Kytice (almanach)/Rybák

Kytice (almanach)
Koledy Maloruské	Rybák	Kosovo pole

Údaje o textu
Titulek:	Rybák
Autor:	Bohumil Janda Cidlinský
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 209–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z háje zežhulička volá do kraje
Před západem slunce zádumčivé „ku, ku!“
A hlas její s vánkem spěchá od háje
Po stříbřistých vlnkách řeky v táhlém zvuku;
Pak se mír rozhostí po krajině
Až i měsíc, ubledlou svou tváři
Potápěje toku ve hladině,
Budí večernice sinou záři.

Tamto, kde se v pravo bočí řeky tok,
Nedaleko břehu statný dvorec bílý;
Ode dvorce pak jen nepatrný skok
Besídka se nad hlubinu řeky chýlí.
V besídce dlí děva roztoužená,
Oko její unylé do dálky pne se,
Zda již loď od břehu odražená
Milence jí do náruči nese.

Na protějším břehu chatka rybáře,
Neúhledná, poloskrytá ve rákosí.
Před ní jun; — leč oko jeho bez záře,
Čelo vrásky strastí znamenané nosí.
Pozdvihneť jun těžkou hlavu časem,
A když oko ku besídce zbloudí,
Zavzdechne si z hloubi smutným hlasem,
Slza se mu z černé řasy loudí.

Jindy za té doby v rajských slastech dlel
Nedaleko odtud u milené děvy,
Tam jí o zápalu srdce svého pěl
Z prosté, věrné duše prosté vřelé zpěvy…
Přišel jiný, přines’ zlata jasy:
Děva duši jemu zaprodala —
Na blahé teď milosti své časy
Mysl rybářova zpomínala.

Každým večerem přichází jeho sok
A on pak jej na houpavém křehkém čluně
K slastem lásky vozí přes hluboký tok —
Proč ho nepohřbí v hlubokém řeky lůně!
Aj ten divý blesk, jenž šlehl z oka
Při myšlénce maně nahodilé:
V mlčelivé lůno řeky pohřbit soka,
Zmarem jeho sobě dobýt cíle!

„Hoj, rybáku! zde je mzda — teď rychle v člun!“
Vytrhnou tu slova snilce z přemítání;
Sok již skočil v člun, a za ním jun,
A již veslo do šíje se toku sklání. —
Běda soku! v srdci rybářově
Pro vášeň a žhoucí mstu jen místa
A on, síle proudu tajně hově,
Řídí člun, kde hrozí zkáza jistá!

Hle, teď mocně mrštil veslem v pěnný tok
A již soka mohutné tam rámě svírá —
Krátký zápas — rybák, s rybákem i sok
Klesá v proud, jenž nad nima se uzavírá;
Pod hladinou trvá zápas stále —
Němé je to na smrt zápasení!
Bubliny však řídnou dál a dále,
Až poslední znikne zapěnění.

Srdce dívky projel bleskem bolný bod,
Když donesl vánek ruch ten ku besídce —
Nad hladinu nevynikl z chladných vod
Ani rybák, ani jeho sok již více.
Tiše plyne prázdná loďka dále;
Lesky měsíce si kol ní hrají,
S vlny na vlnu se snouce stále,
Jako pohřební tu svíce plají.

Když volává zežhulinka do kraje
Z háje před večerem zádumčivé „ku, ku!“
A hlas její spěchá s vánkem od háje
Po zčeřených vlnkách řeky v teskném zvuku:
Nyje v slzách děva opuštěná —
Oko její do dálky však marně pne se,
Zda již loď od břehu odražená
Milána ji do náruči nese! —