Labyrint světa a ráj srdce/XXV. Způsob rozkošných světa

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XXIV. Poutník způsob boháčů prohlédá	XXV. Způsob rozkošných světa	XXVI. Způsob povýšených světa

Údaje o textu
Titulek:	XXV. Způsob rozkošných světa
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

ROZMAZANÍ ROZKOŠNÍCI. Všezvěd dí: „Poďmež tedy zhůru, tam jinakší věci uhlédáš, slibujiť, samy rozkoše.“ I vejdeme po schodech do první síně; a aj, tu loží, měkkými peřinami postlaných, visutých a kolíbavých, několik řadů, po nichž se někteří váleli, služebníků s oháňkami, fochry a jinými nástroji k všelijaké službě hotových plno vůkol sebe majíce. Vstával-li který, ruce se hned ze všech stran podkládaly; oblékal-li se, na jiná než hedbávná, měkká roucha se podávala; bylo-li kam přejíti potřebí, na stolicích polštáři postlaných přenášeli. „Nu, tu, hle, máš pohodlí, jehožs hledal!“ dí tlumočník. „Co nad to žádati můžeš? tak mnoho všeho dobrého míti, aby se o nic nestaral, ničeho nedotýkal, co duše ráčí, všeho hojnost měl a ani zlému větru na sebe vanouti nedal, není-li to blahoslavená věc?“ Odpověděl sem: „Ovšem, žeť tu hned veseleji než v dolních těch mučírnách: ne všecko mi se však i tu podobá.“ „Co opět?“ řekl on. A já: „Že ty lenochy s vypuklýma očima, odutou hlavou, oteklým břichem, nedotklivými oudy, jako bolavým vředem, vidím; zavadí-li kde, neb se kdo oň otře, neb na něj odporný vítr zavane, hned mu zle. Stojatá voda hnije a smradí se, slýchával sem, tuto pak toho příklady vidím. Také tito života nic neužívají, poněvadž ho přespějí a přezahálejí: nic to pro mne není.“ „Divnýs ty filozof,“ dí tlumočník.

HRY A DIVADLA. A vedou mne na druhou síň, kdež já očím a uším plno vnady spatřím: zahrady rozkošné, rybníky a obory, zvěř, ptactvo, ryby, muziku všelijakou libou a tovaryšstva veselého houfy: ani sobě skáčí, honí se, tancují, štvou, fechtují, hry provodí a nevím co víc netropí. „Toto není stojatá voda,“ dí tlumočník. „To pravda,“ dím já, „ale nech mne, ať sobě na to pohledím.“ Podívaje se pak, řekl sem: „Vidím, že se žádný těch kratochvílí nenají a nenapije: nýbrž unavě se každý běží v stranu, jiným zase něčím vyražení hledaje. Malá mi se to zdá rozkoš.“ „Hledáš-li tedy v jídle a pití rozkoše,“ dí on, „poďme sem!“

HODOVNÍCI. Takž vkročíme na třetí síň; kdež, aj, spatřím plné stoly a tabule hodujících, ani před sebou všeho hojnost mají a veseli sou. Tu přistoupě spatřím, jak někteří pořád do sebe mecí a lejí, až jim břicha nestačovalo, popasovati museli: někteří, až se jim vrchem i spodkem přelévalo. Jiní lahůdky jen vybírali, pomlaskávajíce sobě a krku tak dlouhého, jak řeřábi mají (aby chutnost dlouho cítiti mohli), sobě vinšujíce. Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli: protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli: jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal etc. s divnými při tom posuňky.

POUTNÍK MEZI HODOVNÍKY JAKÉ MĚL HODY. A tu se mne tlumočník ptal, jak mi se ta harmonia líbí? „Kusa nic,“ řekl sem. Kterýž řekl: „I cožť se pak líbiti bude? stonek-liž si pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž?“ Vtom mne někteří z nich před stolem uhlédají, a jeden mi připíjeti; druhý, abych přisedl, očima blíkaje, návěští dávati; třetí, kdo sem a co tu chci, examinovati začne; čtvrtý se na mne udeří, proč „Rač Bůh žehnať“ neříkám? Načež já rozhorle se dím: „A což aby Bůh takovým sviňským hodům také žehnal?“ To než já dobře dopovím, aj, toť talířů, mis, koflíků a sklenic krupobití na mne, že sem se sotva uhýbati a schytě se preč vypadnouti stačil. Ač ještěť mně střízvému snáz utíkati, než jim ožralým mne trefovati přišlo. A tlumočník mi: „Hle, nepravil-liť sem dávno: Měj jazyk za zuby, a nemudrůj; hleď se spravovati lidmi, a ne aby jiní tvé kotrby šetřiti musili.“

ZASE TAM ŠEL. Všudybud pak zasmáv se a za ruku mne ujma: „Poďme tam ještě jednou,“ řekl; a já nechtěl. On: „Ještě se tam nač dívati máš a mohls, kdyby byl mlčel. Poď, jen sobě opatrně počínej, zdaleka třeba stoje.“ I dám sobě říci a vejdu zase: a co zapírati? i navésti sem se dal, že sem přisedl, připíjeti sobě dal, splňoval sem, a chtěje vždy nakonec, jaká pak v tom veselost jest, vyzkusiti, začal sem i přizpěvovati, přivyskovati a přivyskakovati sobě: summou, co jiní dělali, dělati. Ale to vše nesměle jaksi: protože mi se naprosto, že mi to nesluší, zdálo; jakož pak někteří vidouce, že v to trefiti nemohu, smáli mi se, jiní, že nesplňuji, bouřili se. Mne mezitím cosi pod kabátem hrýzti, cosi pod čepicí loupati, cosi mi se z hrdla vydírati, nohy potáceti, jazyk drkotati, hlava kolem choditi, a já teprv na sebe i na své vůdce hněvati se začnu, zjevně již volaje, že to hovadství jest a ne lidství: zvláště když sem na jiných těch rozkošníků rozkoše trochu ještě lépe se podíval.

BÍDNĚ ZPŮSOB ROZKOŠNÍČKŮ. Tu zajisté některé sem naříkati slyšel, že jim jídlo a pití ani šmakovati, ani do hrdla jíti nechce; kterýchž jiní litovali, a aby jim spomoženo bylo, museli kupci sem tam po světě, co by se k chuti najíti mohlo, vyhledávajíce běhati; museli kuchaří všelijakých mustrů svých, jak by lahůdkám zvláštní vůni, barvu, chut dadouc, do žaludka vlouditi mohli, ohledávati; museli lékaří, aby jedno druhému ustupovalo, zvrchu i zespod po trychtýřích nalévati. Takže s velikou prací a nákladem, co do sebe vecpati a vlíti měli, jim se shledávalo; a velikými do nich chytrostmi a obmysly vpravovalo; s velikou bolestí a svíráním aneb v břiše třpělo aneb ven dobývalo. A sic napořád byli plní nechutenství, šťkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plní byli stolové a všickni koutové; chodili neb váleli se s shnilým břichem, podagrovatýma nohama, třeslavýma rukama, kyšícíma očima etc. „A mají toto rozkoše býti?“ řekl sem. „Ach, poďme odtud, abych něco víc mluviti nemusil a zase sobě něco neutržil.“ Tak odvrátě oči a zacpaje nos, šel sem.

VENERIS REGNUM. I přijdem, v týchž pokojích ještě, na jinou síň, kdež obojího pohlaví houfy spatřím, ani se za ruce vodí, objímají, líbají; a nechť nepravím, co tu více bylo. LIBIDINIS AESTUS. Toto povím toliko, což sem k výstraze své spatřil, že všickni tu od paní Fortůny zavřeni zákožní pálčivou prašivinu měli, kteráž jim ustavičný svrab působila, že pokoje míti nemohouc, kam přišli a oč mohli, česali se až do krve; tím však drbáním svrab ten upokojiti se nikoli nedal, ale jen více rozněcován byl; začež oni sic se styděli, avšak tajně a po koutech nic nedělali, než drbali se. MORB. GALL. Což že mrzutý a nezhojitedlný neduh, patrné bylo souditi. Nejedněm z nich i po vrchu se ošklivost vysýpala, takže se sami jedni druhých štítili, těžcí a odporní sobě vespolek jsouce; ovšem pak zdravým očím a mysli nesnesitedlno bylo hleděti na ně a puchu od nich jdoucího cítiti. LIBIDO DESPERATIONIS PRAECIPITIUM. Naposledy viděl sem, že to na těch rozkoše palácích poslední již byl, odkudž se ani zpátkem, ani dál nemohlo, kromě díry jakés vzádu tam, skrze níž nejedni hlouběji se v bůjnost dávající propadali a za živa do těch za světem temností se dostávali.