Kytice (almanach)/Láska slepé/VII

Láska slepé František Pravda
VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé VII
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 27–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Skalici je známo, kdy Roberta mají čekati. Všickni se srdečně radují. Apolonie ale je nepokojná, přechází s místa na místo, chvěje se, třese se jí hlas, když mluví se sestrou. V noci tato slyší, že vzdychá a modlí se. Ani sama nemůže spáti, přistoupí k ní a praví: „Rmoutí tě něco, má drahá?“

„Ó nermoutí,“ vyzná Api, „ale ráda bych vyvedla ňáký úmysl.“

„Je tak těžký, že ti ruší spánek?“

„Nebude těžký, jestli se mi nebudete protivit.“

„Já nebudu,“ myslí Rosa, „ano pomohu ti, neboť vím, že dobré jest, co ty chceš.“

Api ji obejme a zmíní se: „Povídal ti již někdo o jeptiškách?“

„Ty sama jsi mi o nich vypravovala,“ odpoví jí Rosa a přidá: „I jiní o nich mluvili a četla jsem o nich v knihách.“

„Já bych ráda byla jeptiškou, kdyby bylo možná,“ zasteskne si Api.

„To ale není možná,“ odporuje sestra, „co si to jen myslíš!“

„Jsem slepá,“ pokračuje Api, „ve světě nic neprospěju, v klášteře bych neměla jiného povolání než sloužiti Bohu.“

„Ó nežádej si vzdáliti se od nás,“ prosí Rosa, „my tě milujeme a nikdy nás neomrzíš.“

„Vím to,“ jistí Apolonie, „ale rodiče umrou, ty se vdáš a já zůstanu sama.“

„Nevdám se, nevdám,“ škytá Rosa, „kdyby mne to mělo rozloučiti s mou milou Api!“

Líbá ji, tiskne ji k sobě na znamení, že jí neopustí.

Api žádá, aby jí v štěstí, jakéhož si z celé duše přeje, nepřekážela a Rosa opakuje: „Vždyť to nemůže být — právě proto, že jsi slepá!“

„Za jeptišku mne arciť nepřijmou,“ vyjádří se určitěji Api, „ale já mám jiný klášter na mysli: ústav totiž pro slepé.“

„Ó Bože,“ leká se sestra, „nechoď tam, nemáš toho zapotřebí!“

Api ji vybídne, aby ji vyslechla, než úsudek pronese, a pak jí vykládá své důvody. „Slepec,“ praví, „v společnosti lidské jest obtížný oud, on nevyplní žádného místa, nezastané povinností manželských, otcovských ani mateřských, překáží jiným, sám kolikráte nemá pohodlí a je-li chudý, odsouzen jest k žebrotě, nemoha si vydělati na své potřeby. On se tedy víc než jiný člověk hodí do kláštera a klášter jeho je ústav pro slepé. Tam pozná povolání duchovní, hledí si modlitby, zasvětí život Pánu, pokračuje v ctnostech, stává se dokonalejší. Pak zajisté jest řeholník bohomyslný, odměňuje se dobrodincům svým modlitbou, pracuje, co může, živ jest tiše, spravedlivě, skládá si zásluhy a poklady pro nebe.“

„Nyní řekni, milá sestro,“ prosí Api, „přeješ-li mi útočiště, kde by mne nestíhaly nepříjemnosti života?“

Rosa nechce, ale musí to uznati a Api tak dlouho ji přemlouvá, až slíbí, že jí nebude brániti, nýbrž i u rodičů se jí zastane.

Otec, matka s překvapením se ráno dovědí, co si Api vymyslila. Nemohou svoliti, ale dcera připomene jim, čím v noci obměkčila sestru a i u nich se jí to podaří. Nemají mnoho jmění, dítě bude zaopatřeno, lépe by se o ně sotva postarali. Pojistějí mu podíl na domku, z toho ústav bude bráti úroky, a za to živiti a šatiti bude nového obyvatele. Srdce je bolí, když to vyjednávají, ale jsou staří, neduživí, osud dceřin je vždy trápil, nyní pokojně do hrobu složí kosti, vědouce, že je na bezpečném místě.

Rosa pláče, ale Apolonie je veselá a již se neštítí přivítati Roberta. Přijde v ustanovený den a hned pospíchá k milence. Sestry sedí podle sebe při práci, Rosa nic netuší, ale Api poznala jeho hlas, když byl ještě pod okny. Jsou stejně oblečené, stejné velké, stejně krásné. On vstoupí, věru neví, která je Api, neboť Rosa se k němu nehlásí, že ho dobře nezná, Api ho nevidí a schválně mlčí. I podívá se na ně, v pokoji je šero, Rosa je tak stará, jako byla Api, když ji viděl naposled, Api se proměnila, není divu, že se omýlí a Rosu napřed chopí za ruku, pozdravuje ji a ptá se, uhodne-li, kdo ji navštívil?

Rosa pozdvihne k němu své jasné a živé oči, usmívá, diví, červená, stydí se a ukazujíc na sestru praví: „Ta je Api!“

Ach, ano, již to ví; vymlouvá se, že přišel z venku a ve světnici zrak se mu teprv šíří, obrátí se k Api, vítá se s ní, těší se, že jsou zase spolu. Ona drží jeho ruku ve své ruce, má radost, nezatajuje ji, ale štítí se, býti tuze citlivá. Jedná s ním jako sestra a když se mu srdce rozehřeje a on by rád dokázal, že ji nepřestal milovati a spanile se k ní má, vyhýbá se tomu a počínáním svým ho nutí, chovati se k ní co dobrý známý a nikoliv co milenec. Je stálá, silná, zavede řeč na jeho cesty, poslouchá, když o nich vypravuje, povídá sama, co se u nich doma přihodilo, zmíní se, kterak vyrostla jejich Rosa.

Arciť, je tomu tak! Překvapilo ho to a vyznává: „Jste si tak tuze podobny, že bych vás byl hnedle nerozeznal.“

I hlásí se k Rose. Byla mu milá co dítě. Pamatuje se, jak si s ní hrával. Ona všelicos také ještě ví a brzy obnoví známost s přívětivým mužem.

Api oplývá vnitřní rozkoší. Čím více se Robert baví s Rosou, tím jest k němu srdečnější. Hladí, tiskne jeho ruku; hladí, tiskne ruku sestřinu; spojí je jako náhodou. Srdce její tluče. Oni jsou v rozpacích. Robert se zajíká v řeči, Rosa zrak sklopí k zemi.

To jest on, o němž již tak mnoho slyšela, na nějž již tak dlouho myslila! A hle, osoba jeho převyšuje všecky její obrazy!

Robert vidí před sebou postavu Apinu a v postavě té bydlí i Apina moudrá a čistá duše. Přesvědčil se již o tom: Rosa jest druhá Api, jest Api vidící.

Byl tím mocně, nevýslovně dojat. Api o tom ví. Tulí, lichotí se k němu, jest šťastná. Jak mile ale k ní chce obrátiti vroucnost svou, kalí, tesklí, kormoutí se jí tvář, není s ním spokojena.

Opustí je ten první den docela zajmut Rosou a netrvá to dlouho, probudí se v něm mocná láska k ní a pro Api mu zbude nelíčená uctivost, přehluboká vážnost. Po tom slepá toužila, toho si přála, toho na Bohu žádala! Neváhá, nebojí se, obejmouti, políbiti Roberta a sestru mu odevzdá do náručí.

Rosa ho miluje. Svěřila to Apolonii. Robert mlčí, brání se. Bude jí věrný. Odřekne se manželství k vůli ní. To jí konečně napoví, vyjeví. I poskytne mu důstojnou, bohatou odměnu. Vychovala mu nevěstu, s níž bude blažen. Má všecky vlastnosti co ona. A mimo ty má zrak. Láska její nebyla sobecká, samozištná. Obětovala se, že ho opravdu milovala.

Přijme její dar, když s ní byl promluvil soukromně. Řekla mu: „Odpusť, Roberte, že jsem kdy zapomněla na svou slepotu. Byli jsme mladí, nezkušení. Rosa napraví chybu mou. Obdržíš velkou náhradu za mne. Je šlechetná, nevinná, já sama kořím se jejím ctnostem. Ó zasluhuje, že ji miluješ! A věř mi, že žehnám lásku její k tobě. Já slepá nemohla ti dáti, ale ona ti dá — štěstí manželské.“

Robert nejen ústa, nýbrž i ruce jí zceloval, prose, aby ho oblažila věčným přátelstvím. Ovšem mu to ráda připoví. Ale nadarmo ji přemlouval, nechoditi do ústavu. Byla ještě přítomna jeho oddavkám a pak ji dodali k sv. Rafaelovi. Žije tam vzdálena od světa jako klášternice, slouží Bohu a oroduje za své miláčky: Roberta a Rosu. Každý rok je v letě navštíví a oni na rukou by ji nosili, ctíce ji co světici.