Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Rajská zahrada	Královna sněhu	Duch v růži

Údaje o textu
Titulek:	Královna sněhu
Podtitulek:	V sedmi povídkách
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Sneedronningen
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 59–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Sněhová královna – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad
Související na Wikidatech: Sněhová královna

EnglishEsperanto한국어Nederlands

Povídka prvá o zrcadle a jeho střepech

Slyš, nyní počneme! Až se dozvíme konce této povídky, budeme vědět více než nyní, neboť byl zlý čarodějník, ano byl to ten nejhorší — „ďábel!“ Jednoho dne byl při dobré vůli, neb udělal zrcadlo, v kterém vše dobré a zbožné v nivec se rozpadši, ustoupilo zlému a bezbožnému. Nejmalebnější krajiny vypadaly jako vařené zelí, nejlepší lidé neměli hlavy, obličeje měli stočené a plné skvrn. To se líbilo ďáblovi. Pakli některý člověk na něco dobrého myslel, stáhl obličej až to byla hrůza, a ďábel se tomu velmi smál. Všickni, kteří viděli toto zrcadlo, neb ďábel to ukazoval, pravili, že jest to div divoucí, a že nyní vidí lidi v skutečné jejich povaze a podobě. Běželi se zrcadlem od jednoho k druhému, a brzy nebylo země, kde by nebyl býval člověk v zrcadle zpotvořený. Chtěli též i k milému Pána Bohu, aby se mu smáli. Čím výše ďáblové se zrcadlem letěli, tím těžší bylo zrcadlo, již ho nemohli udržeti, tu prasklo a střepy lítaly do všech končin světa; a tím způsobilo větší ještě neštěstí. Všude měli zrcadla, byli pyšni, zhlíželi se v nich, vyhlíželi hezčí než byli — brzo se udělalo okno, brzo brejle — všude lítaly kusy — a nyní počne

Povídka druhá. Hošík a divčinka

V jednom velkém městě, kde domy a lidé tak těsně vedlé sebe byli, že nemohli ani míti zahrady, a místo nich měli hrnce s kytkami, žili dvě chudé děti. majíce poněkud větší zahrádku, než hrnec s květinou. Nebyli sice bratr a sestra, považovali se ale za to; tak se milovali. Rodičové bydleli ve dvou naproti sobě ležících domech, pod střechou bylo třeba jít přes strouhu, spojující obě střechy, a již byli jedni u druhých.

Rodičové měli velkou dřevěnou skříň, v této rostlo mnoho květin, pak stála též u okna hezká červená růže. Rodičové přišli na to, aby obě skříně spojili kol strouhy — tu to bylo hezké! Listí hrachu viselo přes skříně dolů, a růže, stojící v plném květu, se spojily — a pod takovým loubím sedávaly děti, hrajíce si a se smějíce.

Zimou se skončila radosť tato. Okna byla často zamrzlá, ale pak ohřívaly děti krejcary a tlačivše ku tabuli, utvořily si tak hezké, kulaté kukátko, nímž se na sebe dívaly. Chlapec slul Kaj a děvče Jerda. V letě arci mohly býti skokem a sebe, v zimě ale musely po tolika schodech lézti, a venku nebylo příliš příjemno, nebť sněžilo.

„To jsou bílé včelky, které padají,“ pravila babička. „Mají též královnu?“ tázal se hošík, neb věděl, že skutečné včelky mají královnu. „Arci že mají,“ přesvědčovala babička. „Tam kde se nejvíce chumelí, lítá, ona jest nejvěčší všech a nezůstane nikdy na zemi, vrátí se vždy do nebe. — Některou zimnou noc lítává ulicemi k oknům — a tato hned zamrznou a na nich jsou hezké květinky.“ —

„Ano to jsem viděl,“ pravily obě dítky, a nyní věděly, odkud to přichází.

„Mohla by sněhová královna též sem?“ tázala se dívka. „Jen ji nech přijíti,“ pravil hoch, „já ji posadím na kamna a tam roztaje.“ —

Babička se ale usmívala a hladíc hochovy vlasy vypravovala nové povídky.

K večeru, když Kaj byl na polovic svlečen, vylezl na židli k oknu a díval se dirkou krejcarovou ven. Sníh padal, a jedna sněženka větší všech zůstala na kraji skříně z květin, zvěčšila se, až konečně se z ní stala panna v nejbělejším rouchu, na němž tisíce hvězdiček se třpytilo, obleknutá. Byla velmi krásná, a ač z ledu lesklého, až to oči bolelo, přece žila, a oči se dívaly vesele na hocha. — Tu mu kývla hlavou a ruce k němu vztahovala. Malý hošík se ulekl a skočil se židle — tu bylo jako by velký pták okolo letěl. Druhého dne nastal mráz — pak přišlo jaro, slunce jasně svítilo, vše se zelenalo, a dítky opět sedávaly pod růžemi. Zvláště toho roku kvetly hezky růže a dítky se smály a zpívaly, držíce se za ruce a líbajíce růže. Slunce na ně svítilo a ozářilo je — toť bylo roztomilé léto.

Kaj a Jerda seděli pohromadě, dívajíce se na obrázkovou knihu. Zde byla hezká zvířata a ptáci — tu bila pátá hodina. — „Aj! to mne to bodlo u srdce,“ pravil Kaj, „a nyní mi něco padlo do oka.“

Jerda ho obejmula, on mžikal očima — nebylo v nich však ničeho viděti.

„Myslím, že toho zde není“ — pravil, ale ono to bylo zde. Byl to takový střep ďábelského zrcadla, a ten mu padl až k srdci. Arci to více nebolelo, vězelo to ale přece tam.

„Proč pláčeš?“ tázal se slzící dívky. „Tak vyhlížíš šeredně; vždyť mi nic neschází! fuj — toť ošklivá růže, má červa, vskutku jsou to ohyzdné růže!“ Těmi slovy utrhl obě růže a zahodil je — to ale byl následek ohavného ďábelského střepu. —

„Kaji, co činíš?“ zvolala dívka; sotva to ale Kaj uslyšel a dívku polekanou uviděl, utrhl ještě jednu růži a odběhl opět k oknu, zanechav milenou Jerdu samotnu.

Přišla-li později opět s obrázkovou knihou, pravil, že to pro menší děti než on jest; a vypravovala-li babička hezké povídky, měl vždy něco k namítání nebo pakli se naskytla příležitosť, vzal její brejle, opičil po všech lidech z ulice, vše, co na sobě měli nehezkého, pamatoval si, po tom opičil, a lidé pak říkali: „Toť jistě znamenitá hlava, kterou Kaj má,“ nebylo to ale nic jiného, než onen ďábelský střep, který věze mu v srdci, ho i ke škádlení proti Jerdě měl, ač mu byla tato přec od srdce dobrá. Hry jeho se též změnily — v zimě měl zalíbení v sněženkách — vždyť si vzpomněl na královnu sněhu.

V jiný den přišel k Jerdě a tato se těšila, že opět jako dříve bude s ní hráti, on ale ukázal jí silné kožené rukavice, chlupatou čepici, řka: „Rodičové moji mne dovolili na led, budu se tam klouzat, se saněmi jezdit a s hochy hrát“ — tím odběhl, nechav často slzící Jerdu samotnu. On ale uvazoval s nejsmělejšími hochy saně na okolojedoucí vůz a ujeli takto hodný kus cesty. To se jim líbilo. Když si nejlépe hráli, přijely jednou velké bílé saně, v kterých seděla osoba, zahalená v skvostný bílý kožich. Saně jely dvakráte okolo — tu projela myšlenka hlava Kajovi — jaké to asi bude, myslel si, až pojedu s těmi velkými saněmi. — A brzo měl ony saně upevněné k velkým, a tu se hoši dívali. Hurá! to byla jízda, jako když letí šíp; a kdykoliv Kaj chtěl saně své vypřáhnouti, kývnula neznámá osoba tak přívětivě na něho, že ujížděl vždy dále. — Jeli nyní ulicemi — vždy dále a rychleji — vyjeli konečně z města — tu se počalo náramně chumeliti. Brzo neviděl Kaj ani před sebe a přál si býti doma v teplé komůrce vedlé Jerdy — nemohl ale — sedělť pevně v saních a tyto ujížděly vždy rychleji. Saně jely, jakoby vše bylo tak rovné, jak zrcadlo a často jely přes vrchy a příkopy tak rovně jako na rovině. — Kaj se chtěl nyní modliti otčenáš — neuměl ho ale. —

Sněženky padaly vždy hustěji a hustěji — naposledy se podobaly zvířatům — tu se saně zastavily, a osoba z nich vyskočivši, odhodila kožich — byla to královna sněhu, štíhlá, hezká, lesknoucí se panna.

„Jeli jsme dosti dobře,“ pravila, „ale nač mrzneš, pojď a oblekni si můj kožich!“ S těmi slovy zahalila Kaje do kožichu, posadila ho vedle sebe — mrskla bičem a saně ujížděly opět dále.

„Mrzneš ještě?“ tázala se, líbajíc ho na čelo. O, políbení toto bylo ještě studenější než led, vždyť to bylo políbení královny sněhové, a proto je též cítil až u srdce — bylo mu jakoby měl zemříti; — pak ale bylo opět dobře — velmi dobře.

„Mé saně, nezapomeň je!“ napomínal Kaj; ale hle tři sněženky proměnivše se v bílé slepice, letěly s jeho saněmi za oněmi královny sněhu.

Sněhová královna ještě dvakráte políbila Kaje, pak ale pravila: „Nyní tě více nepolíbím, sice bych tě tím usmrtila.“

Kaj zapomněl již na babička a na Jerdu. Díval se pouze na královnu sněhovou — vždyť byl její obličej hezčí nežli Jerdin. — Tak si myslil. Bylo tomu tak? Nikoliv, ale vždyť měl střep ďáblova zrcadla a tam bylo vše naopak. Nyní se má nezdála z ledu, nyní byla hezká, spanilá — a dále, dále jely saně. Oblaka divoce lítala, vítr burácel, všude sníh. Samý sníh. Vlci vyli — sníh se třpytil, že se oči Kajovy zavíraly, okolo něho lítaly divoké sněženky, měsíc bledé vysýlal bílé světlo — pořáde ujížděly dále a dále. To byla dlouhá zimná noc — a ve dne spával Kaj u nohou sněhové královny.

Třetí povídka. Zahrada z květin u ženy čarodějky

Co se ale udalo s Jerdou, když se nevrátil Kaj? Kde asi prodléval? Nikdo to nevěděl — nikdo nemohl o tom rodičům dáti zprávu. Pouze hoši věděli, že odejel se saněmi, které odjely z města. Nikdo nevěděl, kde by byl, v mnohých očích třpytily se slze, malá Jerda nejvíce a nejdéle slzela; — pak pravili, že jest mrtev, on snad se utopil v řece, vinoucí se za městem. — O byli to smutní zimní dnové! — Nyní nastalo jaro, a slunce ohřívalo zemi. —

„Kaj tentam a mrtev,“ pravila malá Jerda.

„Tomu nevěřím,“ odpovědělo slunce.

„Kaj tentam a mrtev,“ pravila Jerda k vlašťovkám.

„Tomu nevěříme,“ odpověděly tyto; a naposledy tomu nevěřila ani Jerda.

„Vezmu nové červené střevíce,“ pravila jednou Jerda, „a podívám se k řece a optám se jí.“ —

Tehdáž ještě mluvívalo všechno.

Když se rozednívalo, políbila babičku ještě spící, obouvala červené střevíce a odešla sama městskou branou k řece. —

„Jest pravda, že jsi mi vzala milého mého druha? Pakli mi ho vrátíš, dám ti své červené střevíce.“

Tu bylo jakoby vlny podivně jí kývaly; — vzalať červené své střevíce, které velmi ráda viděla a hodila je do řeky. Tato ale hodila střevíce suché zpět na břeh; podobalo se, jakoby řeka nechtěla malou Jerdu oloupiti o to nejmilejší. Jerda se ale domnívala, že neodhodila střevíce dosti daleko, proto vstoupila na loďku, plující v řece a hodila střevíce opět do vody. Tu se loď, až dosud přivázaná, odtrhla a uháněla s Jerdou pryč. — Nyní počala uleknutá Jerda plakati, ale nikdo ji neslyšel, než vrabci a ti jen pískali „pip, pip“. — Proudem hnaná loďka uháněla vždy rychleji — a za ní střevíce, sotva že jí stačily.

Hezké byly břehy. Všude stromů, květin a luk, brav — nikdež ani člověka.

„Snad mne nese loďka ke Kajovi,“ myslela si Jerda a byla veselejší, postavila se v loďce a pozorovala krásné břehy. Tu přišla k velké třešňové zahradě, v této stál domek a u něho dvé dřevěných vojáků — tito prokázali Jerdě po vojensku česť. —

Jerda volala na ně, myslíc, že jsou živi; oni ale neodpověděli, ale loď se blížila ku břehu. — Jerda volala tím hlasitěji; tu se najednou okázala stařena, chodíc o berli podepfena, mělať velký slaměný klobouk, pomalovaný pestrými květinami.

„Ubohé malé dítě!“ pravila stařena, „jak jsi se dostala na tu rozvlněnou řeku, tak daleko do světa?“ — pak přitáhla berlí svou loďku až ku břehu a vyzdvihla z ní Jerdu. Tato se nyní radovala, že stojí opět na pevné půdě, ač se poněkud strachovala před stařenou. „Pojď přece ke mně a vypravuj mi, kdo jsi, odkud jsi a kam jedeš?“ tázala se stařena.

A když Jerda vše vypravovala, brumlala stařena vrtíc hlavou; a když se jí Jerda tázala, neví-li, kde jest Kaj, pravila, že ho neviděla, že sem ale snad přijde, zatím ale aby Jerda u ní zůstala, aby třešně jedla, zpěv ptáčků poslouchala a na obrázkové knihy se dívala. Pak ji vedla do domku a zamkla dvéře.

Okna byla vysoko a byla červená, žlutá a modrá, světlo barevné padalo na stůl, na kterém se nacházelo ovoce, a co Jerda toto jedla, česala jí stařena zlatým hřebenem; vlásky Jerdiny se kudrnatily a v každé kudrně měla růži.

„Takového milého malého děvčete jsem si už dávno přála,“ pravila stařena. „Nyní uvidíš, jak budeme spolu dobře žíti.“ A co stařena Jerdu česala, zapomínala Jerda vždy více a více na svého druha Kaje, poněvadž stařena byla čarodějka, nikoliv ale zlá. Čarovala jen pro svou zábavu, aniž by někomu při tom škodila — a proto chtěla si malou Jerdu podržeti. Za tou příčinou vyšla z domu a natáhnouc berli svou ke všem růžovým keřům, začarovala je do země, a nikdo by nebyl více nalezl, na kterém místě stály. — Stařena se ale ohlídla, nezpozorovala-li to Jerda, obávajíc se, by před ní neutekla.

Pak vyvedla malou Jerdu do zahrady, v které vše vonělo a kvetlo, že srdce radostí plesalo, a všechny možné květinky zde kvetly a bylo jich takové množství a tolik druhů, že v každém čase stála zahrada v plném květu. — Krásnějších obrázkových kněh nemohlo býti, než zde bylo.

Jerda plna radosti si hrála, skákajíc mezi křovím až slunce zašlo, pak jí dala stařena hezkou postýlku a polštáře byly hezké červené a na nich byly vyšity modré fialky. — A sotva Jerda se položila, usnula, a líbezní snové ji oblétovali po celou noc. Brzo byla královnou nebo měla svatbu a tak klidně spala až do bílého rána. — Druhého dne dovoleno jí, aby si hrála v slunci s květinami — nebo se dívala na hezké obrázkové knihy — tím se bavila po celý den a zapomněla docela, jak mnoho dní už uplynulo od té doby, co hodila červené své střevíce do kývajících jí vln.

Znalať také každou květinu, ale ač jich zde bylo velké množství, přece jí jedna scházela, která to asi byla, na to si nemohla vzpomenouti.

Sedíc jednoho dne v zahradě, uviděla slaměný klobouk stařeny a vzala si ho na klín, aby ho prohlédla; a ku podivu mezi všemi, na něm namalovanými květinami, vynikala svou přirozenou barvou zvláště jedna růže. Stařena začarujíc všechny růže do země, zapomněla tu i s kloboukem začarovati.

Sotva ji uviděla Jerda, vzpomněla si, že ta květina jí schází, a zvolajíc: „Což nejsou zde žádné růže?“ běžela po zahradě — slze jí při tom vstouply do očí a jedna padla právě na to místo, kde byla začarovaná růže. — Ihned se otevřela země, a nejhezčí růžový keř stál před Jerdou. O, jak obskakovala, objímala a líbala Jerda keř růžový, vzpomínajíc si při tom na malého Kaje.

„O, jak jsem se jen mohla dáti zdržeti!“ zvolala; „chtěla jsem vyhledati milého mi Kaje. Nevíte snad, vy růže, kde jest — je-li mrtev?“

„Mrtev není,“ odpověděly růže, „neb jsme byly v zemi, a tam odpočívají všickni mrtví — ale Kaje tam nebylo.“ — —

„Děkuju vám,“ pravila Jerda, jdouc k jiným květinám a dívajíc se do jich kalichů, tázala se: „Nevíte, kam se poděl malý Kaj?“

Žádná květina nemohla jí dáti zprávu, každá jí povídala povídku, z nichž nejkrásnější byly tyto. Červená lilie vypravovala: „Slyšíš bubny: bum — bum — jsou to jen dva zvuky, vždy pouze: bum — bum! poslyš smutečný zpěv žen! volání kněží! V dlouhém červeném plášti stojí žena Hinduska na hranici — plameny se jí dotýkají i mrtvého jejího muže, ona ale nic necítí, myslí na něho, když ještě žil, na něho, jehož oči vysýlaly věčší oheň, než ten, v kterém stojí. Může plamen srdce v plamenu na hranici zemříti?“

„Tomu nerozumím,“ pravila malá Jerda. —

Co vypravoval svlačec?

„Tam v dáli stojí rytířský hrad, zimozel se přes celý táhne, a tam v besídce stojí dívka — hezká, dívajíc se přes zeď na cestu. Žádná růže není jařejší dívky té, žádný květ, nesen vetrem od stromu, lehčeji se nekomíhá, než nádherný hedvábný její šat.“

Ona praví: „Nepřichází ještě?“ —

„Míníš Kaje?“ táže se Jerda.

„Jest to pouhá bájka — sen,“ odpoví kytice.

Sněženka praví:

„Mezi stromy visí na provaze dlouhá postel, toť houpačka, dvě malé děti se v ní houpají, mají bílé šaty — bělejší sněhu, dlouhé zelené stužky mají na kloboucích — vedle sedí hošík, který maje jednu ruku o provaz otočenou, druhou dělá mydlinové bubliny — všickni se houpají — bubliny poletují kol houpačky, hrajíce všemi barvami. Malý pejsek chce se též houpati, jakmile se blíží houpačka, zvedne se na zadní nožičky — skočí a padne, štěká, zlobí se, houpačka se dále houpá, bubliny praskají — toť má povídka — můj obraz!“ —

„Může býti,“ praví Jerda, „ale vypravuješ to tak smutně a nezmiňuješ se o Kajovi. Co pravíte, vy jarokvěty (hyacinty)?“

„Bylo tré hezkých sester, byly jemné a průsvitavé, jedna měla červené, druhá modré a třetí bílé šaty, vždy při měsíčku tančívaly u tichého jezera. Byli to ale lidé — žádné víly. Tam v lesíku to tak kouzelně vonělo, že ty tři sestry do něho šly — vůně rostla — a tři rakve, v každé jedna z těch sester, klouzaly z lesíka do tichého jezera, měsíc vysýlal ještě bledé své světlo, a svatojanské mušky poletovaly kol rakví, jak malé svítilny. Spějí či zemřely ty tři sestry? Vůně pravila, že zemřely — a zvon zvonil umíráčkem.“

,Ty mne zarmucuješ,“ pravila Jerda. „Ty voníš tak, že si vzpomínám na zemřelé sestry — ach, zemřel vskutku Kaj? Růže byly pod zemí a praví, že žije.“ —

„Klink klank,“ zvonily zvonky. „Nezvoníme za malého Kaje, neznáme ho, zpíváme pouze naši píseň jedinou, kterou umíme.“ Pak se Jerda obrátila k smetance, vyčnívající z lesklých, zelených listů.

„Ty jsi malé světlé slunce,“ pravila Jerda. „Mluv, víš, kdebych mohla nalézti svého druha?“

Tu pohledla smetanka hezky na Jerdu, nevěděla ale o Kajovi, než vypravovala toto:

„Bylť prvý jarný den. Slunce právě vycházející rozesýlalo paprsky své do domu, u jehož zdi rostla prvá zlatá květina — záříc ve světle slunečném. — Venku seděla stařičká babička ve velké staré židli — a vnouče její, chudé, hezké děvče, vrátivši se z návštěvy, políbilo ji.

Bylo to zlato — zlato skvoucí se, nadobyčejné zlato — to bylo to políbení. — Zlato v ústech, zlato v srdci — zlato v ranné hodině! Hle, toť povídka,“ pravila smetanka. —

„Ubohá má babička,“ vzdychala si Jerda. „Ba jistě si mne přeje — truchlí pro mne — právě tak, jak to činila pro malého Kaje.“

„Květiny mi nepomohou — ty znají pouze své písně, ale o Kajovi nevědí ničeho.“ — Pak pozdvihla sukničku, by více cesty urazila, ale pivoňka se dotkla nohy její, když právě Jerda chtěla přes ni skočiti. — Tu se sklonila Jerda k ní, a podívavši se na žlutou pivoňku pravila: „Víš snad ty něco o mém milém Kajovi?“

„Vidím sama sebe,“ pravila tato. „O jak voním. Nahoře ve vikýři stojí polooděná tanečnice, malá a hezká, stojíc brzo na té brzo na oné noze — šlape celý svět nohama, okouzlujíc ho celý. Ona leje vodu s konve na kus látky, jest to šněrovačka — to znamená čistotu. Bílé šaty visí na hřebíku — konev jest myta a na střeše sušena, tanečnice se oblékne v bílý šat, vezme pod něj zlatožlutý šátek na krk — to se dělá hezky. Nožku nataženou, hle, jak tam stojí — jako já na jedné lodyze. Vidím sama sebe.“ —

„O to se nestarám,“ odvětila jí Jerda, „to nepotřebuju věděti.“ Těmi slovy běžela na konec zahrádky. —

Dvířka byla zamknuta, Jerda tlačíc ale na zámek, otevřela je a nyní běžela opět na svobodu ven do světa. — Třikráte se ohlédla, nikdo ji nesledoval, naposledy nemohla více běžeti, posadila se na velký kámen — a ohlížejíc se, spozorovala, že nastal podzimek — kterého nebylo lze viděti v kouzelné zahradě; bylo tam vždy jaro a slunce. —

„Bože, jak jsem se opozdila,“ pravila malá Jerda, „podzimek již nastal — nesmím zde dleti.“ —

Vstala a kráčela dále.

O jak měla nožky bolavé, neb neměla žádných střevíců, listí padalo se stromů — listy byly celé sežloutlé, rosa visela na nich a ony spadaly, jen trnka měla ovoce — a toto stahovalo ústa. — No, to bylo smutno a šedo v tom světě. —

Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna

Jerda potřebovala odpočinku, a právě když se posadila, přiletěla k ní do sněhu kavka; pohlédnuvši na Jerdu, pravila: „Kra, krá; dobré jitro, dobré jitro!“

Líp to nedovedla, ač to dobře mínila s malou Jerdou, tázajic se, kam jde tak samotna. Poslednímu slovu „samotna“ rozuměla velmi dobře Jerda, a pochopila, jak mnoho obsahuje; proto vypravovala všechno kavce, tázajíc se naposledy, neví-li, kde jest Kaj. —

Tu kývnula obezřele kavka hlavou, pravíc: „Mohl by býti —; inu snad se to dozvíme.“ —

„Myslíš?“ zvolala radostně dívka, a samým líbáním byla by skoro kavka udusila. —

„Jen rozumně a opatrně!“ napomínala kavka, „já myslím, že by to mohl býti malý Kaj, ale on po boka kněžny na tebe jistě zapomněl.“

„Což bydlí u nějaké kněžny?“ tázala se dívka.

„Ano — poslyš! ale jest mi obtížno, mluviti tvým jazykem; neznáš naši kavčí řeč?“

„Nikoliv, té jsem se neučila,“ odpověděla Jerda, „ale snad ji zná má babička.“ —

„Neškodí,“ odvětila kavka, „budu tedy mluviti tvou řečí, seč budu.“ Pak vypravovala: „V království tomto, kde dlíme, bydlí jakás kněžna nad míru moudrá — čemu ale nemusíš se diviti, nebo odebírá všechny noviny ve světě — ona čte vše, a co se jí nelíbí — zapomene, tak moudrá jest. Před krátkou dobou sedí na trůně, což jest velmi příjemné, a tu počne zpívati a právě to — a proč se mám vdáti? Tu si umínila, že se vdá, ona chtěla muže, který by na všechno věděl odpovědíti, nechtěla pouze vznešeného, ale moudrého. Proto svolala celý dvůr a vyjevila jemu přání své. — Dvorné dámy byly rády, neb již dávno měly týž nápad, a že mluvím pravdu, to mi věř! Mámť krotkého milence u dvoru a ten mi o všem podá zprávu. Milenec ten byl arci též kavkou, nebo kavka milujíc kavku — zůstane přece kavkou. —

Noviny hned vyšly druhého dne, obroubené srdcemi a jmenem kněžny, stálo tam, že každý může o její ruku žádat, a který umí na všechno odpovědít, toho pojme kněžna za muže. Ba věř mi — tu se sběhlo mladíků a mužů, to byla tlačenice, ale nikomu nepřálo štěstí ani prvého ani druhého dne. — Všickni uměli dobře mluviti, byli-li na ulici, jakmile se ale octli v zámku — a uviděli stříbro, zlato, drahokamy a služebníky, tu byli tak pomateni, že před trůnem kněžny nic nemluvili, a kněžna vidouc to, nechtěla žádného. Bylo to, jakoby měli v zámku ústa zacpána — jakoby spali — trvalo to tak dlouho, až se vrátili na ulici, pak opět mluvili. Celá řada jich byla od městské brány až k zámku. Sama jsem to viděla. Arci dostali hlad a žízeň, na zámku nedostali ale ani kapky vody. Někteří moudří vzali si chléb s máslem do kapsy, ale nedělili se se sousedy, myslíce jen na sebe.“ —

„Ale Kaj. Kaj?“ tázala se Jerda, „byl ten tam také?“

„Sečkej — sečkej! Nyní přijdeme k němu; třetího dne přišel malý hošík bez koně, bez vozu, vesele do města, mělť jasné oči, dlouhé, hezké vlasy, jako ty, šat ale měl obnošený a chudý.“ —

„Toť byl Kaj!“ radovala se Jerda. „O, pak jsem ho našla,“ volala, tleskajíc ručičkama. —

„Měl malý raneček na zádech,“ pravila dále kavka.

„Nikoliv, byly to saně, s těmi odešel,“ vysvětlovala malá Jerda radostně.

„Může býti,“ pravila kavka, „nekoukala jsem se tak dobře na to. To ale vím od svého milence, že když Kaj spatřil ty všechny služebníky v stříbro a zlato oblečené, poněkud se zarazil, pak ale pravil:

‚Toť asi nudné státi vždy na schodou, raději půjdu nahoru.‘ —

Zde v sále bylo až omamující světlo, celý dvůr byl zde shromážděn a vše bylo ticho, jen boty Kajovy vrzaly, on se ale ani trochu nad tím nepozastavil.“

„Toť dozajista Kaj,“ pravila Jerda, „neb vím, že měl nové boty, když odešel, ty také vrzaly.“

„Ano vrzaly,“ doložila kavka. „Šel ale vesele ku kněžně sedící na velké perli, okolo níž všechny dámy, páni, panny a mladíci stáli. Ano sluha samého služebníka stál tak pyšně u dveří, že každý se bál, na něj se podívati.“ —

„Toť bylo hrozné!“ pravila Jerda, „a Kaj přece obdržel kněžnu.“ —

„Kdybych nebyla kavkou, vzala bych si ji sama, ač jsem zasnoubena, on mluvil tak prostě, jako já, nebo vím, byl vesel a hezký, nepřišel na ohlášky, nébrž pouze proto, by uslyšel moudrosť kněžninu.

Kněžnu uznal za dobrou — a ona jeho též.“ —

„Ba to byl Kaj,“ pravila Jerda, „bylť tak moudrý, on uměl nazpaměť zlomky počítati. O chtěla bys mne vésti do toho zámku?“

„Snadno to říci,“ odpovídala kavka, „ale jak to učiníme? Promluvím o tom se svým krotkým milencem, nebo to ti říkám — takové pořádné malé děvče, jako ty, nesmí nikdy tam.“ —

„Ba přijdu tam,“ odvětila Jerda, „až se Kaj dozví, že jsem zde, přijde pro mne.“ —

„Očekávej mne u mříží,“ pravila kavka a odletěla, vrtíc hlavou.

Teprv pozdě k večeru vrátila se kavka a pozdravivši Jerdu voláním: „Krá, krá!“ pravila: „Milenec můj tě mnohokráte pozdravuje. Zde ti posýlá kus pečiva, jakého jest v kuchyni dosti — a ty máš jistě hlad. — Do zámku by ses nemohla dostati, neb jsi bosa, a stráže a služebnictvo by tě nepostily, ale neplač, však se tam přece dostaneš. Můj milenec zná malé skryté schůdky, těmi se projde do ložnice a klíče si opatří!“ Pak šly do zahrady, do velkého stromořadí, kde zlatožluté listy opadávaly, a po vyhasnutí světel v zámku vedla kavka malou netrpělivě čekající Jerdu k dvířkám k schůdkům. Dvířka byla jen přivřena, když malá Jerda tlukoucím srdcem je pootevřela. — V srdci Jerdině střídaly se úzkosť a radosť, bolesť a touha — bylo jí jakoby se měla něčeho zlého dopustit, a přece vše činila pro malého Kaje, který zde ještě dlel. Uváděla si řádně v paměť milý jeho obličej, dlouhé vlasy — o jak se tehdá smál, když seděl u ní pod růžemi. — Jistě by se radoval, kdyby ji uviděl, kdyby uslyšel, jak dalekou cestu s obtížemi spojenou sem k vůli němu podnikla, jak by truchlil, kdyby si vzpomněl na zármutek, v kterém zanechal rodiče a příbuzné své.

Nyní se nalézaly na schůdkách, — a na jedné skříni hořela svítilna, u této stála krotká kavka, dívající se na Jerdu, uctivě se klonící. Tomu ji naučila babička.

„Má nevěsta mi tak mnoho hezkého o vás povídala, dívčinko,“ pravila krotká kavka, „váš život byl ale také tak dojemný, velmi dojemný. Chcete-li vzíti svítilnu, půjdu napřed — přijdeme přímou cestou, nesetkáme se s nikým.“ —

„Podobá se, jakoby právě nyní za námi někdo běžel,“ prohodila Jerda, a okolo ní táhli jak divoká honba — lovčí, lovkyně, psi, hoši, koně, zvěř, vše v divoké směsi. —

„Toť jsou sny,“ vysvětlovala kavka, „ty navštěvují nyní dvůr, vyzývajíce ho na lov, toť se právě hodí, můžete je líp ve spánku viděti. — Doufám ale, že mi proukážete své díky — dosáhnete-li nejvyšších hodností a ctí.“ —

„Tot se rozumí,“ smála se malá Jerda.

„O tom ani nepotřebuješ mluviti,“ pravila lesná kavka.

„Nyní přišly do prvého sálu, mělť růžočervené stěny, na nichž umělé květiny upevněny byly, sny divoce ujížděly kolem Jerdy tak, že tato je ani nerozeznávala. Jedna síň byla krásnější druhé, ba člověk byl celý omámen krásou a světlem — a teprvé vstoupil-li do ložnice. — Tam teď Jerda s kavkami vstoupila. Strop se podobal palmovým listům, vesměs udělaným ze skla a v prostřed síně visely na zlaté lodyze dvě postele, podobajíce se každá lilii. — V jedné ležela kněžna — její postel byla bílá — druhá měla růžočervenou barvu, v té měl ležeti Kaj. Jerda přiskočivši k druhé posteli, odhrnula listy a spatřila opálený krk — toť byl asi on. Hlasitě zvolala jeho jmeno — naklonila svítilnu k němu — sny míjely a on probudiv se, podíval se na Jerdu, která nyní ale neviděla Kaje, nébrž zcela cizího člověka.

Kníže měl též opálený krk a byl též tak mlád a hezký jako Kaj — ale Kaj to přec nebyl. Tu se probuzená kněžna tázala, co to znamená — načež slzící Jerda všechno vypravovala, nevyjmouc ani to, co kavky byly pro ni učinily.

„Ubohé dítě,“ pravili kníže a kněžna, a obrátivše se ke kavkám, neplísnili, nébrž pochválili je, uloživše jim pouze, by to podruhé neučinily. Mimo to jim slíbili odměny.

„Chcete býti svobodny?“ tázala se kněžna kavek, „nebo chcete zůstati v službě mé co dvorné kavky — pak byste vše dostaly, co v kuchyni zbude.“ —

Tu se rozhodly kavky pro druhé, neb chtěly spokojeně a bezstarostně živy býti; a dvorná služba se jim zalíbila. —

Kníže ale povstav, pustil Jerdu do své prázdné postele — vždyť ji nemohl více učiniti — a ona byla tak omdlena. Tato ale položivši se na knížecí to lůžko, sepnula ruce, modlíc se za knížete, kněžnu a kavky. — Pak usnula, a tu se jí objevili andělé, táhnoucí saně, v nichž seděl Kaj na ni kývaje. To ale byl jen sen — neb když se probudila Jerda, byla opět samotna. — Druhého dne byla oděna celá, od hlavy až k patě v hedvábí a aksamit, bylo jí dovoleno, by zůstala na zámku a tam dobře a vesele žila. Ona ale jen prosila o malý vozík, dobrého koníka a střevíce, pak se chtěla opět vydati na cestu za Kajem.

Kněžna jí dala střevíce, náručník; a kníže ji obdaroval zlatým vozem, na němž se nalézal znak knížecí — na kozlíku seděl kočí — na voze vzadu stáli dva sluhové a před kočárem jeli dva služebníci. Všickni byli v zlato oblečeni. Kníže s kněžnou vyzdvihli Jerdu do vozu, kavka lesná jela tři míle s nimi, krotká kavka slzíc, dívala se ze zámku za nimi, neb jí bolela hlava a dostala mnoho jídla, proto nemohla s ostatními. —

„S Bohem! s Bohem!“ volali kníže a kněžna slzící Jerdě. — Když ujeli prvé tři míle, rozloučila se kavka a odlétajíc, volala ještě: „Krá, krá.“

Pátá povídka. Malá loupežnice

Když jeli hustým, tmavým lesem, zářil kočár jak slunce, nebylo tedy divu, že loupežníci v houští skrytí přepadli vůz, volajíce: „Toť zlato!“ —

Pak popadali koně, zabili sluhy a vytáhli malou Jerdu. „Ta jest tlustá a hezká!“ zvolala stařena jedna z loupežnické té tlupy.

Měla roztrhané šaty, v pasu dlouhý nůž, vlasy rozcuchané visely jí přes vráskovitý obličej — oči šilhavé — nos byl ohnutý jako orličí zobák a aby nic nescházelo k její ohyzdě, visel jí ještě dolný pysk přes bradu. —

Toť byla hrůza pro ubohou Jerdu, a jak se ulekla, když stařena vytáhnouc velký nůž, se jí přiblížila slovy:

„No, ty mi budeš pochoutkou.“ — V okamžiku ale vykřiknouc vypustila nůž, neb ji kousla její dcera sedící jí na zádech.

„Tuto nesmíš zabiti,“ pravila dcera, „ta dívka si bude se mnou hráti, dá mi svůj náramnik a hezké své šaty, za to ale bude se mnou spáti.“ — Po těchto slovech opět kousla malá loupežnice svou matku tak, že tato plna zlosti se točila v kole, divoce skákajíc. —

„Hle, hle, jak stará tančí,“ volali loupežníci, smějíce se, „jakoby byla na posvícení.“ „Musím do vozu!“ volala malá loupežnice, a stalo se jí po vůli, neb byla rozmazlena, a každý poslouchal tvrdohlavou. —

Posadila Jerdu vedlé sebe, jely dále přes kameny a roští vždy hlouběji do tmavého lesa. Malá loupežnice byla tak velká, jako Jerda, jen že byla silnějšího těla, svalovitější a oči se jí jiskřily, až skoro vypadala truchlivě. Obejmnvši malou Jerdu, pravila: „Neboj se, nesmí ti bez mého svolení ničeho udělati — ty jsi jistě kněžna.“ — „Nikoliv,“ odvětila Jerda, vypravujíc pak vše, co se s ní udalo. — Malá loupežnice ji pozorně poslouchala vrtíc hlavou a pravila. „Oni tě neusmrtí; kdybych ti později nebyla nakloněna, pak se usmrtím sama.“ Pak utřela Jerdě oči, které nad takou upřímností opět byly počaly slzeti, a dadouc ruce do teplého náručíku, zvolala: „Hle, toť mé sídlo!“ —

Vskutku se kočár zastavil u prostřed jakéhos dvoru, náležejícího k zámku loupežnickému. Zámek sám byl pouhou zříceninou, v které mimo loupežníky též vrány a sovy sídlely. .Na dvoře běhali velcí divocí psi — a ti skákajíce k Jerdě, neštěkali, majíce to zapovězeno. Každý měl tak velkou tlamu, v které ostré zuby se ukazovaly, že Jerda si myslila — mnoho by asi nebylo potřebí, aby takový pes roztrhal silného člověka.

Ve velké na polo sesuté síni visel velký kotel nad ohněm, jehož kouř sám si východ vyhledal — v kotli byla polívka a na rošti byli celí zajíci, králíci a j. v.

„Dnes budeš sama se mnou a s mými zvířaty spáti,“ pravila loupežnice, přistupujíc ke koutu, v kterém byla sláma a hadi — tam měly spáti, a nad těmi byli na holech holubi a hrdličky; bylo jich více než sto — které vesměs se vzbudivše, počaly cukrovati, spatřivše malou loupežnici. „Ty všechny mně patří,“ pravila loupežnice, popadnouc jednu holubinku za nohy, tak že křídloma třepetala. „Polib ji,“ zvolala a hodila jí Jerdě v tvář, „hle, zde jsou divoké lesní potvory — ty hned ulítnou, nejsou-li dobře zavřeny.“ —

Těmito slovy ukázala na zamknutá malá dvířka, za nimiž bylo slyšeti zpívání a vřeštění ptáků.

„A zde jest můj miláček,“ pravila dále loupežnice, přitáhnouc mladého soba. — Každý jisté zná zvíře toto, podobající se jelenu. —

„Ten musí býti též uvázán,“ vysvětlovala ona, „hle, jak bude skákat, zalechtám-li ho tímto nožem.“ — Při těchto slovech vytáhla dýku a hladila ní soba, tak že ouzkostlivě semotamo poskakoval. Tomu se ale smála malá loupežnice a táhla Jerdu k sobě na postel.

„Což držíš nůž, když spíš?“ tázala se Jerda, ouzkostlivě se dívajíc na ostrou dýku. —

„Arci, člověk neví, co by se mohlo státi.“ Pak spolu ještě rozmlouvaly, až malá loupežnice usnula, a majíc jednu ruku kol krku Jerdy, držela v druhé dýku — Jerda ale nespala; jak by mohla také klidně spáti vedle takové loupežnice, a když loupežníci kol ohně sedící hlasitě zpívali a křičeli. —

Byla to krásná podívaná.

Tu pravili lesní holubi: „Kru, kru, viděli jsme malého Kaje, tři bílé slepice táhly saně, a on sedel ve voze u královny sněhu, jedoucí nad námi přes les — ona se na nás podívala ledovým zrakem, a všichni zemřeli kromě nás dvou.“

„Co pravíte tam nahoře?“ tázala se Jerda, „kam jela královna sněhu?“

„Bezpochyby jela do Lapska, ptej se soba, ten tam byl.“

„Tam jest věčný led a sníh, tam se mi líbilo,“ pravil sob, „tam jsem svobodně skákal a běhal, tam jest zámek královny sněhu ze samého ledu a sněhu, nejraději ale bydlí na severné točně.“ —

„O, ubohý Kaji!“ zvolala Jerda. —

„Buď ticha, sice tě probodnu,* pravila probuzená loupežnice. —

Druhého dne jí Jerda všechno vypravovala, a loupežnice kývajíc hlavou, tázala se soba, ví-li, kde je Lapsko?

„Jak bych to nevěděl,“ pravil sob radostně s jiskřícíma se očima, „lépe to nikdo neví, než já — tam jsem se narodil a byl jsem vychován na sněhových těch planinách.“ —

„Poslyš — nyní všickni naši mužové odešli, a jsme zde samy s matkou mojí, ta ale, jak vidíš, pilně pije a brzo usne, pak udělám něco pro tebe.“ Nato skočivši s postele, obejmula matku a tlačila, až tato skoro omdlévala; tak přála dobrého jitra. —

Když stará loupežnice usnula, pravila mladá k sobovi: „Já bych tě ještě ráda zalechtala, neb se těším tvému ouzkostlivému skákání, ale já ti to odpustím. Nyní poběhneš, seč jsi, s Jerdou k zámku královny sněhu — sprostím tě vazeb a můžes zůstati na svobodě.“

Sob radostně poskočil, a když mu byla pouta sejmuta, posadila se Jerda na něj, dostavši ještě od malé loupežnice polštář k sedění.

Malá loupežnice si nechala náručík, dala ale za to Jerdě kožené teplé rukavice, boty a čepec, čemu byla Jerda velice ráda, tak že poznovu slzela.

„Prosím tě, přestaň již plakati,“ pravila malá loupežnice, „nyní musíš naopak býti bodně veselou, zde máš chleba, dvě uzenky, nyní snad nezemřeš hlady.“ Pak otevřela vrata, a sob uháněl s Jerdou, tak že ho nemohli dohoniti psi, jež byla malá loupežnice pustila, by pohnali soba k rychlejšímu běhu. Dlouho tak ujížděli, vlci je přepadávali, ale sob jim vždy ujel, až pojednou uviděli červené nebe.

„Toť jest severná záře, jsme doma,“ zvolal radostně sob, a Jerda jedla s ním uzenky a chléb.

Byli v Lapsku.

Šestá povídka. Na severu

Zastavili u malého chatrného domku, jehož střecha dosahovala skoro až na zemi, tak že každý, který se chtěl do jeho vnitřku dostati, musel tam po břiše lézti. Tam seděla stará žena, vařící ryby u lampy z rybího tuku, té vypravoval sob svůj životopis, pak Jerda, neb tato byla zimou tak zkřehlá, že nemohla ani mluviti.

„Ubozí, toť vám ještě daleko běžeti, neb odtud leží zámek královny sněhu ještě přes sto mil, avšak poznáte hned krajinu, v které bydlí, neb každého večera svítí tam bengálský oheň. Napíšu několik řádků, které můžete mé staré známé ve Finsku odevzdati, ty vám budou raziti cestu dál.“

A když se občerstvila Jerda a sob, dala jim žena Lapská ještě potravy na cestu, a sob vesel a posílen uháněl dále. Brzo dorazili do Finska a přišli k přítelkyni Lapce. Vstoupili do nízké světničky, zde bylo ohromné horko! Finka šla sama skoro polosvlečena, byla špinavá a škaredá, a jakmile přečetla psaní Lapky, vítala radostně Jerdu a soba, svléknouc Jerdě teplé rukavice, boty a čepec, aby jí nebylo tak horko. Pak položivši sobovi sníh a led na tělo, což ho příjemně chladilo, pravila, by sob vypravoval nejdříve život Jerdin a pak svůj. Sob tak učinil a skončil slovy: „Ty jsi velmi moudrá, umíš všechny čtyry větry vázati v jeden uzel, rozváže-li loďař jeden — věje ten vítr, rozváže-li druhý, věje onen, brzo pouštíš dobrý teplý, brzo nebezpečný studený vítr. Nechtěla bys proto malé Jerdě dáti nápoje, který by jí dal sílu dvanácti mužů, aby tím byla královnou sněhu?“

„Ba, máš pravdu,“ přisvědčovala Finka, „síla dvanácti mužů by pomohla.“

Pak vzala v koutě ležící kůži, četla stojící na ní písmena — dlouho trvalo čtení, až se skoro potila, a sob byl pořád netrpělivějším. Prosil tedy Jerdu, aby pomohla, a sob se tak rozpálil, že Finka mu opět dávala sníh a led na tělo, Jerdě a jemu pravíc: „Malý Kaj jest posavad v zámku královny sněhu, všechno se mu tam líbí, vším jest spokojen, a domnívá se býti na nejhezčím místé na světě, ale tím vším vinen jen onen odštěpek ďábelského zrcadla, jež mu vězí v oku a v srdci, toho nám jest odstraniti, sice podrží královna sněhu nad ním svou moc.“

„Což nemůžeš malé Jerdě dáti věčší sílu?“ tázal se sob.

„Věčší síly jí dáti nomohu, než již má, což sama se nedostala tak daleko, bosa chodila tak dlouho, že by to nikdo nevydržel, ale nejvěčší sílu má v srdci, totiž ona má nejvěčší poklad — nevinnosť! Nemůže-li sama ku královně sněhu, a nevytáhne-li sama tříšku z oka Kajova — já jí nemohu pomoci. Dvě míle odtud počíná zámek královny sněhu, tam můžeš malou Jerdu donésti a posaď ji ku keři, na němž rostou červené jahody ve sněhu — pospěš a nemeškej.“

Tu vyskočila malá Jerda na soba, a tento uháněl k zahradě královny sněhu.

„Zapomněla jsem své teplé střevíce, rukavice a čepec,“ sténala mrznoucí Jerda, ale sob se nezastavil, nébrž ujížděl tím rychleji. Konečně dorazili ku keři, na němž jahody ve sněhu rostly, zde posadil sob Jerdu, a políbiv ji na uslzené oči, uháněl domů. Zde seděla nyní ubohá Jerda opuštěná a zkřehlá. —

Běžela ku předu, seč byla; tu se náhle objevily sněženky, nepadajíce ale s nebe, nébrž vystupujíce ze země. A čím dále běžela, tím se zvěčšovaly a množily.

Jerda si vzpomínala na časy, když doma pozorovala sněženky, ale nyní byly živé, pouze předchůdcové královny sněhu, vypadajíce buď jako ptáci, zvířata čtvernohá a t. d. Tu se modlila malá Jerda „otče náš“ v zimě tak tuhé, že viděla vlastní dech, a dech ten se vždy hustil, zvěčšoval a z něho vystupovali andělé, odění krunýři, štíty, přilbicemi a zbraněmi, kteří umí bodati a ničili sněženky, tak že tyto brzo zmizely. —

Pak ji andělé líbali, a Jerda na novo posilněna pospíchala k zámku. —

Nyní uvidíme opět Kaje, který nemyslel už na malou Jerdu, tím méně se domníval, že dlí věrná jeho družka před zámkem. —

Sedmá povídka. Zámek královny sněhu a jak se vše v něm událo

Zámek královny sněhu byl náramné velký, jsa vystaven z ledu a sněhu a maje více než sto síní, a nejvěčší z nich byla osvětlena září červenou. Všechny byly skvělé, velké, studené a — prázdné. — Nikdy zde nepanovala veselosť, ani bílí medvědi zde netančili, nikdy se nehrálo na slepou bábu a na schovávanou, všechny síně byly prázdny — bylo to smutné. — Severná světélka prokmitávala tak slabě, že se mohla spočítati. Brzo visela nahoře, brzo dole. —

V prostřed nejvěčší a nejhezčí síně ledové bylo zamrzlé jezero, teď ale puknulo a kusy ledu tvořily trůn — třpytící se nade všechno zlato a stříbro, a na tomto trůnu seděla královna sněhu.

Malý Kaj byl celý modrý od zimy, ano skoro černý, on to ale necítil, nebo líbání královny sněhu ho ohřálo — a srdce jeho bylo kus ledu. Hrál si s rozličnými kusy ledu, snášeje je a dělaje z nich hezkou figurku. Brzo složil takovými ledovými kusy celá slova, nikdy ale nesvedl slovo: „Věčnosť,“ a královna sněhu mu pravila, až to slovo složí, že ho pustí, a že mu dá nové saně a nový teplý oblek, aby se vrátil domu.

On to slovo ale přec nedovedl. —

Pak odjela královna, řkouc: „Pojedu trochu k černým svým hrncům, chci je trochu obíliti, to slouží dobře vínu a citronům.“ Těmi hrnci mínila sopky Vesuv a Etnu.

Tu když Kaj opět přemýšlel o slovu: „Věčnosť,“ vstoupila Jerda do zámku. Ledové větry jí vanuly vstříc, ona ale se modlila „otčenáš“ a větry se utišily, jakoby chtěly spáti. A když vstoupila do velké síně, padla Kajovi okolo krku, volajíc: „Kaji, milý Kaji, nyní tě opět mám, více tě nepustím.“

Kaj ale neodpovídal, sedělť zde tuhý a zmrzlý; tu Jerda plakala a slze padaly na jeho prsa, vnikly až do jeho srdce, ledový kus se roztál, odštěpek ďábelského zrcadla vypadl, a Kaj se podíval na družku svou. Když tato ale zapěla píseň, již často spolu zpívali, tu počal Kaj slzeti a zvolal: „Jerdo — milá Jerdo, kdes byla tak dlouho, a kde jsem dlel já po tak dlouhý čas?“ A ohlížeje se, pravil: „O jak jest zde zima — a prázdno!“ přitom se posadil blíže k Jerdě, tiskna ji k sobě, a z toho se ledové kusy tak zaradovaly, že počaly tančiti, a když byly umdleny, položily se na zemi, tvoříce slovo: „Věčnosť!“

Jerda políbila Kajovy tváře, a tyto se opět červenaly a ruce a vše opět oživovalo, a veselosť se vrátila v tělo jeho.

Tu oba objímajíce se, vyšli ze zámku, povídali si, co byli zkusili, mluvili o babici, o růžích na stěně, a když přišli ku keři, na němž červené jahody v sněhu rostly, stál zde sob a radoval se nad Kajem. —

Finka dala jemu potravy, tou se posilnili Kaj a Jerda, a šli se sobem dále. Nejprve k Čuchonce, Fince, pak Lapce, která jim dala nové šatstvo a saně. Loučili se, a Kaj s Jerdou pospíchali vesele dále.

Když přišli na hranici země, tu opět bylo veseleji, neb ptáčkové zpívali veselé písně, stromy se zelenaly, a z jednoho lesa vyjela hezká dívka — pozdravujíc je — byla to malá loupežnice. Napomenuvši Kaje, aby příště neutekl, a pochválivši Jerdu, pravila jí, že kníže s kněžnou odjeli do jiné země, kavka lesná se stala vdovou a malá loupežnice sama odjíždí, neb se jí domov znechutil. —

Pak ji ještě zlíbala a slíbila, že ji navštíví a odjela. Brzo dorazili Kaj a Jerda domů, všichni byli radostí překonáni, spatřivše obě děti, růže kvetly na stěně, hodinky pořáde bily „tyk tak“, a babička se modlila z bible v ruce.

Nyní byli doma, vyrostlí — co jinoch a panna — tu nebylo více zima, nastalo léto — oživující, teplé léto. —