Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Dvě Malorusky

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Rodina	Dvě Malorusky	Na jitřní

Údaje o textu
Titulek:	Dvě Malorusky
Podtitulek:	Vzpomínka z počátku let šedesátých
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 98–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Píšu jen, jak se mi obě v skutku představily, jak se mnou a přáteli hovořívaly, jak se ke mně a jiným chovaly, aniž zamýšlím, nemaje jiných pomůcek po ruce, obraz obou tak různě zajímavých ukrajinských žen odjinud čímkoliv doplňovati.

Jakožto starý obdivovatel maloruských písní, nejen v dojemných a přece nevyrovnaně prostých slovech jejich, nýbrž i v nápěvech čarovných, zde unylých a srdce rvoucích, tu zas bujně skotačivých (dávným asi písním českého lidu nejpříbuznějších) — tvořil jsem si pozvolna svůj ideál dumné dcery volné stepi kozácké, jejíž vlasť mi byla pro chrabrosť svých synů-molodců a tragický skon v objetí dvou svářících se o ni bratrů přímo k srdci přirostla.

Zřelť jsem zrakem fantasie, obíraje se po delší čas bohatýrskou postavou příliš troufalého a za to kletbou jak vítěze tak i poražených stiženého Mazepy, tu jeho neblahou, vášnivou Marylku jakoby živou před sebou, její temně plamenné oko, „v němž celá step se zrcadlila“, její vlas havraní, vroubící hladce osmahlou líc, plnou šlechetného žáru a snivosti zároveň; vtěleného cheruba pomsty a spolu přítulnosti mile konejšivé. Tanulať mi stále na mysli dobrosrdečná ona těšitelka i vzorná ochránkyně utiskovaného lidu, obětavá i napřed už obětovaná veškerým bleskům zkázy, shrnujícím se již již nad nebohou Ukrajinou, družka šedovousého atamana, kterýž vsadiv na jednu kostku vratký osud svého národa, prohrál, z velké části svou vlastní vinou, vše: bitvu, slávu i vlasť svou. Maloval jsem si ji, ženu mladistvou, jemu smrtelně oddanou, pevně v jeho i národa spásu důvěřující, ana náhlou hrůzou, kterouž sám jí byl připravil, překvapena i zdrcena, bezduchá k nohám mu klesla. — Nebylo na luzné té postavě, z trudných mračen surového zápasu vynikající, žádoucího nebes požehnání!… A přec — jak blouzníval jsem tiše o té své Marylce!

* * *

Professor Alexandr Chodžko, nejobětavější soudruh Mickiewiczův již od mladosti, zapletený s ním v tajný spolek filaretův, odvezen jakožto žák do Petrohradu, kdež donucen oddati se studiu východních jazyků, stal se per nefas nástupcem záhy zesnulého Cypriana Roberta, bývalého konsula francouzského i bojovníka za svobodu Jihoslovanů, na stolici slovanské řeči a literatury v svobodné kolleji, zvané La France. Před tím byl i ruským vyslancem u perského dvora v Teheraně, důvěrníkem i soudruhem šachovým při hodech, dobrodružstvích i na honbách. Přijda jednou do Evropy na dovolenou, věnoval celé své jmění příteli Mickiewiczovi na vydání sebraných spisů jeho, jež vyvážil mu zlatem.

Známo, jaké naděje a brzy jaký poplach vzbudily v světě slovanském počátkem let čtyřicátých výklady prvního držitele oné stolice, samého to Adama Mickiewicze, jenž byl v blouznění svém, kojeném pomateným či zrádným Towiańským, považoval sebe za proroka, neli za messiáše slovanského, kterýž pouhou vůlí mocného ducha skrze vzkříšený národ vyvolených vydobude všem Slovanům ztraceného ráje — pod záštitou z mrtvých vstalého Napoleona Velkého.

První ten pokus obeznámiti Francii s naším světem skončil tudíž dosti záhy směšným pohoršením spíše zvědavých, než vědobažných posluchačů. Posluchárna, cínem 28. května 1844 náhle uzavřená a teprve dva roky na to zas otevřená, nevábila pak již ústy nového tlumočníka světa slovanského leda vážnější zasvěcence, z nichž jmenovati sluší paní George Sandovou. Revolucí únorovou r. 1848 zpustla znova, a teprv Napoleon III., jenž v době krymské války byl vyslal Mickiewicze na východ s výslovným pokynem, aby tam „vyslechl stesky a tužby slovanské ráje“, uznal za vhodno osiřelou stolici jazyků našich znova obsaditi, a to mužem, kterému důvěřoval a kterým dával se již za vyhnanství svého v Londýně poučovati o věcech i aspiracích slovanských.

Muž ten, Alexandr Chodžko, byl stařeček nad míru dobrosrdečný — sám přední, též v Anglii uznaná autorita v perštině a přes všechnu věru všestrannou vzdělanosť i značnou, ve dvou světa dílech nabytou zkušenosť velmi skromný — vždy byl ochoten klestit Slovanům, do Paříže přibylým, cestu ku vzdělání aneb k výživě, ano též do žurnalistických a diplomatických kruhů. Sám jsa duší tělem Polákem, chotěm vysoce vzdělané polské vlastenky, zároveň horlivé katoličky, byl i Rusům přízniv, obzvláště těm, kteří navštěvovali jeho přednášky.

Mimo slovanské hosty, ob čas pro zábavu, aneb trvaleji na studiích v Paříži se bavící a pokud vím, dva Francouze: dějepisce-ochotníka Mapieu de Clervala, a něco později jazykozpytce Ludvíka Légera, Chodžko, jenž sám přiučoval se od Srbů jej poslouchajících srbštině, ode mne pak češtině, neměl valně posluchačů. Kdyby bylo nás Slovanů nebývalo, dobře by se naň byla hodila anekdota, která kolovala o jiném z jeho kollegů, vykladateli čínského jazyka. Ten maje dvě hodiny v týdnu, dojížděl k přednášce v drožce, jež zajevši do dvora, zůstávala tam s koněm k mříži přivázaným stát, zatím co najatý drožkář seděl před professorem v prázdném sále, jsa jediným jeho posluchačem a najatým k tomu. Když bylo po hodině, poklonil se učitel svému žáku, jenž pozdrav opětoval a již vyběhna na dvůr seděl na kozlíku povozu, do něhož professor čínského jazyka (a myslím, že zároveň tlumočník Alkoranu) hbitě se uvelebil, když si byl dal potvrdit od portýra, jenž také za plat býval jeho posluchačem, že onu hodinu byl řádně za přítomnosti dvou nevyhnutelných posluchačů dodržel.

Taková spíše jen čestná stolice vynášela přeučeným těm pánům specialistům 3000 franků ročně.

Při jedné přednášce, v níž výtečný Chodžko předčítal, tlumočil a vykládal ruskou komedii „Gore ot uma“ jednomu Černohorci, dvěma Srbům a třem Čechům (já byl třetí vedle malíře Jaroslava Čermáka a rytce Leopolda Šmida), přidružil se k nám nenadále statečný, mladý muž s dlouhou hnědou bradou, čela vysokého, nosu orlího a oka velmi bystrého, jenž doposlechnuv přednášku, ohlásil se našemu professoru jakožto Rus, „chudožnik“ (malíř), jménem Žemčužnikov. Náš slovanský učitel, představiv přibylého ostatním, odebral se hned s ním a se mnou do nejbližší větší kavárny na „desátou“. Častovalť rád své nové posluchače a zaváděl s nimi přátelský rozhovor, pěstuje takto dle svého spůsobu a dosti praktického náhledu slovanskou vzájemnosť nad Sekvanou.

Nový náš host od Něvy byl člověk roztomilý. Syn bohatého statkáře z jižního Ruska, znesnadniv se s otcem svým pro jeho zastaralé předsudky, z dvojí vážné příčiny musil domov na dlouhý čas opustiti, moha jinak dle náklonnosti své umělecké i srdečné zároveň život svůj volně i dosti příjemně v dobrovolném vyhnanství tráviti.

Ohnivý panic, maje v krásném umění malířském zvláštní zálibu a při tom soucitné srdce pro maloruské poddané přísného otce i velitele svého, obcoval od mladosti nejraději s lidem, pozoroval jeho mravy, naslouchal jeho písním, kreslil o přítrž venkovské kroje i rozmanité výrazné hlavy kmetů, stařen, mužíkův i žen jejich. Posléze naskytla se mu vábná postavička teprve rozkvetlé ukrajinské panny, jejíž hebounké zlaté vlásky, přeútlá, jemně zruměnělá pleť i snivě černé oko tak naň účinkovaly, že zahořel k ní tajnou — ovšem nedovolenou, však proto jen tím horoucnější — milostí; to milostí, jež stejně opravdivá jak stálá přiměla ohnivého jinocha k tomu, že umínil si přese všechny hrozby otcovy pojmouti svou zlatobrvou černozorku za manželku, a poněvadž se to na Rusi ani po dobrém ani po zlém provésti nedalo (anať synova nevěsta, byvši ještě „duší“ svého pána, podléhala pravomocnosti starého pána), smluvil se zamilovaný párek o útěk za hranice, jenž se mu šťastně podařil, načež usadil se na delší dobu v středu Paříže.

Oba manželé žili tam v trvalém blahu i nezkalené spokojenosti, čehož nejlepším dokladem byli dva čiperní hošíci, praví andílkové spanilostí a diblíci bujností. Žemčužnikov, dobrák od kosti, blažen, že nebe milostnému jeho svazku požehnalo, vyzval mne v brzku, abych jej i s chotí svou navštívil. Mělť srdce všem dobrým Slovanům otevřené a chlubil se jim rád svým domácím štěstím. Velkých nárokův nečině a o budoucnosť si prozatím hlavu nelámaje, bral za vděk dosti skromným důchodkem, myslím, že z dědictví svého po matce. Jakožto jedinému synu přebohatého statkáře nemohlo mu po smrti nesmířitelného otce ujíti, co po právu dávno plnoletému náleželo.

Ženu mou velice zajímalo, co vypravoval jsem jí o svém ruském příteli, a to tím spíše, že byli jsme také párkem v cizině jen na sebe odkázaným.

Ale jak se podivila, když místo divoké selské dívky zřela utěšeně půvabnou, hebounce rozkvetlou blondynku plnou živobytí; žínku, která v netrpělivosti dovedla i brvy stáhnouti, bleskorychle se zamračiti ano i nožkou dupnouti, ale jinak vyrovnala se v pohybech i spůsobech hotové salonní dámě; dovedla se strojiti ne nápadně, rovněž vkusně jako skromně, hosty pěkně vítati, po pansku jim posluhovati, s nimi vždy zajímavě a nenucené se baviti a při všem tom byla prostá jak děcko, bujná jako kůzle a upřímná jako by zlých lidí v celém širém světě ani nebylo. Hovořili jsme s ní z počátku francouzsky, kterýžto jazyk byla si pomocí guvernantky dosti obratně osvojila, ač myslila ve své mateřštině, překládajíc sobě v duchu každou větu, než pozorně ji ze sebe vypravila. Naučila se cizímu jazyku ovšem bez mluvnice, protože neuměla číst ani psát. Marně si na ni manžel před námi stěžoval, že nechce se učit ani číslice znáti. Nač prý to? ptala se nás naivně, očekávajíc, že jí přisvědčíme; vždyť snad přece k počítání prsty postačí! I jala se hned roztahovati na důkaz toho hbitě svých pět a deset prstíčků, vypočítávajíc nám z hlavy, co a zač byla z rána sama na blízkém trhu nakoupila; kolik peněz měla s sebou a kolik zase byla správně odvedla guvernantce své, kteráž měla dozor nad pokladnicí, vše přesně na půl centimu. Že však při tom vyjmenování rozmanitých potřeb domácích byla vůči svým hostům přes příliš upřímná, zarazila se pro vyčítavý pohled svého manžela, a zapýřivši se byla již skokem u něho, objala ho, zavrtěla hlavinkou, jako by chtěla říci, že se jen přenáhlila, a že se příště bude mít lépe na pozoru, načež schýlíc se k jeho ústům dala se od něho pro jistotu, že usmířila jej svou pokorou, lehce v čelo políbit. A již byla mžikem na prahu ložnice svých hošíků, kteří se právě, vyspalí do červena, v postýlkách svých tiše probouzeli a tam s vlídným úsměvem se popozdvihujíce, ručky své po mateři rozpínali. Dostalo se jim od ní horoucích, až vášnivých polibků. Ač je blažená matuška trochu divoce v náruč brala, ba po řadě v tvářičky štípala a zcuchané, kudrnaté vlásky neurvale z čela jim hrnula, přece nezaplakali, nýbrž vinuli se k své dětinné rodičce a na nás divně velké oči otvírali, když je malinka oba na klín si posadila a nám s pýchou o nich vypravovala.

Po chvíli Žemčužnikov rozevřel svou mapu, v níž měl své kresby a akvarely, vesměs to postavy a výjevy ze života ukrajinského lidu. Některé, představující jeho milou Iljušku v rozmanitých posicích a situacích ze strastných i blahých dob vzájemné jich lásky, byl si dal také v rytině rozmnožiti. Dva z těch obrazů nám daroval. První představoval ji v hoři pohrouženu, jak domnívajíc se, že jest milencem opuštěna, v hrubé jen košilce vichru vystavena, před chatkou rodnou rukama lomí, zoufale hlavinku kloní a hořekuje nad zhrzenou láskou a snad zmařeným již životem svým.

„Bylo tak!“ povzdechla paní Iljuška bez rozpaků; „rodičové mne od sebe vyhnali, starý pán mohl mne vyslati na Sibiř — a již jsem se chtěla rozběhnouti, abych se utopila.“ Tu však prudce vstala, vytrhla staršího chlapce guvernantce, přivinula ho vášnivě k sobě, zlíbala vroucně a ještě jednou ho pohladíc, ruku svou choti podávala s úsměvem neskonalé, nejvděčnější oddanosti.

Druhá rytina, kterouž jsme byli podarováni, představovala Iljušku již jako šťastnou nevěstu s korunkou pestrou, plnou zlatých a hedvábných květů stříbrným pásmem protkaných, ana se spokojeně, až trochu líně usmívá, po turecku na pohodlném koberci sedí a hoví sobě po přestálém strachu, majíc ruce do klína svislé. Žena má požádala ji, aby se nám pod svůj obraz na památku podepsala, nevzpomenouc, že mohla hostitelce naší připraviti rozpaky; ale ona propukla jen v hlasitý smích, vyskočila a popadnouc hrubou tužku se stojanu svého chotě, načmárala nám tři křížky a vyzývala manžela svého, by připsal, koho ty čárky znamenají, což on vykonati neodepřel, potutelně stranou k nám pomrkávaje.

Náš hostitel byl také hudebníkem. Znaje mou zálibu v písních maloruských, sedl k pianu a vyzval přítulnou svou ovečku, aby nám zazpívala píseň, kterou má nejraději. Iljuška nadhodila choti svému slůvko na otázku, on pak hlavou pokynuv čekal, až sama zanotuje, neboť jinak nebyla by na pravý ton udeřila. Bylo mu nesnadno doprovázeti zpěv, který nebyl žádné známé tonině přispůsoben, aniž dodržoval jakéhosi taktu, a přece tak okouzloval, duši tak hluboko vzrušoval!

Obsah byl velice dojemný. Byla to přervaná rozmluva matky s dcerou, proti vůli za surového starce provdanou. Bezcitnosť rodičů zmařila tu život jediného dítěte; matka vlastní ráda by obětovanou alespoň potěšila, ale krutý zeť ztrýzní svou mladou ženu, kdykoliv si za svou rodičkou jen zasteskne. Starucha přikrádá se tudíž za nevlídné noci kradmo k okénku, za nímž dcera její potichu si poplakává, zatím co opilý muž spí. Matka nesměle zaklepe na vetchý rámec okna a dcera již poznává, že je to matička. „Ach matuško, nepohni sebou aniž promluv, jen ať dechem tvým pozdálí trochu okřeju…“ I požalovaly sobě navzájem tichounkým jen žalem. Dcera stýskala si, že odervána tomu, co jí bylo nejdražšího, domovu, a vydána za muže odporného, při jehož nejlaskavějším pohledu mráz ji pochází. „Kdybys mne byla, matuško, raději za živa zahrabala! Však běda! — muž se budí — prchni, probůh! — nechť mne zbije, ale tobě nesmí jediné šediny zkřivit, vypustila bych okamžitě ducha, kdyby sáhl na tebe!“ Nesmělým krokem chvátá odtud starucha a prosí, aby dcera bláhové rodiče neproklínala.

Byli jsme všickni k slzám pohnuti. Věčná škoda, že nikdy jsem nepřišel na stopu této nejdojemnější dumce maloruské, jakou jsem kdy slyšel! Hádám skoro, že nikdo jiný nebyl skladatelem jejím, než sama paní Iljuška.

Odplatili jsme se našimi, českými písněmi. Vybral jsem své nejmilejší, maloruským nejpodobnější, a žena mne zpívajícího doprovázela na pianě. Naše Ukrajinka poprvé slyšela české zvuky. Překvapilo ji, že jim rozumí. Rozšířila oči, zatleskala radostí rukama, a když jí má žena chtěla smysl jedné písně po francouzsku vysvětliti, zamkla jí rychle ústa.

„Ne, milá paní, již ani slůvka cizího mezi námi! Mluvte jen svým rodným jazykem, já pohovořím svým, však my si porozumíme!“ Tak zašvitořila Iljuška ve své mateřštině a konec bylo francouzské konversaci mezi sestrami dvou národností slovanských, od sebe sice vzdálených, ale citem i duchem sobě nejpříbuznějších.

Dozpívali jsme, dohráli a dohovořili. Vstoupila mezi nás bledá, plnolící dáma, bruneta s černým hustým obočím. Podávala našim hostitelům ruku, pozdravila nás všechny po malorusku a nedbajíc hrubě přítomnosti nás dvou vetřelců, přisedla hned k hošíkům, jež si vyhoupla na klín a mateřským jejich jazykem s nimi se bavila. Pozornosť svou obrátila k nám teprve, když jsme se loučili a ona zaslechla slovanské hlaholy. Nebylo pomoci, musili jsme zůstati ještě na čaj.

Nový host byla paní Markovičová, žena s mužem (jakýmsi úředníkem) rozvedená, kteráž se synem, jedináčkem, výrostkem, žila v Paříži a živila se hlavně spisováním románů a proslula pode jménem Marko Vovčok.

Paní Marii bylo milo, že se potkala s Čechy, o nichž věděla tolik, že mají také své národní písně a pověsti. Více jí známo nebylo. S Boženou Němcovou, jíž literární působností svou nejspíše se podobala, teprve my ji seznámili. Však neměla tolik trpělivosti, aby knihu v neobvyklém sobě nářečí přečtla, pročež raději s námi o jejím obsahu zajímavě hovořívala. Ku každé pohádce české nebo slovenské pověděla nám deset podobných, ať již maloruských nebo velkoruských, litevských nebo polských. Národní skazky byly její pole. I ona naučila se znáti povahu, společenské poměry, strasti a slasti svého lidu. Protože literární práce její do té doby byly vesměs jen po časopisech roztroušeny, i my jsme ji znali dotud jen podle jména. Ale Žemčužnikov i Chodžko nemohli se nachváliti dovednosti jejího líčení, trefnosti charakteristiky a zvláště znalosti lidského srdce. Maloruská paní Božena předčítávala nové svoje povídky naší Iljušce, podrobujíc je jejímu nelíčenému dobrozdání a posuzujíc dle přímého na ni dojmu, jak se jí podařilo povahu svého lidu vystihnouti. Naše zlatovlasá Ukrajinka byla neomylným a neúprosným kritikem, a Markovičová skutečně hned všecko opravovala, co Iljuška na první ráz nepochopovala. Někdy celé stránky předělávala, a to tak dlouho, až sličný kritik prstem na srdci a rusou hlavinkou dal znamení, že tak je dobře.

Bavili jsme se spolu hned prvního večera skorem do půlnoci, když pro paní Marii přišel známý její ctitel, aby ji doprovodil domů. Byl to Polák, který konal jí i synáčkovi jejímu službu věčně zamlklého, nejoddanějšího cavaliera servanta. Paní Markovičová, dáma ne právě příliš půvabná, měla léta mladistvých vášní dávno za sebou a netajila se tím. Přátelství její s Polákem bylo tedy povýšeno nad všeliké předsudky. Musila prý vždy někoho při sobě mít, aby jí byl dobrovolným ochráncem, bděl nad její poněkud rozháranou domácností, vypomáhal jí z častých peněžitých nesnází a radil jí při vychování synáčka, jenž přes to byl dosti zanedbaný a svévolný. Vše to s tichou oddaností rozeného otroka převzal na sebe zmíněný Polák, člověk málomluvný, klidný, přívětivý, skromný a ke všemu ochotný. Považován byl za milence paní Markovičové, nevím právemli. Sledoval ji všude jako stín, nejen z Petrohradu do Paříže, nýbrž i po všech cestách, ano i do zábav a společností. Velitelka k němu zjevně zvláštní náklonnosti nejevila, ač obcovala s ním zcela důvěrně. Doslechli jsme, že Polák pro tuto svou slepou oddanosť ženě plné záhad znesnadnil se s celou svou rodinou, ale nemajíce práva vnikati do soukromých záležitostí, nepátrali jsme po tom dále. Ve společnostech světového města neposkytoval ostatně takový poměr dosti zajímavé látky ani k pomluvám.

Kdekoli jsem potkal Markovičovou, její polský důvěrník vždy býval po jejím boku. Býval jsem později u ní návštěvami v různých politických záležitostech, zvláště po návratu Bakuninovu ze Sibiře, a Poláka vždy jsem zastal u ní; buď vyučoval chlapce, korrespondoval za ni, aneb opisoval její články a povídky. Byl ve všem jejím nejspolehlivějším tajemníkem. Když přibylo do Paříže několik mladších i starších Malorusů, kteří zamýšleli dle vzoru Gercenova vydávati v Ženevě list ve svém nářečí, což jim vláda doma nedovolila, aby nerušili spisovnou jednotu ruskou, súčastnil se i Polák společné úrady na půdě švýcarské, k níž byl jsem i já pozván jakožto vydavatel „Čecha“, našeho zahraničného orgánu. Paní Markovičová sestavila program časopisu do vzletných veršů.

Paní Markovičová, bylali se svým Polákem sama doma, dávala si od něho předčítati knihy, jež sama horlivě spisovala, ale nerada sama čítala. Vykonav úlohu předčítatele, Polák vracíval se poslušně do svého vzdáleného obydlí ve čtvrti latinské.

Na medicinské fakultě pařížské studoval jiný Polák, jejž nazveme Boromejem. Byl to mladý, hezký muž. Jemu brzy přestal býti lhostejným poměr, v jakém byla paní Markovičová ku svému nohsledovi, a začal pátrati, co v něm jest. Paní Markovičové tento interes neušel. Ač byla obcování prostého, v hovoru upřímná a sdílná, při tom k mužům obyčejně mrazivě zdrželivá, neodolala, aby naproti mladistvému Boromeji nevyvinula svou ženskou slabosť a s ním si nezakoketovala. Chovala se ke každému nenuceně jako k dávnému druhu, dělala si přátele a ctitele, ale nikoli milence. A tu stihl mladého Poláka los, že musil se nechat od ní okouzlit jako od víly.

Počal k ní častěji docházet a přinášel jí o přítrž nejnovější zjevy krásné literatury. O každé knize živě spolu hovořili. Paní Markovičová při těchto příležitostech rozvíjela před ním své názory a vlastnosti svého ducha. Mladý Polák viděl ženu bystroduchou, genialní, emancipovanou a zdálo se mu, že má před sebou zrovna ideál ženy. Náhledy jeho na div souhlasily s jejími. Nezkušené srdce chudákovo chytlo povážlivě. Každý mladík z počátku vyhledává u žen pouze přátelství, a on se domníval, že našel přátelství nejlepší ze všech žen. Miloval platonicky, netoužil po opětování svých citů, chtěl se jen obdivovat a rozplývat.

Znenáhla však nároky jeho rostly. Počal býti žárlivým na dobrovolného otroka zbožňované dámy. Chtěl vypátrati, zdali ho miluje. Překvapoval je v rozličných dobách denních i nočních, ale nikdy neshledal ničeho, co by žárlivosť jeho opravňovalo. Dobrovolný otrok naopak nevycházel ze své míry. Ač Boromej byl pěkně rostlý, svěžích a ruměnných lící, výrazu ušlechtilého, vlasů havraních, zvučného lahodného hlasu, rtů plných, žádostivých polibků, zraků jiskrných, plných unylého žáru, dobrovolný otrok nejevil žádného nepokoje a odcházel, kdykoliv se velitelce zlíbilo, klidně z domu, jakoby nepřístupen žárlivosti, zůstávaje k druhu vždy přívětivým. Nic nebylo s to vyšinouti ho z duševní rovnováhy. Paní Markovičové lahodila náklonnosť mladíkova, ale byla příliš rozvážnou, než aby ji příliš rozpalovala. Lichotilo jí, že jej okouzlila svým duchem, ale dále nešla o vlásek.

Jednou přiběhl ke mně Boromej z rána o šesté hodině nemytý, nečesaný, v botách poprášených, v šatech poválených i sedraných. Přišel z boulogneského lesíka, kdež byl pod širým nebem přenocoval — či vlastně ani to ne: když byl soka svého, o němž najisto věděl, že zůstal u paní Markovičové na večeři, do úsvitu špehoval, vyzvídaje kdy a zdali se od ní vůbec domů odebere. Dlouhé čekání učinilo ho zběsilým a přímo pomateným. Bloudil po cestách a stromořadích lesíka, až ho donutil hlad, aby u nás, až nad zahradou luxemburskou, hledal útočiště. Chtěl také u mne toilettu svou uvésti do pořádku dříve, než domů se vrátí. Domlouval jsem mu přátelsky, aby se utišil, že se snadno mohl mýliti a že důvěrník paní Markovičové dávno již asi domů odešel, než on na číhanou přišel, anebo mezitím, co on lesíkem pobíhal. Stálo mne mnoho slov, abych jej poněkud zkonejšil. Potom plakal jako dítě, vrhal se mi v náruč, tiskl ruku a šeptal neustále, to v největším rozčilení povzdychávaje: „Oj Friču! jak já tu paní miluji — nevyslyšíli mne — věř mi, že zbaví mne smyslů!“

Nezbývalo mi, než slíbiti ubohému příteli, že se u paní Marie zaň přimluvím, čímž pozvolna se upokojil.

Dva dni na to za pěkného večera pohrával jsem si na pavlači, vznášející se nad zahradou luxemburskou, se svým starším hochem, když mne náhle překvapil návštěvou Boromej. Ještě podivnější bylo, že paní Markovičová přišla s ním, jakoby se nebylo pranic zvláštního mezi nimi přihodilo. Skoro se mi zdálo, že jest bez mého přičinění spokojenější. Usmíval se a vyptával na zdraví mého mladšího hošíka v kolébce, jemuž byl onehdy něco předepsal. Zatím přítelkyně jeho vystoupila ke mně na pavlač. Hleděl jsem ze zraku jejího uhodnouti, zdali se snad byla již přece nad ohnivým ctitelem svým smilovala, ale nemohl jsem ani z oka, ani z obyčejného, zcela klidného chování jejího pranic vyčísti. Hovořila o rozmanitých věcech, bavila se s mým starším hochem jak obyčejně, opakujíc po něm české jeho odpovědi na otázky, které mu dávala malorusky anebo polsky. Na to odebrala se k mladšímu, o jehož nepatrné dětské chorobě se matka s Boromejem radila. Po delším, dosti živém rozhovoru v ložnici objevil se znova on a na mou letmou otázku, jak jest a zdali snad už dorozuměl se s předmětem své horečné touhy, pokrčil ramenoma, pousmál se trpce a svěsil hlavu, zaruměniv se po uši; pak vběhl do mého pokojíku a vrhl se tam s povzdechem na pohovku.

Bylo mi ho dvakrát líto. Nyní paní Markovičová vstoupila ke mně na pavlač. Postavila se těsně ke mně a hleděla, přes zábradlí nakloněna, okem velikým, skoro blouznivým na měsíc, právě za Pantheonem vycházející. „Čarovný to pohled!“ zašeptala a zdála se v skutku neobyčejně pohnutou. Pohlížel jsem na ni mlčky, chtěje vyzpytovati, kdybych se za přítele přimluvil, bylali by přístupna. Předešla mne a prohodila šeptem, skoro nevrle: „Prosím vás, řekněte mi upřímně, co je tomu podivnému Boromejovi?“ — „Jakže?“ já na to, „vy se ptáte? což dávno nevíte, že je do vás šíleně zamilován?“ — „Toť šílenství!“ odvětila zkrátka paní Markovičová a odvrátila se, hrdě hlavu vztyčivši.— „Pak mu chudákovi ovšem není pomoci!“ dodal jsem…

Odešel jsem do svého pokojíka, abych Boromejovi ohlásil jeho ortel. Seděl rozervaně na pohovce a hryzl si pysky. Dříve nežli jsem našel slova, vstoupila paní Markovičová s kloboukem na hlavě, úplně k odchodu připravena, a vybízela Boromeje s nejvlídnějším úsměvem, aby ji domů doprovodil. Boromej radostně vyskočil, poklonil se, popadl svůj klobouk, a již se oba nejroztomileji poroučeli. Hleděli jsme pak se ženou drahnou chvíli za tím párkem s pavlače. Paní Markovičová vedla se ruku v ruce se svým ctitelem, lnula a obracela se k němu a hovořila s ním velmi živě a vesele; průvodce její kráčel po jejím boku s hlavou povztyčenou, pyšen patrně na svou dámu.

„Podivná to paní!“ prohodila má žena.

„Zdá se, že to přesahuje meze dovolené komedie!“ zvolal jsem rozmrzele a chvátal ku psacímu stolu, abych více neviděl.

Po nějakou dobu neukázal se u nás nikdo z obou. Až asi za měsíc přišel Boromej poroučet se před odjezdem do vlasti na prázdniny. Nebyl jsem náhodou doma, a protože si žena netroufala ptáti se mého přítele na poměr jeho k paní Markovičové, opět jsem nezvěděl ničeho.

Když se po několika nedělích vrátil, zvěstoval mi sám divnou novinu: paní Markovičová před týdnem odcestovala. Kam? Do Petrohradu. S kým? Se svým polským důvěrníkem. Ale okolnosť ta nemohla již probuditi Boromejovu žárlivosť, neboť oddaný onen sluha své velitelky nebyl mu již nebezpečen — umřelť náhle. Ona i syn její doprovodili rakev do vlasti k rodině zesnulého. Paní Markovičová vedla prý si i při tom s mrazivým, bezohledným klidem.

„Vidíš, Friču!“ končil Boromej své vypravování, jehož prodlením víc a více se rozčiloval. Nerozeznal jsem, zdali spíše se pro ztrátu vzdálené sužuje, či z toho se raduje, že smrť soka jeho na vždy odstranila, či zdaž právě proto, že soka nemá, vášeň jeho poněkud vychladla.

* * *

Co dále vím, jest choulostivo dopovědít, ale musím do toho, abych doplnil započatý náčrtek.

Uplynul opět měsíc, a přítel Boromej zmizel nám najednou z Paříže. Jeho hospodyně, stará paní Lacourová, matka studentů, nemohla oné ruské paní, jež miláčku jejímu tak povážlivě hlavu pomátla, na jméno přijít. Dříve prý byl tak hodný, tichý, bodrý, správný a pilný, a nyní jen vzdychal a po nocích se toulal. Starostlivá i velmi zkušená ta paní (k níž jsem byl i Nerudu za jeho pobytu v Paříži odporučil) nemohla mi nic jiného říci, nežli že chudák Boromej dostal náhle psaní (z domova jak řekl) a hned na to sebral se i odjel. Předstíral prý, že se mu někdo z rodičů na smrť rozstonal, ale paní Lacourová pochybovala o tom, vždyť prý si po rozevření obdržené depeše zavýskl, až se mu v očích zajiskřilo, načež teprve, vzpamatovav se, obarvil svou líc líčeným smutkem. „Ta paní — ta paní!“ vzdychala starucha, „naučila mého drahouška i lhát. Dříve nemíval žádných tajností přede mnou.“

Znova neslyšel jsem o mladém příteli, až konečně zavítal zas ke mně v podvečer s hlavou svěšenou, aby se mi vyzpovídal a požádal zároveň o půjčku hned několika set franků. Zpovídal se, že si byl vyjel vstříc paní Markovičové do Berlína, překvapil ji, k nohám jí padl — a ona? — zůstala prý krutou, neúprosnou, ale přece prý dva týdny tam spolu pobyli, vycházejíce spolu na procházky, do divadel, do okolí — až octnuvše se na dně svých pokladnic, radili se spolu, jak dostanou se zpět do Paříže. Boromej nasadil všecky páky, zjednal si u krajana úvěr, ale dal prý mu „slovo honoru“, že zapůjčenou čásť ihned zplatí.

Musil jsem útrpně pokrčit rameny. Kdež bych já ubohý emigrant sehnal najednou několik set!…

Druhý den na to obdržel jsem od paní Markovičové list, v němž mne také zapřísahala, bych jí bezodkladně půjčkou nejméně 500 franků vypomohl.

V této šlakovité situaci bleskla mi myšlénka. Obrátil jsem se přímo na Turgeněva, jehož jsem byl nedávno poznal. Vylíčiv mu smutný stav jeho krajanky a přiznávaje se skroušeně k vlastní v tom ohledu malomocnosti, prosil jsem, by on jí pomohl.

Turgeněv odpověděl mi zdvořile sice, ale určitě, že pro tuto paní již dosti učinil, ona prý nezná ceny peněz.

Paní Markovičovou jsem více neuzřel. O Boromeji mohu dopověděti, že do příštího léta úplně byl ze své chorobné vášně vyléčen.