Liška Bystrouška/XXII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 216–222. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Nebyla to jedna, nebyly ani jen dvě noci, které prochodili šťastní milenci lukami a lesy. Mnohem více jich bylo a štěstí nezkalené chodilo s nimi. Jakmile nadcházel soumrak a první netopýr kmitl se nad vršky stromů, přicházel Zlatohřbítek rozdychtěn k doupěti Bystroušky. Jestliže spala, zazpíval, aby ji vzbudil, a když procitla, nejedenkrát zasypal ji polibky, ač se vzpouzela a bránila, protože si chtěla nejdřív vypláchnout tlamku. Později ani nepřicházel a vstával s Bystrouškou zároveň.

Jednou totiž byla náramně divná. Ani kuřátka nežrala, jako by jí otekly dásně. Když se Zlatohřbítek nechtě ji déle obtěžovati v této nevolnosti rozloučil, přikročila k němu nesměle a zatáhla ho jemně za cípek oháňky.

„Co chceš, Bystrouško moja? Bude se ti stýskat, viď?“

„No a jak?“ řekla tesklivě.

„Tož já chvilenku počkám.“

V rozpacích sedl si na práh a díval se na dva střevlíky, kteří se potýkali pod pařezem. Bystrouška náhle odběhla jaksi nesvá a Zlatohřbítek slyšel, kterak si kvapně učesává srst a přestýlá svou panenskou postýlku.

„Tož tak,“ zabručel a také se honem upravil.

Bystrouška usedla na pelest prozpěvujíc si tlumeně. Nemohl ihned rozeznati, jakou to písničku zpívá.

„Nechoď šuhaj dálej,
len tu nocuj u nás…“

Zlatohřbítek přenocoval, ne jednou, ne dvakrát, častokrát. Jejich společné procházky krátily se sice, byly však stále pěknější. Chodívali nyní úvaly, kde nikoho nepotkávali. Bystrouška vinula se pokaždé do jeho náručí, on ji lehoučko objal, šeptával jí sladká slovíčka, čtveračíval o pusinkách, o hvězdičkách, o jejích očinkách rozmilých, a ona skolébána jeho lichocením pokládala mdle hlavu na jeho mužné, silné rámě, líbávala ho úkradkem a žertovávala.

„Počké, však počké, až ty budeš taťkem, co pak budeš říkávat Bystroušce?“

„Co bych říkal: mamo, moja stará, tak ti budu říkávat.“

Třepla ho po uchu, neboť nelíbívaly se jí obhroublejší žerty a chtěla, aby ji měl rád vznešeně, aby ji zbožňoval, aby se k ní blížil jako ke svátosti.

„Šak víš, že su vychovaná mezi lidima,“ připomínala zhusta.

„Myslíš, že lidi nejsou načisto jak my zvířátka, když se majou rádi. Kdyby aspoň ne horší. To dělajou všecko jen naoko. Hrajou komediju, ale doopravdy perou se, hašteřijou se jak špačci, když se milování přejijou.“

„Ale skládajou básně, do divadla chodijou, do plesů a strojijou se…“

„A mnohdy nemajou ze všeckýho ani co žrat. Lidi jsou pejcha, lež a faleš. Ani jediná liška neumí být tak ulhaná jako mladá člověčice, když si nadhazuje kraťunký sukýnky. Žádně lišák není takové nemrava, jak lidské fešák. Když zradí některé z nás — ale to já neudělám, Bystrouško moja, ty to dobře víš — tak uteče do jiného lesa, aby ho chuďátko lištička povržená ani na očích neměla. Člověk, ten zrovna ne, zrovna se mu zachce potkávat svoju oběť, aby ju až do bláta snížil a pošlapal.“

„A když se něco stane?“ ptala se Bystrouška.

„Tak se vyplatijou a je. To náš lesní zákon nepřipouští. Buď se ztrať, nebo si vem. Životem, ne zlatem zaplať! A co klebet dovedou lidské huby nadělat! To bys, Bystrouško, neobstála mezi lidima, kdybys měla někoho ráda jako mě.“

„Beztak se aji včíl klebet bojím. Znáš přece sové, kavek uplkaných, brabců.“

„Jen ať si zatrófajou,“ zahrozil Zlatohřbítek.

Sotva to dořekl, když tu jako stín přeletěla nad nimi sova.

„Zle je,“ zanaříkala Bystrouška, „vidíš, nemaluj čerta na stěně. Této modlářky jsem se nejvíc bála. Umí si louskat růženečky, ale víc plků roznese, než se namodlí.“

Obavy Bystrouščiny nebyly bezdůvodny. Když po této noci vycházelo slunce, seděla sova v okně ještě neodstrojena, ve svém tybeťáčku, jak se přihrnula z ranní, a na větvi před ní sojka. Měly výkladů a řečí, že by jich do nůše nepobral.

„Vijó, paní drahá,“ povídala sova, „nemravnost je dneské jak v Sodomě. V lese to vypadá bezmála jak někde v městě. Kdyby jim viděly, co já viděla, studem by se propadly.“

„No co by?“ zvídala sojka a poulila oči zvědavostí.

„Toť naša liška Bystrouška — chlubilo se to, že ji lidé vychovali — vodí se po žlebech jako ta nejhorší. Nepřejou si ani, abych to řekla, co sem temato vlastníma očima pozorovala. Já stará osoba pro hanbu to vyslovit nemožu.“

„A s kém prosím vás, dyť to bylo tuze pořádné děvče, u myslivců bylo na vychování.“

„Šak právě proto. Hanba je to dost veliká, že lidi pánbička nechcou znát. Do kostelů jé chudáčka zavírajou jak ftáka do klece, byť si byl nejraději venku, pod oblohou mezivá námi, na každé snítce, na každém kvítku, v každém kalíšku. Ty nestydy bezbožné si jé vyřezávajou ze dřeva, pomyslijou si, jak nudrplét nebo z kameňa jé tesajou jak koryto. Tfi, a ti chcó někomu namluvit, že só k obrazu božímu stvořeni. Podívajou se někdy na člověka s vršku a uvidijou. Je to možná, aby se pánbiček, ať mě za to netrestá, taky tak kolíbal zmrzačeně jen o dvou nohách a předníma kéklal jak husa křídly? Dó mně pryč s takovou vírou.“

„No ale ta Bystrouška?“ připomínala sojka hoříc nedočkavostí.

„Ja, to málem bych byla zapomněla na svoju řeč. Dyť já jich, paní drahá, dobře viděla. Uvidijou, ti dva spolem hezky daleko přindou.“

Sova vyklonila se z okna a mžikajíc zlýma očima rozkládala sojce, co a jak, a pověděla kde jakou pikantní podrobnost. Sojka arci ani nemukala. Vyslechla její výklady a letěla rovnou do buku. Věděla dobře, že tam zastane straku, která umí teprv klevetit. Šuškaly, povídaly a nenechaly na Bystroušce jediného chlupu v pokoji. Byly tak zabrány klevetěním, že si nepovšimly, jak starý špaček na sousední haluzi špicuje uši, div se mu neutrhnou, a zobák dokořán, lape kde jaké hlasitější slovo.

Ten z toho měl teprve kriminální radost. Dosud mělo sousedstvo jen jeho v prádle. Tešte se, uvidíte, je-li jen špaček špatný! Je anděl, učiněný anděl, srovnáte-li ho s jinou ohavnou, spuštěnou havětí. Když byl zvěděl, co chtěl, ušklíbl se zlomyslně a bez prodlení odfrčel mezi vrabce.

Sedělo jich u snídaní plné hejno. Špaček vpadl mezi ně tak prudce, že se v leku rozletěli. Poznavše ho vrátili se, začali po něm pokřikovat, poněvadž byli přesvědčeni, že je opět napilý. Špaček však nedal na jejich nadávky.

„Víte kluci co?“ řekl poťouchle, „nechceli byste provést někomu trošičku ostudy?“

„Čím čím,“ ptali se vrabci a byli s tím hned srozuměni.

„Tak poslóchéte, bžodi. Naša liška, to je ale potvora liška,“ začal mnohoslibně, a nebyl ani zpola hotov, když už vrabčí hejno zvedlo se a letělo rovnou nad Bystrouščino doupě. Neptejte se, co tam vyváděli! Takové mely tento kout lesa hezkých pár let neviděl a neslyšel. A ne pouze ten kout. Do večera byl celý les pln pomluv, aji u myslivny na okapu vrabci štěbetali o Bystrouščině poklesku, lidé však, jak už jsou hloupí, jim nerozuměli.