Liška Bystrouška/XXI.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XX.	XXI.	XXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 208–215. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Časně večer, ještě než měsíc vyšel, byla Bystrouška vzhůru. Jakmile procitla, něžný panenský ruměnec pokryl její tváře. Sladce trnouc připamatovala si včerejší setkání. Vyskočila hbitě z lůžka, a zpívajíc polohlasitě, starostlivě jala se strojiti. Znovu proškrábala se o podeschlý smrček, vykoupala se v kaluži, ale tak, aby se zbytečně neumáčela, uhladila si hlavu, krapečku se nalíčila vápenným prachem ze silnice, a když byla se vším hotova, vyložila se z hlavního okna. Úzkostně pozorovala oblohu, nebude-li pršet, avšak do půlnoci bylo tak daleko. Jak živa tak časně nevstávala a přece byla dnes čerstvá a křepká jak veverka. Vzpomněla si na Andulu z myslivny, která časem také se tak chystávala a nadávala v netrpělivosti na všecko, co se jí v cestu namanulo. Jak tu tak blaze snila, zapraskalo náhle jemné bodličí a zašustěly haluze. Bystrouška se nevzpamatovala z překvapení i leku, když zalehl jí k slechům povědomý příjemný hlas mužský.

„Rukulíbám.“

„Dobrý den, vítám vás. To vy přicházíte tak časně?“

Zlatohřbítek a Bystrouška chvilku se pozorovali, jako by srovnávali své představy ze včerejška se skutečností.

„Hezoučká je, celá strž za řekou bude mi závidět. Nesmím si ji nechat přebrat,“ pomyslil si on.

„Můj ty synečku zlatý, kdybys věděl, co se mi zdálo a jak jsem se do tebe zamilovala,“ vzdychla si Bystrouška.

Najednou se oba zasmáli. Tak pošetilé to vypadalo, že na sebe dlouho hleděli a nepromluvili.

„Nebojte se k nám, pojďte dál,“ vybízela ho.

Zlatohřbítek zaváhal. „Promiňte, že jsem nečekal až na procházku,“ pravil poněkud nesměle.

„Bať, však mne nohy bolijou,“ pravila s úsměvem a po domácku, zapomínajíc na ušlechtilý tón řeči, do kterého se od prvního okamžiku po včerejším setkání povznesla. Zlatohřbítek přeskočil jalovčí a pravil čtverácky:

„To, já vám tady něco nesu, slečno.“

„Vy jste ošklivé. Proč si děláte k vůlivá mně takovou škodu?“

„Šak jsem to sám ulovil,“ pravil s rytířskou nedbalostí, položil před sebe mladého králíka, pokroutil si junácky vous a odvážil se poprvé z příma zamilovaně pohleděti na Bystroušku. Až ho krev pálila v žilách. Taková roztomilá, líbezná byla, tak prostince a přece půvabně se nastrojila. Bystrouška stydlivě sklopila oči, neboť hledíc na králíka zavadila pohledem o mužnou jeho postavu. I on byl dbale dnes vystrojen a svůj prut, silný jak jedle, svinul nenápadně přes zadní tlapky až na prsa.

Laškujíce a překypujíce veselím, když byli překonali prvé chvíle ostychu, usedli k posnídávce. Měsíc vycházel nad strání, kos vyletěl a dohopkoval po haluzi dříšťalové až nad jejich hlavy a zpíval, zpíval, až to k duši mluvilo. Bystrouška, chtějíc se ukázati pečlivou hostitelkou a přesvědčiti hosta, že i ona umí lovit, přinesla ze své spižírny divokou kačenu, ale nebyla s to, milého hosta pobídnouti. Zachvěla se blahým rozčilením a na čumáček vytryskla jí slzička. Neméně dojat byl Zlatohřbítek a tak se kachny ani netkli.

„Není vám zima?“ otázal se, aby zakryl své rozčilení, a zuby mu zajektaly nikoliv však chladem, nýbrž touhou. Zmlknuv přitulil se něžně k ní.

„Neé, je mi horko,“ zašeptla Bystrouška.

„Na procházku dnes byste nechcela?“ řekl vroucně a laskavě.

„Já se bojím,“ vydechla těžce a nesměle se po něm podívala.

Sklonil svou krásnou hlavu k hlavě její, složil svůj prut souměrně s prutem jejím a vtiskuje první letmý pocel na její ouško domlouval jí horoucně:

„Vy, samostatná, nebojácná, která se ani lidí neleká, vy byste se bála večer do lesa?“

Bystrouška mlčela, za to srdce jí bilo hrozně.

„Tož co, půjdeme?“ naléhal znovu.

„Jo,“ řekla, aniž o tom věděla.

A šli.

Nezpíval kos jediný. Zpívalo jich nejméně tucet. V kalužině ozývala se rosnička nikterak nedbajíc, že podle pranostiky ještě nesmí, chřástal pokřikoval, špaček, jenž si asi někde přihnul z radosti nad příchodem jara, ponocoval a pokřikoval na všechny noční chodce a konečně pustil se do vlastní své rodiny, chrousti pořádali věneček na planých jabloních obalených květem, takže nebylo ani větviček vidět — člověk by neřekl, jak si ten drobný lid ustavičně naříkající do bídy a malých platů umí vyhodit z kopejtka — komáři ladili vytrvale svou smyčcovou kapelu, zkrátka všecko oslavovalo svátek práce všeobecným pracovním klidem. Ba i usmoleného ježka bylo vidět, jak se odkudsi žene. Na vousech tkvěl mu koneček slimáka; starý tajný ochmelka, který se stará jen o sebe a o rodinu nechává starati se ženu, nejspíš ve spěchu zapomněl si otřít hubu, neboť na sebe vůbec nedrží. Na křižovatkách bylo plno lesního národa a sýc Ťujík, ptačí policajt, stále varovně vyvolával, aby se předešlo srážkám a neštěstí. Zlatohřbítek s Bystrouškou hleděli, aby co nejrychleji dostali se z tohoto šumu.

Vyšli na chladnou loučku v podlesí. Bylo tu ticho, příjemné šero. Ze svodnice stoupal oblak mlhy a podél struhy kvetly tisíce blaťouchů. Skokani pořádali zde sportovní závody za laskavého spoluúčinkování ropuch a kuněk a ustydlí, zimou zčervenalí čolci nabízeli panstvu květiny a občerstvení.

Zlatohřbítek pln pozornosti věnoval Bystroušce voničku. Podívala se na něho vděčně. Hovořili o ledačems a oba radostně žasli, jak si rozumějí. Jejich názory na lidi, na lov zvěře, lesní i polní, na lapání myší i ptáků se dojemně shodovaly. Pouze v názorech na lásku nemohli se dohodnouti.

„Vy jste ještě nemilovala?“ ptal se opatrně Zlatohřbítek.

„Nee,“ odpověděla stydlivě, „a vy moc?“

„Taky nee.“

„Proč?“

„Protože jsem ešče nenašel takové, keré bych si byl vážil, pro kerou bych aji život dal. Ale nandu-li včil takové…“

„Tož?“ vzdechla Bystrouška a hrdlo se jí svíralo.

„Tož bez dlóhého rozmýšlení zeptám se jí: Máš mne ráda? Chceš mi?“

Bystrouška byla blízka mdlobám. Dech se jí tajil, nohy se jí pletly. Objal ji, aby neupadla.

„Vy mlčíte!“ řekl po chvilce Zlatohřbítek.

„Pusťte mě,“ zaprosila Bystrouška, neboť jeho žlutý zrak a jeho tlapka ji pálila kol pasu jako žhavé železo. „Pusťte mě, byďte tak laskavé, bojím se vás, ste hrozné.“

„Pustím, chcete-li, ale upadnete.“

„Pote k nám, na náš brdek,“ žadonila.

„Hned,“ řekl a nyní jemu buchalo srdce jako už před tím jí.

„Dite pryč, nechcu vás vidět, bojím se vás, ste strašné.“

Pustil ji skutečně. Zadíval se na ni smutně a řekl: „Tož proč nendete? Běžte, běžte a odneste moje štěstí, zničte mě, zkazte mě, nechcu byt živé bez vás ani do zítřka.“

„Opravdu? Proč ste to neřekl už spíš?“ vyhrkla a utírala si čumáček. Tála pohnutím a nebylo jí možno ani půl kroku od něho odstoupiti.

„Opravdu, ty, tebe Bystrouško, jsem si zamiloval, tebe mám rád, ty moja jediná.“

„Mě, mě,“ zašeptala a zaštkala, „proč proč zrovna jen mě?“

„Protože jste zrovna taková, jakou jsem odjakživa chcél. Nejsu lhář, nejsu lišák ulhané, Bystrouško, a mluvím, co v srdci nosím od včírka. Ne tělo, tvoju dušu miluju, seš nádherná, nesmij se mi, nevrc hlavou, uvidíš, že o tobě, o tobě moja Bystrouško, budou aji romány psát, a nandou se takoví lidé hloupí, že to vydržijou číst až do konca. Neutiké, sedni si vedlivá mě.“

Bystrouška nedovedla odporovat. Usedla, avšak tu Zlatohřbítek ji zchvátil do svého mocného objetí, jemně ji přinutil, že mu usedla na klín, a líbal ji, jako když déšť padá, a stále a stále pršely nové polibky.

„Neplač, šak bych aji já radosťou zaplakal, Bystrouško drahá, chceš mi?“

„Chcu,“ odvětila pokorně.