Krakatit/XII.

Krakatit Karel Čapek
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Hned ráno ji zastihl, jak drhne mydlinkami Honzíka v neckách; psisko zoufale vytřepávalo vodu, ale Anči se nedala, držela ho za čupřiny a náruživě mydlila, postříkaná, zmáčená na břiše a usmátá. „Pozor,“ křičela z dálky, „postříká vás!“ Vypadala jako mladá nadšená maminka; oj bože, jak je vše prosté a jasné na tomto slunném světě!

Ani Prokop nevydržel zahálet. Vzpomněl si, že nefunguje zvonek, a jal se spravovat baterii. Zrovna oškrabával zinek, když se k němu tiše blížila ona; měla rukávy po loket vyhrnuté a mokré ruce, neboť se pere. „Nevybouchne to?“ ptá se starostlivě. Prokop se musel usmát; i ona se zasmála a stříkla po něm mydlinkami; ale hned mu šla s vážnou tváří utřít loktem bublinku mýdla na vlasech. Hle, včera by se toho nebyla odvážila.

K polednímu vleče s Nandou koš prádla na zahradu; bude se bílit. Prokop s povděkem sklapl knihu, nenechá ji přece tahat se s těžkou kropicí konví. Zmocnil se konve a kropí prádlo; hustá prška přeradostně a horlivě bubnuje na řasné ubrusy a na bělostné rozložité povlaky a do široce rozevřených náručí mužských košil, šumí, crčí a slévá se ve fjordy a jezírka. Prokop se žene zkropit i bílé zvonky sukének a jiné zajímavé věci, ale Anči mu vyrve konev a zalévá sama. Zatím si Prokop sedl do trávy, dýchá s rozkoší vůni vlhkosti a pozoruje Ančiny činné a krásné ruce. Soi de theoi tosa doien, vzpomněl si zbožně. Sebas m´echei eisoroónta. Á s úžasem na tebe hledím.

Anči usedá k němu do trávy. „Nač jste to myslel?“ Mhouří oči oslněním a radostí, zardělá a kdovíproč tak šťastná. Rve plnou hrstí svěží trávu a chtěla by mu ji z bujnosti hodit do vlasů; ale bůhví, i teď ji tísní jakýsi uctivý ostych před tím ochočeným hrdinou. „Měl jste někdy někoho rád?“ ptá se zčistajasna a honem se dívá jinam.

Prokop se směje. „Měl. Vždyť i vy jste už měla někoho ráda.“

„To jsem byla ještě hloupá,“ vyhrkne Anči a proti své vůli se červená.

„Študent?“

Anči jen kývne a kouše nějakou travinu. „To nic nebylo,“ povídá pak rychle. „A vy?“

„Jednou jsem potkal děvče, které mělo takové řasy jako vy. Možná že vám byla podobná. Prodávala rukavice či co.“

„A co dál?“

„Nic dál. Když jsem tam šel podruhé koupit rukavice, už tam nebyla.“

„A… líbila se vám?“

„Líbila.“

„A… nikdy jste ji…“

„Nikdy. Teď mně dělá rukavice… bandažista.“

Anči soustřeďuje svou pozornost na zem. „Proč… vždycky přede mnou schováváte ruce,“

„Protože… protože je mám tak rozbité,“ děl Prokop a chudák se začervenal.

„To je zrovna tak krásné,“ šeptá Anči s očima sklopenýma.

„K obědúúúú, k obědúúú,“ vyvolává Nanda před domem. „Bože, už,“ vzdychne Anči a velmi nerada se zvedá.

Po obědě se starý doktor jen tak trochu položil, jen docela málo. „Víte,“ omlouval se, „já jsem se ráno nadřel jako pes.“ A hned začal pravidelně a pilně chrupat. Zasmáli se na sebe očima a po špičkách vyšli; a i v zahradě mluvili potichu, jako by cítili sytý spánek.

Prokop musel povídat o svém životě. Kde se narodil a kde rostl, že byl až v Americe, co bídy poznal, co kdy dělal. Dělalo mu dobře zopakovat si celý ten život; neboť, kupodivu, byl klikatější a divnější, než by sám myslel; a ještě o mnohém pomlčel, zejména, nu, zejména o jistých citových záležitostech, neboť předně to nemá takový význam, a za druhé, jak známo, každý mužský má o čem mlčet. Anči byla tichá jako pěna; připadalo jí jaksi směšné a zvláštní, že Prokop byl také dítětem a chlapcem, vedle něhož se cítí taková nesvá a maličká. Nyní by se už nebála na něho i sáhnout, zavázat mu kravatu, pročísnout vlasy nebo vůbec. A poprvé viděla teď jeho tlustý nos, jeho drsná ústa a přísné, mračné, krvavě protkané oči; připadalo jí to vše nesmírně divné.

A nyní byla řada na ní, aby povídala o svém životě. Už otevřela ústa a nabírala dechu, ale dala se do smíchu. Uznejte, co se může říci o tak nepopsaném životě, a dokonce někomu, kdo už jednou byl dvanáct hodin zasypán, kdo byl ve válce, v Americe a kdovíkde ještě? „já nic nevím“ řekla upřímně. Nuže, řekněte, není takové „nic“ stejně cenné jako mužovy zkušeností?

Je pozdě odpoledne, když spolu putují vyhřátou polní stezkou. Prokop mlčí a Anči poslouchá. Anči hladí rukou ostnaté vrcholky klasů. Anči se ho dotýká ramenem, zpomaluje krok, vázne; pak zase zrychlí chůzi, jde dva kroky před ním a rve klasy v jakési potřebě ničit. Tato slunečná samota je posléze tíží a znervózňuje; neměli jsme sem jít, myslí si oba potají, a v tísnivém rozladění soukají ze sebe plytký, potrhaný hovor. Konečně tady je cíl, kaplička mezi dvěma starými lípami; je pozdní hodina, kdy pasáci začínají zpívat. Tu je sedátko poutníků; usedli a jaksi ještě víc potichli. Nějaká žena klečela u kapličky a modlila se, jistěže za svou rodinu. Sotva odešla, zvedla se Anči a klekla na její místo. Bylo v tom něco nekonečně a samozřejmě ženského; Prokop se cítil chlapcem vedle zralé prostoty tohoto pravěkého a posvátného gesta. Anči konečně vstala, zvážněla jaksi a vyspěla, o čemsi rozhodnutá, s čímsi smířená; jako by něco poznala, jako by něco v sobě nesla, přetížená, zamyšlená, bůhvíčím tak změněná; jen slabikami odpovídala sladkým a potemnělým hlasem, když se loudali domů cestičkou soumraku.

Nemluvila při večeři a a nemluvil ani Prokop; mysleli asi na to, kdy starý pán si půjde přečíst noviny. Starý pán bručel a zkoumal je přes brejličky; holenku, něco se mu tady netento, nezdálo jaksi v pořádku. Už se to trapně táhlo, když se ozval zvonek a člověk odněkud se Sedmidolí nebo ze Lhoty prosil doktora k porodu. Starý doktor byl pramálo potěšen, zapomněl dokonce hubovat. Ještě s porodním tlumokem zaváhal ve dveřích a kázal suše: „Jdi spat, Anči.“

Beze slova se zvedla s sklízela ze stolu. Byla dlouho, velmi dlouho někde v kuchyni. Prokop nervózně kouřil a už chtěl odejít. Tu se vrátila, bledá, jako by ji mrazilo, a řekla s hrdinným přemáháním: „Nechcete si zahrát biliár?“ To znamenalo: se zahradou dnes nic nebude.

Nu, byla to prašpatná partie; zejména Anči byla zrovna toporná, šťouchala naslepo, zapomínala hrát a stěží odpovídala. A když jednou zahodila nejvyloženějšího sedáka, ukazoval jí Prokop, jak to měla sehrát: pravá faleš, vzít trochu dole, a je to; při tom — jen aby jí vedl ruku — položil svou ruku na její. Tu Anči prudce, temně mu vzhlédla do tváře, hodila tágo na zem a utekla.

Nuže, co dělat? Prokop pobíhal po salóně, kouřil a mrzel se. Eh, divné děvče; ale proč to tak mate mne sama? Její hloupá pusa, jasné blizoučké oči, líčko hladké a horoucí, nu, člověk není konečně ze dřeva. Což by bylo takovým hříchem pohladit líčko, políbit, pohladit, ach, růžové líce, a požehnat vlasy, vlasy, přejemné vlásky nad mladou šíjí (člověk není ze dřeva); políbit, pohladit, vzít do ruku, pocelovat zbožně a opatrně? Hlouposti, mrzel se Prokop; jsem starý osel; což bych se nestyděl — takové dítě, které na to ani nemyslí, ani nemyslí — Dobrá; toto pokušení vyřídil Prokop sám se sebou, ale tak rychle to nešlo; mohli byste jej vidět, jak stojí před zrcadlem se rty do krve rozkousanými a mračně, hořce vyzývá a měří svá léta.

Jdi spat, starý mládenče, jdi; právě sis ušetřil ostudu, až by se ti mladá, hloupá holčička vysmála; i tenhle výsledek stojí za to. Jakžtakž odhodlán stoupal Prokop nahoru do své ložnice; jen ho tížilo, že musí tadyhle projít podle Ančina pokojíčku. Šel po špičkách: snad už spí, dítě. A najednou stanul se srdcem splašeně tlukoucím. Ty dveře… Ančiny… nejsou dovřeny. Nejsou vůbec zavřeny za nimi tma. Co je to? A tu slyšel uvnitř cosi zakvílení.

Něco ho chtělo vrhnout tam, do těch dveří; ale něco silnějšího jej tryskem srazilo ze schodů dolů a ven do zahrady. Stál v temném houští a tiskl ruku k srdci, jež bouchalo jako na poplach. Kristepane, že jsem k ní nešel! Anči jistě klečí — polosvlečena — a pláče do peřinky, proč? Nic; klekl bych vedle ní a prosil, aby neplakala; pohladil bych lehké vlasy, vlásky už rozpuštěné — Ó bože, proč nechala otevřeno?

Ejhle, světlý stín vyklouzl z domu a míří do zahrady. Je to Anči, není svlečena ani nemá vlasy rozpuštěné, ale tiskne ruce k skráním, neboť na palčivém čele ruce chladí; a štká ještě posledním dozvukem pláčem. Jde podle Prokopa, jako by ho neviděla, ale dělá mu místo po svém pravém boku; neslyší, nevidí, ale nebrání se, když ji bere pod paží a vede k lavičce. Prokop zrovna sbírá nějaká slova chlácholení (u všech všudy, o čem vlastně?), když náhle, bác, má na rameni její hlavu, ještě jednou to křečovitě zapláče, a prostřed vzlyků a smrkání to odpovídá, že „to nic není“; Prokop ji obejme rukou, jako by jí byl rodným strýčkem, a nevěda si jinak rady bručí cosi, že je hodná a strašně milá; načež vzlyky roztály v dlouhé vzdechy (cítil kdesi v podpaží jejich horoucích vlhkosti) a bylo dobře. Ó noci, nebešťanko, ty ulevíš sevřené hrudí a rozvážeš těžký jazyk; povzneseš, požehnáš, okřídlíš tiše tlukoucí srdce, srdce teskné a zamlklé; žíznivým dáváš pít ze své nekonečnosti. V kterémsi mizivém bodě prostoru, někde mezi Polárkou a Jižním křížkem, Centaurem a Lyrou se děje dojatá věc; nějaký muž se zničehonic cítí jediným ochráncem a tátou tady té mokré tvářičky, hladí ji po temeni a povídá — co vlastně? Že je tak šťasten, tak šťasten, že má tak rád, hrozně rád po štkající a posmrkávající na svém rameni, že nikdy odtud neodejde a kdesi cosi.

„Já nevím, co mne to napadlo,“ vzlyká a vzdychá Anči. „Já… já jsem tak chtěla s vámi ještě… mluvit…“

„A proč jste plakala?“ bručel Prokop.

„Protože jste tak dlouho nešel,“ zní překvapující odpověď.

V Prokopovi něco slábne, vůle či co. „Vy… vy mne… máte ráda?“ vysouká ze sebe, a hlas mu utuje jako čtrnáctiletému. Hlava ukrytá v jeho podpaží prudce a bez výhrady kývá.

„Snad jsem… měl za vámi přijít,“ šeptá Prokop zdrcen. Hlava rozhodně vrtí, že ne. „Tady… je mi líp,“ vydechne Anči po chvíli. „Tady je… tak krásně!“ Nikdo snad nepochopí, co je tak krásného na drsném mužském kabátě, čpícím tabákem a tělesností; ale Anči do něho zarývá tvář a za nic na světě by ji neobrátila k hvězdičkám+: tak je šťastna v tomto tmavém a kořenném úkrytu. Její vlasy šimrají. Prokopa pod nosem a voní přepěknou vůničkou. Prokop jí hladí schýlená ramena, hladí její mladičkou šíji a hruď, nalézá jenom chvějící se oddanost; tu zapomínaje na vše, prudký a brutální popadne její hlavu a chce jí políbit na mokré rty. A hle, Anči se divoce brání, přímo tuhne hrůzou a jektá „ne ne ne“; a už zas se zavrtala tváří do jeho kabátu a je cítit, jak v ní buchá poplašené srdce. A Prokop náhle pochopí, že měla být políbena poprvé.

Tu se zastyděl za sebe, zněžněl nesmírně a odvážil se již ničeho více než ji hladit po vlasech: to se smí, to se smí; bože, vždyť je to docela ještě dítě a úplný pitomec! A nyní již ani slova, ani slovíčka, jež by se jen dechem dotklo neslýchaného dětství této bílé, veliké jalovičky; ani myšlenky, která by chtěla hrubě vysvětlit zmatené pohnutky tohoto večera! Nevěděl věru, co povídá; mělo to medvědí melodii a pražádnou syntaxi; týkalo se to střídavě hvězd, lásky, boha, krásné oči a kterési opery, na jejíž jméno a děj si Prokop živou mocí nemohl vzpomenout; ale jejíž smyčce a hlasy v něm opojeně zvučely. Chvílemi se mu zdálo, že Anči usnula; i umlkal, až zase pocítil na rameni blažený dech o ospalé pozornosti.

Posléze se Anči vzpřímila, složila ruce v klín a zamyslela se. „Já ani nevím, já ani nevím,“ povídá sladce, „mně se to ani nezdá možné.“

Po nebi světlou proužkou padá hvězda. Pustoryl voní, tady spí zavřené koule pivoněk, jakýsi božský dech šelestí v korunách stromů. „Já bych tu tak chtěla zůstat,“ šeptá Anči.

Ještě jednou bylo Prokopovi svésti němý boj s pokušením.

„Dobrou noc, Anči,“ dostal ze sebe. „Kdyby se vrátil váš tati…“

Anči poslušně vstala. „Dobrou noc,“ řekla a váhala; tak stáli proti sobě a nevěděli, co počít nebo skončit. Anči byla bledá, rozčileně mžikala a vypadala, jako by se chtěla odhodlat k nějakému hrdinství; ale když Prokop — už nadobro ztráceje hlavu — vztáhl ruku po jejím lokti, uhnula zbaběle a dala se na ústup. Tak šli zahradní stezičkou dobře na metr od sebe; ale když došli tam, co je ten nejčernější stín, patrně ztratili směr či co, neboť Prokop narazil zuby na nějaké čelo, políbil chvatně studený nos a našel svými ústy rty zoufale semknuté; tu je rozryl hrubou přesilou, lámaje děví šíji vypáčil jektající zuby a ukrutně líbal horoucí vláhu otevřených, sténajících úst. Pak už se mu vydrala z ruku, postavil se u zahradních vrátek a vzlykala. Tu již běží Prokop těšit, hladí ji, rozsévá hubičky do vlasů a na ucho, na šíj a na záda, ale nepomáhá to; prosí, obrací k sobě mokré líčko, mokré oči, mokrou a štkající pusu, má ústa plná slanosti slz, celuje a hladí, a náhle vidí, že ona se už ničemu nebrání, že se vzdala na milost a nemilost a snad pláče nad svou hroznou porážku. Nuže, všechno mužské rytířství rázem procitá v Prokopovi; pouští z náručí tu hromádku neštěstí a nesmírně dojat líbá jenom zoufalé prsty smáčené slzami a třesoucí se. Tak, tak je to lépe; a tu zase ona složí tvář na jeho hrubou pracku a celuje ji vlhkou, palčivou pusou a horkým dechem a tlukotem zrosených řas, a nedá se ji vzít. A tu i on mžiká očima a tají dech, aby nevzdychl mukou něhy.

Anči zvedla hlavu. „Dobrou noc,“ povídá tiše a nastaví zcela prostě rty. Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani neodváží ji doprovodit ji dál+ stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se modlili. Nikoliv, není to modlitba; je to jen nejkrásnější noc života.