Koledy Maloruské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Koledy Maloruské
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 202–208.
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Oj v poli, v poli, v políčku čistém
Stojí tam stojí nová zahrádka,
V tej zahradečce travka hedvábná,
Žala ji žala krásná panenka.
Podlé zahrádky dávná stezička,
Tou stezičkou šli tři sekáčkové.
„Tři sekáčkové, mládenečkové!
Zjednejte mi se travku skositi,
Travku skositi, v kupu snositi,
A já vám draze chci zaplatiti:
Jednomu bude pávový vínek,
Druhému bude zlatý prstýnek,
Třetímu budu já sama mladá,
Mladá děvečka jak jahodečka.“

II.[editovat]

Oj při močidle, tam při stavidle,
     Kalino, hej kalino!
     Proč tebe voda podmyla?
Tam tudy leží z dávna pěšinka,
Podlé pěšinky tmavá kalinka,
A na kalince sokolík sivý.
Jde tou pěšinkou krásná panenka:
„Pomáhej pán Bůh, sivý sokolíku!“
„„Dej pan Bůh zdraví, krásná panenko!
Krásná panenko, vdej ty se za mne:
Oj mám ti mám já tři dvory bílé,
V jednom dvorečku sami budeme,
V druhém dvorečku jará pšenička,
V třetím dvorečku zelené víno!““
„Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Neseděl bys ty zde na kalince,
Ale seděl bys v bílém dvorečku;
Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Nezobal bys ty v močidle písku,
Ale zobal bys jarou pšeničku;
Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Nepil by si ty z močidla vody,
Ale pil by si zelené vínko!

Poznamenání[editovat]

Tyto dvě koledy, pocházejíce ze sbírky p. J. Holovackého, pokud mi povědomo, v původním jazyku svém ještě nikdež vytištěny nebyly. Přeloženy jsou věrně, téměř slovo od slova, i v témž rozměru, jako v maloruském jich originále. První jich zvláště proto důležitá jest, že netoliko rozměrem, ale i také svým obsahem podivně se shoduje s písní rukopisu Kralodvorského: „Věje větříček s kniežeckých lesóv.“ Jiný variant koledy této, k dotčené písni svým obsahem ještě bližší, uveřejnil Regota Pauli ve sbírce své „Piesni ludu ruskiego w Galicyi“, I, na str. 3, kterýž pro porovnání tuto v překladu také podávám:

Oj ve sádečku pávečky chodí,
Pávečky chodí, peříčka trousí.
Za nimi chodí krásná panenka,
Peříčka sbírá, v rukáv je klade;
Z rukávku béře, na stůl je klade;
Se stolu béře, věneček plete,
Pávový vínek, čistý barvínek,
Na hlavu staví, k matičce praví:
„Pohleď, matinko, zdali mi sluší? —“
I šla panenka ráno pro vodu;
Tu zbouřili se bujní větrové,
Bujní větrové, silní dešťové,
Zanesli vínek a břehu příkrého,
S břehu příkrého v hluboký Dunaj.
Plyne věneček krajem Dunajem,
A ona za ním po břehu stále.
Tuť se vyskytli tři rybářové,
Tři rybářové, sluhové panští:
„Pomáhej pán Bůh! tři rybářové,
Tři rybářové, sluhové panští!
Nespatřili ste, neulevili ste
Pavího vínku, čistého barvínku!“ —
„Oj my spatřili, my ulovili
Pávový vínek, čistý barvínek:
Však co budem mít za ulovenou?“ —
„Jeden mít bude zlatý prstýnek,
Zlatý prstýnek s bílého prstu;
Druhý bude mít hedvábný šátek,
Hedvábný šátek s bělounké šíje;
Třetí bude mít mne samu mladou,
Mladou děvečku jak jahodečku!“

Však netoliko píseň: „Věje větříček“, ale i jiné drobné písně rukopisu Kralodvorského mají své potud živoucí příbuzné mezi písněmi prostonárodními rozličných větví slovanských. Již Čelakovský ukázal na podivu hodnou shodu písně: „Ach ty róže, krásná róže“ s dvěma písněma velkoruskýma, jež i také pojal do svého výboru Slovanských písní národních d. I, str. 122 a d. III, str. 130 a 229. Nalézajíť se ve sbírce Sacharova: „Skazanija russkago národa“ d. I, kn. 3, str. 204 č. 12, a str. 212 č. 42.

V též sbírce čteme také v d. I, kn. 3, na str. 204 č. 10 píseň jednu velkoruskou, v kteréžto se zjevně ozývá zase píseň rukopisu Kralodvorského: „Ach vy lesi, tmaví lesi!“ Zní pak v obleku českém takto:

Tam u studánky u hrkotavé,
U pramene u studeného,
Dobrý jinoch koně si napájel,
Švárná dívčina vodu nabírala,
Nabravši vody, postavila,
Postavivši, se zamyslila,
A zamyslivši se, zaplakala,
A zaplakavši, promluvila:
Dobře je tomu na světě býti,
Kdo má otce i také matku,
Otce i matku, bratra i sestru,
Ach bratra i sestru, i příbuzenstvo.
Ale já ubohá švárná dívčina
Nemám ani otce, ani matky,
Ani bratra, ani rodné sestry,
Ani sestry, ani příbuzných,
Ach ani toho hocha milého,
Hocha milého, oblíbeného!

V písni rukopisu Kralodvorského: „Jde má milá na jahody“, zpívá sobě děvče:

Vezdy mi řiekáše máti:
chovaj sě junoší!
čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?

Touž písničku, leč toliko rýmovanou, zpívají si po tu dobu děvčata v Čechách, a s malou proměnou i na Moravě a na Slovensku, takto:

Vždycky mně matička říkávala.
Abych se mládencům vyhýbala:
     A já předci mám je v srdci,
     Když jsou ti mládenci hodní chlapci.

Srov. Sušilovu sbírku Moravských písní národních, 1835, str. 37.

Jedna z nejstarších písní rukopisu Kralodvorského: „Běháše jelen“, vypravujíc o jinochovi v lesích úkladně zabitém, kterak teplá krev z něho teče a syrá země ji pije, lituje žalostné smrti jeho těmito slovy konečnými:

„i by v každej děvě po žalným srdéčce.“

A když jinoch byl pochován a na jeho hrobě časem vyrostl dub, tu prý sletovaly se tlupy krahujců na ten dub, kteří pokrakujíce zvěstovali jinochovu smrť; při čemž opět na závěrek doloženo, že

„junoše plakáchu vsě děvy.“

Týž závěrek i nyní ještě nacházíme v nejedné písni národní českoslovanské, kdež se líčí žalostivá smrť některé milé osoby. Nejkratší a vůbec také nejznámější taková píseň jest: „Hořela lípa, hořela“, kdež pro upálenou pannu nápodobně

„Všickni mládenci plakali.“

Jedna píseň polounárodní česká asi z počátku předešlého století (v mé sbírce sv. III, str. 516), vypravujíc, kterak panna, nalezši milého svého v zahradě kordem probodeného, kord z něho vytrhla a jím sama sebe probodla, zavírá se touto slohou:

Uřežte chvojku zelenou,
Přikrejte tu krev nevinnou,
     Ať vrány nekváčou,
     Panenky nepláčou.

Píseň pak národní o krásné Dorničce (v též sbírce sv. II, str. 34), kteráž zabivši své nemanželské zrozeňátko, potom odpravena byla mečem, končí se slohami téhož obsahu, totiž :

Lámejte chvojku zelenou,
Přikrejte tu krev červenou,
Aby vrány nekvákaly
A mládenci neplakali.
Jedna vrána zakvákala,
Sto mládenců rozplakala!

Z toho ze všeho, co tu povědíno, spatřuje se zjevně, že písně národní rukopisu Kralodvorského, ježto se před šesti sty lety zpívaly v Čechách, po tu dobu ještě v ústech lidu slovanského dokonce nevyhynuly, ale že vždy ještě v nynějších písních národních více méně patrné stopy jejich v té míře se objevují, jak která větev velikého kmene slovanského přese všecka ta století potud sobě dochovala více méně prvotního svého rázu. Přitom však i to pozorovateli se namítá, že vzájemnost písní národních jistým a neomylným bývá měřidlem skutečné vzájemnosti v obecném životě národů příbuzných. Nynější národní píseň česká nezdomácní leda jen v sousední Moravě a řidčeji na Slovensku, a tak zase píseň slovenská i moravská v Čechách, protože tyto větve slovanské v nynějších potřebách obecného života nejvíce spolu obcují; ale když písně rukopisu Kralodvorského ještě z úst prostého lidu plynuly, vztahovala se říše vzájemnosti slovanské od Šumavy a Černých hor (Fichtelgebirge) až k horám Uralským a k Černému moři, kdež i nyní ještě slyšeti jest jejich ohlas.