky!“
Za nimi známí po zmrzlé jdou dráze,
ti ptají se, co nového je v Praze,
a zdali mluvil jsem tam s Juhaňákem,
jenž prý tam přijel s divadelním vlakem
a vrátil se pln radosti a pýchy,
teď už prý umříť chce i s všemi hříchy.
I musím vše jim stvrzovat, co pravil,
zda prý jim nelhal, by se jich jen zbavil;
než kterak žasl každý, až se lekl,
že jsem ho neviděl, když jsem jim řekl.
„Aj, jak jen možná?“ — „Ale, kýho šlaka,
být v Praze a tam nezřít Juhaňáka!“

A jiný ruku na rámě mi vložil
a ptal se mne, zda zkoušku jsem už složil,
co lámání prý hlavy mne to stálo,
dřív že to všechno v světě nebývalo.
A sotva ten, co po zkouškách se tázal,
v chrám odešel, jak hlas mu vnitřní kázal,
zas jiní šli a vítali mne mile
a ptali se, jak prožil jsem ty chvíle,
co domova jsem dalek žíti musil,
že trochu bídy také prý jsem zkusil.
A druzí, kteří slyšeli ty řeči,
hned pravili: „Má rozum aspoň větší,
kdo světem protluče se jak pluh rolí,
ten ví a cítí, kde co lidi bolí.“

Však v tom můj strýc, jak byl by s nebe padl,
se vmísil v řeč a rukou důraz kladl.
(Vy prominete jeho řeči dlouhé
tón didaktický — kázání to pouhé.
Lid také „Písmákem“ ho přezval z mladu
a rád chodíval k němu na poradu;
však mnozí zvali ho jen „mudrlantem“
a místní farář zrovna „protestantem“,
neb nejradš míval žalmy z bohoslužby,
a kázání — to vrch byl jeho tužby.
Ctít živé, volné slovo, které vzpruží,
ta záliba prý hlavně sluší muži.
Vždy zlobíval se na mladou teď chasu,
že do zpěvu a řeči nemá hlasu.
Sám rád mluvíval hodně ze široka,
tak po epicku; rád též míval soka,
by člunek neuvízl v suchu — říkal.
Ne, aby jenom pro žaludek žvýkal,
jest jazyk — říkal, pohlavkuje děti,
když neuměly pěkně pověděti
kázání nedělní a epištolu
a za trest ani nepustil je k stolu.
Ten tedy sotva že jen chyt’ se slova,
už mluvil řeč jak ústa prorokova:)
„Nic nelitovat! Pryč jen s myslí chabou!
By na peci on líhal, byl by babou
a nikdy mužem, jenž se nezalekne,
a jemuž v hlavě nikdy nezaměkne.
Hle, by ta ruka“ — on vztáh’ ruku pravou
tak svalnatou a kostnatou a zdravou —
„Hle, by ta ruka ležela jen v peří
jak kuře vylíhlé, aj, zda kdo věří,
že buky kácela by, štíhlé smrky?
Ta husími by sotva vládla brky.
A zda by člověk mohl spolehnouti
na ruku takou, bezové to proutí?
Zda hlavu přímila by ruka tato
a pot měnila na blýskavé zlato?
Je mozolů vždy třeba, moji drazí,
by světem lidé nechodili nazí,
by pohádka, již slýchali jsme rádi,
o panně zakleté, jak znáte z mládí,
se vyplnila, blahou byla zvěstí,
neb panna ta — toť naše lidské štěstí.
I dávno už je pevno moje zdání,
že každý — ovšem třeba namáhání —
tu luznou může vykoupiti pannu,
když nečeká, až uzří padat mannu.
Vždyť z nás už plynou naučení věcná:
Než skývy sobě ukrojíme z pecna,
co času stojí to a práce, trudu!
Než nejdřív rozdrtíme tvrdou hrudu,
než zoráme a zavláčíme role,
než za modlitby zasejeme pole,
než sežneme a navážeme snopů,
než vymlátíme první celou kopu,
než do mlýna si zavezeme zrní —
tou litanií mnohdy žily zbrní.
I hnusí se mi řeči: ‚Ten, ach, zkusil!‘
Jen když se při té bídě nezadusil!
Ať zkusil jen! Kéž zažil by jen více!
Nebude aspoň stydlivé mít líce,
však svaly jako ocel, páže silny,
a jak si zlepši, bude kratochvilný.
Nic nenáviděl otec můj jak vzdechů.
To jakoby prý děravou měl střechu,
jíž děrami by vichr dutě hýkal,
a hustý liják valil se a stříkal.
Muž pevný buď jak břehy mlýnské strouhy,
jež nepropustí ani ručej pouhý,
jež ani příval nesmí protrhnouti,
než vnitřní drahou musí odeplouti.
Mít na starosti lidu vychování,
já snažil bych se, aby silných dlaní
a kostí bylo mladé pokolení,
ne paňáci však žensky rozmazlení.
Ve tvrdých lebkách lepší trocha mozku
než ve hlavičkách měkounkých jak z vosku.
Nás honili jak prašivou psí chátru
— (on rod svůj vodil od Českých až bratrů) —
šel na robotu muž i žena, děcko,
a přec se písní rozléhalo všecko.
Kdo zpívá nyní? Naše písně mizí.
Ta sladkosť sama! Vše je mi teď cizí.
Jen vzdychat slyšíš ženu jako muže,
že zlostí mnohdy bych vyletěl z kůže.
Kde u nás přímé hlavy, jasné, svěží?
Já rád se poohlížím po mládeži,
no, nelíbí se mi to. Krev jí schází.
Přec každé hříbě bujně hlavou hází.
To bude koník! — hospodář se těší.
Co po hříběti, které hlavu věší
a na slunku jen kosti svoje zhřívá?
Přec mladosť — radosť! Staříček si kývá,
když slyší o ní vykládat své vnuky.
Co vzpomínek však čeká naše kluky?
Eh, věřte, špatná mláď se nyní rodí,
tak bez radosti, jak bubáci chodí.
(On miloval rád ve všem sílu zdravou.
Když kráčel lesem, náhle hodil hlavou:
‚Hle, pohleďte jen! To je přece krása!
Jak zdravím to vše kypí, zrovna jásá!
Tak být by mělo naše pokolení;
však o to nikde pravé péče není.‘)
Kdo leží, ba jen sedí, ten už hnije.
To stará má, snad správná litanie.
To má je řeč. Ji od otce jsem zdědil,
jenž slzy věru nazbyt nevycedil;
však v srdci svém — bůh dej mu slávu věčnou! —
on lásku nosil vřelou, nekonečnou.“

— „To svatá pravda!“ druhý rychle dodal,
jejž dlouhý hovor poněkud již bodal.
„Jak tuto jsme, my znali jsme ho všeci.
Byl člověk dokonalý v každé věci.
Však dnes už, myslím, bychom dál se brali
a jako babky nekoledovali.
Je pěkná sice noc a skoro teplá,
tak tajemná jaks — ani hvězda neplá,
že člověk hned by celou noc tu prostál,
až sotva by se do kostela dostal.
Než pojďme! Ještě sice nezvonili,
však lidé lavice by naplnili,
a nechtěl bych, než po mši bude třetí,
na dlažbě kamenné se mrazem chvěti.“

„„Toť také pravda!““ přisvědčili druzí
a již se měli do kostela k chůzi,
an první zastaviv se povídá mi:
„A na jitřní — což nepůjdete s námi?“

— „Hm, nenuťte ho!“ jiný opět pravil,
„on z města přišel, kde si rozum spravil.
Tam na rozumy dosti mají času,
i nedbají už svatých písem hlasu —“
děl se smíchem, tak trochu uštěpačně,
jak na mou odpověď by čekal lačně.
Však sotva dořek’, strýc se ujal slova:
„Řeč tvoje, kmotře, bludy v sobě chová.
Tu nestačí, když plané slovo díme
a z nevěry hned koho odsoudíme.
Tak beze všeho mysliti se nedá,
že pro nic za nic novot člověk hledá,
že vzpomínek, z nichž každá je mu sladka,
v nichž sladší ještě mluví k němu matka,
a zlaté dětství směje se a září,
on zanechal by se lhostejnou tváří.
Tak nelze říkat v horlivosti naší,
že v městech každý jenom zvětroplaší.
Jsou sice lidé bez lásky a víry,
bez kusa soucitu a dobré míry,
již nemilují ani rodné chatky,
ni šedin otcových ni dobré matky.
Však o těch nemluvíme ani slovem,
ač pod naším už také byli krovem.
Je těžko tady soudit. Sám já řeknu,
že nikdy před tím klobouk neposmeknu,
kdo do kostela div se neuchodí,
a v srdci jenom blín a býlí plodí.
Poctivá práce modlitbou je větší,
povinnosť plnit lepší je všech řečí.
A srdce nejlepší vždy víru jeví,
ne pouhé růžence a temné zpěvy.
Když vojačit jsem musil jíti z domu,
tož v Miláně též byl jsem — dávno tomu —
kde dóm je slavný, div to věru pravý,
že člověk, ztrativ řeč se pozastaví.
Nuž o vánocích, nejsa týrán službou,
též ve dóm pospíchal jsem s vroucí tužbou;
byl boží hod, i chtěl jsem jeho zažit
a koledami srdce svoje zblažit
a vzpomenouti drahých v této době,
tatíčka, na jitřní jenž jistě kráčí,
i maměnky, již hrob už tvrdý tlačí —
neb rodina v ten večer patří k sobě.
Než jak jsem zklamán byl! Toť do divadla
jak duše má by z nenadání spadla.
Dvě řady červených tu kanovníků,
již klidni nebyli ni okamžiku
až na jednoho starce, který tiše
se modlil, oči nezvedaje výše.
Všem bělaly se drahé hermelíny
a zlaté kříže, hvězdy i řád jiný.
Jen z bohoslovců nehnul se ni jeden,
neb byl by za to na porotu veden;
bylť na blízku jim přísný představený,
jak vytesán on seděl, nezměněný.
Pak přišel biskup. Hned ho oblékali
a pořád před ním na zem poklekali.
Když oblečen byl, víc on zářil zlatem,
než bylo lesku na oltáři svatém,
měl rukavice — samy drahokamy
a střevíce — to perly byly samy.
Však nejvíc mrzelo mne, co jsem zvěděl:
on slouže bohu, skoro pořád seděl,
a kolem něho zástup přisluhoval,
hned čepici mu bral, hned upravoval,
hned kadidlem ho vonným obkuřoval,
pak lokajové přišli zbožně němi
a poklekli až na koberec k zemi,
ti konev stříbrnou a mísu nesli.
Pak vstali zas a přede trůnem klesli
a klečeli, až biskup ruce umyl.
A kolem zástup pořád jen se tlumil,
ten s berlou blýskavou, ten s knihou zlatou,
ten se světlem, ten s kadidlem zas klekal
a obkuřoval, že jsem se až lekal
a nedočkavě konce všeho čekal,
už mysle, že mám duši hříchem spjatou.
Neb divadlo to bylo, zbožnost žádná,
to hra jen byla dusná, těžkopádná.
I z duše přál jsem si v tom okamžiku,
bych ocitl se v našem kostelíku,
tam pod horami jenž se k nebi vzpíná,
v němž každá bolesť rychle uhasíná,
bych od srdce si zapěl plným tonem
koledy naše jako velkým zvonem.
Nuž vidíte, tak já, muž prostý, soudím.
Nic svědomí mně nedí, že snad bloudím.
Snad je to zbožnosť pro velké pány —
však do srdcí to neotvírá brány.
Já kancionál radš mám starodávný,
kde ke mně mluví duch tak velký, slavný.
A nejsem v písmu honěn, ani času
jsem neměl užit duševního kvasu.
Nebylo grošů, bych šel na študie,
ač bibli znal jsem jako litanie.
A říkat knížky dny i noci celé
o „Tandaráši“ nebo „Floribelle“,
„Mládenci slepém“ nebo „Meluzíně“,
to zdálo mi se chvilku prožit líně,
to svojí staré nechal jsem, ať čítá
a popláče si a při pláči škytá.
Však málo toho pod mou beranicí.
Než co má onen spravedlivě říci —“

— „Ej, pane bože! Což jste tady v trhu?“
v to náhle slyším volat strýce Crhu.
„Kohož tu máte, že jste se tak sešli?
Líp bude, byste do kostela vešli;
neb hříšníci jste do jednoho věru —
ach, vy ne!“ volá spatřiv mě tu v šeru
a mozolnou mi pravici hned skýtá
a rukou potřásaje vřele vítá.
I ptám se ho, zda zdráv je, jak se daří,
jsouť s našimi to kamarádi staří.

— „Ach, dobře je mi. Mouchy se mi rojí,
a pole, louky? Ty mi zajíc hnojí.
A moje stará? Zdráva jako loni
a chvála bohu, dosud blechy honí.“
Smích na všech stranách vypukl hned chutě,
neb slovo Crhovo vždy řádí krutě.

„Již pojďme, přátelé!“ tu radil kdosi,
„neb Crha pouští vyzpívané kosy!“

‚A pelichavé!‘ —

                        „Hleď jen, by ti z brejlí
nesedli na nos podškubaní hejli!“
tak v odvetu dal okamžitě Crha,
že bez meškání do dveří se vrhá
ten malý zástup a se ještě směje,
když dveří už se drží za veřeje.

— „A kdy jste přišel?“ vesele se tázal.
„Však často jsem vás pozdravovat kázal,
neb s tátou vaším o vás mluvíváme.
Tak z jara bylo — my si povídáme:
Eh, třeba zajít do hor na den celý —
neb zrovna v ten čas rojily se včely.
A my — to víte — včelaři jsme staří.
I šli jsme na zdařbůh jen — jak se zdaří.
A když jsme vám tak procházeli horu,
zda v jedli nebzučí to nebo v boru,
váš táta tak se o vás rozpovídal
a místo do očí mně k zemi shlídal,
jak styděl by se, zda mu řeč ta sluší —
no, věřte mi, on dal by za vás duši.
A když pak šťastně pěkný roj jsme chytli,
(hle, Crha tklivý byl — to šídlo v pytli!)
tu pravil zasmáv se — a víte čemu?
‚Plást pěkný dáš mi, bych jej poslal jemu —‘
No, víte dobře, že jsem stará mrcha,
a před mým slovem každý taškář prchá,
však tehdy, věřte, pravil jsem si v duchu:
Eh, hřib jsi, Crho, plesnivého puchu!
Ej, synka chtěl bych, ba i třeba dceru.
No, jaksi nejde to, hm, nejde věru.
A babka sama — ta to neudělá,
bych kolena jí pozlatil hned celá.
A proto zlosť mám na babky a hlupce
a na jich moudrosť dělávám rád kupce.
To mela je vám. Hlupci ovšem mlčí,
jak hrnce na plotě jim hlavy trčí,
však babky křičí, jak když chvojí praská,
a já jim říkám: Vy jste samá láska!
Však hle, má stará ve dveřích už stojí —
no, nesmějte se prchlivosti moji!“
A sotva dořek’, s hbitostí až jarou
už do kostela vcházel se svou starou.

— „Ej, vida toho kozla trkavého!
Jen ženu shlédne, ovečka je z něho!“
tak žena obstarožná zavolala
a smíchy hlasitě se chachotala.
To byla Crhův soused Otáhalka,
jíž říkalo se vůbec „jenerálka“;
neb byla vám to obr žena věru,
jíž Crha sáhal píď jen nad zástěru.
Však přes to sedávaly u zahrádky
a do veselé pouštěli se hádky
neb noviny si povídali z města
neb o těch, koho tudy vedla cesta.
A jednou Crha, jenž rád tropil šašky
a vymýšlel si v řeči divné frašky,
též rozmluvil se — bylo večer v stínu —,
že s koněm zapřáhati hovězinu
ať k vozu, k pluhu, vždy prý bývá k chybě:
kůň rodí tele pak a kráva hříbě.
„A vy zas tchoře — vy — vy, starý lháři!
Dvě slova už se jemu na lež páří —“
sousedka řekla s rozjařenou lící
a dotkla se ho, že byl pod lavicí.
— „„Hle, jenerálce utrhl se střapec
a sotva spadl, už byl z něho chlapec!““
tak o Crhovi říkali pak žertem;
však on radš setkal by se s pravým čertem.

A opět jiní šli, tak mlčky zcela
a křížem žehnali se u kostela,
tu kdos mne vítá a hned při tom prosí,
že z úřadu má písemného cosi
a že ni za mák nerozumí tomu;
jak rád prý je, že přijechal jsem domů.
Ten povídá mi, že se dcera Mařka
už provdala jim — eh, ta mladá lhářka,
jež dušovala se mi svojí duškou,
že na mé svatbě musí býti družkou! —
a že už brzo, as tak na Tři krále,
čáp s koledou k nim přijde okázale.
A s pýchou dědovskou on na mne hledí,
můj úsměv milou je mu odpovědí.
„No? A vy dosud nic?“ on rychle dodá,
„Nono! Vždyť časem všechno se to poddá!
Bez toho, věřte mi, nic po tom není,
že mladý svět teď tak se rychle žení.
Však zatím buďte s bohem! Za rok, dva, tři
už sotva samotna vás někdo spatří —“

V tom kdosi za mnou kýchl, jakby střelil,
až lekl jsem se, mráz mnou zaševelil.
Hned „pozdrav pán bůh, strýčku — i vás všecky!“
‚A nechť se vám to splní!‘ hlas děl dětský.
Já: „Toť omen!“ — však strýček kouzlo snímá:
„I dejž to pán bůh! Ale je to rýma!“

Tu dívky jdou, tak svižně jdou a hravě
a na můj pozdrav kývnou usměvavě,
— o marně hledám mezi nimi jedné,
Babušky černooké, již den ze dne
jsem z naší školy doprovázel domů,
let radostných i trudných mnoho tomu.
Ta první byla, k níž jsem s touhou hleděl,
jí naproti když ve škole jsem seděl,
a s níž nás vedla ze školy táž cesta.
My bývali jsme až na konci města
a ona v myslivně až pod horami,
i hodný kus jsme chodívali sami.
Jak rád jsem býval, když jablíčko vzala
si ode mne a s chutí pojídala.
Však ne vždy brala, někdy byla hrdá
a k lichotám mým nevšímavě tvrdá.
A měla proč. Říc’ sotva co jsem věděl,
mluvil jsem málo, jenom po ní hleděl,
neb její oči, jakby píseň pěly,
vždy jiskřily a dobrotou se skvěly.
Po letech viděl jsem ji, tytéž oči měla
a zářila jen nevinností těla.
Dnes štědrý den as v domácnosti zlaté
už slaví, kojíc dítko baculaté,
a nepomyslí, aniž to snad tuší,
jak jsem ji rád měl v dětské svojí duši.
Však až ji potkám neb se o ní zdovím,
nuž, jaký jsem byl rytíř, já jí povím.

Aj, vida ho! Tu také rytíř spěchá.
‚A na „hrubou“ jít maměnka tě nechá?‘
„A proč bych nešla?“ — ‚Rezka půjde taky?‘ —
„A taky snad.“ — ‚Já na vás počkám.‘ — „Počkej!“ —
‚No, ale jistě!‘ — „Jistě!“ — — a už oba
zmizeli v chrámě — sladká pro ně doba,
však nejsladší to slůvko „Počkej! — Počkej!“
Jistě že oba, dívka i ten panic,
nemyslí na nic jiného a na nic
než na tu „hrubou“, až již bude po ní —
zda naši Zuzku Petřík nedohoní?

„I servus, přátelé!“ — Dvě statné lebky!
Ti spořit musejí už na kolébky.
Jak vážni jsou! Z nich každý prošel světem,
a v práci zmužněli, ne v prachu kletém
škol všelijakých jalovým jen psaním
a kancelářským rubricirováním.
Šli sebevědomě jak platní členi
své obce — ne jak slepci na řemeni.
Já chlapcem zdál jsem se, když k nim jsem hleděl,
ač žádný z nich let tolik neproseděl
ve školských lavicích, kdež po německu
jen větry honil, theorii všecku,
však život zůstal v dálce jen se tmící,
jak zem by byla někde na měsíci.
I zastavil jsem oba, mluvil s nimi,
i vzpomněli jsme slovy veselými
těch blahých dob, jež paměť zlatem kreslí,
kdy slabikáře do školy jsme nesli
s tabulkou břidlicovou, s katechismem
a prsty černé samým těžkým písmem.
Ten to, ten ono živě připomíná,
až postava starého Vendelína
se zjevila nám před oči tak živá,
jak usmívá se a jak na nás kývá,
jak ruku k políbení nastavuje
a polohlasem při tom popěvuje.
O, Vendelíne, neuzřím víc tebe!
Snad jitřní tvoji poslouchá dnes nebe
a diví se, jak stár jsa běháš mladě
a hlučný povel dáváš ku intradě,
v čas potřeby sám hromně tluka v bubny;
hned honem spěchaje, by hlahol chlubný
z tvých varhan zazněl, až by kostel trnul,
jak mořský proud by do něho se vhrnul.
Ej, vidím tebe, prožívám tvou jitřní
se vší tou pochoutkou i slastí vnitřní,
jak pravicí ty mácháš pevně, rázně,
hned „Kyrie“ zní plno boží bázně,
pak „Gloria“ a „Credo“ s kontrapunktem,
pan polesný kde s panem „adyjunktem“
zvlášť potívá se, každý na svou basu,
by takt drželi v bujném víru hlasů;
než vše se daří, výborně šlo „Amen“,
ty šťasten záříš, s prsou spad’ ti kámen.
Jde chrámem veselosť, hruď všem se šíří,
jak vlaská hudba tvoje s kůru víří,
jen staré baby — odpusť! — hřeší málem,
neb podřimují nad kancionálem,
a staříček, hle, jakby kouřil doma,
tu sedí, spí a nahlas „puká“ rtoma.
Však „Offertorium“ když přijde, mžikem
i staříček se zbudí s lehkým křikem,
a babky protrhnou se, vlasy spraví —
„Ah, málem bych už zdřimla —“ každá praví.
Neb pastýř troubí nadmuv tvář i plíce,
že radostí nám vzešlo na tisíce.
A rázem salaš z kůru tvoříš bystře,
ty venkovský náš Mozartovský mistře!

A dál má mysl vzpomínky si stkává:
zřím ve škole ho, v srdci radosť vstává,
jak ve škole jsme volnosť věru měli:
my psali ypsilon, kde jen jsme chtěli,
a čárky, tečky kladli jsme dle oka.
Však za to učenosť až převysoká
z nás zírala, když v počty jsme se dali
a „reguladetry“ jsme křídou psali.
Byl hodný muž; však vlastnosť jednu míval,
jež měla vliv, že nikdo nezazíval
tak okázale, aby on to stihl;
neb dlouhatánský „Janek“ hned se zdvihl
— tak vlastnosť rechtorovu my jsme zvali —
jak brejlovec neb hroznýš neurvalý
a po rukách nám skákal jako vzteklý
a leckde jinde — sotva byste řekli.
To slabosť byla věru hodná žalu.
Neb nejhorší věc při tom karnevalu
vždy bývala a vždy nás rozmrzela,
až hněvem tvář nám mnohdy zaslzela,
— ať „Janek“ skákal jako blázen pravý,
což našemu to uškodilo zdraví? —
že před děvčaty na pranýř jak hanby
jsme byli vodíváni stupeň líbat,
beze všech okolků se pružně shýbat
a „Jankovy“ ach, poslouchati jamby.

No, dejž mu odpočinek věčný, bože!
My u jeho už zapadlého lože
se vděčně zastavíce, „andantine“
mu zapějeme: „Spi sladko, Vendelíne!“

Tu kroky hřmotné slyším z nenadání,
zas vítání a rukou potřásání.
To sivý sokol, stařec, ale zpěvný.
On u nás mladých hned se pozastavil,
poslouchal chvíli, potom náhle pravil:
„No? A co Rieger?“ děl. „Je dosud pevný,
jak tehdy byl, kdy mluvil v Kroměříži?
Už, víte, stár jsem, noviny čtu s tíží.
Už řádka s řádkou míhá se mi, mate,
a v hlavě už to páté přes deváté.
Však tenkrát mlád jsem byl, pln mužné síly,
to, pane, tenkrát vzbouřilo mi žíly.
Vy už to nevíte — no, pro česť naši
měj bych to schovat do paměti vaší.
To z Olomouce doktor jakýs mladý
k nám přijel, sezval nás a dával rady
a povídal nám — měl on zraky lisí —
že v povětří cos velikého visí,
že všude lidstvo už se hlásí k právu,
a že to také přijde na Moravu.
Že máme, pravil dále, zpříma hledět,
že „Slovani“ jsme, to prý máme vědět,
a že nás sto je plných milionů,
a všem že musí stát se po zákonu.
Však my že sami musíme to žádat,
a ne jak dosud na boha vždy skládat;
neb ne tak rosa jako pot prý skrání
a rukou dává poli požehnání.
Nic nebudemli žádat, přijde druhý
a vezme vše, a my zůstanem sluhy.
Tož třeba žat prý, dokud slunko hřeje,
a císař pán prý sám si toho přeje.
Řeč^{[red 1]} medu sladší. Nám zrak počal svítit,
tak po lidsku jsme začali se cítit.
Ach, což řeč lidská krásným je přec darem!
Okřívá člověk jako božím jarem.
Na jeho ústech jako pijavice
jsme viseli — ba, jako pijavice.
Tenkráte mnohým rozbřesklo se v hlavě,
kde dosud bylo jako v peci tmavě.
A brzy užili jsme oné rady:
„Čtenářský spolek“ zval nás dohromady.
A zvláště mně ta rada posloužila
a vzpřímila mi rozum, otužila.
Po letech do zlé zajeli jsme hádky —
s výborem naším pro obecní statky.
Tož já sám třetí — každý vám to poví —
do Vídně jeli jsme až k ministrovi.
A když jsme dobře věc svou vyřídili,
dva krajany jsme vám tam vyslídili.
Ti byli z Čech, a bychom něco shledli,
hned v říšský parlament nás všechny vedli.
Že byli z Čech, to poznal jsem já snáze,
neb jako chlapčisko už byl jsem v Praze,
kde „nynčkom“ říkali, kde „včil“ my známe,
a „dobrýtro“ my také neříkáme.
Však vykali nám — ani jednou „voni“,
vím vám to vše, jak bylo by to loni.
„Vy Hanáci jste, že jo?“ hned se ptali.
— „Ah, kdeby!“ jářku, „kde bysme se vzali!“
„Nu, tedy Slováci — však bez růžence?“
— „To jistě neviděl jste ani Bzence!“
jsem smál se, pukal jako starý poutník,
no, ne snad z dýmky! — koupil jsem si doutník.
„Vy Valaši jste! Že mám pravdu, kmochu?“
— „Valaši od nás dále jsou jen trochu,
však Valaši my, jářku, nejsme pane,
ti praví, jářku, z kterých hora vane.
Ze Slovák nejsme, ani z Valach, Hané,
my Čuháci^[1] jsme, byste věděl, pane.
Však kdybyste chtěl tomu jménu věřit,
to musel byste dřív se s námi měřit —“
A poněvadž z nich nikdo nepochopil,
jaký to kousek jsem tu s nimi stropil,
tož vykládat jsem musel, co jen moha,
že nasmáli se až do pána boha.
„A zdali u vás víte, že jste Češi?
U vás prý na Čecha jen každý hřeší?“
ten jeden z nenadání se mne tázal.
— „Hm, víte, jářku, co bůh jednou svázal,
to řeč ba ani peklo nerozdvojí.
My byli jsme a jsme a budem svoji.
Náš Method vašeho křtil Bořivoje,
a Tatara dotloukly české voje.
No, v kostele a ve škole to bývá,
že od věků se česky modlí, káže, zpívá.
A kostel, škola — to jsou svatá místa,
tam česká řeč znít musí svatočistá.
A panáček náš kázat po hanácku
a po valašsku — nebo po slovácku —
tož na mou hříšnou, jak je žena slaba,
přec klela by mu každá stará baba.“
I do smíchu zas všichni jsme se dali,
a oni div nás věru nelíbali.
— (To vám jen proto povídám, můj drahý,
že rovnou cestou přicházíte z Prahy.) —
Tak tedy octli jsme se v parlamentu.
No, povídám si: U všech safientů,
včil, Francku, ani mrk! A pěkně zticha!
A dušička vám ve mně sotva dýchá.
Aj, to vám byla podívaná pěkná!
Tu ucítil jsem, že jsme — slovem řekna —
že jsme tu všichni, sama tetka pletka,
když slyšel jsem, co tam se do slov vetká,
a zvláště jeden — to byl chlapík, brachu,
ten do slov sypal také trochu prachu.
Jak jen ho zvali? Hleďte, nevím ani —
tak nějak „Zjevič“^[2] — řekli mně ti páni.
No, všecko jsem mu zrovna nerozuměl,
neb německy jsem jenom lámat uměl,
co na vandru jsem chytil, na učení.
Však z očí, hlasu, jak ho pěkně mění,
a z rukou, z nichž on zrovna slova házel,
já doplnil si, kde mi rozum scházel.
A jiní ještě — nevím už ta jména —
tam mluvili, že zbledl jsem jak stěna
a ku dveřím hned pohlédl jsem letem,
zda četník nestojí tam s bajonetem.
Ti do ministrů dali vám se vztekle,
že horko bylo jim as jako v pekle;
neb seděli tam, neušlo jim slovo,
a každé bylo těžší nad olovo.
To jako čáp, když koná úřad kata
a tučné žáby otřepává s bláta,
tak řečníci ti v ministerské fraky
se pustili, že prachu šly vám mraky.
Však ostříleni byli dokonale;
neb do jednoho zůstali tam v sále,
a žádný hanbou ven se nevykradl,
ba ani do mdlob lehkých neupadl.
I myslil jsem si radostí mna ruce:
„Tož to je slavená ta konštituce!“
No, povídám si, jen až přijdu domů,
já vypůjčím si několik těch hromů
na slavný výbor náš a pány rady,
že samým strachem scvrknou se jim brady.
A to jsem taky proved’. Ve pořádku
teď všecko je, a žádných není zmatků.
Rád na ty chvíle vzpomínám já sobě,
však brzo už to zapomenu — v hrobě.
No, dokud živi jsme, tož veselme se,
a zvláště v tyto svátky radujme se!
Neb v tyto svátky, věřte mi, že mládnu
a hlasem lepším, vydatnějším vládnu
a s chutí zazpívám si v síle nové
zpěv starý: „Vzhůru, vzhůru, pastuškové!“
A pozvav mne, bych přišel na besedu,
v chrám vstoupil, raduje se na „koledu“.

A opět jiní za řeči šli kolem:
„A jak jste pochodili s novým volem?“
— „Aj, chlapík! Kráčí jako na procházku,
jak byl by vůz jen pentle na ocásku.“
„Což kůň?“ — „Ach, to je herka! Už se páčí!“
A smeknuv klobouk do „žebráčky“ kráčí.

— „Kdež nechala jste muže?“ kdosi zvídá,
a plačky mladá žena odpovídá:
„Ach, ani neptejte se! Doma leží —
kořalkou zmožen — očima hne stěží.
Propláču celé dny a celé noci,
štkám, prosím, modlím se — vše bez pomoci.
‚Vdej, vdej se, hloupá!‘ každý byl mi radou,
‚Co čekat? Věčně nezůstaneš mladou,
a on má pěkný domek se zahradou.‘
Když nechtěla jsem, tatíček si houkli,
a příbuzní — ti byli by mne tloukli.
Tak prodali mne hůř než za otroka.
Půl ani ještě neminulo roka,
když opilý se začal vracet domů
vždy pozdě v noc a jazyk plný hromů.
Co do rukou mu přišlo, vším jen třískal
a na můj pláč — on bil mne, klel a vřískal.
Snad změní se — tak doufala jsem skrytě —
až z kolébky naň zažvatlá mé dítě,
A nezměnil se. Ještě míň se stará,
a marno každé slovo, jež ho kárá.
Co vydělá, to utratit hned spěchá,
to u žida hned ve palírně nechá.“
Dál neslyšel jsem pro vzlyk ani slova
té ženy nešťastnější, nežli vdova.

— „A kolikráte je to, brachu, v roku,“
zas muže slyším jdoucí v rychlém kroku,
„že lidmi můžeme se cítit aspoň trochu?
Jako zvětralou bych nad kryptou zřel sochu,
tak bývá mi, když vzhlédnu do zrcadla.
Strach věru mám, když uléhám si v noci,
by přes noc duše mi se nevykradla,
a děti po mně zbyly bez pomoci.
Co mohu chudák učiniti pro ně?
Od šesti k šesti dřem se jako koně
i v ráno nedělní. Co nám je víra?
A za to sotva chleba koupím, sýra,
pár pytlů brambor, dříví, trochu mouky
a také něčím odít ty své brouky,
a jiných starostí tu ještě plno,
by nezůstaly jako v cestě zrno,
áh! — Podivně to na tom světě chodí!
A postěžuj si! Se schodů tě shodí
jak šedivého Míku. Tehdy lekem
mně práce padla z rukou — hrůzou, vztekem.
Jak dnes ho vidím — drkotal se němě,
jak ležel na zemi — a s tvrdé země
jsme odnesli ho na dvůr, myli v tváři,
co zatím k ředitelské kanceláři
dav dělnic hnal se s vytřeštěným zrakem,
že mohls mnohou nazvat lítým drakem,
ty se vztekem, ty s pláčem, křikem, reptem,
a muži? — Jen tak z hanby kleli šeptem.
A proč byl shozen? Chudák nepodplácel,
nuž dozorce mu škarohlídstvím splácel,
a že se jednou zpozdil o minutku,
byl vyhnán, shozen, ano shozen, vskutku.
Jak drkotal se! „Bůh je — volám — s vámi!“
že zmírá, mysle, na otepi slámy.
— ‚Eh, jako se psy nakládá se s námi!‘
v to druhý dodal jako mračno chmurný,
jenž na první už pohled zdál se spurný.
Teď přešli už — van fabričného puchu
v tvář udeřil mne, dusivé to barvy;
i tváře zahlédl jsem, bledé larvy.
„A postěžuj si! Kdo popřeje sluchu?
‚Co chcete?‘ řeknou. ‚Za jednoho dvacet —‘
tak z kanceláře budeš ty se vracet.
‚Trp, trp a miluj!‘ — pěkná průpovídka,
když kopou do nás jako do dobytka!“
V tom klobouky už rychle sňali s čela
a oba vešli mlčky — do kostela.

Už tlačenice přestávala nyní,
jen ještě trousili se ke svatyni.
„Aj, podivme se! Vy jste na Moravě?
Toť zvu vás, drahý, večer ku rozpravě;
neb s berním hádku mám už večer třetí,
jak „Národní“ jen mohlo vyhořeti.
Nuž, vy teď přímo přicházíte z Prahy,
nám vaše řeči budou veledrahy.“
A když byl konec moudré řeči této,
slov pensisty, jenž druhé je tu léto
a jenž vždy dlouho čítá zprávy denní
a záhady v nich hledá do umdlení:
proč zloděj, jenž se vloupal do komory,
nic nesebral leč pytle na brambory,
a čím to je, že jiný ukrad’ všecko
a v jizbě při tom neprobudil děcko,
(— však při tom všem on na leccos měl chance
a navržen též chtěl být za poslance —)
když tedy skončil moudrá slova tato,
já slíbit musil jemu svatosvato,
že přijdu některý den po neděli.
„A v Praze prý vám jinak vaří zelí?“
— ‚To všecko, všecko já vám věrně povím.‘
„Nuž těším se. Já rád se mnoho zdovím.“

Ač oko mnohé milé stihlo jméno,
přec nebylo s ním srdce spokojeno.
Již nepokojem vrtělo se, chvělo
a prudko tlukouc objímati chtělo.
Co tesknotou tak jsem se rozemdlíval,
kdos opět šel tu, jak by stín se kýval,
tak chudá postava a smutná, bledá,
ta kdesi daleko svůj pokoj hledá.
Už poznala mne, slabá slyším slova,
ach, to je Matušková, sirá vdova.
„Vy doma jste? Osladit vašim svátky?
To, věřte, nad všecky je světa statky.
A já už druhé svátky slavím sama —“
a chvilku oči skryla pod rukama.
„Už druhý rok ho kryje hrobek tmavý,
a byl tak tichý, holoubek to pravý,
Ba holoubek, tak dobrý — však vy víte,
vždyť znal jste ho — Že pláču, odpustíte.
Vždy říkával: Maměnko, nač ty slzy?
Když na vás hledím, bolí mě to, mrzí.
Ta trocha kašle, říkal, toť je toho!
— a víte, toho kašle bylo mnoho —.
Hle, jiný kašle, až je z toho černý!
Tak těšil mě ten holoubek můj věrný.
No — říkal — přijde jaro, vyjdu z lože
ven na vzduch jarní — jak se těším, bože,
a v létě potom budu chytat ryby,
ba zajdu si i do hor sbírat hřiby.
Tak doktor v Praze radil, dobře radil,
bych, co jsem zdraví ubral, vynahradil.
Pryč hodím knihy, budu sobě zpívat,
kdy v lese, u potoka budu dlívat.
A věřte, říkal — snad to byla chyba! —
že do škol zdráv se vrátím jako ryba,
pak složím zkoušky — konec bídě bude,
veselo bude v chatce naší chudé!
A sotva došeptal to — ó můj bože,
tak vlhkosť šla už, jak se potil, z lože —
on rozkašlal se, že jsem se až lekla
a k bledé jeho hlavě mžikem klekla
a líbala mu ledové to čelo,
že srdce mi se rozpuknouti chtělo,
když viděla jsem chatrnou tu trosku,
zrak — chladné sklo a uši jako z vosku.
Tak dopoledne bylo pozdě v lednu.
A odpoledne zas si k němu sednu,
on podřimoval, sotva prsa zvedal,
i kašel přestal, co dřív klidu nedal,
pak procitl a obrátil se ke mně:
„Tak cítím se dnes lépe —“ pravil temně;
a křečí schvácen naposled se vzpínal,
a on — mé dítě — on už dousínal.
„Maměnko — ryby — ryby — — vstanu ráno —
do lesa — —“ šeptal, hlavu ještě zvedl,
jak zlomena však padla — zpola vzhlédl —
v tom zase křeč, a bylo dokonáno.“
To pověděvši štkala usedavě.
Jak těšit ji? Jak pomoci té hlavě?
„No, bůh jest, nechať učiní, jak ráčí!“
tak dodala si ulevujíc v pláči.
A po chvilce, když utřela si slzy,
„a vy už místo dostanete brzy?“
se ptala. „Líp je, když se v teple sedí,“
hned řekla, nečekajíc odpovědi.
A pozvavši, bych navštívil ji s matkou,
v chrám jako stín se brala chůzí vratkou.

Kol ticho, temno, kostel zář jen vrhal,
a kdesi štěkal pes, až sebou trhal.
Tak ticho, cítils, kterak mlči země,
a povětří jak dumá teskně, temně.

V tom po druhé zvonek malý s vížky
ty ospalejší volal, by se brali z chýžky,
však sám též v jednu stranu cinkal — klímal;
kluk ministrant, jak zvonil, ještě dřímal.
Pospíchá každý, tu muž dlouhým krokem,
tam hopkují zas ženy drobným skokem,
tu kdosi volá, namáhavě dýchá:
„No, neleťte tak, vždyť mě v boku píchá!“
A děvčata, jimž dech už ledva stačí,
vypuknou ve smích: „To vás srdce tlačí?“
— „Ba tlačilo kdys — hodně do hluboka;
však vás, řehtačky, tlačí kuří oka!“
— ‚Ba že se nestydíte mluvit — taký starý!‘
ve smích ten zdravý, hlasitý a jarý
stařenka volá, pomalu se šoupá
— „Nonono, matko, nebuďte tak skoupá!“
„Ja, tetička už zrodila se babkou —“
kdos přihrnul se také se svou krapkou.
Však víc už nikdo druhých nepokoušel.
Neb z fary farář s kaplanem šel bledým
a s vystrojeným kostelníkem šedým.
Na kůře rechtor varhany už zkoušel.
Když zašli, bylo prázdno, pusto všude,
jen s kůru slyšet, že tam hlučno bude.

Však zrak můj dále nedočkavě těkal,
on jiného tu ještě s vroucí touhou čekal.
Tu jdou už, hle, o Hospodine, oba!
Jak změnila je nedlouhá ta doba!
Již mízy z těla vypilo jim stáří,
jsou vetchy postavy ty a tak prosty,
až apoštolsky — ale uvnitř skvosty.
Mně zdá se, kolem nich že chodník září.
A ticho kolem — to je ticho k pláči! —
v něm k spánku starosti si lehly — rváči.
Proč aspoň hvězdy v nivě nekonečné
dnes nesvítí, ty květy vůně věčné?
Již slyším jejich hlasy — radš se skryji!
A oni mluví o mně, zdráv-li žiji.
Jsem přikován těch srdcí melodijí.
Již rozeznávám růženec a knížky —
má stará matka, svátečně si kráčí,
v ráz divem vzkřikne, ku otci se tlačí,
„Pro boha! Pohleď!“ — a už oba pláčí.
Jdu s nimi do chrámku, zvon volá s vížky.

„Chychychy!“ otevřenými tu ústy
smích zahulákal — přede mnou dav hustý
se vyhrnul a s řečí šprýmovanou
se na dóm pražský valil Malou stranou.
Jak hodil by mne do studené vody:
hned nové zámecké jsem poznal schody.
(Neb mnohý dozajista by mně zazlil,
že vzpomínkami tolik jsem se mazlil.)
Už ztišila se jásotná hruď zvonů,
sníh pade v stopy zmizelého shonu.

---

1. Kdo není ani Hanákem ani Valachem atd., tomu na východní Moravě posměšně říkají: „Je to Čuhák.“
2. Zyblikiewicz.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravujeme pravděpodobnou tiskovou chybu „Reč“.