Krakatit/XI.

Krakatit Karel Čapek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Té noci se mu zdálo, že studuje veleučený článek v The Chemist. Zarazil se u vzorce AnCi a nevěděl si s ním rady; hloubal, kousal se do kloubů a najednou pochopil, že to znamená Anči. A vida, ona je vlastně tady a posmívá se mu s pažema založenýma za hlavou; přistoupil k ní, chytil ji oběma rukama a začal ji líbat a kousat do úst. Anči se divoce brání koleny a lokty; drží ji brutálně a jednou ruku z ní trhá šaty v dlouhých pásech. Už cítí dlaněmi její mladé maso; Anči sebou zběsile zmítá, vlasy padly jí přes tvář, teď, teď náhle ochabuje a klesá; Prokop se vrhá k ní, ale nalézá pod rukama jen samé dlouhé hadříky a fáče; trhá je, rve je, chce se z nich vyprostit, a probouzí se.

Hanbil se nesmírně za svůj sen; i ustrojil se potichu, sedl u okna a čekal na svítání. Není hranice mezi nocí a dnem; jen nebe maličko pobledne, a vzduchem proletí signál, jenž není ani světlo ani zvuk, ale poroučí přírodě: vzbuď se! Tu tedy nastalo ráno ještě prostřed noci. Rozkřičeli se kohouti, zvířata v stájích se pohnula. Nebe bledne do perleťova, rozzařuje se a lehce růžoví; první červený pruh vyskočil na východě, „štilip štilip játiti piju piju já,“ štěkají a křičí ptáci, a první člověk jde volným krokem za svým povoláním.

Také učený člověk sedl k dílu. Dlouho kousal násadku, než se odhodlal napsat první slova; neboť toto bude veliká věc, úhrn experimentování a přemýšlení dvanácti let, práce opravdu vykoupená krví. Ovšem, to zde bude jen náčrt, či spíš jistá fyzikální filozofie nebo báseň nebo vyznání víry. Bude to obraz světa sklenutý z čísel a rovnic; avšak tyto cifry astronomického řádu měří něco jiného než vznešenost oblohy: kalkulují vratkost a destrukci hmoty. Vše, co jest, je tupá a vyčkávající třaskavina; ale jakékoliv budiž číslo její netečnosti, je jenom mizivým zlomkem její brizance. Vše, co se děje, oběhy hvězd a telurická práce, veškerá entropie, sám pilný a nenasytný život, to vše jen na povrchu, nepatrně a neměřitelně ohlodává a váže tuto výbušnou sílu, jež se jmenuje hmota. Vězte tedy, že pouto, jež ji váže, je jenom pavučina na údech spícího titána; dejte mi sílu, aby jej pobodl, i setřese kůru země a vrhne Jupitera na Saturna. A ty, lidstvo, jsi jenom vlaštovka, která si pracně ulepila hnízdo pod krovem kosmické prachárny; cvrlikáš za slunce východu, zatímco v sudech pod tebou mlčky duní strašlivý potenciál výbuchu…

Ty věci Prokop ovšem nepsal; byly mu jenom ztajenou melodií, jež okřídlovala těžkopádné věty odborného výkladu. Pro něho bylo více fantazie v holém vzorci a víc oslnivé krásy v číselném výrazu. A tak psal svou báseň ve značkách, číslicích a děsné hantýrce určených slov.

K snídani nepřišel. Přišla tedy Anči a nesla mu mlíčko. Děkoval a přitom si vzpomněl na svůj sen, a jaksi to nesvedl, podívat se na ni. Koukal tvrdošíjně do kouta; bůhví jak je to možno, že přesto viděl každý zlatý vlásek na jejích holých pažích; nikdy si toho tak nevšiml.

Anči stála blizoučko. „Budete psát?“ ptala se neurčitě.

„Budu,“ bručel a myslel, co by tomu řekla, kdyby jí zničehonic položil hlavu na prsa.

„Po celý den?“

„Po celý den.“ Asi by ucouvla náramně dotčena; ale má pevná, malá a široká ňadra, o kterých snad ani neví. Ostatně, co s tím!

„Chtěl byste něco?“

„Ne, nic.“ Je to hloupé; chtěl by ji hryzat do paží či co; ženská nikdy neví, jak člověka vzrušuje.

Anči pokrčila rameny trochu uraženě. „Taky dobře.“ A byla pryč.

Vstal a přecházel po pokoji; zlobil se na sebe i na ni, a hlavně se mu už nechtělo psát. Sbíral myšlenky, ale naprosto se mu to nedařilo. Rozmrzel se a otráven chodil od stěny ke stěně s pravidelností kyvadla. Hodinu, dvě hodiny. Dole řinčí talíře, prostírá se k obědu. Sedl znovu k svým papírům a položil hlavu do dlaní. Za chvíli tu byla služka a přinesla mu oběd.

Vrátil jídlo skoro netknuté a vrhl se rozmrzen na postel. Je zřejmo, že už ho mají dost, že i on má toho všeho až po krk a že je načase odejet. Ano, hned zítra. Dělal si nějaké plány pro příští práci, bylo mu neznámo proč stydno a trapno a konečně z toho všeho usnul jako zabitý. Probudil se pozdě odpoledne s duší zbahnělou a tělem zamořeným shnilou leností. Coural po pokoji, zíval a bezmyšlenkovitě se mrzel. Setmělo se, a ani nerozsvítil.

Služka mu přinesla večeři. Nechal ji vystydnout a poslouchal, co se děje dole. Vidličky cinkaly, doktor bručel a náramně brzo po večeři práskl dveřmi u svého pokoje. Bylo ticho.

Jist, že už nikoho nepotká, sebral se Prokop a šel do zahrady. Byla vlažná a jasná noc. Už kvetou šeříky a pustoryl, Bootes široce rozpíná na nebi svou hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním. O kamennou zídku v zahradě se opírá něco světlého. Je to ovšem Anči.

„Je krásně, že?“ dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle ní. Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně trhají.

„To je Bootes,“ bručel Prokop sdílně. „A nad ním… je drak, a Cepheus, a tamto je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě. Ale to se musíte dívat výš.“

Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí. „Tamta jasná,“ povídá Prokop váhavě, „je Pollux, beta Geminorum. Nesmíte se na mne zlobit. Snad jsem se vám zdál hrubý, že? Já jsem… něco mne trápilo, víte? Nesmíte na to dát.“

Anči zhluboka vzdychla. „A která je… tamta?“ ozvala se tichým kolísavým hláskem. „Ta nejjasnější dole.“

„To je Sírius, ve Velkím psu. Taky Alhabor mu říkají. A tamhle docela vlevo Arcturus Spica. Teď padala hvězda. Viděla jste?“

„Viděla. Proč jste se ráno na mne tak zlobil?“

„Nezlobil. Jsem snad… někdy… trochu hranatý; ale já jsem byl tvrdě živ, víte, příliš tvrdě; pořád sám a… jako první hlídka. Nedovedu ani pořádně mluvit. Chtěl jsem dnes… dnes napsat něco krásného… takovou vědeckou modlitbu, aby tomu každý rozuměl; mysli jsem, že… že vám to přečtu; a vidíte, všechno ve mně vyschlo, člověk už se stydí… rozehřát se, jako by to byla slabost. Nebo vůbec něco říci ze sebe. Takový okoralý, víte? Už hodně šedivím.“

„Vždyť vám to sluší,“ vydechla Anči.

Prokopa překvapila tato stránka věci. „Nu víte,“ řekl zmateně, „příjemné to není. Už by byl čas… už by byl čas svážet svou rodu domů. Co by jiný udělal z toho, co já vím! A já nemám nic, nic, nic z toho všeho. Jsem jenom…, beruhmt a célébre a highly esteemed; ani o tom… u nás… nikdo neví. Já myslím, víte, že mé teorie jsou dost špatné; já nemám hlavu na teoretika. Ale co jsem našel, není bez ceny. Mé exotermické třaskaviny… diagramy… a exploze atomů… to má nějakou cenu. A publikoval jsem sotva desetinu toho, co vím. Co by z toho jiný udělal! Já už… ani nerozumím jejich teoriím; jsou tak subtilní, tak duchaplné… a mne to jen mate. Jsem kuchyňský duch. Dejte mně k nosu nějakou látku, a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat. Ale pochopit, co z toho plyne… teoretický a filozoficky…, to neumím. Já znám… jen fakta; já je dělá; jsou to má fakta, rozumíte? A přece… já… já za nimi cítím nějakou pravdu; ohromnou obecnou pravdu… která všechno převrátí… až vybuchne. Ale ta velká pravda… je za fakty a ne za slovy. A proto, proto musíš za fakty! Až ti to třeba obě ruce utrhne…“

Anči, opřena o zídku, sotva dýchala. Nikdy dosud se ten zamračený patron tolik nerozmluvil — a hlavně nikdy nemluvil o sobě. Zápasil těžce se slovem; zmítala jím ohromná pýcha, ale také plachost a zmučenost; a kdyby mluvil třeba v integrálách, chápala Anči, že se před ní děje něco naprosto niterného a lidsky zjitřeného.

„Ale to nejhorší, to nejhorší,“ bručel Prokop. „Někdy… a tady zvlášť… i to, i to se mně zdá hloupé… a k ničemu. I ta konečná pravda… vůbec všecko. Nikdy dřív mně to tak nepřišlo. Nač, a k čemu… Snad je rozumnější poddat se… prostě poddat se tomu, tomu všemu — (Nyní ukázal rukou cosi kolem dokola.). Prostě životu. Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. nejvíc… nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí. Já jsem pracoval jako blázen. Ale tady, tady jem začal být šťastný. Tady jsem poznal, že je snad… něco lepšího než myslet. Tady člověk jenom žije… a vidí, že je to něco ohromného… jenom žít. Jako váš Honzík, jako kočka, jako slepice. Každé zvíře to umí… a mně to připadá tak ohromné, jako bych dosud nežil. A tak… tak jsem podruhé ztratil dvanáct let.“

Jeho potlučená, bůhvíkolikrát sešívaná pravice se chvěla na zídce. Anči mlčí, i potmě je vidět její dlouhé řasy; opírá se lokty a hrudí o zděný plot a mžiká k hvězdičkám. Tu zašelestilo něco v křoví; a Anči se zděsila; až ji to mocí vrhlo k Prokopovu rameni. „Co je to?“

„Nic, nejspíš kuna; jde asi do dvora, na kuřata.“

Anči znehybněla. Její mladé prsy se nyní pružně, plně opírají o Prokopovu pravici, — snad, jistě o tom sama neví, ale Prokop to ví víc než cokoliv na světě; bojí se hrozně pohnout rukou, neboť, předně, by si Anči myslela, že ji tam položil schválně, a za druhé by vůbec změnila polohu. Zvláštní však je, že tato okolnost vylučuje, aby dále mluvil o sobě a o ztraceném životě. „Nikdy,“ koktá zmateně, „nikdy jsem nebyl tak rád… tak šťasten jako tady. Váš tatík je nejlepší člověk na světě, a vy… vy jste tak mladá…“

„Já jsem myslela, že se vám zdám… příliš hloupá,“ povídá Anči tiše a šťastně. „Nikdy jste se mnou takhle nemluvil.“

„Pravda, nikdy dosud,“ zabručel Prokop. Oba se odmlčeli. Cítil na ruce lehké oddechování jejích ňader; mrazilo ho a tajil dech, i ona, zdá se, tají dech v tichém trnutí, ani nemrká a široce hledí nikam. Oh, pohladit a stisknout! Oh, závrati, prvý dotyku, lichotko bezděčná a horoucí! Zda tě kdy potkalo dobrodružství opojnější než tato nevědomá a oddaná důvěrnost? Skloněné poupě, tělo bázlivé a jemné! Kdybys tušilo mučivou něhu té tvrdé chlapecké ruky, je tě bez hnutí hladí a svírá! Kdybys — kdyby — kdybych teď učinil… a stiskl…

Anči se vztyčila nejpřirozenějším pohybem. Ach, děvče, tys tedy opravdu o ničem nevědělo! „Dobrou noc,“ povídá Anči tiše, a její tvář je bledá a nejasná. „Dobrou noc,“ praví trochu sevřeně a podává mu ruku; podává ji levě a chabě, je jako polámaná, a dívá se široce nějak jinam. Není-liž pak to, jako by chtěla ještě prodlít? Ne, jde už, váhá; ne, stojí a trhá na kousíčky nějaký lístek. Co ještě říci? Dobrou noc, Anči, a spěte lépe než já.

Neboť zajisté nelze teď jít spat. Prokop se vrhá na lavičku a položí hlavu do dlaní. Nic, nic se neudálo… tak dalece; bylo by hanebné hnedle myslet na bůhvíco. Anči je čistá a nevědomá jako telátko, a teď už dost o tom; nejsem přece chlapec. Tu se rozsvítilo v prvním patře okno. Je to Ančina ložnice.

Prokopovi bouchá srdce. Ví, že je to hanebnost, tajně se tam dívat; jistě, to by jako host dělat neměl. Pokouší se dokonce zakašlat (aby ho slyšila), ale jaksi to selhalo; i sedí jako socha a nemůže odvrátit oči od zlatého okna. Anči tam přechází, shýbá se, něco dlouze a široce robí; aha, rozestýlá si postýlku. Teď stojí u okna, dívá se do tmy a zakládá ruce za hlavou: zrovna tak ji viděl ve snu. Teď, teď by bylo radno se ozvat; proč to neudělal? Už je na to pozdě; Anči se odvrací, přechází, je ta tam; ba ne, to sedí zády k oknu a zřejmě se zouvá, hrozně pomalu a zamyšleně; nikdy se nesní líp než se střevícem v ruce. Aspoň teď by bylo načase zmizet; ale místo toho vylezl na lavičku, aby líp viděl. Anči se vrací, už nemá na sobě živůtek; zvedá nahé paže a vyndává si z účesu vlásničky. Nyní hodila hlavou, a celá hříva se jí rozlévá po ramenou; děvče jí potřese, hurtem si přehodí celou tu úrodu vlasů přes čelo a teď je to patrně velmi směšné, neboť Prokop, hanebník, přímo září.

Anči, panenka bílá, stojí se skloněnou hlavou a splétá si vlasy ve dva copy; má víčka sklopena a něco si šeptá, zasměje se, zastydí se, až jí to ramena zvedá; pásek košile, pozor, sklouzne. Anči hluboce přemýšlí a hladí si bílé ramínko v nějakém rozkošnictví, zachvěje se chladem, pásek se smeká už povážlivě, a světlo zhaslo.

Nikdy jsem neviděl nic bělejšího, nic pěknějšího a bělejšího než toto osvětlené okno.