Přeskočit na obsah

Labyrint světa a ráj srdce/XXVI. Způsob povýšených světa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXVI. Způsob povýšených světa
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: James Naughton’s Pages
Vydáno: 1663
Licence: PD old 70

POVÝŠENÝCH LIDÍ NEPOHODLÍ. I výjdeme odtud do vrchního palácu, kterýž odevřený byl, žádného nad sebou přikrytí, kromě oblohy, nemající. A aj, tu mnoho stálo stolic, jedny nad druhé vyšších, vše okolo krajů, aby zdůlu z města vidíny býti mohly, na nichž seděli, jak kdo od paní Fortůny výš neb níž posazen byl, jimž všickni mimo jdoucí (po předu však) činíce čest, hýbali koleny a kývali hlavami. I řekl mi tlumočník: „Hle, není-liž čistá věc tak vyvýšenu býti, aby odevšad vidín byl a všickni na tebe hleděti musili?“ A já přidal: „A býti na ráně, aby na tě déšť, snih, kroupy, horko i zima bíti mohlo.“ Odpověděl on: „Herež o to. Ale jest čistá věc na tom býti místě, kdež na tě všickni pozor dávati a šetřiti tě musejí.“ „Pravda jest, že šetří,“ řekl sem; „ale kteréž šetření sotva není větším břemenem než pohodlím. Nebo po každém z nich jak jich mnoho pase, již já vidím; hnouti se nesmí a nemůž, aby všickni neviděli a nepřesoudili: jakéž to pohodlí?“ Zvláště když sem viděl, že jak mnoho po předu k nim šetrnosti, tak mnoho po zadu a po stranách nevážnosti bylo. Za každým zajisté tom v sedle rozloženým někteří stáli, kteříž naň šilhavým okem házeli, pysky a hlavami zmítali, vidliček podávali, po hřbetě slinou, ozherem neb něčím jiným káleli; někteří stolice podrývajíce pád obmýšleli, s nimiž se přenejeden v mé přítomnosti, tou i jinými příhodami, potkal.

POVÝŠENÝCH NEBEZPEČENSTVÍ. Nebo stolice ty, jakž sem řekl, po krajích stály, maličko ji posmekna, hned se zvrátila, a který se před tím dul, letěl dolů. A byly jaks na obrtlících strojené, jak se ji kde dobře dotekl, vrtla sebou a sedící se octl na zemi: čím která vyšší byla, tím snáz bylo zaklátiti jí a vypadnouti z ní. A nalezl sem tu velikou jedněch k druhým nepřízeň, závistivé na sebe vzhlédání, jedněch od druhých z stolic vysazování, regimentů vydírání, korun srážení, titulů sobě vespolek smazování: takže tu jen se měnilo vždycky, jeden lezl na stolici, druhý z ní buď lezl aneb po hlavě letěl. Načež dívaje se, řekl sem: „Ej, toť je špatné, že za tak dlouhou a trpkou práci, kteráž se, než se na tato místa přijde, vystáti musí, tak krátká jest odměna! Však pak někdo slávy užívati nepočne, a hned zase konec.“ Tlumočník odpověděl: „Tak to paní Fortůna rozdělovati musí, aby všickni, kteréž poctiti chce, poděleni býti mohli; musejíť jedni druhým ustupovati.“