Liška Bystrouška/XIV.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XIII.	XIV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 141–165. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Za drobným jalovčím seděla Bystrouška té noci a snažila se přemýšleti o svém trudném postavení. Nebylo to možno. Žaludek jí nehorázně kručel a přehlušoval myšlenky. Zařídila se tudíž po studentsku. Přimáčkla si pracky na břicho a slibovala žaludku, jak si popřeje, jen co se naskytne vhodná příležitost. Pojednou ozvaly se po cestě žlebem lidské hlasy. Liška chtěla uprchnouti, pak rozmyslela se jinak, přikrčila se za jalovec a naslouchala. Poznala, že jí nehrozí nebezpečí a že mezi chodci není myslivce, protože ani nekleli, ani se neprášilo. Bylo jisto, že jdou z myslivny.

„Počkéte, to bych se mohla zdovědět, co je tam po včeréšku nového,“ napadlo jí a naslouchala bedlivě. Slyšela sice každé slovo rozhovoru, avšak ani desátého nechápala.

„Tatok Andula.“ vykládal řezník, „to je ale holka! Maso jak peří, všude prorůstlý. Svaté Floriánku, ten oheň, které ona zapálí, ty bys ani svým džberem neuhasil. Široká, vysoká jak jedla, nízko feslovaná…“

„Co je to: nízko feslovaná?“ ptal se rechtor.

„E tož, to tak o koních říkáváme. Nožky má v pořádku, žádné krbále, kostky pěkně nízko.“

„Ale hrozny vysoko, Františku milý,“ zahovořil otecky pan farář.

„Co by. Vysoko, tak vysoko. Když vysoko, postavíme k nim ostrývku,“ odvětil řezník. „Málo platný, tento kósek beru a nesmlouvám. A vy, pane hočitel, taky si teho hleďte, ať zhlópneme teda zároveň.“

„No což, ničeho se neodříkám,“ povídal roztouženě rechtor. „Na podzim nechtěla, může chtít na jaře.“

„Vida, co udělá z lidí jedinké prase,“ zasmál se farář.

„Důstojné pane, laskavě prosím,“ odporoval šetrně řezník, „my se třebas i bez prasátka zaobendeme, nám není načisto potřeba, umřít v mládeneckém stavě.“

Společnost zacházela. Lišku zamrzelo, že tu stála marně na zvědech, zavrtěla zlobně huňatým prutem a zamýšlela pustiti se k domovu, když tu místo sluchu začal pracovati čich. Za společností nesla se líbezná vůně výslužky.

„Totok není jen tak samo sebou. V lidském doupěti měli slavnost. Jistě budou vyspávat. Podíváme se tam.“

V několika minutách doplížila se k myslivně. Ticho všady, ani Lapák se neozval.

„Poměl se dobře a chrápe včíl ten rozežhranec.“

Z komína vycházel hustý dým a zavánělo to kol myslivny velmi vábivě. Bystroušku opět cosi nutkalo, aby se tam podívala.

„Ááááááá hmmmmm, to by se to žralo!“ vzdechla roztouženě. Byla by se rozběhla šipkou vpřed, kdyby ji byl neodstrašoval nezvyklý zjev. Okna myslivny byla ozářena do jednoho, až světlo do očí bodalo. Dým visel jako prapor k zemi. V myslivně zkrátka nespali. Kdyby byla tušila, že není třeba míti obav! Především svítila Andula ve své světničce a dávala tak znamení hajnému Špačkovi, že může přijít a zaklepat na okénko, v kuchyni opět se svítilo, protože paní revírníková chystala manželu ještě trochu silné černé kávy, a v pokoji se nezhaslo, protože s Pepíkem bylo zle. Ležel jak na oumor. Slavnostního zmatku využil i sobecký Lapák. Nepozorován zalezl pod kuchyňskou pícku a roztahoval se tam potěšen, že jednou zas nemusí do boudy na dvůr. Chvíli stála liška na rozpacích, napjatá jak strunka. Potom pohodila hlavou a po špičkách jak vítr hnala se k myslivně.

„Vlezu tam, kde nesvítijó,“ pomyslila si a zaradovala se nad tímto nápadem. V koutě za stavením stál ráz dříví. Vyhoupla se na něj a postřehla, že z otevřeného okénka proudí rovnou pod nos nebeská vůně. Natáhla krk a nakoukla dovnitř jako kdysi do paláce jezevcova. Můj ty bože! Bylo nač hleděti! Komora byla plna masa a po deskách jaterniček, jako když se ryby třou. Hlava neměla kdy přemýšleti, neboť prázdný břich štval ji neodbytně kupředu. Jediný skok a Bystrouška byla v komoře, druhý opatrný, jen poskok, a již sypaly se na zem jaterničky, bílé, vonné, hebounké, jak dívčí lokýtky.

Zakousla se znalecky do jedné a rozkoší jí i oháňka strnula.

„Čert ví, proč někdy lidi jijóu tak zvířecky, čert ví, proč jindy zasi strojijou jak u pána boha v království nebeském.“

A Bystrouška si dopřávala, až břich nestačoval. Roztahoval se, nadýmal, dech jí v hrdle vázl a s lítostí posléze ustala. Mimoto měla žízeň, že jí jazyk dřevěněl. Rozhlédla se něžně po komoře, párek jelítek, která nebyla tolik kořeněna, vzala si na cestu. Ale do okna nebylo lze teď vyhoupnouti tak lehce. Nu což, nevadilo to.

Vylezla nespěšně na desku a jako po schodech vystoupila do okénka. Byla opojena vybranými požitky a nedbala pranic toho, že shazuje vepřové líbeznosti na zem. Vykradla se z myslivny, která byla již opět tichá a ponořena v tmu, a pohodlně vykračovala si k domovu.

Spalo se jí nedobře. Měla těžkosti se žaludkem a žízníc vybíhala stále ven. Slízala sněhové střechýle z celého smrčku.

Za to pan revírník spal, jak by ho do vody hodil. Ráno si prozpěvoval, přehodil pušku na rameno a spěchal do Jančovské rokliny dohlédnout na lidi, kteří tam začínali nový sek, zaskočil i ku příjmu dřeva a tuze se divil, že Špaček je ospalý.

„Hejné, přindite v poledne k nám. Vidím, že nemožete spat. Já mám doma medicinku na tuto nemoc, neco set sakra pes.“

Olízl se při vzpomínce na slivovici a na laloušek.

„Já vím,“ usmál se hajný Špaček. Však tu medicinku dobře znal a užíval ji přičinlivě v noci na dnešek a proto nespal. Nechtělo se mu do výkladů a panu revírníkovi teprv ne. Otočil se na patě a za minutu už se snášel po stráni k myslivně. Již na dvoře vyhledal v kapse nůž, v síni odložil pušku, otevřel ho a rovnou do komory. Ruka s nožem mu poklesla, nohy v kolenou se mu zachvěly a zdrceně hleděl na své milé jaterničky. Ležely tu poházeny a válely se po zemi jak podávená kuřátka.

„Fanóšku, prosim tě, kdo tu byl?“ zahoukl a paní revírníková vedle v kuchyni zůstala jak sloup, když to slyšela. Tušila hned něco nedobrého.

„Zatracené Pepík, set sakra pes,“ klel revírník, „proč ho necháš všady spózet jak tu kunu?“

„Pro boha, Pepík ešče leží po včerejšku a na jídlo se nemože ani podívat, chudinka malá. A ty hned — Pepík!“

„To, dívé se,“ zanaříkal revírník ukazuje po komoře. „Tož, kdo tento tarmark takto spravil?“

Paní revírníkové bylo neméně bolestno než manželovi. Přehlédla to spuštění prozíravějším okem ženy a vybuchla:

„Neříkala jsem ti: ‚Tato, zavři okno!‘, ale ty ne a ne. Zkéslo pré by to. Zkéslo v takovým mrazu? Včíl to tu máš. Ta bestija liščí aji zabijačky vyčňuchala a došla si na ně.“

Těsná komora neslyšela, co komorou stála, tolik kleteb a revírníkovy hromy těžko se v ní srovnaly, jak je svolával na hlavu Bystroušky. Když se vyhromoval, pomohl manželce sebrat, kde co bylo po zemi, pokladli zas jaterničky v pořádku, avšak revírník dlouho ještě nebyl s dílem v komoře hotov. Donesl kámen, motouz, vyměřoval, zkoušel a znovu zkoušel.

„Co s tím myslíš, staré?“ zeptala se ho paní revírníková.

„No co, padák. Eště jí s pár jitrniček daruju a ty budeš mět nové štuc. Eši nikdy, tož včíl ju dostanu. Přinde a zvostane tuto hezky v pasti.“

„Víš, tatóšu,“ pravila mírně paní revírníková, „za několik jitrniček by to skoro stálo, aby už byl ve stavení pokoj. Můžeš ale odpřísáhat, že nenadělá ještě víc škody?“

„Nestaré se, leda bysme si ji udělali my sami. O to já už se postarám, aby se zdravou kůžou nevylezla.“

Toho dne pan revírník ještě několikrát zašel si prohlédnout důmyslně nastrojený padák. V poledne, když zasedl k talíři husté kroupami oplývající trdelnice, nedalo mu to a zaběhl zase do komory. Zde stál řad hrnců polévek, s polévkou trdelnou, černou jak sladký hřích a mastnou jak řezníkův krám.

„Byť si všecko sežrala,“ řekl pádně, jako by přísahal, „jen když se polévky netkla.“ I hrnce s rosolem i vybraným masem naloženým na klobásky, svíčkovou jemnou jak dětské líčko byly v úplném pořádku. Revírník zkoumal znovu a znovu veškeren ten blahobyt, dumal o příštích dnech hojnosti a vzácných požitků, a pokud bylo lze, ihned jich okoušel.

Okusiti jich bylo též vroucím přáním Bystroušky. Nyní se již nebála. Byla jista, že jí nehrozí nebezpečí, a proto rychle vydala se z doupěte hodně brzy. Měsíc vyhlížel z oblaků přes vršky sosen a jedlí, vítr tlumeně hrál v haluzích, kdesi daleko zazvonily rolničky a ona plavnými skoky hnala se větrem po čistém, útulném sněhu. Byl skelně modrý v přísvitu noci.

Když přebíhala rozlehlou seč, kterou jindy z opatrnosti obtáčela, přehnal se jí přes cestu zajíc. Spal asi předtím tvrdě, vyhlížel posud, jakoby měl beranici přes uši, a hleděl na ni zpitoměle. Už by se byla na něho vrhla, ale naráz uvědomila si, že je belhavý, zádušivý dědoušek, i spokojila se tudíž jen peprnou poznámkou za to, že jí věstil neštěstí.

„Byď tak laskavé a přiklop si podruhé pírko, až se polekáš. Mrtvé pes od včíra by tě mohl vystavět.“

„Žbluňo prostořeká!“ křikl zajíc a schoval se v houštině, nechtěje hádkou rušiti nočního klidu.

Mezi stromy kmital se štít myslivny. Dnes ležela tu v tichu a stínu, jen v jednom okénku odrážel se slabý záblesk světýlka.

„Vyspávajó,“ zaradovala se Bystrouška a několika skoky octla se u rázu dříví pod okénkem komůrky. Snad že byla uběhlá, snad že ji trochu jen zajíc znepokojil tím, že jí zkřížil cestu, zastavila se Bystrouška a zabála se.

„Mám, nemám?“ uvažovala, „eši je v myslivně schválně tma a ticho a oni číhajó… Lidiska jsou jen o málo hlópější než my. Nelíbí se mi to jaksi.“

Pak máchla nevrle prackou a jako včera vyhoupla se na dříví a do komory. Ozvalo se za ní podezřelé klapnutí, ale Bystrouška nevěnovala tomu pozornosti. Vždyť jaterničky byly zase tak pěkně srovnány do řádku, jelítka v kotoučku, až sejí dělaly mlsnotou za ušima jamečky.

„Dlóho se nebudu zdržovat,“ umiňovala si. „Bůh ví, co by se mohlo stát.“

Přitočila se k desce, na které byly jaterničky vyrovnány, lapla jednu silnou, tu ze slepého střeva, a v dobré náladě poskočila k oknu. Nechtěla svým očím zprvu uvěřit. Bylo zavřeno. Mráz jí zalomcoval, na hlavě jí chlupy vstaly úlekem a div hlasitě nezanaříkala. Pozbyvši chuti i odvahy usedla do kouta, sepjala v žalu přední tlapky a jala se přemýšlet. Čím déle přemítala, tím větší byla její úzkost. Toužebně hleděla k oknu, otevře-li se. Ne, nikoli, bylo zabedněno.

Pochopila jasně, že vlezla do pasti. Pustila jaterničku na zem, svěsila hlavu a zaplakala. Tichoučko, sténavě zaplakala, jak by to nemnozí lidé dovedli. Když ulevila své stísněné duši, setřela slzu, přikrčila se ještě více do kouta, aby byla lépe chráněna před případným útokem, a vzpomínala. Rozpomněla se na ono jitro, kdy zelený skokan přišel do jejich příbytku, jak ji revírník unesl, jak rostla v poddanství a jak se osvobodila. Byla blízka zoufalství. Když dostoupilo vrchu, počal se dostavovati dávný její klid.

„Nechať si přinde,“ zavrčela vztekle, „bůh milé ví, nechám-li mu zde jedinké věci v pořádku. Liška se umí bránit a taky se bránit bude.“

Z venčí dolehly sem šáravé kroky. Vyšvihla se jako péro a schoulila se až do zadu pod stůl pokrytý hromadou hrnců. Byla v nich zavařenina srstková a rybízová, rajská jablíčka, vejce ve vodním skle, okurky v octě, brusinky, hříbky a ryzce, hořčice, mřenky ve víně a v těch největších revírníkova nadevše zamilovaná polévka polévek, trdelná — slovem jedna jediná radost. Bystroušce byly však všecky tyto věci lhostejny.

Nyní dotkl se někdo kliky, dveře slabě vrzly a zvolna, strašně zvolna se otvíraly. Posléze vsunula se dovnitř ruka, pak nos, a konečně celá povědomá hlava s kloboukem a vousatou bradou. Revírník nahlížel do komory. Bystroušce bylo stydno pod stolem a dívala se proto stranou, ač by byla nejraději vyhoupla a začala pekelný tanec hned. Neboť se hanbila až po konečky slechů, že opravdu zhloupla a dala se tak polapit.

„Nemám-li na něj aspoň jazyk vyrazit?“ uvažovala. „Ne, nechám jé. Ať si má aspoň chvílu radost. Nedozlobím-li se já, dozlobí se on, a ve vzteku provede každý hloupost, že by ji vůl neutáhl.“

Ježto jí počaly mrtvěti nohy, přešlápla a lehounce zívla.

„Set sakra pes,“ zaradoval se revírník, „je tu.“

Přibouchl dveře a odešel. Bylo slyšeti tmou jeho spěch a škodolibý hlas. Aha, svolává rodinu, aby se přišla také podívat na výplatu Bystroušky! Liška se protáhla, uhladila nakvap chlupy, aby bylo viděti, že zrovna není rozrušena. Potom oddala se znovu tupému očekávání.

Zatím revírník, svolav rodinu, zašel doprovázen příslušníky domácnosti do své zbrojnice až na Andulu, která se bála pušek kromě hajného Špačka. Visely tu lankasterky, lefošky, kulovnice, brokovnice, revolvery, nábojnice, dalekohled a několik pádných sukovic. Revírník v rozpacích nevěděl, která zbraň byla by nejvhodnější. Již sahal po pušce, když ho zadržel adjunkt.

„Ve světnici střílet,“ řekl jaksi uštěpačně.

„Co ve světnici, mám ju pustit ven a honit se s ňou po hnojisku?“ zabouřil revírník. „Já se letos ještě utopit nechcu.“

Podíval se do hlavně. Leskla se jak hadí oči. Zkusil kohoutky a šly až radost. Byl rozhodnut, sňal pušku. Tu však jeho manželka nenadále z důvodů zcela jiných postavila se za názor adjunktův.

„Že by se ti chtělo honit v komoře! Okno třeba vystřelíš a ešče bude venku někdo nešťastné. Vem hůl a spráské ju.“

„Hůl, spráské ju,“ bručel revírník, „z teho si liška něco dělá. Slyšel jsem, jak kerési sedlák káral ženu cepem, mandel žita byl by dávno vymlátil, ale ženy nepokrotil. Zpola živá, ešče se stavěla na paty. S liškou je to nejináč.“

„Dělé, jak chceš,“ vzdechla paní revírníková, „ale to ti, táto, řeknu, žes byl vždycky kruté jak křemelka. Podivé se, zde máš řemínky. Pamatuješ, co s něma dělával’s? Vlastní děcka na nich vodils, když to bylo maličký, aby se ti nerozběhly po lese. Sám sis jen faječky hleděl a z pohodlí vodils chuďátka jak psy.“

Revírníka tato výčitka bodla do srdce. Bylo to pravda. Opravdu si děti uvazoval na řemínky, když si vyprosily, aby je vzal do lesa. Býval roztržitý a strachoval se, aby je někde nezapomněl, a tož děti na řemínkách klusaly před ním jako křepeláci. Bylo to skutečně kruté.

Pověsil tedy pušku a vzal do ruky čagan. Ale jaký čagan! Byla to trnkovice sukovatá, hrbolatá, ne právě svižná, zato těžká a přilehavá. Pepík otevřel hubu úžasem. Na něho stačíval prut. V duchu upřímně politoval Bystroušky, které tak dávno neviděl.

„Stařečku, smím s váma?“ žadonil.

„Jen za dveře,“ odpověděl ostře děd. „Mohl bys některou dostat a dnes by se špatně běželo pro doktora.“

Pepík dál nepokoušel. Bylo mu jasno, že rány, které budou dnes dopadat, vydají za všecky jeho výprasky od narození.

„Ani se neptejte, jak ju dobiju,“ sliboval revírník. „Až padne, vypárám jí ten hrtan mlsné a ty budeš mět, ženo, kožešinku jak hraběnka.“

Bystrouška skrčila se znovu pod stůl. Z chodby zněla sem nyní směsice hlasů, cupot bot vysokých i nízkých domácích střevíců, ozvaly se hlasy mužské i ženské, Pepík bojácně promluvil, patrně ve strachu, a Lapák štěkal jako v poledne na žebráka. Ten protiva tu ještě scházel.

A opět povolily dvéře, ale tentokrát místo ruky vklouzla dovnitř nejprv sukovice. Bystrouška se již nedovedla ovládnouti. Zašklebila se, vycenila zuby a srst zježila se jí po celém těle. Revírník přidřepl, napřáhl hůl a šoural se k lišce.

„Tato, poslechni, tato, nech teho, uvidíš, že se něco stane!“ zvolala prosebně paní revírníková, nastrkujíc hlavu do dveří.

„Včíl mlč, ženská, včíl su tady já, chlap.“

Uznal za dobré udeřiti po lišce. Zasáhl nohu stolu. Bystrouška naježena rozšklíbla široce tlamu a zabrblala hněvivě.

„Přestaň, nedožíré mě!“

Revírník považoval to za projev bázně a žádost o milost. Rozpřáhl se znovu a skutečně lišku udeřil. Teď v ní dozrálo rohodnutí, že revírníkovi začne spižírnu přehazovat. Tlapka jí sice otrnula po ráně okamžitě, ale duch bouřil se proti surové urážce. Vystrčila hlavu a zuřivě zaštěkala na revírníka.

„Nestydíš se, dědo, zvíře térat, lapneš mě a pak si dondeš s hůlkou. Jak by tobě bylo, kdybych já tě zatáhla do své díry a tam se do tebe pustila? Ešli udeříš znovu, postavím se ti venku a pak uhlídáme, kdo s koho. Seš tak lakomé, že ti jde o kósek žvanca? Máš tu všeckýho dost a já ničehož nic. Žebrotě nésu zvyklá, tož jsem si jen kóšček vzala. Chceš, uder, ale to ti řeknu, že pak aji ty utřeš hubu.“

Revírník mezitím poodstoupil až ke dveřím a Bystrouška se domnívala, že přece jen má lidské srdce. To se přepočetla. Rozmáchl se holí a ta dopadla jí zprudka na nos. Až to chřuplo.

„Tož ty tak, tyrane,“ zasípěla a revírníkovi nenaskytla se hned tak příležitost, udeřiti ji podruhé, neboť se vzepjala, vyskočila divě na stůl a všecky poklady po něm rozložené válely se po zemi hromadou žalostných ssutin a trosek. Sýr plaval v husté polévce, mřenky mísily se s marmeládou, okurky rozvalovaly se v rosolu, střepy rozletovaly se pod nejistými kroky revírníkovými a boty jeho zapadaly do temné mazlavé kaše.

„Zde máš, cos chcél,“ řekla liška pobouřena hněvem, bolestí a studem. „A to eště není všecko. Nezbyde tu pro tvoju mlsnou hubu ani hlt!“

Hůl svištěla vzduchem, revírník supěl a klel a liška lítala z místa na místo, uklouzávajíc mu jak had. Komora byla plna stonů, hlomozu, kroků, temných ran i zápachů ostrých a tlumených. Vyvalila se bečka kvašeného zelí, skutálel se sud piva, dno odpadlo a v té potopě tonuly poslední jaterničky a jelita, pukaly demiony s borovičkou a slivovicí. Nic netkvělo dosti pevně na svém místě, ba i spanilé dvě šunky zakroužily vzduchem jako předměty vrhané obratným ekvilibristou.

Revírník neviděl a neslyšel ničeho, pouze ryšavý hřbet lišky a její zlostný štěkot dráždil ho k novým rozmachům. Pod jeho podešvemi mizely hříbečky, hořčice roztírala se po dlážce, hrnce a sklenice rozdrobeny byly v droboučké střípky a úlomky, vodní sklo šplíchalo mu po holeních. V komoře zkrátka byl soudný den, aniž k němu troubili.

Nyní ťal Bystroušku po hřbetě. Prohnula se a tlapkou vmetla mu do tváře kus krvavého jelita. Ťal po ní znovu a zhroutila se deska s tvarůžky zlatožlutými a řídkými starobou tak, že jako každý stařeček už sotva zachovávaly svůj tvar. Bystrouška jen fičela kol stěn z kouta do kouta. Čím větší byla spoušť uvnitř, tím více otvíraly se dveře zvenčí. Paní revírníková, uděšena hrůznou podívanou, marně pokoušela se uklidniti manžela a nenávistně ohlížela se po adjunktovi, jenž tu stál jako kus dubového pně.

„Nebylo by bývalo lépe, kdyby byl na ni šel přece jen s puškou?“ vyčítala si. Pepík seznal, že nejlepší podívaná na divokou honbu je rozhodně ze spodu. Přisedal a přiklekal a konečně ležel na prahu úplně na břiše, oči navrch hlavy jak na stopkách. Bystrouška všimla si konečně v zoufalém úprku diváků ve dveřích a v hlavě zrodil se jí spásný nápad.

„Zdrhnu,“ řekla si.

A tož k údivu revírníkovu přikrčila se za hromadou trosek, a kryjíc se stolem a deskami police, vycenila zuby a počala si na něho otvírat hubu.

„Přestaň, chlape drzé!“ spustila z plna hrdla, „eště ránu a skočím po tobě. Nebojím se tě, aji kdybys byl dvakrát tolké.“

Bláhovec revírník usoudil, že se mu naskytla vhodná příležitost k rozhodnému útoku na lišku. V tváři rudý a uřícen přikrádal se k ní po špičkách. Nohy mu klouzaly, v botách mu čvachtala zabíjačková kaše, ale toho on nedbal.

„Včíl dostaneš po hlavě!“ hrozil Bystroušce.

„Nebo ty!“ odsekla zuřivě.

Revírník ucítil, že pozbývá rovnováhy, přední tlapky Bystrouščiny přejely mu po vlasech, oháňka smýkla se mu po nose a liška mocným obloukem octla se u dveří. Přisedla, neboť její síly byly též hodně vyčerpány, a s naprostým klidem ohlédla se pak po revírníkovi. Ten se zatím zapotácel, zakolísal jako podťatý strom, hůl vypadla mu z ruky a celým tělem padal zvolna k zemi. Než byste řekli tři, seděl na to v ohavné kaši na rozdrceném bochánku sýra. Chtěl vstáti, znovu chopiti se hole a vyplatiti Bystroušku i za tento nečekaný úskok, avšak nemohl se odtrhnouti. Lípl se k zemi jako vrabec na vějičku. Mokro vnikalo do nohavic, do kapes a do šosů, a mimo to se pořádně narazil a nevěděl, zdali je celý nebo přeražený.

„Maminko, pomoz mně vstát,“ zaprosil žalobně, „nebo se ti v tom sajrajtu utopím. Je to husté jako mrtvé moře, a já ne a ne, set sakra pes, z teho se dostat.“

Paní revírníková odsunula dvéře ulekána náhlým klidem v komoře, z něhož zazněl hlas mužův jako z prohlubiny, avšak ku pomoci mu nedospěla. Bystrouška uznala, že další její pobyt byl by tu neúčelný a neprospěšný.

„Pro mne už tu nic není,“ řekla, „leda Lapák, očuma, může si tu oblíznout.“