Krátká příručka hornolužické srbštiny/Rozdíl mezi horní a dolní lužičtinou

Krátká příručka hornolužické srbštiny
Přízvuk	Rozdíl mezi horní a dolní lužičtinou	O poměru mezi lužičtinou a jihoslovanskými jazyky

Údaje o textu
Titulek:	Rozdíl mezi horní a dolní lužičtinou
Autor:	Josef Páta
Zdroj:	PÁTA, Josef, Dr. Krátká příručka hornolužické srbštiny. Praha: Českolužický spolek, 1920 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Dolnolužická srbština je vědecky zpracována ve zmíněné knize Mukově: Historische und vergleichende Laut- und Formen- lehre der niedersorbischen Sprache z r. 1891. Praktickou příručkou dolní lužičtiny je kniha Šwjelova : Lehrbuch der niederwendischen Sprache I. Grammatik (1905). — H. Übungsbuch (1911). Drobné doklady textové jsou mimo to též ve Šwjelově Cytance za serbske źiśi (Čítance pro lužické děti) z r. 1907. Zvláštní zmínky zasluhuje, že dolní lužičtina píše: c za hornolužické č: cas = hluž. čas; g za hornolužické h: grěch = hluž. hrěch; kš, pš, tš anebo kś, pś, tś za hluž. kr, pr, tr (kř, př, tř):

kśasny = krasny; pšawo = prawo; tśawa = trawa; kśidło = křidło; pśiducy = přichodny.

Mimo to má dolní lužičtina ś za hluž. ć a ź za hluž. dź: śichy = ćichi; źiśo = dźećo (dítě). Na rozdíl od horní lužičtiny označuje dolní lužičtina měkkost čárkou nad souhláskami; na př. ńebjo = hluž. njebjo (nebe), stuṕeńe — hluž. stupjenje, ale výslovnost je stejná.

Doklady dolnolužických textů uvádím na konci Čítanky. Pro srovnání hornolužické a dolnolužické srbštiny uvedu aspoň text známé Zejleŕovy písně „Rjana Łužica“. Píseň zní

hornolužicky:

Rjana Łužica,
sprawna, přećelna,
mojich serbskich wótcow kraj,
mojich zbóžnych sonow raj,
swjate su mi twoje hona!

Bitwu bijachu
železnu, horcu,
něhdy serbscy wótcojo,
wójnske spěwy spěwajo.
Štó powjeda waše spěwy?

Boha Čorneho
stare kralewstwo
rapak nětko wobydla;
stary moch so zelenja
na skale, kiž woltaŕ běse.

K luda nadobi
njejsu zhudali
tamni stari hudacy
dostatk Serbow přichodny.
Čas nětk njeprašany wěšći…

Časo přichodny,
zakćěješ nam ty?
O, zo bychu z twojeho
klina wušli mužojo,
hódni wěčnoh’ wopomnjeća!

dolnolužicky:

Rědna Łužyca,
spšawna, pśijazna,
mojich serbskich wóścow kraj,
mojich zbožných myslow raj:
swěte su mě twoje strony!

Bitwu bijachu
twardu, zeleznu,
něga naše wóścy wše,
zaspiwachu kjarliže,
chto humějo nět jich spiwy?

Boga Carnego
stare kralejstwo
rony něto hobydle;
kamjeńe su zelene,
te, kenž něga hołtaŕ běchu.

K luda radosći
nejsu gódali
wone stare gódaki,
což raz Serbow huchwali,
Cas nět znaní ńepśašany.

Cas, ty pśiducy,
buźoš zakwisć ty?
Och, gab’ muže stanuli,
za swój lud se žywili,
gódne stawneg hobspomńeśa.

Česky to zní:

Krásná Lužice, správná, přátelská, mých otců kraji,
mých šťastných snů ráji, svaté jsou mi tvoje lány.
V boji válčili krutém, železném, kdysi srbští otcové,
válečné písně zpívali; kdo umí vaše zpěvy?

Čornoboha staré království dnes havran obývá,
starý mech se zelená na skále, jež oltářem byla.
K radosti lidu nepředpověděli dávní staří proroci
příští osud Lužice. Čas teď netázaný věští…
Čase budoucí, zakveteš nám ty? O kéž by z tvého lůna
vzešli muži, hodní věčné upomínky !

(Hornolužický text je z Fiedleŕowa-Rječkova Towaršneho spěwniku 1915, překlad dolnolužický z Jordánovy knížky Drobjeńce ze serbskeje historije 1905.)