Knihovna pohádek/O Palečkovi

Knihovna pohádek
Marianské dítko	O Palečkovi	Podvedený lišák

Údaje o textu
Titulek:	O Palečkovi
Autor:	neuveden
Zdroj:	Marianské dítko; O Palečkovi; Podvedený lišák. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha 1899
Licence:	PD anon 70
Index stran

O Palečkovi.

Žil kdysi chuďas chalupník a ten jednoho večera seděl u krbu, rozdělával oheň a žena jeho u kolovratu předla. I řekl chalupník:

„Jak smutno je tu u nás, že žádných dětí nemáme, tak je tu ticho, a jinde je tak bujaře a plno veselí.“

„Ba,“ řekla na to žena jeho a vzdychla.

„Kdybychom alespoň jen jedinké měli, a byť i jen jako palec velké bylo, i s tím bychom byli spokojeni a milovali bychom je z celého srdce.“

Stalo se pak, že žena chalupníkova onemocněla a po sedmi měsících narodilo se jí děťátko, které bylo sic úplně vyvinuté na všech údech, nebylo však větší nežli palec. Tu řekli rodiče:

„Jest takové, jaké jsme si je přáli, a bude přec naše milé děťátko,“ a dle jeho těla nazvali ho Palečkem. Krmili jej dobře, ale dítě nerostlo, nýbrž stále zůstávalo tak malým, jakým bylo po svém narození, mělo však moudrá očka a brzy mělo se k světu a vše, co počalo dobře se mu zdařilo.

Jednoho dne vypravoval se chalupník do lesa porážeti stromy a tu řekl si jen tak k sobě:

„Kdyby někdo mohl tak za mnou s vozem přijeti!“

„Otče,“ řekl Paleček, „přijedu za tebou s vozem, spolehni se na to, v určitou hodinu budu u tebe.“

Zasmál se otec a řekl: „To půjde z těžka, tys příliš maličkým, než abys opratě mohl říditi.“

„Nic nevadí, otče, jen když mi matka zapřahne, sednu si pak koni do ucha a budu naň volati, jak má jeti.“

„Nu, pro jedenkráte, zkusme to!“ řekl tedy otec.

Když byl čas, zapřáhla matka a posadila Palečka koni do ucha a Paleček pokřikoval vždy na koně jak má jeti „čehý — hot“ a „prrr!“

A tak šlo to jako po másle a vůz dojel správnou cestou do lesa. A tu právě když vůz zahýbal kolem rohu a maličký „hot, hot“ křičel, šli kolem dva cizí mužové.

„Koukejme,“ řekl ten jeden, „co to znamená? Tu jede vůz, vozka pokřikuje na koně, ale nikde ho není viděti.“

„V tom něco vězí,“ mínil ten druhý, „pojďme za vozem a uvidíme, kde zastaví.“

A vůz vjel až do lesa na ono místo, kde se stromy porážely. Jakmile shlédl Paleček svého otce zavolal naň:

„Vidíš otče, tu jsem s vozem, sundej mě nyní dolů.“

Otec zastavil levicí koně a pravou rukou vyndal mu svého synáčka z ucha a tento vesele usadil se na stéblo. Když oba cizinci spatřili Palečka, nemohli se dosti vynadiviti. Vzal tedy jeden toho druhého stranou a řekl mu:

„Ten chlapíček by nám mohl pomoci ku štěstí; kupme ho a budeme ho po městech za peníze ukazovati.“

Šli tedy k jeho otci a řekli mu:

„Prodej nám toho mužíčka, bude se u nás dobře míti.“

„Neprodám," řekl otec, „to je můj drahoušek a nedám ho za poklady světa.“

Ale Paleček slyše o prodeji vyšplhal se záhybem kabátu otci na rameno a postaviv se mu k uchu šuškal:

„Otče, jen mě prodej, však já se zase vrátím!“

Prodal ho tedy otec za velké peníze oběma mužům.

„Kde chceš seděti?“ tázali se Palečka.

„Ach, posaďte mě jen na okraj svého klobouku, tam se mohu volně procházeti sem a tam, prohlížeti sobě okolí a nespadnu.“

Udělali mu tedy po vůli a když se byl Paleček rozloučil se svým otcem, odešli s ním mužové.

Tak šli až byl večer a maličký volal:

„Sundejte mě na okamžik, musí to býti.“

„Jen zůstaň tam nahoře,“ řekl ten, který ho měl na klobouku, „nebudu si z toho ničeho dělati, ptáci mi tam častěji též něco pustí.“

„Ne, ne,“ řekl Paleček, „já vím co se sluší, jen mě rychle sundejte!“

Muž sňal klobouk, postavil Palečka na roli vedle cesty, ten ale chvíli poskakoval a lezl mezi hrudami sem a tam a náhle vskočil do myší díry, kterou si byl vyhledal.

„Dobrou noc, pánové, jen jděte domů beze mne,“ volal na ně a vysmíval se jim. Oba pobíhali nyní kolem, strkali holemi do díry, ale bylo to marno. Paleček lezl stále hlouběji a hlouběji a brzy též nastala noc a tak museli oba mužové plni zlosti a s prázdnými měšci vrátiti se zpět.

Když Paleček cítil že odešli, vylezl z podzemní chodby opět ven.

„Jest to velmi nebezpečno choditi ve tmě po roli,“ řekl si, „jak lehce mohl bych si zlomiti vaz nebo alespoň nohu.“ Na štěstí vrazil po tmě na prázdný hlemýždí domek. „Chvála Bohu,“ řekl, „zde mohu bezpečně noc přespati,“ a usedl dovnitř.

Nedlouho na to, právě když chtěl usnouti, slyšel dva muže mimo jíti, a jeden z nich mluvil:

„Jak to jen narafičíme, abychom tomu bohatému faráři zlato a stříbro vyfoukli?“

„Povím vám to!“ vykřikl Paleček.

„Co to?“ divil se uleknutě jeden ze zlodějů, „slyšel jsem někoho mluviti.“ Zastavili se a naslouchali, tu ozval se Paleček znovu: „Vezměte mě sebou a pomohu vám.“

„Kde pak vězíš?“

„Jen mě hledejte po hlase na zemi,“ řekl Paleček. Konečně ho zloději našli a zvedli ho. „A jak nám chceš pomoci, ty malý zmetku?“ řekli mu.

„Počkejte“ odpověděl Paleček, já prolezu mezi mřížemi do farářovy komůrky a budu vám odtamtud podávati, co budete chtíti.“

„Dobrá, uhlídáme co umíš.“

Když došli k faře prolezl Paleček do komůrky a ihned jal se z plna hrdla křičeti:

„Chcete všechno, co zde je?“

Zloději se ulekli a volali naň: „Mluv přece tišeji, ať nikoho nezbudíš.“

Ale Paleček dělal jakoby nerozuměl a křičel ještě hlasitěji „Co chcete? Chcete všechno, co tu je?“

To zaslechla kuchařka, která spala vedle v pokoji, usedla na posteli a naslouchala. Zloději však utekli strachem kus cesty zpět, konečně si dodali kuráže a mysleli sobě: „Ten chlapík nás takto jen dráždí.“ Vrátili se tedy a volali naň: „Nech žertů a podej nám něco sem!“

A Paleček opět jal se křičeti, co mohl: „Všecko vám dám, jen nastavte ruce.“

To slyšela bdící kuchařka zcela zřetelně, vyskočila z postele a klopýtala ke dveřím. Ale zloději uháněli, jako by jim hlavy zapálil. Když nemohla kuchařka ničeho najíti, šla a rozžehla světlo. Když otevřela komůrku, vyklouzl Paleček nepozorovaně a vlezl do stodoly; ale kuchařka, když byla každý kout prohledala a ničeho nenalezla, ulehla konečně opět do lůžka a mínila, že měla asi tak živý sen.

Paleček vlezl na půdě do sena a vyhledav si teplé místečko ku spaní chtěl sobě tam odpočinouti a ráno opět vrátiti se domů ke svým rodičům. Ale čekaly naň ještě jiné trampoty, bah, vždyť na světě je tolik žalosti a zármutku!

Jakmile se den rozbřesknul, vyskočila kuchařka z lůžka, aby nakrmila dobytek. Její první cesta byla do stodoly, kdež nabrala plnou náruč sena a bohužel právě z té kupy, v níž ležel a spal ubohý Paleček. On ale spal tak pevně, že ničeho nepozoroval, aniž dříve procitl, až se octnul v tlamě krávy, která ho se žvancem sena byla popadla.

„Ach Bože,“ zvolal Paleček, „kterak jsem se dostal do valchárny?“ ale brzy poznal, kde se nalézá. A nyní musel se míti na pozoru, aby se nedostal mezi zuby a nebyl rozmačkán, ale přece unikl s ostatní potravou dolů do žaludku.

„V tomto pokojíčku zapoměli udělati okýnka,“ řekl si nyní Paleček. „a také slunce sem nesvítí, ani svíčky tu není.“

Ostatně se mu tento byt nijak nelíbil, a co nejhoršího bylo tam, že stále víc a více přibývalo sena do žaludku kravina a Paleček se stěží již hýbal, až konečně pln strachu dal se do volání:

„Nedávejte mi již žádného žrádla, nedávejte mi již žádného žrádla!“

Kuchařka, která právě krávu dojila a slyšela nyní mluviti, aniž koho viděla, a byl to týž hlas, který ji v noci byl vyburcoval, ulekla se tak, že se překotila se své stoličky a všecko mléko se rozlilo. V největším spěchu pádila ke svému pánu a volala:

„Ach, Bože, pane faráři, kráva mluvila!“

„Jdi, bláznivá!“ řekl pan farář, šel však s ní do stáje, aby viděl co se děje.

Sotva že vkročil do stáje, jal se Paleček znovu volati:

„Nedávejte mě již žádného žrádla, nedávejte mě již žádného žrádla!“

Toho se ulekl pan farář a mysle, že do krávy vjel zlý duch, kázal ji poraziti. Byla tedy zabita, a žaludek její, ve kterém vězel Paleček, hozen byl na smetiště. Paleček měl plno práce, než-li se ze žaludku dostal do volnější prostory, přece však se mu to konečně podařilo, když tu, ó žel, nová pohroma ho stihla.

Právě chtěl vystrčiti hlavu ze žaludku, když tu pojednou hladový vlk kolem se hnal a polknul celý žaludek i s Palečkem na jeden ráz.

Ale to Palečka nezkrušilo. „Hned se s vlkem dohodnu.“ řekl sobě a křičel z pandera na vlka;

„Příteli vlku, povím ti o vzácném žrádle.“

„A kde je najdu?“ tázal se vlk.

„V tom a v tom domě, prolezeš-li děrou do spíže nalezneš tam koláčů, slaniny a uzeniny, co jí sníš,“ a nyní mu popsal přesně dům svého otce.

Vlk nedal se příliš nutiti, prolezl děrou do domu a ve špižírně se najedl do aleluja. Když se byl nasytil, chtěl opět touže cestou zpět, avšak byl nyní tak tlustý, že nemohl zpět prolézti. Na to Paleček čekal a dal se nyní v žaludku vlkově do křiku a volání jako na poplach.

„Mlčíš-li pak!“ řekl vlk, „vždyť zbudíš domácí.“

„Eh, což,“ na to Paleček, „ty jsi se již nasytil, a nyní chci též já si popřáti,“ a znovu jal se z plných plic hulákati.

Tím probudil se konečně otec i matka a oba nyní běželi ke komoře a skulinou nahlíželi do vnitř. Když tam shlédli vlka doběhl otec pro sekyru a matka pro kosu.

„Ty se drž za mnou,“ řekl ženě muž, když vešli do komory, „já jej uhodím sekyrou a nebude-li po té ráně ještě mrtev, sekneš ty doň kosou a rozetneš mu břicho.“

Tu zaslechl Paleček hlas svého otce a volal naň:

„Otče, otče, já jsem tu, vězím v těle vlkově.“

I řekl otec pln radosti: „Chvála Bohu, naše milé dítě je nalezeno!“ a kázal ihned ženě, aby kosu odložila, aby Palečkovi nebylo ublíženo. Potom napřáhl sekyru a jednou ranou do hlavy vlka zabil, potom přinesli nůž a nůžky, rozřízli vlkovi břich a vytáhli ven svého synáčka.

„Ach,“ řekl nyní otec, „co starostí jsme pro tebe vystáli.“

„Milý otče,“ na to Paleček, „já jsem mnoho prodělal ve světě, bohudíky, že jsem zase na volném vzduchu.“

„A kde jsi byl všude?“

„Milý otče, byl jsem v myší díře, v kravském žaludku a ve vlčím panderu; ale nyní již nejdu nikam a zůstanu u vás.“

„A my tě již neprodáme za všecky poklady světa,“ řekli rodičové, hladíce a líbajíce svého milého Palečka. Potom dali mu jísti a píti a ušíti nové šaty, neboť jeho byly cestováním úplně zkaženy.