Králevic Marko/Marko králevič a Lutica Bogdan

Králevic Marko Karel Jaromír Erben
Marko králevič a víla	Marko králevič a Lutica Bogdan	Sestra Leky kapitána

Údaje o textu
Titulek:	Králevic Marko
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

Jeli ráno tři vojvodé srbští
od Kosova po přímoří krásném,
ten jeden byl ze Prílepa Marko,
ten druhý byl pan Rela z Pazaru,
a ten třetí byl z Poceří Miloš;
i brali se krajem vinohradu,
vinohradu Lutice Bogdana.
Rozehrál je koně svého Rela,
a pohnal jej proti vinohradu,
i ulomil hroznového vína;
vece k němu prílipský pan Marko:
„Nech ty, Relo, hroznového vína,
kdybys věděl, čí to jest vinohrad,
daleko bys obehnal tu koně:
jeť vinohrad Lutice Bogdanův.
Jedenkráte jel jsem tudy také
i ulomil vína hroznového,
tu přistihne mne Lutice Bogdan
na kobyle, na hubené herce;
i nesměl jsem dočkati Bogdana,
však pádil jsem po přímoří krásném;
a vždy stíhal mne Lutice Bogdan
na hubené své kobyle herce.
By nebylo Šarce statečného,
zajisté by mne byl již uchvátil;
však můj Šarec počne uháněti,
a kobyla počne ustávati;
i vida to Lutice Bogdane,
máchne tu svou těžkou topuzínou,
a pustí ji za mnou po přímoří,
zasáhne mne k hedbávnému pasu,
pobratřenče, násadou topuzní,
a srazí mne Šarínu za uši.
Jedva jsem zas na sedlo dopadnul
i utekl po přímoří krásném.
Od té doby sedm let již prošlo,
však jsem potud ještě tudy nejel.“
Ještě takto spolu rozprávěli,
tu se temné prachu mračno zdvíhá
z vinohradu po přímoří krásném;
hledí na to tři vojvodé srbští,
avšak ejhle, tu Lutice Bogdan,
a s ním jeho dvanácte vojvodů!
Když to spatřil králeviče Marko,
i praví tu k Reli a k Miloši:
„Víte-li to, vy dva pobratřenci!
Ejhle na nás jde Lutice Bogdan,
a my všickni tři ztratíme hlavy,
ale pojďte, abychom uprchli.“
Ale Miloš z Poceří mu vece:
„Pobratřenče, králeviči Marku!
Potud myslí i říkají lidé,
že není tří statečnějších reků,
nežli my tři srbští vojvodové;
lépe nám je všem třem zahynouti,
než hanebně nyní uprchnouti.“
Když to slyší králeviče Marko,
zase na to pak jim odpovídá:
„Slyšíte-li, vy dva pobratřenci!
hleďte, bychom my jich rozdělili:
zdali chcete na Bogdana sama,
neb na jeho dvanácte vojvodů?“
Dí tu k němu i Miloš i Rela:
„Na Bogdana my chceme samého!“
Sotva Marko tomu porozuměl,
i v tu chvíli přikvapiltě Bogdan.
Marko chopí těžkou topuzínu,
za dvanácti vojvody se honí;
několikrát jen se jest obrátil,
a všech dvanáct od koní odloučil,
i potom jim bílé ruce svázav,
pohání je kolem vinohradu.
Avšak ejhle Lutice Bogdana,
ten zas honí Relu i Miloše,
oběma jim bilé ruce svázav.
Když to spatřil králeviče Marko,
uleknuv se jako nikdy prvé,
počne hledět, kudy uprchnouti,
avšak ihned na mysl mu přijde,
že slíbili si jeden druhému:
když by jeden v nesnázi se viděl,
by mu druhý přišel ku pomoci;
pak uchopí uzdu Šarínovu,
sobolovku na čelo přitiskne,
a s obočím sobolinu spojí;
pak vytáhne šavli okovanou,
i pohlíží stranou na Bogdana.
Stane Bogdan po kraj vinohradu,
když Markovy černé oči zhlédne,
i jakýtě Marko svými zraky,
odumřely nohy pod Bogdanem.
Zhlíží Marko k Lutici Bogdanu,
zhlíží Bogdan k Marku králeviči,
i nesměltě jeden na druhého.
potom vece Lutica Bogdane:
„Pojď, ty Marku, smiřme my se spolu:
ty mi propusť vojvodů dvanácte,
já ti pustím Relu i Miloše.“
Jakmile jest Marko porozuměl,
pustil jemu vojvodů dvanácte,
Bogdan pustil Relu i Miloše.
Marko sundal měch se svého Šarce,
potom sedli, pili žluté víno,
zajídali je hroznovým vínem;
když se již dost vínem podnapili,
vstali ti tři vojvodové srbští
a své dobré uchopili koně.
Vece Marko k Lutici Bogdanu:
„Buď tu s Bohem, Lutici Bogdane!
Až se někdy zas ve zdraví sejdem
a napijem červeného vína!“
Odpoví mu Lutice Bogdane:
„I jdi s Bohem, králeviči Marku!
Kéž tě moje oči neviděly!
Jako jsi mne dnes omráčil strachem,
nikdy nedbám tebe pohřešiti.“
Odjel Marko po přímoří krásném,
ostal Bogdan po kraj vinohradu.