Kytice (almanach)/Láska slepé/V

Láska slepé František Pravda
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé V
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 20–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Měšťané Skaličtí vídají pospolu choditi, voditi se ruku v ruce dvě dívky: stejně oděné, stejné výšky a stejné krásy. Jsou to sestry: Apolonie a Rosa. Rosa již dospělá, velmi se podobá Api a těžko by je bylo rozeznati, kdyby Api nebyla slepá. Schází jí živost a jasnost v očích, dívá se, ale nemá to významu, nic ji nepřekvapí, a teprv když na ni promluvíš, promění se jí tvář a úsměchem tě pozdraví. Rosa naproti tomu již z daleka všímá si lidí, všecko pozoruje, bystrým okem pojme a pak návěští a zprávu dává sestře. Velmi se milují, je to povědomo celému městu, každý si jich proto váží.

Je všední den: Rosa obstarává domácí práce, přičiňuje se s matkou, pomáhá jí; Apolonie koná, v čem jí nepřekáží slepota. Sestra často přisedne k ní, vypravuje, povídá a čte jí z knihy. Api sama ustanovuje, co by ráda slyšela, soudí o tom a vybírá věci, jež Rose prospívají.

Je neděle: dívky se vystrojí jedna jako druhá a jdou do kostela. Klečí vedle sebe, Rosa se modlí z kněh, Api nazpaměť anebo zpívá. Ó krásný, srdcejemný, velebný jest její zpěv! Mnohý schválně dotlačí se k místu, kde prozpěvuje Bohu, poslouchá, těší se, nábožnosti oddá srdce. I jinoši mladiství zpěvem jejím uvnitř duše bývají pohnuti. Sličná slepá je zajímá, zajímá je i její sličná sestra; ale náruživost, lehkomyslná myšlenka odstoupí od nich, jak mile se k nim byli přiblížili. Odpoledne švarné družky v městě a za městem se procházejí a kterou jinou pannu přijmou do své společnosti, ta vykládá si to za čest a vážnosti tím nabývá u měšťanů.

Apolonie bdí nad sestrou jako nad svým nejmilejším klenotem. A od té doby, co se z Prahy navrátila, stala se, tak říkajíc, její vychovatelkou. Ona vzdělává její rozum, ona ušlechťuje jí srdce. A divná věc, vždy při tom myslí na Roberta a ptává se sama sebe: „Co pak se mu na mně líbilo?“ Ví, o čem s ní rád mluvil, čím mu dělala radost, co mu bylo vzácnější a vyšší než tělesná rozkoš a světská kratochvíle.

A hle, právě v tom cvičí sestru. I zošklivuje jí vše nízké a sprosté, vštipuje jí do srdce spanilost a útlocitost, odporoučí jí Bohu a lidem milé ctnosti, učí, náboženství svaté vyvoliti si za vůdce života. Pak v ní probuzuje lásku k vědomostem, na nichž si Robert zakládá. On nenávidí plachých řečí, nudí ho, když panny jen o šatech a tanci vypravují, zavrhuje jejich marnolibost a vyhne se jim, jestli mu samy nadešly. Ale zdravý úsudek ho těší, rád rozjímá o pravdách všelijakých, rozebírá je a chválíval ji, když i ona je pochopila dávajíc mu na otázky moudré odpovědi. Zná děje světa a zvlášť děje vlasti, baví ho příroda a byl šťastný, že to vše i ji zajímalo. Rosa si to musí také zamilovati a věru to Api dokáže. Rozkvétá, rozvijí se pod její správou; je čistá, nevinná: o to Api především pečuje; je moudrá, zkušená: milo jest s ní rozprávěti; je mírná, tichá: žádná panna v Skalici se jí nevyrovná. „Rosa je anděl,“ plesá Api a ještě k větší dokonalosti ji pozdvihuje.

Však to jí nestačí. Robertovi se líbily její červenobílé tváře, růže a lilie na nich. Má Rosa také takové? Ó kdyby měla! Api hledí aby se to dověděla. Vyzve sestru podívati se do zrcadla a pak se táže: „Je obličej tvůj jako můj?“

Rosa se směje, jaké to má Api nápady, a jistí, že není tak krásná jako ona.

„Ó neříkej to, sestro,“ prosí Api, „ty jsi a musíš býti krásnější!“

Rosa ji vezme okolo krku, stojí před zrcadlem a vidí ji a sebe. „Api,“ praví, „my jsme si tuze podobné; kde ty jsi bílá, jsem já také bílá; kde ty jsi červená, jsem já také červená; bradu, ústa, čelo, vlasy mám já jako ty.“

„A což oči?“ zatruchlí si Apolonie.

„Ó nemluv o tom,“ lichotí se k ní Rosa, „já za tebou v kráse předce stojím pozadu! Však nezáleží mi na tom: naučila jsi mne, varovati se marnosti a sama zajisté nejsi pyšná.“

I objímá sestru a sestra hladí, maká jí po tváři, jakoby se chtěla přesvědčiti, že jí patří přednost. „Jsi hladičká, útlá, něžná,“ šeptá jí do ucha, „ó jak raduji se z toho!“

„Ale, Api, ty mne pokazíš,“ vadí se s ní Rosa, „jaké jen to máš dnes myšlénky!“

Api ještě dojde k matce, aby ona jí vysvětlila, jaká Rosa je a na žádný způsob nechce býti hezčí a sličnější. Zkoumá i u jiných lidí po sestřině kráse a slyšíc o ní chválu a soudíc z jejich řečí, že v skutku jest vzor i tělesné půvabnosti, těší se z toho a děkuje za to Bohu.

Robert nepohrdal tancem a ona ubohá nemohla bráti podílu v tomto vyražení. Rosa k vůli sestře nechce tančiti, ale tato ji vybízí, nutí, aby chodila na bály. Zdráhá, vymlouvá se: nepůjde bez ní. „Tedy já půjdu s tebou,“ odhodlá se Api a musí povoliti.

Vystrojejí se, otec, matka je doprovodí, přijdou mezi tancující. Co tam chce slepá? Ó nevyhledává, co by se neslušelo! Pokojně sedí stranou, poslouchá, dává pozor na sestru. Tato tančí, ustavičně ji berou, jeden ji pustí, druhý si ji vyprosí, každý jest spokojen a vyhlašuje její obratnost, snadnost, vpravnost. Api v duchu jásá, usmívá se a ubezpečuje Rosu, když se jí ptá, nemá-li dlouhé chvíle, že se převýborně baví.

Však nenechají jí samé. Je tudy matka; Rosa po tanci nejde jinam leč k ní; přicházejí i jiné panny, rády by s ní hovořily; chasníci ani muži neminou jí, aby jí nevzdali úctu. Je šťastna, když se s Rosou vede domů a zpytuje dnes a zejtra a potom ještě dlouho, nikomu-li nezadala srdce.

Ó nikdo si ji nezasloužil! Zvykla si, mužské ceniti dle vnitřní povahy. Zná mnoho hodných a způsobných mladíků, ale jí se nikterý nehodí. Netěší jich co ji a nedostihnou ji ve vzdělanosti. A s těmi, co jsou lehkých mravů, neměla by společnosti, jestli se i v Skalici nacházejí.

Api nepomlouvá a nehaní nikoho. Ale ona povídá jí o mládenci, který všecky převýší. Jest neobyčejně šlechetný, záleží mu na ctnosti. Má výborný rozum, cvičí se v knihách, ví mnoho, jest dobrý a zkušený řemeslník, hodný člověk, pravý křesťan, veřejně slouží Bohu, miluje náboženství, koná, v čem i ony dvě mají potěšení. A mládenec ten je — Robert, syn sousedův.

Rosa Roberta zná, pamatuje se na něj, ale tolik dobrého o něm nevěděla. Api jí toho poví ještě víc, vypravuje, co spolu mluvívali, ve dne v noci hlásá jeho slávu.

„Ó, Api, ty ho miluješ!“ uhodne Rosa.

Api odpoví: „Nezapomeň, že jsem slepá!“

Schová si při tom obličej na její prsa a slzíc řekne: „Věř mi, že by hoden byl — tvé ruky!“

Rosa Roberta již nosí v srdci. Odporovala tomu. Sestra s ní souhlasí. Ó poznává, že ho miluje. Bože, proč ji Api tak daleko přivedla!