Kytice (almanach)/Láska slepé/VI

Láska slepé František Pravda
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé VI
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 24–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Je Andělů strážných, v městě Sušici se slaví pouť, na kopci okolo kostelíčka se hemží přemnoho a přemnoho lidstva, lezou nahoru, sestupují dolů, kde jsou mužští, černají se místa, ženské různými barvami padají do oka, bílou a červenou rozeznáš, byť si jim nebyl ani na blízku.

Slavný průvod vážně kráčí k posvátnému stavení, plápolají korouhve, ozývají se nábožné modlitby a zpěvy, útlé dívčinky jsou družičkami, kněžstva za sebou postupuje mnoho párů, městští střelci jdou spolu pro ochranu a pro čest, jakož i cechovní pořádkové, hlahol zvonů, troubení a bubnování zaznívá a míchá se v povětří, člověk ani svého hlasu neslyší, se všech stran mu doráží k uchu pohluk a šustot. Po kázaní a mezi službami Božími střílí se z moždířů; do kaple se nevejdou všickni poutníci, sedí a stojí a klečí v podsíni, okolo zdí, po vrchu, ano i ve vedlejším borku.

U prostřed mnohých jiných skrovničké místo zajímá mladý muž. Zdá se býti cizinec, neboť prohlíží si krajinu a na všecky úkazy v ní se dívá. Dole pod sebou má Sušici, okolo ní a skrze ni vine se Votava, šumí a hučí, u mlýna se přeráží přes splav, vlny a pěny ji pokrývají. Oko jeho přeskočí přes řeku a město do zdálí, naproti se mu staví v cestu kopec a les Svatobor, zamezuje mu další výhlídku, v levo se táhne silnice do hor, v pravo vede k Rabí. Proniká, jak daleko může a potom se vrací, vidí fabriku, mine cestu na Hrádek, patří na kraj města, na hospodu Ráj, na cihelnu před ní, prohlídne si město samé, skáče s domu na dům, na děkanském chrámu, na klášteře kapucínském se zastaví, podívá se na most, na nově pobitou věž kostelní na hřbitově, zalítne si ke kapli svatého Rocha, kráčí pěšinkou nazpátek k Andělům strážným, setká se s první, s druhou kapličkou, nechá stranou kříž, leze nahoru po kamenných schodech, leze po nich snadněji, než po nich lezou nohy a nad davem okolo sebe shromážděných hlav lidských umdlí a si odpočine.

Nový oddíl mše svaté vytrhne z myšlének neznámého pozorovatele, ještě několikráte pozdvihne zraku, měří vrchy a lesy, sleduje dolíky a kotliny, hledá stranu, kde leží otčina jeho, a mezi tím pořád se modlí a rozjímá o rozličných věcech.

Je po slavnosti, zástupy se hrnou dolů, mládež si kupuje marcipán a ovoce, vedle cesty rozestavili se žebráci a okolojdoucích žádají za almužnu.

U kapličky pod kopcem, ozdobené obrazem matky Boží uprostřed čtrnácti pomocníků stojí v předu žena vyzáblá a chatrně oděná, rozpíná, křižuje a skládá ruce, křičí, co hrdla má: „Smilujte se, dejte slepé, poskytněte dárek,“ vypisuje neštěstí a bídu, do nebe vynáší zásluhy a odměnu milosrdenství a dobrých skutků.

Mladý muž, jehož jsme si nahoře byli povšimli, zastaví se nedaleko slepé a poslouchá její slova. Bolestně se ho dotýkají, máť oko zakalené lítostí a vyndá z tobolky dar, aby jí ho vložil do ruky. Učiní to a nečeká na díky, nýbrž pospíchá dále a přijde ještě k několika slepcům. Udělí každému bohatě, pozoruje, znamená, jak si počínají a v jakých jsou okolnostech. Jeden tu klečí sám, bezpochyby ho sem dovedli a zase pro něj přijdou; druhý je manžel, má při sobě ženu; třetí je manželka, doprovází ji muž; čtvrtý svěřil se synu, dceři, člověku cizímu, nemá-li svého, a živí ho almužnami, co dostává. Je tu mnoho bídy, mnoho chudoby — tělesné i duševní. Ó jak nešťastní jsou ti lidé!

Cizinec má s nimi útrpnost a pilně hledí na jejich tváře. Ubožáci nevědí o tom stojíce ve tmě; jen hovořit, šaty šustět, jít a běžet, nad mlýny Votavu hučet a — rány z moždířů rachotit slyší. Naplňují je podivením. Již si na světě všelicos omakali, ale to, co takový třeskot vydává, mnohému pod ruku ještě nepřišlo. Bál by se toho a myslí, že to musí býti nesmírně veliké, nemůže si představiti, jak to vyhlíží a podobá se mu to hromu. Že hrom v moci má Bůh, to ví; kterak lidé nad silou tou hrozitánskou vládnou, to nepochopuje, ale nábožná hrůza ho pojme, když pováží, že ji vypouštějí k uctění všemohoucího Boha. Chudák, jak by se lekl, kdyby mu někdo pověděl, že ta bouře, jíž křesťané oslavují nebeského Pána a pány světské, ve vojnách spolubratrům našim odnímá životy na tisíce a tisíce jich hubíc a vraždíc. O tom však ještě neslyšel a proto střelbu napodobňující hrom má za velebnou, svatou.

Muž rozloučí se v duchu s politování hodnými slepci a zamyšlen sestupuje do města. „Brzy u ní budu,“ vzdychá, „nepodobá se jim sice, je hezká, moudrá, hodná, nepoznal jsem ve světě panny, která by mi ji vynahradila, ale je také — slepá!“

I svírá, tlačí si rukou srdce, obrací oči k nebesům a zpomíná na svou drahou — Apolonii.

Jest to Robert ze Skalice, vrací se domů z cest svých, jež naposled konal v Bavořích, a náhodou přišel k pouti do Sušice. Slepí žebráci mu na mysl uvádějí slepou Api a on živě pociťuje nesnáze, do jakýchž ho láska k ní uvrhla. Již často, ó velmi často si je předložil! Nemohl se jim však vyhnouti, věrnost zachovávaje milence. Přestál mnoho bojů. Lákaly ho bohaté, spanilé nevěsty: zvítězil nad sebou a nedělal si nové známosti. Strašilo ho neštěstí, býti manželem slepé: neodřekl se jí, aby nerušil svého slova. Soužily ho pochybnosti, že ho snad upřímně nemiluje, poněvadž slepá jsouc předce doufá sňatku s ním: měl ji za omluvenou, soudě, že neví, co voliti. Ostýchal se rodičů, příbuzných, měšťanů, že spojení jeho budou hanit: i poručil to Bohu.

Kýž může zůstati svobodný! Snad Api uzná, že to tak musí být. Proto by ji předce miloval až do smrti. „Ó já ji neopustím,“ umiňuje si, „já ji budu živiti, já ji vším zaopatřím, kdyby někdy měla nedostatky!“

S tou myšlénkou kráčí k domovu a naději skládá v Boha, že mu ji vyvésti pomůže. Však teprv v Skalici rozhodne se osud jeho!