Liška Bystrouška/II.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 10–20. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Komár z úcty rozhodl se doprovoditi dvojici k faře. Ani nedutal a naslouchal moudrým řečem, snaže se z nich pochytit co nejvíc poučení. Nejmocněji zaryla se mu do mysli slova, jež farář pronesl, vcházeje do farní brány: „Všeho moc škodí, pravím vám, a běda tobě, revírníku, usneš-li v lese. Dopoledne sotva se probudíš.“

Komár si ihned umínil, že se přesvědčí o pravdivosti této věštby.

V Černém žlebu býval osvěžující chlad. Vstoupil-lis tam, jako bys pil vody léčivé. Tam zamířil zatím revírník a toužebně vyhlížel k temeni Báby, kdy konečně dostihne vrcholu. Slunce pálilo, žluva naříkala žíznivě, dusno začínalo hned po ránu.

„Dostaneme bóřku,“ vzdychl revírník. Posmekl a utíral pot s čela. Ale hlava bolela a bolela.

„Koňa by to porazilo. Spolehnu si na chvilečku. Panímámě se řekne, že jsme číhali na poberty. Však je dobrák ženská a uvěří.“

V několika minutách ležel pod křem klokočovým na trávě, hebké jak aksamit. Zezulka zakukala mu nad hlavou, holub doupňák zavrkal, skalní hrdlička rozesmála se jako čtveračivá dívčice. Revírníkovi bylo nesmírně blaze uprostřed chladu a líbezných těch zvuků jeho milovaného lesa.

„Jak ve svatební noci k ránu tady je,“ pomyslil si už v polospánku. „Taky jsem byl tak zmatrované. A ty moja flinto, kamarádko milá, tebe přeci nenechám vedlivá sebe jako hůl. Tys mě nesestarala, netrápila, nebrbleš, nevyčítáš každé žbáneček. Semka patříš, na staré myslivecké srdce.“

Objal pušku jako svou znejmilejší a ve chvilečce spal. Strakapoud, jenž tesal ve vrcholu jedle, nechal práce, podržel se kmene ruční letkou, otevřel úžasem zobák a rozhlížel se, kde se tu nabrali kolegové drvaři.

Slyšel hvizd jak obloukové pily. Již se chtěl podívat, kdo to tu řeže, bylo mu však líno vydati se na zvědy a znovu se dal do práce. Nechť však se lopotil a hřmotil jakkoliv, nepřerušil zdravého chrápání revírníkova, jež rozléhalo se úvalem.

Rušivý zvuk vyburcoval i omrzelého cvrčka, který sídlil v hromádce písku pod jedlí. Dozloben spustil nejostřejší cvrččí kvapík, a když byl nucen ustati a naladiti, zavolal kmotřenku kobylku, aby si taky zakoncertovala. Což o to, kobylka souhlasila. Jen nebude-li panu kmotříčkovi, učenému muzikantu, vadit, že ona si potrpí na starodávné šumařské trýle. A když ji upokojil, že mu dnes nejde o koncert umělecký, posadila se pod kvetoucí kozí bradu a vyčkávala, až kmotříček udá takt. Všetečné šídlo, modrá vážka, bludná melancholická kráska, zaletěla sem z rodných vrbin a tož bylo hudby jak v Řicmanicích o hodech. Tam vyhrávají totiž pravidelně ve dvou hospodách a současně snaží se vzájemně umlčet; není-li dostatek hudebních nástrojů, doplňují kapely hmoždíři, struhadly, až se celá dědina i se zvoničkou třese.

Koncert v podrostu přivábil i komára, jenž se rozžehnal s velebníčkem tím, že posnídal na jeho tonsuře a vracel se tentokrát doopravdy domů. Byl velice potěšen vida revírníka, an tu spal pokojně jak děcko.

„Sakva, sakva, sakulajda,“ zahuboval komár. „Takové pán, a leží si v lese jak vandrák. Manželky se nejspíš bojí. Dobře, že já su svobodné. Ale měl bych jé řádně dodžigat.“

Komár měl hrozně s kopce na onu část lidstva, která nosila zelené vyložení a potulovala se po lesích. Důvody k nenávisti měl rozmanité, ale spravedlivé. Sedl si například kdysi hajnému Blažíkovi pod Novým hradem na ruku. Byla tvrdá jako mlat, a nechť hryzl jak hryzl, poctivé kapky krve se nedohryzl. Najednou ho hajný zpozoroval, pleštil po něm a jen řízením božím ho nezasáhl. Zvolal přitom divoce, až se bory otřásaly:

„Hrom ti zab, žóželi ničemná. Nemáš dobetka dosť? Ešče člověka bude žhrat!“

Mimo to všecko lidstvo lesní hrozně smrdí kouřem, páchnoucím někdy i po tabáku. Komár proto, než se vydal na revírníka, vymýšlel si plán, kam se mu tak nejlépe posadit. Zamlouvalo se mu nejvíc jeho silné ucho, už proto, že by mu mohl udělat důtklivé kázání. Obezřele se přikradl na temně rudý boltec, posadil se, utřel si způsobně sosák a chystaje se ku přesnídávce, zapískal:

„Vidíš, člověče hříšné, co včil zmůžeš protivá mně?“

Nedořekl, když tu revírník vydal ze sebe nelidský zvuk, v krku mu písklo, ústa se otevřela a odfukovala mocně.

„Tož tak, ščukáš,“ bručel mrzutě komár a přihotovil se k doušku myslivecké krve, ale revírník pohodil nohama, zachrčel a převalil se na druhý bok.

„Sakva, sakva, nic po tem není. Jen tak, že mi žebra nezlámal,“ zabrblal komár a odskočil hbitě ke vzduchu. „Aji komár aby se dal pojistit, zachce-li se mu navštívit takového divósa. Však počké, tatíku, podíváme se na tebe jinam, kde seš měkké. Fi, a taky kóři. Tak ho škaredě cétit!“

Přeměřil revírníka znovu bádavým pohledem a napadlo mu, že nejbezpečnějším místem útoku byl by nos. Je uprostřed, nechť se ostatní tělo převrací jak mu libo, do země nos přece strkat nebude.

„Pííííí, sakva, sakva, pííí,“ zazpíval si komár a již seděl tam, kam si namířil. Nos byl ohromný jak hora, avšak plný močálů, prohlubní a studánek jak hora pod ledovcem. Kamkoli komár šlápl, všude tvořily se za ním drobné kalužinky, mastné jako železné lužečky na lukách. Neuvažoval mnoho, vyhlédl si jednu z těch četných studánek, nachýlil se a pil. Leč krve v tom nebylo. Chutnalo to náramně dobře. Komár polkl chvatně a hltavě několik vydatných doušků. Tu to zavánělo kmínem, tu zas bořím, pak anýzem a puškvorcem a konečně prudkou vůní, kterou loni vdechoval za podzimních večerů, když lidé otrhávali přezrálé švestky. Byl by pil třeba hodinu, ale tu pohnuly se obrovské ruce revírníkovy, rozpjaly se jako příšerné kleště a podrbaly nos na onom místě, kde si komár zamlsal. Jen tak, že jim unikl.

Jak se s toho nosu dostal, to mu bylo navždy hádankou. Když se probral z mrákot, jež mysl jeho obestřely, ležel jak dlouhý tak široký za stéblem ostřice. V zádech ho bolelo; div že si kříž nepřerazil, jak padl bez vlády a bez obrany na lodyhu sasanky. Snažil se povstat, ale nemohl se pohnouti.

Mladý domýšlivý skokan, pravý žabí hejsek, jenž vyskočil z cizí díry, kde byl právě na záletech, hleděl užasle na komára a prohodil dobíravě:

„No, občane, co to tu vyvádíte? Nestydíte se tu válet jako člověk? Mně se zdá, že máte drbku.“

„Sakva, držte mě, nebo vám to tady všecko rozbiju!“ vykřikl komár. „Mně je jaksi divně, jako bych byl v hospodě u muziky. Ani vstát nemožu.“

Jeho tělo bylo pojednou lehounké jako pampeliškové chmýříčko. Nazvedl se a jal se tančit, rozhazuje kusadly a nejpřednějšíma nohama.

„Trálilali, trilili, tralala, trata,“ notoval si při tom. „Škoda, skokánku, že néseš ženská. Sakva, to bychom si poskočili. Trádili, trádala, tralala, ššššščuk, zahrajte vo tym bílým kvítečku. Sákva, povídám, a nehébéte tolik s tou zemňou, dyť je celá křivá a pořád se točí.“

Komár uvízl jednou nohou na sedmikrásce, pozbyl rovnováhy a již ležel v trávě. Tak to žuchlo. Skokan se rozchechtal, až se ohýbal.

„Kajpak lítáte? Dybyste, občane, pil čistou vodu, tak se vám totok nestane,“ posmíval se komárovi.

„Neplké, klučisko cezí,“ — tak se skokanovi vůbec ve žlebu nadávalo, protože ho jakýsi rybniční pytlák v ospalosti dotáhl v kapse až z daleka z Čech, z páně Lounkových sádek na pstruhy v Hylvátech — „šššščuk, sakva, a zavři ju. Kdes bel, dež hřmělo? Co, sakva, šššščuk. Ty seš takové bachrus hlópé, víš, neumíš se na zábavu ani podívat. Víš, ty šošnivcu zelené. Za vojny tos byl černé a žluté a včil se honem děláš na zelenkavo. To si včil trófáš a spišejá tos seděl jen v díře u své mámy. Lepnu ti, ani sopel po tobě nezvostane.“

V návalu zuřivosti, skokanovi nepochopitelné, počal komár káceti stébla, lámal traviny a posléze vyzuřiv se převalil se naznak a zůstal jak mrtvola. Hlava mu klesala a jen s napětím obou předních nožek ji udržel, za to tykadla jeho byla tuhá a nepodajná, a ne a ne je sklonit. Skokan se škodolibě vysmíval.

„Jste vy mně zbrčené, jak ta vaša celá strana. Na každé schůzi halókáte, že brány pekelné ju nepřemohou, a vida, včil jste namožené. Ja, naša strana, to je strana, u nás nesmí každé myslet, jak by se mu zachcelo, nebo řečňovat podlivá svýho. U nás se musí každé řídit podlivá důvěrníka a usnesení, protože je u nás přísná orkanisací. Jak se sendeme, každé na schůzi nechá hubu v bahně a poslóchá, jak předáci spustijó. Brekeke, krrrrr, kekereke, brekekes. A když už žádné z nich nemože, protože má hrtan suché, vyzvedneme všeci hlavu nad vodu a spustíme všeci zajednó: brekeke, tak jest, brekeke kkss.“

„Te bolševiku,“ zaškytl pracně komár. „Třebas trpím jak Adam, včil teprva poznávám, jak je svět krásné. Točí se, točí do kolečka a já s ňém. Člověk je pánem světa a na špičce jeho nosu je ráj a v něm rajská studánka. Su očarované. Nepatrná duša komára ve mně zaniká a su včil jak člověk.“

Nadnesl se, napjal tělo křečovitě, roztáhl kusadla a počínal si skutečně jako před několika hodinami jeden z té trojice, jež se ubírala k domovu z hospody u Pásků. Bylo mu velice zle i velice dobře. Skokan dřevěněl úžasem a zvědavostí, a spatřiv, kterak komár uléhá do trávy a blaženě usíná jak obr člověk pod podrostem, zatoužil též po neznámém požitku. Zachvívaje se předtuchou nepoznané rozkoše, skočil rovnou na revírníkův nos. Z otevřených úst člověka sálalo na něj dusné vedro a přetěžké výpary. Obávaje se, aby nespadl mezi hrozné zuby, a roztoužen netrpělivě přesedal po nosu a tiskl se k jeho špičce. Jak to pálilo! Jakoby seděl u kovářské výhně.