Králevic Marko/Sestra Leky kapitána

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Králevic Marko
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

Nikdy jeětě, svět co stojí světem,
takového divu nebývalo,
ani kdy se o něm slýchávalo,
jakož praví ve Prízreně býti
u jakéhos Leky kapitána,
praví divem dívčinu Rosandu.
Tak jest, bodejž neměla zármutku!
Co je země na vše čtyry strany,
okres země turecké i kaurské,
v celém světě nemá sobě rovné,
ni Turkyně bílé, ni Valašky,
ani žádné té štíhlé Latinky;
kdotě viděl na chlumu kdy Vílu:
ani Víla jí se nevyrovná.
Dívka ta prý vyrostlatě v kleci,
i dorostla do patnácti roků,
neviděla slunce ani lůny,
a nyní se div po světě hlásá.
I jde dále pověst ústa od úst,
až i dojde do Prílipu hradu
k uším reka králeviče Marka.
I bylo to Marku velmi mílo,
chválíť mu ji, též jeho nehaní,
Marko myslí, by mu byla chotí;
Leka pak je přítel velmi milý,
i měl by s kým potom píti víno
a po pansku s kým si porozprávět.
Marko k sobě povolává sestru:
„Jdi mi, sestro, jdi honem do srubu,
a otevři na srubu truhlici,
i vyndej mi z ní můj panský oděv,
který jsem si, seatro, byl opatřil,
až se budu ženit, bych se oblek;
hodlám, sestro, ještě dnes odjeti
do Prízrena pode Šerým chlumem,
i chci Leku žádati za dívku,
až vyžádám i dovedu domů,
pak i také tebe, sestro, vyvdám.“
Sestra běží do srubu nahoru,
otvírá mu na srubu truhlici
a vykládá jemu panský oděv.
Ustrojí se tu králevič Marko,
zapne sukno, zapne si aksamit,
vezme čapku i stříbrný chochol,
°a a na nohy záponky a spodky,
každý knoílík dukátové zlato;
opáše se šavlí damascenkou,
zlaté třapce po zemi se vláčí,
a zlatem je šavle okovaná,
ocel její ostrý a výborný.
I vyvedli sluhové mu koně,
osedlali sedlem pozlaceným,
pokryli jej suknem po kopyta,
povrch toho v půli rysovina.
Udidlo pak dali ocelové.
Před odchodem dostal Marko žízeň,
sluzi křičí, sklepník běží pádem,
i přinesli víno mezi sebou,
do dvou konví červeného vína:
jeden dali bojovnému koni,
zapálil se koník až po uši,
druhý vypil Marko před odchodem,
zapálil se Marko až po oči;
a pak sednuv jízdný na jízdného
bral se před se tím prílipským polem.
Projev pole i projev ty chlumy,
přijde Marko blízko ku Kosovu;
nechce Marko k rovným Mitrovicům,
nýbrž uhnuv na prvním rozcestí,
jede vpravo k pobratřenci svému,
k pobratřenci vojvodu Miloši.
A když byl tu v poli pode hradem,
uhlídal jej vojevoda Miloš,
uhlídal jej shůry s bílé věže,
i zavolá na své mnohé sluhy:
„Hej sluhové, otevřete bránu,
vyjděte ven do pole širého,
dejte se tam širokou silnicí,
čapky, děti, pod paže si dejte,
pokloňte se až do černé země;
jede ke mně pobratřenec Marko;
chraňte se však obrubu mu líbat,
chraňte se mu přejímati šavli,
aniž k Marku blizko přistupujte;
může býti, že se Marko zlobí,
může býti, že je podnapilý;
a pak by vás mohl koněm zajet
a z vás, děti, nadělat mrzáků;
však až Marko přijede do brány
a spolu se v líce políbíme,
potom teprv Marku vemte koně
a já chci jej uvésti do srubu.“
Sluhové hned otevřeli bránu
a na poli vyšli Marku v cestu;
ale Marko nevšímá si sluhů,
nébrž koně mimo pred se žene
a do brány přímo s koněm jede
a ve bráně přímo s koně svého skáče;
a tu vyjde vojevoda Miloš,
vítá Marka, svého pobratřence,
vztáhnou ruce, líbají se v líce.
I zve tu jej Miloš do čardaku,
Marko stojí, i nechce do srubu:
„Nechci k tobě, brachu, do čardaku,
nemám, brachu, kdy ted v hosty jezdit;
však víš-li to, aneb ještě nevíš,
ve Prízreně v onom bílém hradě
náčelníka Leky kapitána
i u Leky prý je div divoucí,
div divoucí, panna to Rosanda;
co je zemí na vše čtyry strany
okres země turecké i kaurské,
že jí v celém světě není rovné,
ni Turkyně bílé, ni Valašky,
ani žádné té štíhlé Latinky;
kdotě viděl na chlumu kdy Vílu,
víla se jí, bratře, nevyrovná;
i chválí ji, my též nejsme špatni,
a nyní jsme oba pobratřenci,
dosaváde oba neženatí;
horší se nám, bratře, posmívali
i horší se než my oženili,
oženili, pak i děti měli:
my zůstali, bratře, na posmíšky;
třetíhoť i máme pobratřence,
křídlatého to z Pazaru Relu
nade Raškou, nad tou vodou chladnou,
i jsme sobě vždycky věrní bratří;
nuž ustroj se, jak nejlépe můžeš,
a vem také něco zlata s sebou
vezmi s sebou dívce zlatý prsten,
též řekneme křídlatému Rele;
až dojdeme šťastně do Prízrena,
ať nás vidí Leka i ta panna,
ať pak vezme, koho bude chtíti:
jeden ať je hned potom ženichem,
ti dva druzí ať jsou děveřové,
a s Lekem ať přátelé jsme krevní.
Slyší Miloš, a bylo mu mílo,
a zanechav Marka tu na dvoře,
odebral se Miloš do čardaku
i obláčí divně pěkný oděv:
sobolovku s rohatým chocholem,
na se kabát, šnůr na něm tři řady,
pak azdiju přes to kolovatou,
jakouž nyní ani král již nemá,
vyšlo na ni třicet sáčků zlata
a to podspod jenom na podšívku,
co po vrchu darmo počítati,
tutě mnoho naloženo zlata;
a sluhové vyvedli mu vrance.
Než se oblek vojevoda Miloš,
Marko zatím narazil si vína,
vypil jest ho plnou jednu konev,
druhou konví napojil si koně.
Kýž bysi byl mohl uhlídati
na své oči vojvodu Miloše!
Mnoho chuti ženichovi Marku
podlé toho vojvody Miloše!
Na výšku, aj! Vyššího mu není,
a v ramenách širšího mu není,
a což teprv hrdinovy líce!
A ty jeho dlouhé černé kníry!
Štíhlé kníry na ramena visí;
šťastná dívka, která si ho vezme!
A pojavše dobré svoje koně,
odjeli jsou k rovným Dmitrovicům,
i dali se k Jeninu Pazaru
podlé Rašky pod Relovým dvorem.
Rela viděl, i jde v cestu bratřím,
vztáhnou ruce, líbají se v líce,
pak do brány běží koně klusem,
hbitě koní sluhové se chopí;
i zve je tu Rela do čardaku,
nechce Marko, ale k Reli vece:
„Nechceme my, brachu, do čardaku,
ani nechcem do tvé štíhlé věže.“
Řekl mu vše, kam jsou zaměřili:
„Pospěš Relo, pospěš pobratřenče!
My tu na tě maličko počkáme,
jdi, ustroj se, co můžeš nejlépe,
sluhové ať osedlají koně.“
A Rela jej sotva byl vyslechnul.
Kéž bysi byl na své oči viděl,
když se oblek ten křídlatý vítěz!
Aj jaký to ženich ku podivu,
ku podivu, ten Rela křídlatý!
Žádné žerty, křidlatý to vítěz!
Žádné žerty, křídla i okřídlí!
A bídnýtě proti němu Marko!
I bídnýtě Miloš vojevoda!
Na koni jel na vílovém.
Pustivše se tím širokým polem
podlé Rašky, podlé vody chladné,
pak se dali brodem přes tu vodu,
a přejevše vodu Jošanici,
brodů sedm a sedmdesáte,
přijeli jsou ke vsi Kolašínu;
spustivěe se k rodné Metochiji
vzali cestu k vesnici Senovci,
k Senovci a potom k Orachovci,
a přijevše k Metochii rovné,
dosáhli jsou pole prízrenského
pode Šarou, pod vysokým chlumem.
Daleko jsou byli ještě v poli
a již Leka kapitán je viděl,
křišťálový béře dalekohled,
aby spatřil, kdo to jest i odkud.
Ejhle vidíť tu kapitán Leka
statné koně i statné jonáky;
jakmile vzal k oku dalekohled,
poznal Leka srbské tři vojvody,
poznal Leka, i bylo mu divné,
a poněkud uleknuv se Leka,
křikne Leka ze hrdla bílého,
křikne Leka i volá své sluhy:
„Hej sluhové! Otevřete bránu,
hej sluhové! Pospěšte do pole,
jedou ke mně srbští tři vojvodé,
a já nevím, co to za příčinu,
i nic nevím, pokoj-li je v zemi:
Sluhové hned otevřeli bránu
a zdaleka v pole vyšli v cestu,
i klaní se až do černé země.
Vojvodé si nevšímají sluhů,
ale koně do brány pohání;
a tu rychle přiběhli sluhové
i vítězné jim pojali koně.
A vychází ven kapitán Leka
a ve dvoře tři vojvody potká.
Vztáhnou ruce, líbají se v líce,
na junácké ptají sebe zdraví,
a za bílé vzavše sebe ruce,
jdou ti, bratře, do štíhlého srubu.
A když přišli nahoru do srubu,
co jest koli Marko země prošel,
ničemu se nikdy nepodivil,
ani se kdy byl nestyděl čeho,
tu se Marko diví i stydí se,
hledě vůkol po Lekovu srubu
a Lekyni vida hospodyni.
Z čeho byla na srubu prostírka?
Bylo sukno až po srubní dveře
a na sukně krásný byl aksamit.
Což teprvé sedací podušky!
Což teprvé podušky pod hlavu!
Samé ryzí pletené to zlato.
Po srubu pak mnoho hřebů vůkol,
kdežto zbraně věší se pánova,
každý hřebík čisté bílé stříbro;
a což bylo na srubu za stoly!
Všecky stoly jsou z bílého střibra,
a jich jabka pouhé ryzí zlato.
Na srubu pak po straně nalevo
postaven byl zase stůl jídelní,
podlé stolu víno postaveno
a do zlatých číší natočeno,
na stole pak jedna číše stála,
vešloť do ní devět liter vína,
však i číše je z ryzího zlata:
jeť to číše Leky kapitána,
a tomu se Marko nejvíc divil.
I pozval je tu kapitán Leka,
svrchu stolu jim udělal místo,
a ledva se byl vojvodů dočkal,
tehdy rychle přiskočili sluzi
a se stolu dolů vzali číši,
i vojvodům do rukou ji dali,
nejprve však ale svému pánu,
svému pánu Leku kapitánu.
Dosti jest se vína vytočilo,
jak ke stolu každičkého pána,
tak i v úctu na rozličných hostech.
Pili vino, až jim omrzelo,
od neděle až zas do neděle.
Marko často již pohlíží okem,
pohlížítě na své pobratřence,
zdali který před Lekou se zmíní
i promluví o dívčině slovo;
jakož Marko na ně dva pohlíží,
hledí oni před se k zemi černé:
neníť snadné před Lekou se zmínit,
před takovým rekem náčelníkem!
Když se Marko v nesnázi již vidí,
ač nerad, sám takto slovo počne:
„Náčelníče, Leko kapitáne!
Seděli jsme i pili jsme víno,
i o všem jsme, Leko, řeči vedli;
a vždy hledím, a vždy na to čekám,
brzy-li se Leko, mne otážeš,
proč my nyní zdaleka přijeli,
i své dobré koně ztrmáceli,
a ty, Leko, vždy se nás netážeš!“
I přišeltě jonák na jonáka,
zas i přišlatě pamět zas na pamět,
s podivením Leka odpovídá:
„O vojvodo, králeviči Marku!
Kterak mám se tebe, bratře, tázat,
když ty, Marku, dávno byl jsi vinen,
že vy ke mně nejdete na hosty,
bychom zeptali se, jak se máme?
i žlutého napili se vína,
i zvěděli, jestli v zemi pokoj?
Vy dnes ke mně, já k vám zase zejtra.“
Takovou to Marku dal odpověď,
nemlčel mu na to Marko dlouho,
nébrž dále k němu Marko praví :
„Pravda všecko, Leko kapitáne!
Leč i další chci mluviti slovo,
další slovo, a je dosti stoudné:
došly jsou nás jisté mnohé zprávy,
pravíce, že div se u tě vidí,
div divoucí, povznešená Rosa,
co je zemí na vše čtyry strany,
okres Bosny i té Rumenlije,
co Syrie i egyptaké země,
Arabie i Anadolie
i valašských sedmero království,
že jí v celém světě není rovné;
i chválíť ji, my též nejsme špatni;
i přišli jsme, Leko kapitáne,
bychom tebe prosili o dívku.
Všickni tři jsme spolu pobratřenci,
věickni tři jsme ještě neženati;
provdej sestru, za koho ti libo,
vol si zeta, kdo se tobě líbí:
jeden ať je hned potom ženichem,
ti druzí dva ať jsou děveřové
a s tebou ať přátelé jsme krevní:
Vzplanul Leka, potom zamračil se:
„Nech mne býti, vojevodo Marku!
Nevyndavej prstenu té dívce,
aniž láhve námluvní vyndavej:
co jsem sobě vždy od Boha žádal,
toho jsem se sotva dnes byl dočkal,
bych takových získal sobě přátel;
avšak jedno zlé zvěstuji tobě:
co jsi slyšel, vojevodo Marku,
že se v kráse dívce nevyrovná,
pravdatě to, jakož lidé praví.
Leč má sestra svévolná je velmi,
žádného se nebojí krom Boha,
a pro bratra ani slova nedá.
Sedmdesát ženichů a čtyři,
co jich potud za mou sestrou přišlo,
každičkému sestra našla hanu,
před ženichy bratra zahanbila;
nesmím prsten od tebe přijmouti,
ani z láhve námluvní připíti;
nepřijde-li zejtra sestra sama,
jak mám tobě potom odpovědít?“
Hlasitě se dal Marko do smíchu
pak Lekovi tato slova praví:
„Ové Leko! Kýž ti matka pláče!
Jaký jsi to podivný starosta,
maje soudit celou rovnou zemi,
když se tebe sestra nechce báti!
Zaklínám se ti Bohem i vírou,
má v Prílipě to je jiná holka!
A kdyby mne jednou neposlechla,
já bych obě usekal jí ruce,
aneb obě vypíchal jí oči.
Nuže viz to, Leko kapitáne!
Bojíš-li se ty své milé sestry,
i prosím tě, jakožto staršího,
jdi nahoru do své bílé věže,
jdi tam, Leko, kde tvá sestra bydlí,
a popros ji, přived ji sem dolů,
ať pohledne na nás vojevody,
však nás tušim ještě neviděla;
dodej, Leko, sestře svojí srdce,
nech ať vezme, koho bude chtíti,
neníť mezi námi bratry půtky: '
jeden ať je pak jejím ženichem,
ti druzí dva ať jsou děveřové,
a s tebou ať dobří přátelé jsme.“
Skočil Leka, nepromluvil slova,
i šel Leka do vysoké věže
a k Rosandě sestře takto praví:
„I jdi, sestro, povznešená Roso!
I jdi, sestro, do štíhlého srubu,
přišlo nyní tobě u tvém věku,
bys volila tři vojvody srbské,
jakých nyní v celém světě není,
by ti bratr dobyl sobě přátel
a ty, sestro, by se krásně vdala.“
Sestra na to bratru odpovídá:
„I jdi, bratře, do štíhlého srubu
a pí s nimi víno i připíjej,
hleďte, sestra do štíhlého srubu!“
Odejde hned Leka k vojevodám,
a co bratří ve srubu tak sedí,
zavzní zvuky k vysokému srubu,
zazvučely venku malé schody
a na trepkách malé podkovičky,
i ejhle tu celý zástup pannen
a Rosanda dívka mezi nimi.
Jak do srubu Rosa mile vstoupí,
jasno v srubu na vše čtyry strany
od jejího šatu podivného
i od její postavy a líce.
Pohleděli tři vojvodé srbští,
pohleděli, i zastyděli se,
zajisté se Rose podivili;
mnoho Marko divného jest viděl,
vídával jest i na chlumu Vílu,
i sám měl-tě Vílu posestřenu,
ničeho se nikdy neuleknul,
ničeho se Marko nezastyděl:
avšak nyní podivil se Rose,
i poněkud zastyděl se Leky
a své oči k černé zemi sklopil.
A tu vida to kapitán Leka,
na sestru i na vojvody hledí,
zdali který jonák nepromluví
buďto k němu, nebo k outlé dívce;
a když vidí, že vojvodé mlčí,
tu své sestře rozuměti dává:
„Vyber sobě, kdo se tobě líbí,
sestro, z těchto tří vojvodů mladých:
jestliže jsi umínila sobě
vzíti, sestro, hrdinu statného,
který by nám líce osvěcoval,
osvěcoval u veškerém boji,
i chodíval do každého boje,
vezmi, sestro, králeviče Marka
a jdi s ním tam do Prílipu hradu,
tam se špatně tobě nepovede;
pakli ale že jsi umínila
vzíti, sestro, hrdinu krásaého,
komu v síle i v kráse rovného
postavou i tváří nenajde se
v celém světě na vše čtyry strany,
vezmi, sestro, vojvodu Miloše,
i jdi s ním tam ku poli Kosovu,
ani tam se zle ti nepovede;
pakli ale že jsi umínila,
sestro, vzíti reka křídlatého,
aby vznesla se, jej objímajíc,
vezmi, sestro, Relu křídlatého,
a jdi s ním tam k Jeninu Pazaru,
ani tam se zle ti nepovede.“
Když to slyší dívčina Rosanda,
dlaní o dlaň uhodila sobě,
zavzněltě srub na vše čtyry strany,
i hrdými Rosa vece slovy:
„Díky Bohu, díky jedinému!
I všemu se mohu nadiviti
a i všemu zlému srozuměti,
však nemohu své prízrenské zemi
a tomu, co drží kapitánství,
zde hloupému kapitánu Leku!
Kams dal pamět? Bodejž si jí neměl!
I kam jsi to, bratře, zavrávoral?
Což pak jsi se dnes pojednou zbláznil?
Raději bych šedé vlasy pletla
ve Prízreně, naší carevině,
nežli bych šla do Prílipu hradu,
Markovou se nazývala ženou;
vždyť je Marko turecký podvorník,
spolu s Turky žije i bojuje,
nebude mít hrobu ani pohřbu,
aniž Markův hrob uslyší písně.
Proto-li má krása, abych byla
tureckého podvorníka ženou?
Yěak nebyla bych se rozhněvala,
že tě klame Markovo hrdinství,
než proto jsem na tě rozhněvána,
co jsi viděl, co se zalíbilo
tobě na tom vojvodě Miloši,
že ouhledný, že silný je jonák;
zdali nevíš, co se praví vůbec,
že Miloše kobyla zrodila,
nějaká to herka bledochlupá,
mrcha herka, co hříbata hřebí,
našli jsou ho ráno v koňské stáji
a kobyla ceckem jej kojila,
proto silný, proto jest vysoký.
Však nebyla bych se rozhněvala,
než proto jsem, bratře, rozhněvána,
že mi dáváš Relu křídlatého.
Kams dal pamět? Bodejž jsi ji ztratil!
Kams dal jazyk? Bodejž jsi oněměl!
Což jsi, bratře, nedoptal se Rely,
kterakého rodu jest a plodu,
kdo je otec a kdo jeho matka?
Já slyšela, i praví se vůbec,
že ten Rela je pazarský panchart,
našli jsou ho ráno na ulici,
děvka čubka odkojila jeho,
odtud má ta křídla i okřídlí.
Nevezmu si z těchto nižádného.“
Dopoví a se srubu jde dolů.
Zapálí-se tu líce od líce,
zastydí se jonák před jonákem.
Hořel Marko jako živý oheň;
pak vyskočí lehkýma nohama, „
chopí břitkou šavli se hřebíku
a Lekovi chce sraziti hlavu.
Skočí Miloš a zachytí Marka
i uchvátí jemu v ruce šavli:
„K sobě ruce, králeviči Marku!
A šavle nech, kéž ji Bůh zachvátí!
Zdali chtěl bys ublížiti bratru,
který nás tak vlídně k sobě přijal,
a pro jednu čubku hrdopyšnou
vši Lekovu rozplakal bys zemi?“
Nedal Miloš sáhnouti na Leku.
Marko vidí i rozumí tomu.
Nedbá jemu odejmutí šavle,
však pohlédnuv na dýku za pasem
běží dolů se štíhlého srubu;
když pak Marko již dostoupil země
i na zemi té kamenné dlažby,
sis byla Rosa již nablízku věže,
a Rosandu obklopily panny,
držíce jí lemy i rukávy.
Vidí Marko i zavolá z hrdla: ,
„Hoj ty panno, povznešená Roso!
A jakátě, panno; tvoje mladost!
Nuže, odstraň od sebe své dívky
i obrať se ke mně svojí tváří,
ej já, Roso, zastyděl se trochu
tvého bratra, nahoře na srubu,
dobře jsem se na tě nepodíval;
a když přijdu do Prílipu hradu,
bude na mne sestra dotírati
a ptáti se: Jaká byla Rosa?“ "
Obrať se pak, ať vidím ti líce."
I dalatě dívka panny stranou,
pošla zpátky, obrátí se tváří:
„Koukej, Marko, dívej se na Rosu!“
Rozhněval se Marko, rozlítil se,
jednou kročí i daleko skočí
a dívčinu za ruku uchvátí,
i vytrhne ostrou dýku z pasu
a pravou jí pryč usekne ruku;
usekne jí ruku po rameno,
pravou ruku do levé jí vloží
a pak dýkou jí vyloupne oči,
i zavine je v hedvábný ěátek
a za ňadra vpravo jí je hodí,
potom Marko promluví k ní takto:
„Nu vyber si nyní, panno Roso!
Vyber sobě, kdo se tobě libí:
líbí-li se, Turků podvorníka,
líbí-li se, Kobylic Miloše,
líbí-li se, i pancharta Relu.“
Rosa syká, daleko ji slyšet:
„Ach můj bratře, Leko kapitáne!
Což nevidíš, že zahynu bídně
od silného králeviče Marka?“
Slyší Leko nahoře na srubu,
mlčí Leko, co studený kámen,
nesmělť ozvati se ani slovem,
mohlť by i Leka zahynouti.
Vzkřiknul Marko, nechce již do srubu,
vzkřiknul Marko na své pobratřence:
„Pojdte, bratři, sejděte se srubu,
přineste mi také v rukou šavli,
přišeltě čas, abychom již jeli.“
Pobratřenci Marka uposlechli,
sestoupili na zem na dlažení,
pod srubem si připne Marko šavli,
ses vyšvihnou se na své dobré koně,
odjíždějí odtud šírým polem.
Zůstal Leka, co studený kámen.
I zůstala hrdá Rosa plačíc.