J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh třetí. O květnici ženy čarodějné

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Sněhová královna
Příběh třetí. O květnici ženy čarodějné
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 132–140.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Třetí povídka. Zahrada z květin u ženy čarodějky – Koberův překlad

Jak pak asi vedlo se Gerdě od té chvíle, co Kaj k ní nepřicházel a kam on se poděl?

O tom nikdo zprávy dáti nevěděl; toliko druzí chlapci vypravovali, že viděli jak Kaj saňky své přivazoval k saním velikým a krásným, a že s nimi vyjel z města za bránu. Nikdo nevěděl, kde by byl a mnozí ho oplakávali. Děvčátko hořce a dlouho proň plakávalo. — Po čase pravili sousedé, že chlapec někde zahynul, a že se nejspíše utopil v řece, u města tekoucí. Zima byla dlouhá, velmi dlouhá a dny i noci velmi smutné! Po zimě bylo opět jaro, a slunce jasně a teplounce svítilo.

„Kaj je zajisté mrtev a zahrabán!“ pravila Gerda, ale sluneční paprskové daly ji za odpověď: „Nemyslíme, že by byl mrtev.“

„Kaj je mrtev a zahrabán!“ pravila k vlašťovičkám, ale tyto ji na to řekly: „To my nevěříme,“ a děvče tomu potom také nevěřilo a jednou z rána pravilo: „Dnes obuji své nové červené střevíčky, jichž Kaj posaváde neviděl.“

Gerda vstala velmi časně, dala hubičku babičce, která posud spala, obula červené střevíčky a šla sama k řece.

„Je tomu tak, vodičko, že jsi mě vzala chlapečka, s nímž jsem si hrávala? Dám ti svoje červené střevíčky, jestli že mi ho vrátíš.“

A vlny usmívaly se na ni přívětivě a přívětivěji; ona zula červené střevíčky, jež ji nade všecko milé byly, a hodila je do vody. Střevíčky padly do vody zrovna u břehu a vlny je opět vynesly na břeh k nohoum zarmoucené holčičky. I zdálo se, jakoby ji proudivá voda nechtěla vzíti, co ji nejmilejšího bylo; neboť tehdáž již neměla svého milého mládenečka Kaje. Domnívajíc se, že střevíčky dosti daleko do vody nehodila, vstoupila do loďky v rákose ležící a pošedši až na konec její, hodila střevíčky po druhé do řeky. Loďka nebyvši k břehu pevně uvázána, dala se do hýbání a utrhši se dostala se do proudu. Jak to děvče pozorovalo, chtělo z loďky opět na břeh vyskočiti, ale než na pokraj loďky přišlo, byla loďka již na tři lokte od břehu, a uháněla proudem silným rychle dále a dále. —

Gerda byla u velikých ouzkostech a dala se do pláče, ale nikdo ji neslyšel, kromě několika toulavých vrabečkův, kteří ji na břeh přinésti nemohly, a za ní letíce cvrlikali: „My jsme tu! My jsme tu!“ jakoby ji štěbetáním potěšiti chtěli. Loďka proudem hnaná jela dále a dále, ubohé děvče jen v punčoškách sedělo tiše v loďce, za níž červené střevíčky plavaly a již doplavati nemohly, protože proud loďku rychleji unášel.

Břeh v pravo i v levo byl velmi krásný; usmívalo se z něho krásné kvítí, zelenalo se na něm stromoví, a po stráních a pahorcích pásly se kozy, ovce a krávy; ale človíčka tam viděti nebylo.

„Snad že po vodě dostanu se tam, kde ubohý Kaj nyní přebývá,“ těšilo se děvče, upokojilo se a stojíc v loďce dívalo se dlouho a dlouho na zelené břehy. — — Po několika hodinách přijela Gerda k veliké zahradě, v níž krásné třešně se červenaly. Byl tam domek s modrými a červenými okny, měl střechu slaměnou a před nim stáli dva dřevění vojáci, kteří okolo plovoucím vojenskou čest vzdávali.

Gerda volala a křičela na vojáky, majíc za to, že jsou vojáci živí, ale tito dřevění panáci, jakož se vyrozumívá, nedávali ji odpovědi; připloula skoro až k nim, protože proudy hnaly loďku na břeh. Tu volala ještě hlasitěji a z domku vyšla stařenka velmi letitá, podpírajíc se o berlu; na hlavě měla široký sametový klobouk rozmanitým krásným kvítím pomalovaný.

„Ubohé dítě!“ zvolala stařenka, „kterak jsi se dostala na velikou proudivou řeku a tak daleko do světa?“ A na to všedši do vody, přitáhla loďku berlou ohnutou blíže k sobě, přitáhla ji až k břehu, a vyndala z ní ubohé děvče.

Gerda měla velikou radost, že je opět na břehu, ale měla i nemalou ouzkost a strach z neznámé stařeny.

„Jen pojď ke mně,“ pravila stařena, „a pověz mi, kdo jsi?“ Gerda vypravovala ji všecko, co se ji přihodilo, a stařena nad tím vrtěla hlavou, řkouc: „Hm, hm!“ Když pak děvče se tázalo, viděla-li chlapce Kaje, odpověděla stařena, že chlapec kolem ní nejel, ale že se vrátí, jen aby se nermoutila, aby si na třešních pochutnala, a na květiny v zahradě se podívala, kteréž mnohem pěknější byly než všechno kvítí v knihách malované, a stařenka doložila, že každá květinka nějakou pohádku ví. Na to vzala děvče za ruku, odebrala se s ním do domku a dveře za sebou zavřela.

Domek měl okna vysoko; v oknech bylo sklo červené, modré, žluté, a světlo denní v malé světnici rozmanitě a podivně se měnilo; na stole byly nejsladší třešně a děvče z nich jísti mohlo pokud jemu chutnaly a pokud mohlo. Mezi tím, co děvče jedlo, česala ji stařena vlasy zlatým hřebenem, a kadeře holčiny kolem hezoučkých tvářiček buclatých a plných zářily jako růžičky.

„Tak hezké děvčátko přála jsem si již dávno míti,“ řekla stařena. „Uvidíš, jak dobře spolu se srovnávati budeme.“ A Gerda čím déle ji stařena vlasy česala, tím více a více zapomínala na chlapce Kaje, s nimž vychována byla, neboť stařena uměla čarovati, ale nebyla čarodějka zlá. Čarovala jen někdy toliko pro své potěšení a byla by velmi ráda děvče podržela. I šla tedy do zahrady, dotýkala se berličkou všech keřů růžových, a růže jakkoliv nejkrásněji kvetly, tu chvíli do země zapadly, že nebylo ani znáti místa, kde stromečky růžové stávaly. Obávala se totiž stařenka, že by děvče, jakmile by vidělo růžičky, vzpomělo si na chlapce Kaje a že by od ní odešlo.

Potom šla s děvčetem do zahrady. V zahradě bylo krásně a milo! Květiny zářily v nejkrásnějším květu po celý rok; nebylo krásnějších a pestřejších květinek v žádné knize obrázkové. Děvče radostí skákalo a hrálo si v zahradě, až slunce za vysokým stromovím se schovalo a zapadlo. Stařenka vystlala Gerdě lože červenými hedbávnými povlaky a peřinkami, jež modrými fialkami nasypány byly, a v tom lůžku spalo děvče tak sladce, a mělo tak líbezné sny, jaké královna jen na den svatební mívá.

Druhý den směla Gerda opět si hráti na výsluní s kvítím a tak si hrávala po několik dnův; znala každou květinku v zahradě, a ačkoliv jich tam bylo množství veliké, zdálo se jí, jakoby tam jedné nebylo, ale nevěděla, která květinka by to byla. —

Jednono dne sedíc tiše, hleděla na stařenčin klobouk s malovanými květinami, z nichž nejkrásnější byla rozkvetlá růžička. Stařenka zapoměla sundati ji s klobouku tehdáž, když ostatní růže do země začarovala. Tak se děje, když kdo na všecko nevzpomene! „Aj což!“ zvolala Gerda, „což tu není růží!“ vyskočila z postélky, hledala, hledala, ale růží nenalezla. I posadila se, aby si poplakala, a slzy její kanuly na místečko, kdež někdy stromek do země se propadl. Jakmile země horoucími slzami ovlažena byla, vyrostl z ní keř růžový a skvěl se krásou takovou, s kterouž se do země byl propadl. Gerda objímajíc růžičky, líbala je a vzpomínala na krásné růže na střeše domácí a na hezoučkého chlapečka, jejž nesmírně ráda měla.

.Ach, jak dlouho jsem zde pomeškala?“ pravila. „Chtěla jsem hledati a nalézti Kaje! Nevíte-li pak kde jest?“ tázala se růží. „Domníváte-li se, že by byl mrtev?“

„Mrtev není,“ ozvaly se růže. „Přicházíme právě z hluboké země, kdež mrtví odpočívají, ale Kaje mezi nimi není.“

„Jsemť vám velmi povděčná,“ pravila Gerda a běhajíc po ostatních květinkách, dívala se jim do kalíšku a tázala se jich: „Víte-li, milé květinky, kde je Kaj? Kde zůstal?“ Avšak květinky, stojíce v slunci, mlčely, neboť se jim zdálo jen o tom, co se s nimi dělo, a děvče poslouchalo tiché jejich vypravování, ale nedovědělo se ničeho o Kajovi, chlapečku.

A co vypravovala pivoňka?

„Bubínek se ozývá: bum, bum! Poslouchej hořekování žen a volání kněží! — V dlouhém, červeném rouše stojí na hranici žena indická, plameny šlehají kolem ní a kolem mrtvého těla jejího manžela. Žena vzpomíná na muže živého v zástupu hořekujícím, na muže, jehož žhoucí zrak hlouběji vniká ji do srdce, než plameny, jenžto co nevidět tělo její promění v prach a popel. Může-li srdce plamenné uhořeti v plamenech hořící hranice, na níž stojí?“ —

„Tomu pranic nerozumím,“ řekla na to Gerda.

„Pohádka o mně je u konce,“ pravila pivoňka.

— Co vypravuje svlačina?

„Nad ouzkou pěšinkou na strmé skále sedí jako hnízdo orličí starodávný hrad rytířský; po jeho zdích táhne se břečťan, a dole u pěšiny zelená se okolo vrby svlačina. Na zdi hradské v altáně stojí sličná děva hledíc přes zábradlí dolů na strmou pěšinu, a dole u vrby hledí do polí švarná dívčina ze vsi. Obě kvetou jako jarní růže, ale žádná růže nekvete krásněji, žádný jablonní květ unášený větérkem s větví zelených nepoletuje lehčeji. — Proč nepřichází?“ — —

„Myslíš, že Kaj?“ tázala se Gerda.

„Vypravuji jen svůj sen,“ odpověděla svlačina.

— A co povídá lepá sněženka?

„Mezi dvěma stromy visí na dvou provazech dlouhá deska. Na desce sedíce houpají se dvě outlá děvčátka v šatečkách bílých jako padlý sníh a v kloboučku, z něhož dlouhé zelené fábory vlají. Jejich bratříček, o dvě leta starší než obě děvčátka, vyskočil na houpačku a chytil se ramenem provazu, protože v jedné ruce drží šálek mydlinek a v druhé dutý proutek, z něhož vypouští bubliny. Houpačka lítá a bubliny barev měnivých lítají povětřím kolem nich; poslední bublina vychází z proutku dutého a houpačka lítá. Psíček lehoučký jako bublina stoje na nohách zadních vystupuje a rád by se dostal na houpačku; již je na ni, lítá s dětmi, tu spadl s houpačky, štěká a hněvá se na děti. Děti ho škádlejí a bublinky praskají! — — Jako míhavá houpačka, jako měnivá bublina je pohádka moje!“

„Možná, že je hezká pohádka, ale vypravuješ ji tak truchlivě a o Kaji chlapečkovi v ní ani zmínky není!“

— A co vědí hyacinty?

„Bylo jednou tré krásných sester tělíčka velmi outlého a průsvitného. Jedna měla šaty červené, druhá modré a třetí celé bílé. — Držíce se za ruce, tančily při měsíčku na břehu jasného jezera. Nebyly víly, ale dcerky lidské. Kolem nich lítala vůně líbezná a sestry se ztratily v lese. — Tu byla vůně ještě silnější. Tři rakve, v nichž tyto tři sestry ležely, vycházely z tmavého lesa, a daly se na jezero; světlušky, třpytivé mušky, letěly podle nich jako planoucí pochodničky. — Či dřímají ty krásné tanečnice, či jsou mrtvé? — Dech tichého večera praví, že jsou mrtvé a klekání mrtvým vyzvání.“

„Rozermoutíš mne celou,“ pravila Gerda. „Tak silně dýcháš, že mrtvé sestry z mysli mé neodcházejí. Ach, je-li pak chlapeček Kaj vskutku mrtev? Růže byly dole v hluboké zemi a praví, že tam Kaje není!“

A tu zvonili zvonky hyacintův:

„Bim, bam, klink, klank! Nevyzváníme malému Kajovi, toho mládenečka ani neznáme. Zpíváme jen svoji píseň, jedinou píseň, kterou známe.“

Na to šla Gerda k žlutému kvítku, ku smetánce, kteráž z dvou listéčků jasně hleděla a promluvila k ní důvěrně: „Ty malé jasné slunečko, pověz mi, kde bych našla chlapečka Kaje, s nímž jsem si hrávala? Víš li pak o něm?“

A smetánka vyjasnila zlatá očka a přívětivě hleděla na holčičku. Co as smetánka vypravovala? I ona nevěděla ničeho o Kajovi!

„Slunéčko boží svítilo v první den jarní teplounce a krásně na domovní dvoreček; paprskové jeho letěly po bílé zdi domku sousedního, po blízku usmívaly se první žluté květinky a zlatě zkvítaly na teplém výsluní. Babička seděla na židli a hřála se na slunéčku; vnučka její, chudobná švarná dívčina, jež v městě sloužila, byla u ní na několik hodin návštěvou a babičku celou zulíbala. — Jedno políbení bylo jako čisté stříbro, druhé jako ryzí zlato a v každém políbení hořelo její srdce zlatým plamenem lásky a požehnání. — Ta je moje pohádka!“ pravila smetánka.

„Ach moje ubohá, zlatá babička!“ povzdychla Gerda. „Zajisté že po mne touží; je zarmoucena pro mne a pro Kaje. Ale já se k ní brzy vrátím a přivedu Kaje domů. Což je naplat, že se táži kvítí, květinky znají jen své vlastní písně a o Kaji nic nevědí.“ Potom si vykasala šaty, aby čerstvěji běžela; než lilije zlatohlavá popadla ji za nožku, když přes ní skočiti chtěla. I zastavila se a hledíc na vysokou štíhlou květinu, tázala se jí: „Snad že ty mi žádoucí zprávu dáš?“ a ucho k ní naklonila.

A co vypravovala lilije zlatohlavá?

Pravila k ní: „Vidím sebe sama! sebe sama! Jak krásná je vůně má! Na střeše byla malá tanečnice v rouše polovičném; otáčejíc se na jedné noze a hned zase na obou a o celý svět nedbala. Byla jako kouzelnice. Z konvice na čaj lila vodu na živůtek, řkouc: Čistota je krásná cnost. Bílé šaty, jež v té konvici vyprala, visely na stěně. I oblékla se do nich a vzala kolem krku šátek žlutý jako šafrán. „Mně se zdá,“ pravila k sobě, „že moje šaty jsou teď mnohem bělejší. Vzhůru nožko! Ejhle jak na jedné noze rovně stojím! Vidím sebe sama! Sebe sama!“ Takovou pohádku vypravovala zlatohlavá lilije.

„Toho si ani nevšímám,“ odpověděla Gerda. „O tom mi nepovídej!“ a utíkala k dvířkám zahradním.

Že dvířka zavřena byla, hýbala Gerda tak dlouho skobou zrezovatělou, až vypadla a dvířka se otevřela. I vyběhla ze zahrady, běžela bosýma nohama co mohla a běžela — do širého světa. Třikráte se ohledla, ale nikdo za ní nešel; posléze unavená během silným posadila se na kámen, a ohlížejíc se kolem, pozorovala, že leto již minulo a že nastal chladnější podzimek. O podzimku neměla ani zdání, pokud v krásné zahradě sedávala, a slunce teple svítívalo a kvítí neustále zkvítalo.

„Svrchovaný Bože! Jak jsem se opozdila!“ zvolala. „Již je podzimek! Nesmím zde déle meškati.“ A vstala, aby se brala dále. Než mladé její nožky byly umdlené a velice ji bolely, a kolem ni rozkládaly se zima a mrazy a nad ní bouřlivá mračna. Vrby byly již sežloutly, vlhké mlhy táhly se okolím a se stromů padalo zvadlé lupení. Jenom trnoví mělo ještě trnečky černé, borůvky a brusnice byly již scvrkly a pole a háje sešedivěly a sčernaly. Pod širým nebem nebylo již veselo, a Gerda spěchala dále.