Krakatit/XXXIV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Krakatit
Podtitulek: XXXIV.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
časop. Lidové noviny,
25. 12. 1923 – 15. 4. 1924,
O. Štorch-Marien 1924

Když přišel po večeři, nevěřící už a celý ve střehu, stěží ji poznal, jak byla krásná. Cítila jeho užaslý a žárlivý pohled, pohled, který ji obléval od hlavy k patě; i zazářila a oddávala se mu očima tak bez ohledu k ostatním, že trnul. Byl tam nějaký nový host, d’Hémon se jmenoval, diplomat či co: člověk mongolského typu s fialovými pysky a krátkými černými vousy kolem. Tenhle pán tedy byl patrně znalý fyzikální chemie; Becquerel, Planck, Niels Bohr, Millikan a taková jména mu jen lítala od huby; znal Prokopa z literatury a ohromně se interesoval o jeho práci. Prokop se dal strhnout, rozpovídal se, zapomněl na okamžik dívat se na princeznu; za to utržil pod stolem takové kopnutí do bérce, že sykl a byl by jí to málem vrátil; nádavkem dostal planoucí pohled žárlivosti. V té chvíli musel zodpovědět hloupou otázku prince Suwalského, co je to vlastně ta energie, o které tu pořád povídají; i popadl cukřenku, vrhl na princeznu pohled tak rozhořčený, jako by jí to chtěl hodit na hlavu, a vysvětloval, kdyby se podařilo naráz vyvinout a vybít všecku energii obsaženou v tomhle, že by to vyhodilo do povětří Montblank i s Chamonix; ale to že se nepodaří.

„Vy to uděláte,“ prohlásil d’Hémon určitě a vážně.

Princezna se celým tělem naklonila přes stůl: „Co jste to řekl?“

„Že on to udělá,“ opakoval pan d’Hémon s naprostou jistotou.

„Tak vidíš,“ řekla princezna docela nahlas, a vítězně si sedla. Prokop zrudl a netroufal si na ni pohlédnout.

„A když to udělá,“ ptala se dychtivě, „bude hrozně slavný? Jako Darwin?“

„Když to udělá,“ děl pan d’Hémon bez váhání, „budou si králové pokládat za čest nést cíp jeho pohřební pokrývky. Budou-li ještě nějací králové.“

„Nesmysl,“ bručel Prokop, ale princezna zaplála nevýslovným štěstím. Za nic na světě by na ni nepohlédl; brumlal celý rudý a v rozpacích drtil mezi prsty kostky cukru. Konečně se odvážil zvednout oči; dívala se na něj přímo a plně, se strašlivou láskou. „Máš?“ hodila mu polohlasně přes stůl. Rozuměl předobře: máš mne rád? – ale dělal, jako by neslyšel, a začal se honem dívat na ubrus. Proboha, to děvče šílí, nebo chce naschvál –„Máš?“ doletělo přes stůl hlasitěji a naléhavěji. Kývl rychle a podíval se na ni očima opilýma radostí. Naštěstí v obecném hovoru to všichni přeslechli; jenom pan d’Hémon měl výraz příliš diskrétní a nepřítomný.

Hovor se stočil sem tam, a najednou pan d’Hémon, člověk patrně znalý všeho, vykládal von Graunovi jeho rodokmen do třináctého století. Princezna se do toho vmísila s nesmírným zájmem; a tu nový host vypočítával její předky, jako když bičem mrská. „Dost,“ zvolala princezna, když došel k roku 1007, kdy prvý Hagen založil pečorský baronát v Estonsku, kohosi tam zavraždiv; neboť dále se genealogové ovšem nedostali. Ale pan d’Hémon pokračoval: tento Hagen čili Agn Jednoruký byl dokázatelně tatarský kníže, zajatý při nájezdu na Kamskou oblast; perská historie ví o chánu Aganovi, který byl syn Giw-khana, krále Turkmenů, Uzbeků, Sartů a Kirgizů, který byl syn Weiwuše, který byl syn Litaj-khana Dobyvatele. Tento „císař“ Li-Taj je dokázán v čínských pramenech jako vládce Turkmenska, Dzungarska, Altaje a západního Tibetu až po Kašgar, jejž spálil povraždiv na padesát tisíc lidí, mezi nimi čínského vladaře, kterému dal utahovat namočený provaz kolem hlavy tak dlouho, až praskla jako ořech. O dalších předcích Litajových není nic známo, pokud snad nebudou přístupny archívy ve Lhase. Jeho syn Weiwuš, i na mongolské pojmy trochu divoký, byl v Kara Butaku umlácen stanovými tyčemi. Jeho syn Giw-khan vyplenil Chivu a řádil až po Itil čili Astrachan, kde se proslavil tím, že dal dvěma tisícům lidí vyloupat oči, uvázal je na provaz a vyhnal do kubánských stepí. Agan-khan pokračoval v jeho stopách čině nájezdy až po Bolgar neboli dnešní Simbirsk, kde někde byl zajat, uťata mu pravá ruka a držán jako rukojmí až do té doby, kdy se mu povedlo utéci k Baltu mezi tamní čudské Livy. Tam byl pokřtěn od německého biskupa Gotilly nebo Gutilly a nejspíš z náboženského roznícení zapíchl ve Verro na hřbitově šestnáctiletého dědice pečorského, načež si vzal jeho sestru za ženu; dokázanou bigamií pak zaokrouhlil své panství až po jezero Pejpus. Viz o tom letopisy Nikiforovy, kde již je nazýván „knjaz Agen“, kdežto öselský zápis jej tituluje „rex Aagen“. Jeho potomci, dokončil pan d’Hémon tiše, byli vypuzeni, ale nikoliv sesazeni; načež vstal, uklonil se a zůstal stát.

Nemůžete si představit, jakou tohle udělalo senzaci. Princezna přímo pila každé slovo d’Hémonovo, jako by ta řada tatarských hrdlořezů byla tím nejohromnějším zjevením světa; Prokop na ni hleděl s úžasem: ani nemrkla při dvou tisících párech vyloupaných očí; mimovolně hledal na její tváři tatarské rysy. Byla překrásná, vytáhla se jaksi a skoro veličensky se uzavřela v sebe; najednou byla taková distance mezi ní a všemi ostatními, že všichni se narovnali jako na dvorním dîner a již se ani nepohnuli s očima upřenýma k ní. Prokop měl tisíc chutí praštit do stolu, říci něco hrubého, porušit tu strnulou a jaksi bezradnou scénu. Seděla s očima sklopenýma, jako by na něco čekala, a na jejím hladkém čele kmitlo cosi jako netrpělivost: nu tak, bude to? Pánové pohlédli tázavě na sebe, na vztyčeného pana d’Hémona, a počali jeden po druhém vstávat. Prokop se zvedl také, nechápaje, oč jde. U všech všudy, co to znamená? všichni stojí jako svíce s rukama na švech kalhot a hledí k princezně; teprve teď zvedá princezna oči a kyne hlavou jako ten, kdo děkuje na pozdrav nebo dává svolení usednout. Skutečně všichni usedají; a teprve když zase seděl, pochopil Prokop s úžasem: tohle byl hold panovnicí osobě. Naráz se zapotil trapným vztekem. Kriste, a tu komedii jsem dělal s sebou! Což je to vůbec možno, což se nedají do smíchu povedené legraci, což je myslitelno, aby někdo bral vážně takové tatrmanství?

Už nabíral do plic homérický smích, aby spustil hned s prvními (proboha, je to přec jenom pro švandu?), když se princezna zvedla. Všichni rázem vstali, i Prokop, pevně přesvědčený, že teď to praskne. Rozhlédla se a utkvěla očima na tlustém cousinovi; pokročil dva tři kroky k ní, ruce svisle dolů, trochu nakloněn vpřed, děsně směšný; bohudík, je to tedy přece jen švanda. Princezna s ním chvíli hovoří a kyne hlavou; tlustý cousin se klaní a pozpátku couvá. Princezna pohlédne na Suwalského; princ se blíží, odpovídá, poví nějaký uctivý vtip; princezna se zasměje a kyne hlavou. Což je to tedy vážné? Nyní utkvívá princezna očima lehce na Prokopovi; ale Prokop se nehnul. Pánové se staví na špičky a hledí napjatě k němu. Princezna mu dává očima znamení; nehnul se. Princezna míří k starému, jednorukému majoru od artilerie, který je pokryt medailemi jako Kybelé cecíky. Major se už narovnává, až to na něm řinčí, ale tu malým půlobratem stojí princezna těsně u Prokopa.

„Milý, milý,“ povídá tiše a jasně, „máš –? Už se zas mračíš. Já bych tě chtěla políbit.“

„Princezno,“ bručel Prokop, „co znamená tahle fraška?“

„Nekřič tak. To je vážnější, než si můžeš představit. Víš, že mne teď budou chtít vdát?“ Zachvěla se hrůzou. „Milý, ztrať se teď odtud. Jdi z chodby do třetího pokoje a počkej tam na mne. Musím tě vidět.“

„Poslyšte,“ chtěl Prokop něco říci, ale tu již kynula hlavou a mířila plavně k starému majorovi.

Prokop nevěřil svým očím. Dějí se takovéhle věci, není to smluvená produkce pro smích, berou ti lidé vážně své role? Tlustý cousin jej vzal pod paží a táhl diskrétně stranou. „Víte, co to znamená?“ šeptal rozčilen. „Starého Hagena raní mrtvice, až se to dozví. Panovnický rod! Viděl jste tady ondyno toho následníka? Měla být svatba a rozešlo se to. Ten člověk, ten je sem jistě poslán – Jezus, taková linie!“

Prokop se mu vymknul. „Odpusťte,“ mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji na chodbu a vešel do třetího pokoje. Bylo to jakési čajové zákoutí se zastřenými světly, samy lak, červený porcelán, kakemona a podobné hlouposti. Prokop pobíhal s rukama na zádech a bručel v miniaturním pokojíku jako moucha masařka narážející hlavou na okenní tabule. Sakra, něco se změnilo; pro pár všivých tatarských rasů, za které by se slušný člověk styděl… Pěkný původ, děkuju nechci! A pro pár takových Hunů ti idioti zrovna trnou, padají na břicho, a ona, ona sama – Moucha masařka se bezdeše zarazila. Teď přijde… tatarská kněžna a řekne: Milý, milý, je mezi námi konec; považ přece, že pravnučka Litaj-chána se nemůže milovat se synem ševcovým. Klep, klep, slyšel v hlavě tatínkovo kladívko, a zdálo se mu, že čichá těžký, tříslový pach kůže a trapné čpění ševcovského mazu; a maminka v modré zástěře stojí, chudák, celá rudá nad plotýnkou –

Moucha masařka divoce zabzučela. To se ví, kněžna! Kam, kam jsi dal hlavu, člověče! Teď klekneš, přijde-li, uhodíš čelem o zem a řekneš: Smilování, tatarská kněžno; já už se víckrát neukážu.

Čajový pokojík slabě voní kdoulemi a září matně a měkce; zoufalá moucha naráží hlavou o skla a úpí hlasem téměř lidským. Kam jsi dal hlavu, ty hlupče?

Princezna rychle, tiše vklouzla do pokoje. U dveří sáhla po vypínači a zhasla; a potmě cítil Prokop ruku, jež se lehýnce dotýká jeho tváře a klade se mu kolem krku. Sevřel princeznu v dlaních; je tak útlá a skoro netělesná, že se jí dotýká s bázní jako něčeho křehoučkého a pavučinového. Dýchá mu do tváře vzdušné polibky a šeptá něco nesrozumitelně; nehmotné hlazení mrazí Prokopovy vlasy. Cosi zalomcuje křehoučkým tělem, ruka na jeho šíji se přimyká těsněji a vlahé rty se pohybují na jeho ústech, jako by bezhlase a naléhavě mluvily. Nekonečnou vlnou, celým přílivem záchvěvů zmocňuje se Prokopa silněji a silněji; táhne k sobě jeho hlavu, tiskne se k němu hrudí a koleny, ovíjí ho oběma pažema, vrhá se ústy do jeho úst; strašné, bolestné sevření drtící a němé, náraz zubů o sebe, sténání člověka, který se dusí; vrávorají v křečovitém, nepříčetném objetí, nepustit! zalknout se! srůst nebo zemřít! Vzlykla a zalomila se bezvládně; uvolnil děsné kleště svých rukou, vymkla se, zakolísala se jako opilá, vyňala ze záňadří šáteček a osušila na rtech sliny nebo krev; a aniž řekla slova, vešla do sousedního osvětleného pokoje.

S hlavou praskající zůstal Prokop potmě. Toto poslední objetí mu připadlo jako rozloučení.