Královna sněhu/Třetí povídka. Zahrada z květin u ženy čarodějky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Královna sněhu
Třetí povídka. Zahrada z květin u ženy čarodějky
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 65–72.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Sněhová královna – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Co se ale udalo s Jerdou, když se nevrátil Kaj? Kde asi prodléval? Nikdo to nevěděl — nikdo nemohl o tom rodičům dáti zprávu. Pouze hoši věděli, že odejel se saněmi, které odjely z města. Nikdo nevěděl, kde by byl, v mnohých očích třpytily se slze, malá Jerda nejvíce a nejdéle slzela; — pak pravili, že jest mrtev, on snad se utopil v řece, vinoucí se za městem. — O byli to smutní zimní dnové! — Nyní nastalo jaro, a slunce ohřívalo zemi. —

„Kaj tentam a mrtev,“ pravila malá Jerda.

„Tomu nevěřím,“ odpovědělo slunce.

„Kaj tentam a mrtev,“ pravila Jerda k vlašťovkám.

„Tomu nevěříme,“ odpověděly tyto; a naposledy tomu nevěřila ani Jerda.

„Vezmu nové červené střevíce,“ pravila jednou Jerda, „a podívám se k řece a optám se jí.“ —

Tehdáž ještě mluvívalo všechno.

Když se rozednívalo, políbila babičku ještě spící, obouvala červené střevíce a odešla sama městskou branou k řece. —

„Jest pravda, že jsi mi vzala milého mého druha? Pakli mi ho vrátíš, dám ti své červené střevíce.“

Tu bylo jakoby vlny podivně jí kývaly; — vzalať červené své střevíce, které velmi ráda viděla a hodila je do řeky. Tato ale hodila střevíce suché zpět na břeh; podobalo se, jakoby řeka nechtěla malou Jerdu oloupiti o to nejmilejší. Jerda se ale domnívala, že neodhodila střevíce dosti daleko, proto vstoupila na loďku, plující v řece a hodila střevíce opět do vody. Tu se loď, až dosud přivázaná, odtrhla a uháněla s Jerdou pryč. — Nyní počala uleknutá Jerda plakati, ale nikdo ji neslyšel, než vrabci a ti jen pískali „pip, pip“. — Proudem hnaná loďka uháněla vždy rychleji — a za ní střevíce, sotva že jí stačily.

Hezké byly břehy. Všude stromů, květin a luk, brav — nikdež ani člověka.

„Snad mne nese loďka ke Kajovi,“ myslela si Jerda a byla veselejší, postavila se v loďce a pozorovala krásné břehy. Tu přišla k velké třešňové zahradě, v této stál domek a u něho dvé dřevěných vojáků — tito prokázali Jerdě po vojensku česť. —

Jerda volala na ně, myslíc, že jsou živi; oni ale neodpověděli, ale loď se blížila ku břehu. — Jerda volala tím hlasitěji; tu se najednou okázala stařena, chodíc o berli podepfena, mělať velký slaměný klobouk, pomalovaný pestrými květinami.

„Ubohé malé dítě!“ pravila stařena, „jak jsi se dostala na tu rozvlněnou řeku, tak daleko do světa?“ — pak přitáhla berlí svou loďku až ku břehu a vyzdvihla z ní Jerdu. Tato se nyní radovala, že stojí opět na pevné půdě, ač se poněkud strachovala před stařenou. „Pojď přece ke mně a vypravuj mi, kdo jsi, odkud jsi a kam jedeš?“ tázala se stařena.

A když Jerda vše vypravovala, brumlala stařena vrtíc hlavou; a když se jí Jerda tázala, neví-li, kde jest Kaj, pravila, že ho neviděla, že sem ale snad přijde, zatím ale aby Jerda u ní zůstala, aby třešně jedla, zpěv ptáčků poslouchala a na obrázkové knihy se dívala. Pak ji vedla do domku a zamkla dvéře.

Okna byla vysoko a byla červená, žlutá a modrá, světlo barevné padalo na stůl, na kterém se nacházelo ovoce, a co Jerda toto jedla, česala jí stařena zlatým hřebenem; vlásky Jerdiny se kudrnatily a v každé kudrně měla růži.

„Takového milého malého děvčete jsem si už dávno přála,“ pravila stařena. „Nyní uvidíš, jak budeme spolu dobře žíti.“ A co stařena Jerdu česala, zapomínala Jerda vždy více a více na svého druha Kaje, poněvadž stařena byla čarodějka, nikoliv ale zlá. Čarovala jen pro svou zábavu, aniž by někomu při tom škodila — a proto chtěla si malou Jerdu podržeti. Za tou příčinou vyšla z domu a natáhnouc berli svou ke všem růžovým keřům, začarovala je do země, a nikdo by nebyl více nalezl, na kterém místě stály. — Stařena se ale ohlídla, nezpozorovala-li to Jerda, obávajíc se, by před ní neutekla.

Pak vyvedla malou Jerdu do zahrady, v které vše vonělo a kvetlo, že srdce radostí plesalo, a všechny možné květinky zde kvetly a bylo jich takové množství a tolik druhů, že v každém čase stála zahrada v plném květu. — Krásnějších obrázkových kněh nemohlo býti, než zde bylo.

Jerda plna radosti si hrála, skákajíc mezi křovím až slunce zašlo, pak jí dala stařena hezkou postýlku a polštáře byly hezké červené a na nich byly vyšity modré fialky. — A sotva Jerda se položila, usnula, a líbezní snové ji oblétovali po celou noc. Brzo byla královnou nebo měla svatbu a tak klidně spala až do bílého rána. — Druhého dne dovoleno jí, aby si hrála v slunci s květinami — nebo se dívala na hezké obrázkové knihy — tím se bavila po celý den a zapomněla docela, jak mnoho dní už uplynulo od té doby, co hodila červené své střevíce do kývajících jí vln.

Znalať také každou květinu, ale ač jich zde bylo velké množství, přece jí jedna scházela, která to asi byla, na to si nemohla vzpomenouti.

Sedíc jednoho dne v zahradě, uviděla slaměný klobouk stařeny a vzala si ho na klín, aby ho prohlédla; a ku podivu mezi všemi, na něm namalovanými květinami, vynikala svou přirozenou barvou zvláště jedna růže. Stařena začarujíc všechny růže do země, zapomněla tu i s kloboukem začarovati.

Sotva ji uviděla Jerda, vzpomněla si, že ta květina jí schází, a zvolajíc: „Což nejsou zde žádné růže?“ běžela po zahradě — slze jí při tom vstouply do očí a jedna padla právě na to místo, kde byla začarovaná růže. — Ihned se otevřela země, a nejhezčí růžový keř stál před Jerdou. O, jak obskakovala, objímala a líbala Jerda keř růžový, vzpomínajíc si při tom na malého Kaje.

„O, jak jsem se jen mohla dáti zdržeti!“ zvolala; „chtěla jsem vyhledati milého mi Kaje. Nevíte snad, vy růže, kde jest — je-li mrtev?“

„Mrtev není,“ odpověděly růže, „neb jsme byly v zemi, a tam odpočívají všickni mrtví — ale Kaje tam nebylo.“ — —

„Děkuju vám,“ pravila Jerda, jdouc k jiným květinám a dívajíc se do jich kalichů, tázala se: „Nevíte, kam se poděl malý Kaj?“

Žádná květina nemohla jí dáti zprávu, každá jí povídala povídku, z nichž nejkrásnější byly tyto. Červená lilie vypravovala: „Slyšíš bubny: bum — bum — jsou to jen dva zvuky, vždy pouze: bum — bum! poslyš smutečný zpěv žen! volání kněží! V dlouhém červeném plášti stojí žena Hinduska na hranici — plameny se jí dotýkají i mrtvého jejího muže, ona ale nic necítí, myslí na něho, když ještě žil, na něho, jehož oči vysýlaly věčší oheň, než ten, v kterém stojí. Může plamen srdce v plamenu na hranici zemříti?“

„Tomu nerozumím,“ pravila malá Jerda. —

Co vypravoval svlačec?

„Tam v dáli stojí rytířský hrad, zimozel se přes celý táhne, a tam v besídce stojí dívka — hezká, dívajíc se přes zeď na cestu. Žádná růže není jařejší dívky té, žádný květ, nesen vetrem od stromu, lehčeji se nekomíhá, než nádherný hedvábný její šat.“

Ona praví: „Nepřichází ještě?“ —

„Míníš Kaje?“ táže se Jerda.

„Jest to pouhá bájka — sen,“ odpoví kytice.

Sněženka praví:

„Mezi stromy visí na provaze dlouhá postel, toť houpačka, dvě malé děti se v ní houpají, mají bílé šaty — bělejší sněhu, dlouhé zelené stužky mají na kloboucích — vedle sedí hošík, který maje jednu ruku o provaz otočenou, druhou dělá mydlinové bubliny — všickni se houpají — bubliny poletují kol houpačky, hrajíce všemi barvami. Malý pejsek chce se též houpati, jakmile se blíží houpačka, zvedne se na zadní nožičky — skočí a padne, štěká, zlobí se, houpačka se dále houpá, bubliny praskají — toť má povídka — můj obraz!“ —

„Může býti,“ praví Jerda, „ale vypravuješ to tak smutně a nezmiňuješ se o Kajovi. Co pravíte, vy jarokvěty (hyacinty)?“

„Bylo tré hezkých sester, byly jemné a průsvitavé, jedna měla červené, druhá modré a třetí bílé šaty, vždy při měsíčku tančívaly u tichého jezera. Byli to ale lidé — žádné víly. Tam v lesíku to tak kouzelně vonělo, že ty tři sestry do něho šly — vůně rostla — a tři rakve, v každé jedna z těch sester, klouzaly z lesíka do tichého jezera, měsíc vysýlal ještě bledé své světlo, a svatojanské mušky poletovaly kol rakví, jak malé svítilny. Spějí či zemřely ty tři sestry? Vůně pravila, že zemřely — a zvon zvonil umíráčkem.“

,Ty mne zarmucuješ,“ pravila Jerda. „Ty voníš tak, že si vzpomínám na zemřelé sestry — ach, zemřel vskutku Kaj? Růže byly pod zemí a praví, že žije.“ —

„Klink klank,“ zvonily zvonky. „Nezvoníme za malého Kaje, neznáme ho, zpíváme pouze naši píseň jedinou, kterou umíme.“ Pak se Jerda obrátila k smetance, vyčnívající z lesklých, zelených listů.

„Ty jsi malé světlé slunce,“ pravila Jerda. „Mluv, víš, kdebych mohla nalézti svého druha?“

Tu pohledla smetanka hezky na Jerdu, nevěděla ale o Kajovi, než vypravovala toto:

„Bylť prvý jarný den. Slunce právě vycházející rozesýlalo paprsky své do domu, u jehož zdi rostla prvá zlatá květina — záříc ve světle slunečném. — Venku seděla stařičká babička ve velké staré židli — a vnouče její, chudé, hezké děvče, vrátivši se z návštěvy, políbilo ji.

Bylo to zlato — zlato skvoucí se, nadobyčejné zlato — to bylo to políbení. — Zlato v ústech, zlato v srdci — zlato v ranné hodině! Hle, toť povídka,“ pravila smetanka. —

„Ubohá má babička,“ vzdychala si Jerda. „Ba jistě si mne přeje — truchlí pro mne — právě tak, jak to činila pro malého Kaje.“

„Květiny mi nepomohou — ty znají pouze své písně, ale o Kajovi nevědí ničeho.“ — Pak pozdvihla sukničku, by více cesty urazila, ale pivoňka se dotkla nohy její, když právě Jerda chtěla přes ni skočiti. — Tu se sklonila Jerda k ní, a podívavši se na žlutou pivoňku pravila: „Víš snad ty něco o mém milém Kajovi?“

„Vidím sama sebe,“ pravila tato. „O jak voním. Nahoře ve vikýři stojí polooděná tanečnice, malá a hezká, stojíc brzo na té brzo na oné noze — šlape celý svět nohama, okouzlujíc ho celý. Ona leje vodu s konve na kus látky, jest to šněrovačka — to znamená čistotu. Bílé šaty visí na hřebíku — konev jest myta a na střeše sušena, tanečnice se oblékne v bílý šat, vezme pod něj zlatožlutý šátek na krk — to se dělá hezky. Nožku nataženou, hle, jak tam stojí — jako já na jedné lodyze. Vidím sama sebe.“ —

„O to se nestarám,“ odvětila jí Jerda, „to nepotřebuju věděti.“ Těmi slovy běžela na konec zahrádky. —

Dvířka byla zamknuta, Jerda tlačíc ale na zámek, otevřela je a nyní běžela opět na svobodu ven do světa. — Třikráte se ohlédla, nikdo ji nesledoval, naposledy nemohla více běžeti, posadila se na velký kámen — a ohlížejíc se, spozorovala, že nastal podzimek — kterého nebylo lze viděti v kouzelné zahradě; bylo tam vždy jaro a slunce. —

„Bože, jak jsem se opozdila,“ pravila malá Jerda, „podzimek již nastal — nesmím zde dleti.“ —

Vstala a kráčela dále.

O jak měla nožky bolavé, neb neměla žádných střevíců, listí padalo se stromů — listy byly celé sežloutlé, rosa visela na nich a ony spadaly, jen trnka měla ovoce — a toto stahovalo ústa. — No, to bylo smutno a šedo v tom světě. —