Láska básníkova/1.

Láska básníkova Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 131–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Le monde tremble que vous jouez.

Paganini

Slunce se leskne. Jen se leskni a sviť a pal! Je dvacátého máje, půl hodiny před polednem. Pamatujte si to, přátelé! Není to sice den přepamátný pro krvavou bitvu nebo vynalezení svíček bez knotů hořících, to není. Píšeť se: 1832! Ale stojí za to předce, abyste jej v paměti podrželi. Vídeň se naň od velkonočního pondělí přes dvě leta těšila.

Víte-li, kde jsou redutní krásné sály? Dlouhou řadou hrčí k nim skvostné ekypáže, a vedle nich šumí do vchodu zástup městských bontonistů — křiklavých kavek, a strakatina umělců, hudebníků, literátů, kritiků — pěnkav, kukaček a posměváčků. Il Dolce dává dnes ve velikém sále druhý koncert.

Již zaznívá Hütenbrennerova ouvertura — a množství utichuje. Toliko vzdálený šumot mořských vln je slyšeti. Aj! jak zvučně teď orkestr proniká! — Ticho, pánové — již kapají poslední tóny! — Tleskejte!

Přestávka. Prohlídněme si zatím publikum! Herež! jaký to čarovný sad růží, kamelií a jiřinek! — Co pravíte? — Vezměte oči do ruky! Totě kytka, věnec, pletení z diamantů, rubínů a safírů! — Oslepenci! — Toť jsou dívčí tváře, dívčí ústa, dívčí oči. Vítám vás, krásné svědkyně dnešního triumfu!

Avšak také okolo nás natísnilo se vítaných hostů; nemůžeme jich spočísti. Kdož ví, kolik klasů na úrodném poli vlaje?

Co to? — Bouře letí sálem. Strašlivý applaus — již vítají koncertistu.

Slyšíte děla houkati? Vítěz navrací se z bojiště. Ubohé houkání — disharmonie proti jásavému tleskotu, jímžto uznalost geniovi svou úctu skládá! — Neplakali jste nikdá, když divadlo hřmotem se otřásalo, vítajícím oblíbeného umělce nebo hezkou mladou zpěvačku? Srdce moje zachvělo se v takové chvíli často slzavou radostí.

Po širokých stupních přichází Il Dolce do sálu — Il Dolce, syn venkovského učitele českého, mladík, jehož jméno v brzce jmenovati budou od Hekly až k Etně. Outlá, štíhlá postava v černém skvělém fraku, v bílé hedvábné vestě — kouzelné housle v zázračné levici.

Vidíte jej? Na tři strany se kloní. Proč to? — Úsměv mu poletuje okolo úst. Komu se směje? Sám sobě — svým poklonám? — Nyní stojí. Básnický zápal vyšlehuje z očí jeho.

Mrtvé ticho po sále. Il Dolce přejel struny, orkestr padl do toho hlučným akkordem. Akkord se rozplynul, a z houslí vyletěl roj neviditelných diblíků. Jaké to v strunách dovádění! Bleskoletou rychlostí honí se z hlubokého G po nejmenších stupních až k závratné výsosti pětkrát podtrhnutého C — tam se objímají — líbají, škádlí — a obecenstvo tají dech, aby zaslechlo jich líbezné šeptání. Náhle začnou po dvou, po čtyřech i po šesti přes osm stupňů skákati, dotknou se nejhlubšího dna, a zase letí jako šílení s divým chechtáním — vzhůru k závratné výsosti! Všickni křičí; zdá se, jakoby vzteklá bouře v pustém lese tisíc kmenů lámala — a předc je každý, každinký zvuk rozeznati! V divokém víru točí se nyní dovádivý chumáč v nesmírné výšce — v prsou smrtelných ouží se užasnutím dech! Najednou — strašlivá odvážlivost! vrhne se celé to klubko rozlícených šotků do propasti a zuří v temnostech. Jediný — outlý to, mrštný diblík, pozůstal na vršku, a skákaje, výskaje, směje se pronikavým hláskem té divoké směsici v daleké propasti.

Publikum jásá! Mrtvé, chudé slovo! Kdež je na tobě sladké trnutí — všech žil, ten blahý tlukot srdce, ten žhavý proud krve — kdež je na tobě to povznešení všech smyslů viděti? Ubohý jazyku lidský! — Publikum jásá. Ucho lidské neslýchalo, oko nevídalo, co Il Dolce vyvádí. A divotvorný Paganini? Ani u toho pramistra, u toho hlavního zaklínače duchů nepoznalo podobné bravury. Radost, ples, pochvala, křik, tleskání — vše bylo bez míry. I orkestr slavil triumf svého dnešního vévody, a veselozvučným nápěvem mísil hlasy své s hlasem obecenstva.

Viléme! Viléme! Ty jediný stojíš jako v mučírně! — Každý zvuk očarovaných houslí padá jako šíp do srdce jeho — a krev jeho — on to cítí — leje se mu z otevřených prsou po těle. Zimničný plamen sežírá duši a oudy jeho. Nemůže se pohnouti — nemůže zvuku ze sebe vydati. Hlava mu jde kolem.

Mrtvo bylo zas vůkol něho — sál byl naplněn automaty se živým srdcem a s očima k jednomu puntíku obrácenýma. Il Dolce hrál adagio.

Duše Vilémova tonula v sladkostech — ale každý tón byl i pohřební jeho zpěv. Něco jej píchlo u srdce, a slzy mu vstoupily do očí. Celý sál — jeho stěny, malba, lustry, světla, sedadla, hosté — všecko se otáčelo s ním po hlavě, a kam pohledl, tancoval diblík houslista — a šklebil se — a strouhal mu mrkvičku! A zvuky houslí jeho nebyly zvuky nástroje zemského, ale byly zvuky rozvětřených živlů, hučení bouře podzemní a nadvětrné, tak že se veškerá země otřásala, na tisíc kusů rozpadávala, a z každé skuliny zněla trouba soudcova: „Zkažen jsi! Prohrál jsi! Utec!“…

A Vilém pozdvihl nohy a prodrav se davem, vyletěl ze sálu. Za ním rozléhalo se plesavé tleskání: ale Vilém se domníval, že je to posměch — že je to satira na bolest jeho.