Liška Bystrouška/XVI.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XIV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 166–171. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Zamávala oháňkou zvesela a v hrdinském klidu rozběhla se ven. V chodbě bylo tma, ač venku bylo jasno zářením sněhu a měsíc v úplňku svítil k ránu jako rybí oko. Bystrouška neměla kdy tuze se rozhlížet a hnala se střemhlav ze stavení. Pozorovala, že i zde kácí, poráží a odhazuje věci, které jí zavazely v cestě. Nejdřív to byly Pepíkovy nohy. Odsunula je nejemně tlamou a prackami a Pepík řiče strachem zachytil se stařenky. Paní revírníková nemohla zabrániti jeho pádu, naopak Pepík strhl ji a ona zase adjunkta. Bystrouška přehoupla se odhodlaně přes hromadu lidských těl a litovala pouze, že má naspěch a že jim nemůže také provésti něco liščího; rozpomněla se, jak vystěhovala jezevce, a byla by ze srdce ráda oplatila lidem dnešní výplatu.

Hon v komoře, dupot, křik a rány vyburcovaly zatím celou myslivnu. I hejno slepičí bylo již vzhůru a zvědavě postávalo na zápraží. Mínilo svorně, že liška se již odtud nedostane. Lelkovalo a vykládalo, jak se jim všem uleví. Mladý kohout ve své nezkušenosti a pýše čepejřil se, rozkládal, vystupoval na paty a okouněl jako divák nejzvědavější.

„Darmo ty se nebudeš smít!“ zavrčela liška a vycenila na něho zuby.

Kohout vycítil zrovna, že nastal nějaký dalekosáhlý obrat, neboť ze stavení rozléhal se nejzmatenější křik, jaký kdy slyšel. Jako když se tchoř dostane do posady, tak to vyhlíželo. Přešlápl s nohy na nohu, zakdákal výstražně k ústupu a sám utíkal pod trakač hledaje tam záchrany. Po něm zakdákaly slípky, začal štěkat Lapák, který té noci zase zaspal v kuchyni, a v zahrádce za plotem řvali oba honicí psi, Andula křičela jako posedlá ve své podstřešní světničce a bála se dolů, snad proto, že nebyla sama; slovem myslivna podobala se blázinci. Jen starý Fousek zachovávaje klid procházel se nerušeně mezi komínem a korouhvičkou po hřebenu střechy. Soudě podle jeho uhlazeného zevnějšku a načesaného knírku vydal se asi na dostaveníčko. Kladl způsobně a ušlechtile tlapky jako tvor vzorně vychovaný, občas zamňoukal nevrle a zkoušel postaviti ocas graciesně rovno vzhůru jak svíce, řídě se nejvybranějšími pravidly o kočičím pozdravu.

„Ty seš jediné fešák v celé té bódě,“ zavolala na něho uznale Bystrouška, když dospěla na záspí. V chladném, mrazivém vzduchu vzpamatovala se teprv z hrozného rozčilení a uvědomila si, že jí pálí zadek. Nazvedla oháňku a protřípla pocuchanou kůži jako děvče, jež usedá v kostele do lavice a dbá, aby se jí nepomačkaly široké šordány, i sedla si zplna do sněhu. Dělal jí dobře ten studený obkladek. Myšlenky její se uklidnily a po divé honbě pocítila neúprosný hlad.

„Není škoda nehynoucí teho všeckýho, co jsme s revírníkem roztancovali?“ pravila. „Má včíl, co chcél. Bude mu taky škručet v břiše.“

Ale revírníkovi v břiše neškručelo, když se vyprostil ze strašlivé mazlaviny, do které si tak důkladně sedl. Protřel si oči a chytl se za hlavu vida spoušť, kterou zavinil. Paní revírníková, jež nevzpamatovala se posud z úleku a vešla za ním do komory, trnula stejně, vnuk Pepík ani nedutal, pan adjunkt založil ruce za záda a vyslovil úžas kratičkou, za to tím hlubší řečí.

„Tož tak,“ pravil rozšafně.

„Ba, tož tak zřídili jsme svoju zabijačku,“ navázal revírník na jeho úvahu. „Že já ju bestiju přece nezastřelil! Tolik škodé bych nestropil co ta liška. Chleba v tem, vajíčka v tem, hrnce rozklučený, pane bože, podívé se na ten lidské nepořádek, můžeš-li a chceš-li.“

Ale lamento nespomáhalo. Šunka ležela si měkce v povidlí, jablíčka paradajská plula po trdelnici, jaternice a jelita byla obalena hořčicí, a Lapák, který se dostal jakousi náhodou z kuchyně, hleděl ustrašeně a úkradkem na to, co lidé provedli.

„No tak zlé to není,“ myslil si, „člověk má čisté zobák, vyběračné, tož všecko zvostane aspoň mně.“

Mezitím co lidé naříkali, rozvinula se na dvoře honička nová, též vytrvalá, avšak kratší a výslednější. Bystrouška zmocnila se kohouta.

„Tož včíl honem ocaď, než se staré revírník rozmyslí,“ zavrčela a držíc úlovek šetrně za krk spěchala k lesu. Vítězoslavný úsměv hrál po její tváři. Byla si jista, že vykonala dobrý skutek. Kohout mával chvilku křídly a bědoval a Bystrouška něžně ho chlácholila.

„Nedělé si z teho nic, milé kohótku, že tě zadávím. Tvojí lidé to dělajou taky, ale hůřejá, dávijou se navzájem. Tvůj obrázek býval jim znamením svobody a revolucí, ale ničko kohótek zklóstl, zpánovatěl, rozkřikuje se na celé dvůr, a tož pěkně ‚lup‘, ja uděláš místo zase jinému. Pro své stádo neplač, to si zvykne zasi brzy kohótkovi inému.“

Les hučel z hluboka a byl černější než sama noc. Sníh měkl, chystala se přechodná obleva. Volno bylo lišce, zapomněla na rány holí, na past, na lidskou surovost. Vesele a s chutí slupla před brlohem kohoutka nebožáka. Nasycena usadila se spokojeně na zápraží a dlouho, dlouho přemítala o člověku, jeho trampotách a slabostech.

„Čeládka je to horší než my, zvěř lesní, nerozumná a divá. My požíráme jen zvěř jiné krve, jiného plemene — a lidiska? Jak su šťastná, že mám štyři nohy, dar rozumu a svobodné vůle a že nejsu němá tvář jak člověk! Šak ať si hrá na pána. Brzy se vybije a zničí. My lišky růsteme, až mu hlavu přerůsteme, a přinde čas, schrupneme aji poslední lidské mládě, jako já pitomého kohoutka. Ščuřím se, smiju se, zpívám, protože přinde co nevidět jaro. Už chodí kdesi za lesy a hledá k nám stezník. Letos i já budu starší a zkušenější a to se teprv pustím do revírníka a všech jeho přátel. Kdož ví, nebudu-li já osvoboditelkou všeho zvířecího rodu. Umí tak někdo vyžírat les jako já, Bystrouška, vždycky hladná?“