Přeskočit na obsah

Liška Bystrouška/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Rudolf Těsnohlídek
Zdroj: TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 1–9.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

„Drva hlaďúnký, bílúnký, a takovcí kruci lonti mně je u nosa seberou,“ vrčel revírník Bartoš, když vyšel z četnického stanoviště. Vztek už ho pomalu přecházel, jako přechází bouře, ale hromobití se dosud ozývalo z nejzamračenějšího kouta jeho duše.

„Hlaďúnký, bílúnký, jak ženský kolena!“ hřmělo v duši revírníkově dále, „a všecko to sebrali, ani třísečky nenechali. Ale kdybych já některého chytil, lotra, zloděje, grázla nejgrázlovatějšího, já bych si to s ňém vypravil ají bez šandárů a bez všetkých soudů. Beztak včil krom slušného člověka nikoho nezavřou. Set sakra pes!“

Nebylo také divu, že se revírník dozlobil. Stala se mu nehoda dvojí. Tož první neděli letos při partii na kuželně, uvědomiv si, že veškeré lidstvo zesláblo podvýživou a starostmi, hodil si do plných důkladně babuškou. Vynaložil na ten hod všecky síly a podařil se mu! Vandl jak bič, set sakra pes. Poroučelo se po něm všech devět a levá fanka vyletěla za humna. Namířila si k sousedovi Švábenskému zrovna tam, kde seděl v klidném zátiší, u kterého za vojny vítr urazil dvéře a kterých dosud řádně neopravil. Švábenský se v první chvilce domníval, že to hvízdá ruský šrapnel, než však se vzpamatoval, narazila fanka do jeho dýmky, přerazila trysku, zlomila špičku, vylomila mu zub a porcelánová hlavička bůhví, kde byla v prachu. Fanka to odnesla taky. Jen to písklo, jak jí krček odletěl. Revírník se spravil se Švábenským, koupiv mu ve městě dýmku s dvěma jeleny a sv. Hubertem a s tryskou jalovcovou, která je pevnější než višňová, ale kříž byl s hospodským Páskem. Slíbil mu sice revírník, že mu dá krásné lípové dřevo, na všech devět kuželek a na levou fanku dvojmo a že mu je třeba hajný Blažek, kdysi soustružník, vysoustruhuje jak z alabastru, s tou však podmínkou, že bude mlčet jako hrob. Hráči slíbili mlčelivost rukoudáním, ale za chvíli vědělo to celé městečko. Již druhého dne říkaly panímámy varovně:

„Ty, staré, neopovaž se chodit k Páskom, tam zabíjajou kolkama!“

Revírník Bartoš, aby uzamkl zlolajná ústa, vyhledal krásnou lipku, dal ji porazit a dřevo nechal vyschnout v metru. Než se uchystal poslat je k Páskovi, zmizelo, jakoby se pod ním zem slehla. To již přestávalo všechno a revírník Bartoš odhodlal se, ač nerad, udati smělý ten pych četníkům.

Teď šel od nich. Strážmistr Venclík ho potěšil, že dřevo najde, i kdyby z něho již byla hotová postel. Revírník uchlácholen zvolna nabýval rovnováhy ducha. Takovou však měl žízeň a jelen na štítu Páskový hospody tolik vábil! Je možno tam jít, aniž byl splněn slib? Měl sto chutí zahromovat, než ještě zavčas se vzpamatoval. Ejhle, důstojný pán batolí se právě taky k Páskům. Již ho spatřil. Ne, nelze se vyhnouti. Ještě by řekli — rechtor je taky z těch rejpalů nepokojných — že se stydí.

„To by tak hrálo, aby si pomyslili, že su špina chlap a že utíkám před lidima,“ řekl si v duchu. Pokročil hbitě vpřed a pozdravil, až to zahlaholilo.

„Pěkně vítám, že vás konečně zase vidíme. Už jsme si říkali, že vás nespatříme, leda půjdeme-li vás zaopatřovat,“ usmál se farář. „Ale to by nebylo tak brzy, co?“

„To tak, velebníčku, to tak, set sakra pes!“

„No, no, deo gratias, že jsme tady. Rechtor čeká a tož bude náš mariášek jednou zas pohromadě.“

Síň Páskovy hospody rozléhala se smíchem a za chvilečku trojice starodávných přátel pustila se do bohulibého díla. Revírníkovi padal dnes list, eso za esem, a pivo bylo jak syrup. Krejcar mohl na pěnu položit. Poslední hromy zmlkly a v jeho duši sklenula se jasná duha. V hnízdě plotníčka-střízlíčka je prý nejútulněji a nejtepleji ze všech míst ptačích. Panská světnička u Pásků překonala toho večera kdekteré hnízdečko, i plotníčkovo. A když pan revírník pyšně hlásil: „Sedmica na zadek“ a rechtor prohrál své supra, přiťukli si všichni tři poprvé, nikoliv však naposledy.

Sluníčko již vstalo se své měkoučké postele, umývalo se studenou rosou, až zčervenalo, a krášlilo se, aby byl pěkný den, když družná trojice nerada se chystala k návratu domů.

„To bylo posezeníčko!“ přichvaloval si rechtor.

„Poslechnite, velebníčku,“ zahlaholil rozjařeně revírník, když vycházeli od Pásků, „budeme se mít taky tak v nebi, tož co myslíte, vy jste toho přeci znalé.“

„Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo,“ odpověděl farář, ale hned čtverácky šlehl: „Jen kuželky tam nesmíte hrát, rozbil byste svět před posledním soudem.“

„Nevídáno, jen až dám ty nové kolky vysoustruhovat! Už by to bylo, kdyby ne těch lontů zlodějských. Považte, drva mi kradli. Drva bílúnký, hlaďúnký, jak ženské koleno. A víte, velebníčku, takové kolínko, set sakra pes, no ne?“

Ignoravi et nescivi corpus tuum, mulier,“ vážně a kazatelsky pronesl farář.

„Ty rechtore“ — revírník začal z překypění citů řídícímu tykat — „řekni mi to česky. Kdyby to aspoň byla myslivecká latina, té bych rozuměl, v této su slabé.“

„Nevím a neznám tvého těla, ženo,“ poslušně přeložil rechtor větu z epištoly svatého Pavla, kterou farář citoval.

„E dite mi, velebníčku! Včil, tož to ja. To vám věřím, ale tak před dvacetima třicetima lety, to jste, lišáku, taky zpíval jinačí pěsničku.“

V tom okamžiku ohnal se farář nevrle, neboť kol uší zazněl mu pronikavý pískot komáří.

„Vša, jedeš zlosyne,“ huboval a v hněvu zaklopýtal. Byl by upadl, kdyby ho nebyli oba dva věrní druhové spolehlivě vedli.

„Pěkně jste zapackal. ‚Nohy naše slabé jsou a ke hříchu běží‘, tak praví Písmo. Vidíte, taky si z něho ešče ledasco pamatuju. A copak vás tak zlobí?“ tázal se soucitně revírník.

„Komár mě obletuje,“ odpověděl farář.

„Ja, kdyby jen komár,“ zachechtal se revírník. „Což aby to tak byla hezká harafička. Hlava jde kolem, a zní v ušech jak komáří proceství.“

Opravdu komár to byl. Nyní zakroužil opět k faráři a hnal se mu rovnou po ruce, jako by ji chtěl políbit. Přitom zpíval si tenoučkým hlasem — a krom faráře nikdo mu nerozuměl — starou zbožnou píseň:

„Odřeknouc se všaké zlosti,
obžerství, světských žádostí,
buď živ spravedlivě,
šlechetně, střízlivě,
v naději božské.“

„V naději božské,“ opětoval poloholasně farář a bolestně škytl.

„Pěkně v naději božské. Pro tu byste neščukal. Mně se zdá, že na nás naše ženské spustí, že se budeme vidět kraj pekel. Však já radši nepudu ani dom,“ bručel revírník a rechtor jemně přikyvoval.

A komár zpíval a zpíval. Byl to tvor velmi nábožný. Uzřel světlo světa v kaluži před hospodou Měcháčkovou — tam bylo hnízdo orlí a dětí mariánských — a na světě jeho první cesta byla do světničky za šenkem, kam přiletěl právě v tom okamžiku, když mladý panáček, bojácný, ale nespokojený s dobráckým farářem, zakládal s kravskou dívkou ze dvora a osobami k tomu vhodnými sdružení třetího řádu svatého Františka. Vroucí výmluvnost nadšeného kněze uchvátila nepatrného komára a získala jeho nepatrnou duši zcela straně nejlepší i pro zvířata vhodné, straně lidové. Komár stával se každé hodiny zbožnějším a nehledal si nakonec jinde místa obživy než v procesích. Vyzpěvoval tu s forpétry, bděl nad mravností mládeže a neostýchal se pronásledovat ji a trestati citelně i v nejodlehlejších koutech, kam uchylovala se před zraky starších, zkušených osob. Jen to ho mrzívalo, že lidé, které zachránil od hříchu, obyčejně kleli. On však toho nedbal a horlivě proletoval neúnavně poutnické noclehárny jako anděl strážný.

Dnes právě vracel se ze Křtin. Byl zemdlen namáhavým dílem, neboť chlapci pronásledovali děvčata hůř než nejhorší mládež komáří, ba víc než pípky před deštěm. Únava s něho teď spadla, jakmile zahlédl kněžské roucho. Byl okouzlen vida zvláštní, kolíbavou, velebnou chůzi farářovu a dětinskou pečlivost obou jeho průvodců a povídal si, že ti lidé stávají se asi tvory vyššími, neboť v leckterou chvilku se vznášeli jako duchové v povětří opouštějíce prach pozemský.

I rozpěl se a rozjásal znovu, rozpjal nožky a tykadla a letělo se mu tak lehce, tak blaženě. A tu vzcházel již bílý den a slunce, již dostrojeno, jako oslňující krasavice vyskočilo nad vrchol Báby. Farář byl zřejmě dojat nádherným jitrem. Sklonil se nízko k zemi, a co soudruzi drželi jej jak děcko v náručí, jal se vykonávati jakýsi obřad, jehož významu zbožný komár nechápal. Leč pojednou naplněn byl vnuknutím, a vzpomněv Davida krále, zanotoval žalm:

„Hory poskakovaly jako skopci
a pahrbkové jako beránkové ovcí.
Co je ti, moře, že jsi utíkalo,
a ty, Jordáne, že ses obrátil?“

Než přezpíval, vyjasnila se farářova tvář, a lehčeji nyní vykročil ku předu. Na křižovatce rozloučil se revírník s ním a rechtorem a namířil k lesu.