Krakatit/XXXIII.

Krakatit Karel Čapek
XXXII.	XXXIII.	XXXIV.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXXIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Seděla na kavalci jako ztuhlá, s koleny až pod bradou, změtené vlasy proudem vrženy přes tvář a ruce stočeny kolem šíje jako v křeči. Hroze se toho, co učinil, páčil jí hlavu nazad, líbal kolena, ruce, vlasy, smýkal se po zemi, drtil prosby a laskání; neviděla a neslyšela. Zdálo se mu, že se otřásá odporem při každém jeho doteku; vlasy se mu lepily k čelu potem úzkosti, i běžel k hydrantu a pustil si na hlavu proud studené vody.

Potichu vyskočila a přiblížila se k zrcadlu. Šel k ní po špičkách chtěje ji překvapit; ale tu viděl v zrcadle, jak měří sebe samu s výrazem tak divoké, hrůzné, zoufalé ošklivosti, že ustrnul. Zahlédla ho za sebou a vrhla se k němu. „Nejsem ošklivá? Nehnusím se ti? Co jsem udělala, co jsem udělala!“ Přilnula lící k jeho prsoum, jako by se chtěla ukrýt. „Jsem hloupá, viď? Já vím… já vím, že jsi zklamán. Ale nesmíš mnou pohrdat, víš?“ Zarývala se do něho tváří jako kající děvčátko. „Že, již neutečeš? Já udělám všechno, nauč mne všemu, co chceš, víš? jako bych byla tvá žena. Milý, milý, nenechávej mne teď myslet; budu zas protivná, když budu myslet, budu jako zkamenělá; nemáš ponětí, nač myslím. Ne, nenech mne teď –“ Zaryla rozechvělé prsty do jeho šíje; zvedl jí hlavu a líbal ji mumlaje nadšením vše možné. Zrůžověla nyní a zkrásněla. „Nejsem ošklivá?“ šeptala mezi polibky šťastná a omámená. „Chtěla bych být krásná jen pro tebe. Víš, proč jsem přišla? Čekala jsem, že mne zabiješ.“

„A kdybys ty,“ šeptal Prokop kolébaje ji v náruči, „kdybys tušila to… to, co se stalo, byla bys přišla?“

Princezna kývla hlavou. „Jsem hrozná, viď? Co si tak o mně myslíš! Ale já tě nenechám myslet.“ Prudce ji sevřel a zvedl. „Ne, ne,“ prosila a bránila se mu; ale pak spočívala s očima vlaze tonoucíma a sladkými prsty se probírala v čupřině jeho těžké lbi. „Milý, milý,“ dýchala mu vlhce do tváře, „jak jsi mne trápil ty poslední dny! Máš mne –?“ Slovo „rád“ neřekla. Horlivě přisvědčil: „A ty?“

„Mám. Už bys to mohl vědět. Víš, jaký jsi? Jsi nejkrásnější nosatý a šeredný člověk. Máš krvavé oči jako bernardýn. To je od práce? Snad bys nebyl tak milý, kdybys byl kníže. Ach, pusť už!“

Vyvinula se mu a šla se k zrcadlu česat. Dívala se tam zkoumavě a pak provedla před zrcadlem hlubokou dvorskou poklonu. „To je princezna,“ řekla ukazujíc na svůj obraz, „a tohle,“ dodala bezbarvě a obrátila prst k svým prsoum, „je jen tvá holka. Tak vidíš. Snad sis nemyslel, že máš princeznu?“

Prokop sebou trhl jako udeřen. „Co to znamená?“ vyhrkl a uhodil pěstí do stolu, až zařinčelo rozbité sklo.

„To si musíš vybrat, buď princeznu, nebo holku. Princeznu ty nemůžeš mít; můžeš ji zbožňovat zdálky, ale ruky jí nepolíbíš; a nebudeš se ptát jejích očí, má-li tě ráda. Princezna nesmí; má za sebou tisíc let čisté krve. Nevíš, že jsme bývali suverény? Ach, ty nevíš nic; ale musíš vědět aspoň to, že princezna je na skleněné hoře; tam se nedostaneš. Ale obyčejnou ženskou, tuhle ordinární hnědou holku můžeš mít; sáhni, je tvá, jako nějaká věc. Nu, tak si vyber, co z toho dvojího chceš.“

Prokopa z ní zrovna mrazilo. „Princeznu,“ vypravil těžce ze sebe.

Přistoupila k němu a vážně ho políbila na tvář. „Jsi můj, viď? Ty milý! Tak vidíš, máš princeznu. Tedy přece jsi pyšný na to, že to je princezna? Vidíš, jak strašnou věc musí princezna udělat, aby se někdo pár dní nadýmal! Pár dní, pár týdnů; princezna ani nemůže žádat, aby to bylo navždycky. Já vím, já to vím: od první chvíle, co jsi mne viděl, jsi chtěl princeznu; ze vzteku, z mužského velikášství nebo proč, viď? Proto jsi mne tak nenáviděl, že jsi mne chtěl; a já jsem ti naběhla. Myslíš, že mne to mrzí? Naopak, já jsem na to pyšná, že jsem to provedla. Je to veliký kousek, že? tak se horempádem zahodit; být princezna, být panna, a přijít… přijít sama…“

Prokop se děsil jejích řečí. „Mlč,“ prosil a vzal ji do chvějících se rukou. „Nejsem-li vám… roven… rodem…“

„Jak jsi to řekl? Roven? Copak si myslíš, kdybys byl kníže, že bych k tobě přišla? Oh, kdybys chtěl, abych s tebou jednala jako se sobě rovným, nemohla bych… být u tebe… takhle,“ vykřikla rozpínajíc nahé paže. „To je ten hrozný rozdíl, chápeš to?“

Prokopovi klesly ruce. „Tohle jste neměla říkat,“ zaskřípěl couvaje.

Vrhla se mu kolem krku. „Milý, milý, nenechávej mne mluvit! Copak ti něco vyčítám? Přišla jsem… sama… protožes chtěl utéci nebo se dát zabít, já nevím; to by přec každé děvče… Myslíš, že jsem to neměla udělat? Řekni! Udělala jsem špatně? – – Vidíš,“ zašeptala trnouc, „vidíš, ty to také nevíš!“

„Počkej,“ křikl Prokop, vyvinul se jí a velkými kroky měřil pokoj; náhlá naděje ho zrovna oslňovala. „Věříš ve mne? Věříš, že něco dovedu? Umím strašlivě pracovat. Nikdy jsem nemyslel na slávu; ale kdybys chtěla… Pracoval bych ze všech sil! Víš, že… Darwina nesli k hrobu vévodové? Kdybys chtěla, udělal bych… udělal bych ohromné věci. Umím pracovat – Mohu změnit povrch země. Nech mi deset let, a uvidíš, uvidíš –“

Zdálo se, že ho ani neposlouchá. „Kdybys byl kníže, stačilo by ti, abych se na tebe podívala, abych ti ruku podala, a věděl bys, věřil bys, nemusel pochybovat – Nemuselo by se ti dokazovat… tak hrozně jako já, víš? Deset let! Dovedl bys mně věřit deset dní? Kdežpak deset dní! Za deset minut ti bude to všecko málo; za deset minut se budeš mračit, ty milý, a vztekat se, že princezna tě už nechce… protože to je princezna a ty nejsi kníže, viď? A tož dokazuj, ty ztřeštěná, ubohá, přesvědči ho, můžeš-li; žádný tvůj důkaz není dost veliký, žádné ponížení dost nelidské – Běhej za ním, nabízej se, dělej víc než každá jiná holka, já nevím co, já nevím už co! Co si mám s tebou počít?“ Přistoupila k němu a nabídla mu rty. „Tak co, budeš mi věřit deset let?“

Popadl ji drsně vzlykaje. „Už je to tak,“ šeptala a hladila mu vlasy. „Také sebou trháš na řetěze, viď? A přece bych neměnila… neměnila s tím, jaká jsem byla. Milý, milý, já vím, že ty mne opustíš.“ Zlomila se mu v rukou; zvedl ji a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.

Odpočívala s očima zavřenýma, sotva dýchajíc; a Prokop, nakloněn nad ní, se srdcem stísněným zkoumal nevyzpytatelný mír té palčivé, napjaté tváře. Vytrhla se mu jako ze sna. „Co tu všechno máš v těch lahvích? Je to jedovaté?“ Prohlížela jeho regály a nástroje. „Dej mi nějaký jed.“

„Proč?“

„Kdyby mne odtud chtěli odvézt.“

Znepokojil se její vážnou lící, a aby ji podvedl, odměřoval do malé dózičky plavenou křídu; než vtom již padla sama na krystalinický arzenik. „Neber to,“ křikl, ale už s tím byla v kabelce.

„Tak ty můžeš být slavný,“ vydechla. „Vidíš, na to jsem ani nemyslela. Povídáš, že Darwina nesli vévodové? Kteří to byli?“

„Nu, na tom snad nezáleží.“

Políbila ho na tvář. „Ty jsi milý! Jakpak by na tom nezáleželo?“

„Tak tedy… vévoda z Argyllu a… a vévoda z Devonshiru,“ bručel.

„Skutečně!“ Přemýšlela o tom, až vraštila čelo. „To bych nikdy neřekla, že učenci jsou tak… A tys mi to řekl jen tak vedle, jdi!“ Sáhla mu na prsa a ramena, jako by byl novou věcí. „A ty, ty bys také mohl –? Jistě?“

„Nu, počkej na můj pohřeb.“

„Ach, kdyby to bylo hodně brzo,“ děla roztržitě a s naivní krutostí. „Ty bys byl hrozně krásný, kdybys byl slavný. Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí?“

„Nevím.“

„Já také ne,“ řekla zamyšleně a vracela se k němu s polibkem. „Teď už to nevím. Teď, kdybys byl kdo chtěl a jaký chtěl –“ Udělala bezmocný pohyb rameny. „To je prostě provždycky, víš?“

Prokop žasl nad touto monogamní přísností. Stála před ním, až po oči zahalená v modré lišce, a dívala se na něho třpytivýma, měkkýma očima v hodince soumraku. „Oh,“ vzdychla náhle a svezla se na kraj židle, „třesou se mi nohy.“ Hladila a třela je s naivní nestoudností. „Jak budu potom jezdit? Přijď, milý, přijď se mi dnes ukázat. Mon oncle Charles tu dnes není, a i kdyby – Mně už je to jedno.“ Vstala a políbila ho. „Sbohem.“

Ve dveřích stanula, zaváhala a vrátila se k němu. „Zab mne, prosím tě,“ děla s rukama svislýma, „zab mne!“

Přitáhl ji dlaněmi: „Proč?“

„Abych nemusela odtud… a abych už nikdy, nikdy už nemusela sem.“

Zašeptal jí do ucha: „… Zítra?“

Pohlédla na něho, a sklonila trpně hlavu; bylo to… přece jen přitakání.

Vyšel až dlouho po ní do vlčího soumraku. Někdo se sto kroků dále zvedl se země a čistil si rukávem šaty. Mlčelivý pan Holz.