Přeskočit na obsah

Lásky hra osudná/Výstup 6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Lásky hra osudná
Autor: Karel Čapek, Josef Čapek
Zdroj: https://search.mlp.cz/cz/titul/lasky-hra-osudna/4345518/
Vydáno: 1911
Licence: PD old 70

Isabella, Gilles.

ISABELLA: Ach, pane Gillese, já –

GILLES:

Vy, Isabello, vy?

Já, Isabello, též. Já s prosbou hledám vás,

a prosím, pohleďte, zda nevložil jsem snad

– já snil jsem patrně a tak se stalo to –

své srdce bolestné zde ve váš ridikul,

jejž máte na rukou.

ISABELLA: Ne, pane, není tam. GILLES:

Vy díte, není tam? Jen prosím pohleďte, snad našla byste je.

ISABELLA:

Ne, pane, opravdu,

zde je můj pudr jen a zde má voňavka,

a to zde kapesník.

GILLES:

To je váš kapesník?

Je měkký, skutečně. Jen chvilku dovolte,

já vložím v něj svou tvář. Jak voní! Co to je,

ISABELLA: Ach pane, kapesník. GILLES:

To není kapesník,

ne, Isabello, ne; toť velká zahrada,

já vidím akáty a květy vonící,

a luna svítí tam; a jsou tam cestičky

tak divně vinuté, že chodce rozesní,

a po nich Gilles jde sám a nese kapesník,

a luna svítí tam.

ISABELLA:

Ach, pane Gillese, ne, mně vraťte kapesník.

GILLES:

To není kapesník,

to krásná žena jest, jež stojí u okna,

a bílé šaty má a myslí na lásku,

snad myslí na lásku a o Gillesovi sní,

Gilles chodí pod okny a hraje na housle,

a luna svítí tam na bílý kapesník,

jenž vypil slzu teď – –

Mne včera pojal sen

tak sladce přeletný jak spící dívky dech;

já o vás, Bello, snil, že pro vás umřel jsem,

váš křišťálový pláč se ronil bolestně

v mé rány zející, a já jsem vykřikl

svou náruč rozepnuv: Já nejsem mrtev již,

když ty mne miluješ!

Ne, já jsem jinak snil;

já o vás, Bello, snil, že spolu jeli jsme

ve starém kočáře a tlustí koňové

nás vezli půlnocí po starých městysích,

přes hrubá dláždění, skrz dlouhé aleje,

přes kraje usnulé a spící vesnice,

a luna svítila pro štěkající psy,

a my jsme jeli pryč – –

Ne, jinak bylo to:

já o vás snil jsem jen a měl jsem o vás sen,

že já jsem slavný byl a stal se básníkem – –

Ó Bello, slyšte mne: já nyní šťasten jsem.

Jen na mne pohleďte a potom rcete mi,

zda teď se usmívám.

ISABELLA: Ó ano, pane Gillese.

GILLES: Tož nyní šťasten jsem.

BRIGHELLA:

Mí drazí, odpusťte,

že vyrušuji vás, jak nutnost káže mi.

S dovolením, drahá Isabello. Na slovíčko, Gillese.

ISABELLA (uklánějíc se obecenstvu, odchází nazad).