Láska básníkova/2.

Láska básníkova Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 134–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Wohl schien ich selbst mir ein Begrab’ner,
    Der längst schon unter’m Rasen schlief;
Du wecktest mích, ein milder Engel,
    Der mich zurück in’s Leben rief.

A. Grün

Znáte první úsměv jarního slunce? Znáte libodechou violinku, jak se tiše a skromně z hlubokosti krytu svého k nebi dívá? Znáte růžové poupátko, ježto tvářinky své z obalu zeleného ledva vylouplo? Znáte hrdličku, jak ve stínu listnatých větví pírka svoje probírá? — Znáte Mínu? — Politování hodni, kdo ji neznáte!

Il Dolce a Vilém ji znají. Znají? — Sem slovník všech jazyků — sem ohromné dílo třicetileté české pilnosti! Budeme hledati lásku — lásku se všemi způsoby, stupněmi a nástiny! Sem se slovozpyteckou lučavkou, básnickým pilníkem a řečnickým kladivem! — budeme z lásky, písmeno za písmenem ono slovo tvořiti, onoho kouzla dobývati, jež bylo Il Dolce a Viléma k Míně upoutalo.

Oba jsou krajané Čechové, oba jsou přátelé! Ponejprv se potkali v cizině, v Paříži; jednoho tam přivedla žádost po slávě — druhého zvědavost poznati svět. Byltě básník.

V saloně hraběnky Ch… byla veliká hudební beseda. Auber, Boildieu, Meyerbeer, Rossini, Mainzer, Beriot, Chopin, Liszt, Lablache, Rubini, Malibranka, Marsová, Janin, Hugo — a kdož by je mohl jedním dechem pojmenovati? Všickni, všickni tu byli, kdo k honoracím uměleckého a kritického světa náleželi; byliť zde i urození diletanti a cizincové s velikou rekomendací.

Byla to jako zkouška mladého cizího houslisty; mělo se rozhodnouti, s jakou pověstí a důvěrou Il Dolce před Pařížské publikum vystoupiti má, a již po prvních desíti taktech sklouzalo s těchto kritických rtů bravo za bravem; před živou, uměním snadno zanícenou myslí Pařížanů zjevil se mladík jako divotvorec, jako krotitel tajných mocností, jako vítěz nad ohromnými, ještě netušenými těžkostmi.

Na to sedli k fortepianu Chopin a Liszt, po nich zpívali Rubini a Malibranka — posléz vystoupil ještě Il Dolce. Hrál quodlibet a variace na několik národních písní vlasti své. Po besedě plynula rozkoš… Dohrál. Meyerbeer a Mainzer tiskli mu ruku, Rossini a Boildieu ho ujišťovali, že jsou nejkrásnější motivy v dílech jejich proti těmto písním pouhý stín, a Janin ho objímal.

Ale davem obklopujících jej honorací dral se mladík, bohatý cizozemec, s očima planoucíma přivinul se k mladému umělci.

„Krajane, krajane! Co jsi to ze mne učinil? City posud nepovědomé vzbudil jsi v prsou mých a bělmo spadlo s očí mých. Mrtev stal jsem na luhách domácích — bzučení včel a cvrkání kobylek bylo mi významnější, nežli zpěvy českého rolníka. Ó, mne blázna slepého a hluchého! Spanilé byly zpěvačky na trávnatých lukách, ale duše moje neotevřela svatyni svou ani pro radost ani pro žalost písní jejich. Ty — ty teprva dal jsi klíč do rukou mých!“

Il Dolce se usmíval a tiskl mu pravici.

Druhého dne stáli oba na vrcholku Vendômského sloupu. V lesku jasného dne ležel pod jich nohama široce rozprostřený nový Babylon; duše jejich kochala se v pohledu na pestrou směsici nádherných budov a těkavý život, a na perutěch sladké touhy vznášela se z vůkolí za daleký obzor, za velebný Rýn, za modré hory k českým ouvalům.

„Viléme!“ chopil se Il Dolce přítelovy ruky. „Mně se zdá, jakobych měl křídla a jakoby země a nebe se mnou letěly. Nebývá ti takto, když básníváš? Kdybych mohl slovem vyjádřiti, co ve mně živo: myslím věru, že bych také dovedl báseň napsati.“

Při tom zavřel oči, a libý úsměv pohrával okolo rtů jeho.

„Zpomínáš na Prahu?“ tázal se ho Vilém.

Il Dolce pokynul… „Ó, že mi nelze tóny houslí mých po větru poslati k břehům Vltavským!“

„Brzo tam budou odtud chvalozpěvy o jménu tvém zníti, a přátelé tvoji zaplesají nad slávou svého soudruha.“

„Myslíš na zdejší referáty? Ach, ty kusy papíru snesou a roznesou i, co zlost a závist lidská rodívá a nade mnou vládne okamžik. Vy básníci jste šťastnější. V tichu, jen dle popudu srdce svého tvoříte — a plod ducha svého netřeba vám na jevo dáti, leč v dokonalé, úplně vytvořené formě. Duch můj ale bude v rozhodné chvíli třeba dřímati, a já bych zplakal nad ztrátou věku svého, kdybych —“

„Kdybys neudělal v Paříži furore?“

„Ne kvůli sobě!“ zvolal Il Dolce mimo obyčej hlasitě. „Což je osoba moje, kde se jedná o umění a oslavu vlasti?“

„Podivný člověče! Jaká pak rána vlasti tvé se otevře nebo zacelí, budou-li Pařížané při tvé hře syčeti nebo tleskati? Ovoce genia tvého patří tobě — věnec náleží tvé dlouholeté pilnosti. Čechy ti k tomu ničeho nedaly, ani z toho nevzaly.“

„Tomu ty ubohý nerozumíš; protožes ještě vlasti neměl — nebo posud nemáš.“

„Jak?“ podivil se Vilém. „Vidělo mne novorozence lesní doupě, kam noha lidská ještě nekročila? — nebo mě odchovaly oblakové hrady? Jsemť já Čech, jako ty.“

„To nevím,“ usmál se Il Dolce s prostou srdečností — „rád bych to ale věděl. Můžeš-li mě na svědomí ujistit, že jsi již jednou s blahou hrdostí veřejně řekl: Já jsem Čech! žes na to kdy pomyslil, kde vlast naše druhdy stávala, a kde by nyní bez protivných osudů stála; žes poznal, jak veliká povinnost na každého syna jejího doléhá, aby ke vzniku, zdaru a oslavení matky své pomáhal — zdali’s při svém básnění, při své touze, postaviti se do řady mužů pověstných, jen jednou zpomněl: Co tomu řekne vlast? — pak jsi Čech jako já! — Neboť — abych se ti upřímně vyznal, snažení moje nechýlí se k tomu, abych byl slavným koncertistou, slavným hudebníkem — nýbrž jen slavným Čechem a sice českým Čechem.“

„Aha!“ — pokynul Vilém několikráte hlavou. „Tys tedy také sloupek z onoho plotu, jejž někteří blázínkové teď okolo české země vystavěti usilují, nazývajíce jej vlastenectvím? Pro Boha tě prosím, nechytej se pavučin!“

„Jsou-li to pavučiny nebo lana — ony svazky, jimiž je duše moje k vlasti připnuta — to neumím a nemusím rozhodnouti. — — Něco to ale jest — a sice něco velkého, něco silného! Cítím to v nejtenších žilkách srdce svého, a hlas, vycházející z hlubin duše mé, jest mi tříkrálovou hvězdou. Tebe lituji, žes na pouti vezdejší posud k prameni nepřišel, z něhož by se byly pravda a poznání prýštily; avšak nebojím se ještě, že jsi ztracen. Jednoduché zvuky houslí mých udeřily národním hlasem na prsa tvá — bylo to prorocké volání, abysi se probudil; a kdybysi znal dějiny, mrav a jazyk, strasti a slasti české, zatřásly by tebou, jako tě pouhé písně pronikly.“

„Já miluji vlast svou,“ — odpovídal Vilém ústy mírnými, ale srdce jeho tlouklo hlasitě po slovech přítelových — „avšak nemohu se na ni očima tvýma dívati, nemohu ještě s úplnou důvěrou k tvé víře přilnouti. Jeť mi posud, jakobych lesknavý přelud objímati měl. Na zbouřených vlnách větrem hnaná loď je mysl moje, i nevím, kde zakotviti.“

„Tomu se nedivím, neboť jsi básník z nové školy,“ řekl Il Dolce, rukou přítelovou potřásaje. — „Jsi-li však na rozpacích, učinil jsi již krok k poznání. Hádati se o věc nebudeme; jazyk můj není k boji vycvičen — snadže mé housle více dovedou!“…