Konec člověka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Konec člověka
Autor: Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek: La Fin de l’Homme
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 207–210.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Hle, posud bloudil Kain po pusté tváři světa
a Eva spala juž ve hrobě němém, Set,
jenž zrozen později, teď na Hebronu kvet,
jak strom, jejž pěstí čas na košatý kmen vzkvétá
a Adam klesal již pod valnou tíží let.

To nebyl člověk víc v původní slávě svojí,
jak stvořil Jehova jej pouze pro štěstí,
jenž mužné krásy pln se strojil vykvésti,
kdy v novém těle duch se blesknul v světle zdroji
života věčného jat jistou předezvěstí.

Pád hrozný, bída, věk a nemoc, osud nutný
mu rámě schromily a naklonily vaz,
na hlavě schylené mu stříbrem tkaly vlas,
ten člověk Adama byl pouze obraz smutný,
jejž Duchům rovného kdys oblékl Bůh v jas.

Co těžkých prošlo let, co tuhých zim tu bylo
na práhu chatrče sám sedal v myšlenkách,
jak pohřben v propasti a v zapomnění tmách;
se sněhem slunce též mu vrásky rozmnožilo,
čas nudou přes čelo mu tuhou rýhu tah.

Děl k němu často Set: „Můj otče, Boha synu,
hle, dutý cedr jest pln mléka našich stád,
v sluj měkké na lože já mech a kůže klad,
pojď sám, lev hladový se tají v skrýše stínu.“
Leč v dumách pohřížen vždy Adam zůstal rád.

Kdys večer zvednul se. Juž slunce, stíny stmělé
v boj vešly nad obzor, jenž blesky tkán se stkvěl,
vzduch listů obrovských se slavnou hymnou chvěl
a zvěř již bučela na poušti osamělé,
po skalách Hebronu on pustou strání spěl.

Tu mnohem výš než ruch, jenž valnou nocí letí,
host dávný Edenu se na kamenu zdvih’,
k černému východu obracel zraků svých
a cítil na sobě tíž zla, jež snášel, lpěti —
tu Eva, Abel, Kain a věčný, rajský hřích.

Ach, Eva báječná ta láska jeho vesny!
juž vyjma pouze ji vše pod nebem čas vzal,
pak dítě divoké a bratra krve pal…
pod mrakem ztemělým zněl výkřik jeho děsný,
jak Eva s Abelem on umříti si přál.

Své páže otevřel ve prostor tmavý dálný,
kde druhdy v záři vzplál mu štěstí rajský div,
kdy, plode otravný, tě neznal, jak jsi lživ,
z dna nebes hlubokých zněl nářek jeho valný
za pět set roků zas: „Buď Pane milostiv!

Já trpěl, smiluj se, já plakal v hořkém lkání,
ó Pane, nohy své i kolena jsem zhnět,
Elohim, Elohim, za tolik bídy let
na duši na těle já krvácel tvou zbraní,
že více necítím tvých ran, jsa tebou klet.

Ó sade Jehovy, Edene, háji luzný,
kde Eva do trávy si sedla večer v mech.
Ty žive kadidlo, jež házelo’s jí dech
z tisíce kalichů, tak panenský a různý,
když v parách západu se tajil slunce běh.

Ó spící lvové též, pod palmami tak vlídní,
vy orli, pěnkavy, jichž hájem zvučel hlas,
vy proudy posvátné, vy Andělé, jenž v jas
a v záři oděni jste stoupali k nám klidni
tichými nebesy, teď v posled zdravím vás.

Vám pozdrav, skaliska i sluje v tichém snění,
kde v noci bez hnutí spí co můj bylo skvost,
ty němý Hebrone, kde vyhnán žil jsem host!
Ty místo příšerné, kde bdící v hrozném bdění,
choť mrtvou plakala svých kostí vlastní kosť.

A nyní, Pane můj, jímž vznik jsem, ať se stane,
já lituji ten hřích, že byl jsem narozen,
ó Pane, odpusť mi, jsem těžce přemožen,
neb tys mi tolik vzal! Své dílo skonči, Pane,
a jejž s mi posud přál, i tento vezmi den!“

Tak člověk hovořil. A z mraků tu přes pláně
se velký vítr vzpjal až dálný pod obzor,
jenž trávu rozčeřil a ohnul cedrů vzdor,
let jako prachu vír, jenž pozvednul se maně,
rval černá skaliska až s vrchů starých hor.

A pouští ztemnělou a prostorem se pění
vzdech děsný, mohutný, v něm hřímal mnohý hlas,
sbor velký bez konce: „Buď Otče zdráv, viz nás,
my Otče jsme tvůj hřích, tvůj trest, tvé pokolení,
my žijem! umři jen!“ — A člověk hrůzou zhas.