Knihovna pohádek/Marianské dítko

Knihovna pohádek
Divotvorný hrneček	Marianské dítko	O Palečkovi

Údaje o textu
Titulek:	Marianské dítko
Autor:	neuveden
Zdroj:	Marianské dítko; O Palečkovi; Podvedený lišák. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha 1899
Licence:	PD anon 70
Index stran

Marianské dítko.

Žil kdysi na pokraji velkého lesa drvoštěp se svou ženou a měl jen jediné děťátko, a to holčičku, jíž byly tři roky. A ta rodina byla tak chudobná, že neměli často ani chleba a nevěděli co mají jísti.

Jednoho dne vyšel drvoštěp pln starosti do lesa za svou prací a když tak dříví porážel, stanula pojednou před ním krásná vysoká paní; ta měla nad hlavou korunu ze zářících hvězd a řekla drvoštěpovi:

„Já jsem Panna Maria, matka Jezulátkova; tys chud a nuzný, přines mi své děťátko, vezmu je k sobě, budu jeho matkou a budu o ně pečovati.“

Drvoštěp uposlechl, přinesl své dítě a odevzdal je Panně Marii, která je vzala sebou do nebe. Tam mu bylo blaženě, jedlo marcipán a pilo slaďoučké mléko, mělo šatečky celé zlaté a andělíčkové si s ním hrávali.

Když mu bylo čtrnácte let, zavolala je jedenkráte Panna Maria a řekla mu:

„Milé dítě, jdu na dalekou cestu a zde odevzdávám ti v opatrování třinácte klíčů ke třinácti dveřím nebeské říše; do dvanácti smíš vejíti a prohlednouti sobě jejich nádheru, avšak dvéře třinácté, k nimž jest tento malý klíček, jsou tobě zapovězený; střež se, abys je otevřela, jinak budeš nešťastna!“

Děvče slíbilo, že bude příkazu poslušno, a když Panna Maria odešla jala se prohlížeti dvanácte bytů nebeské říše a každého dne otevřelo jeden z nich, až bylo se všemi dvanácti hotovo. V každém sále seděl jeden apoštol a kolem něho bylo plno lesku a záře a děvče bylo plno radosti nad touto nádherou a velebnosti a také andělíčkové, kteří dívku provázeli, radovali se s ní.

A nyní zbývaly již jen třinácté dvéře a děvče bylo velmi zvědavo, co za těmito dveřmi se skrývá a řeklo jednomu z andělíčků:

„Neotevru je docela, ani nevejdu do vnitř, jen je trochu pootevru, abych skulinou mohla tam trochu nakouknouti.“

„Ach nikoliv,“ řekl anděl, „to by byl hřích; Panna Maria to zakázala, a lehce by se to mohlo státi tvým neštěstím.“

Děvčátko tedy mlčelo, ale zvědavost v jeho srdci nemlčela, nýbrž stále se ozývala a ji trápila a pokoje nepřála. A když jedenkráte všichni andělé odešli, řeklo si děvče:

„Nyní jsem samotna doma a mohu se tam podívati a nikdo o tom nezví, že jsem to učinila.“

Vyhledala tedy onen klíček a jak jej v ruce měla, vstrčila jej též do zámku a jak jej tam strčila, také otočila. Tu rozlítly se dvéře a děvče vidělo tam v záři a lesku svatou Trojici. Děvče stanulo na chvíli a s úžasem na vše pohlíželo, potom dotklo se prstem té záře a hned se jí prst ozlatil. Tu pojala děvče velká úzkost, rychle bouchlo dveřmi a uteklo. Ale strach je nyní neopouštěl, ať cokoliv dělalo, a srdéčko mu tlouklo stále a stále a neutichalo; a také zlato zůstalo mu na prstu a nebylo lze je smýti, ani ničím seškrábati.

Brzy potom vrátila se Panna Maria ze své cesty. Zavolala k sobě děvče a žádala od něho zpět klíče od nebeských pokojů. Když děvče odevzdávalo svazek klíčů, pohlédla mu Panna Maria do očí a řekla:

„Neotevřela jsi také ty třinácté dvéře?“

„Neotevřela,“ řeklo děvče.

Tu položila ruku svou na její srdce a cítila, kterak hlasitě bušilo a brzy poznala, že děvče zákazu jejího neposlechlo a dvéře otevřelo. A řekla mu ještě jednou:

„Vskutku jsi toho tedy neučinila?“

„Neučinila,“ řeklo děvče po druhé.

Nyní zpozorovala Panna Maria též prst děvčete, který se byl dotknutím nebeského plamene ozlatil, viděla tedy, že děvče zhřešilo a řekla po třetí:

„Neučinila jsi toho?“

„Neučinila,“ řeklo děvče po třetí.

Řekla tedy Panna Maria:

„Ty jsi mě neuposlechla a ještě jsi k tomu lhala, nejsi tedy hodna, abys déle v nebi zůstala.“

Ihned upadlo děvče v hluboký spánek a když opět procitlo, leželo na zemi uprostřed pouště. Chtělo volati, ale bylo němé a hlásku nemohlo ze sebe vypraviti. Vyskočilo ze země a chtělo utéci odtud, ale kamkoli se obrátilo, všude narazilo na hustou trnitou ohradu, jíž nebylo možno proniknouti. V této poušti, v níž byla uzavřena, stál starý, dutý strom, a ten byl dívce příbytkem. Do něho zalezla, a když byla noc tam přespala, a když bouře nastala a liják, v něm se ukrývala. Ale byl to krušný život, a kdykoliv sobě vzpomněla na tu krásu v nebi a jak andělíčkové s ní hrávali, tu hořce plakávala.

Kořínky a jahody byly její jedinou potravou, kterou sobě vyhledávala, pokud to ohrada dovolila.

Na podzim sbírávala spadlé oříšky a listí a nosila je sobě do dutiny, ořechy byly v zimě její potravou a když napadlo sněhu a mrazy uhodily, zalezla jako ubohé zvířátko do toho listí, aby nezmrzla. Jakmile opět slunce teple vysvítilo, vyšla dívka ze stromu a usadila se venku a její dlouhé vlasy splývaly jí po těle jako plášť. Tak sedávala rok po roce a pocítila bídu a útrapy světa.

A když jednou stromy opět oděly se čerstvou zelení, byl král oné země v lese na honu a pronásledoval laň, která před ním prchla do houští, kdež mu z očí zmizela. Král proniknul křovím a octnul se pojednou na mýtině. Tam spatřil v trávě klečící překrásné děvče, jehož zlaté vlasy celé je jako pláštěm přikrývaly.

Král stanul mlčky a pln úžasu pohlížel na děvče a potom přiblíživ se k němu řekl:

„Kdo jsi a proč tu dlíš v této samotě?“

Ale děvče nedalo mu odpovědi, neboť nemělo řeči.

I řekl mu opět král:

„Pojď se mnou na můj zámek!“

A děvče kývlo lehce hlavou.

Vzal ji tedy král k sobě na koně a odvedl ji sebou na královský zámek, kázal ji ušíti krásné šaty a dal ji všeho v hojnosti. A jakkoliv dívka mluviti nemohla, byla přec tak sličná a roztomilá, že si ji král ze srdce zamiloval a brzy s ní se oženil.

Uplynul asi rok a královna porodila synáčka. A tu noc na to, když samotna ležela ve svém loži, zjevila se jí Panna Maria a řekla jí:

„Povíš-li mi pravdu a přiznáš se, že jsi byla v zapovězených dveřích, otevru tvá ústa a vrátím ti řeč; setrváš-li však ve svém hříchu a tvrdošijně budeš zapírati, vezmu sebou tvoje novorozené dítě.“

Tu byla královně vrácena řeč, ona však pravila:

„Nikoliv, nebyla jsem v zapovězených dveřích.“

Tu vzala jí Panna Maria její novorozeně z náručí a zmizela s ním.

A když druhého dne nebylo dítko k nalezení, reptali lidé, že královna jest lidožroutka a utratila svoje vlastní dítko. Ona to slyšela, ale nemohla ničeho říci, neboť neměla řeči, ale král tomu nevěřil, neboť ji velmi miloval.

Uplynul rok a královna opět porodila syna, a opět vešla k ní tu noc Panna Maria a řekla:

„Přiznáš-li se, že jsi otevřela zakázané dvéře, vrátím tobě první dítě a rozváži tvůj jazyk; setrváš-li však ve hříchu a zapřeš to, vezmu sebou i toto novorozené dítě.“

A královna opět řekla:

„Nikoliv, nebyla jsem v zapovězených dveřích.“

A panna Maria vzala jí z rukou její novorozeně a odnesla je sebou do nebe.

A když druhého dne opět dítě nebylo k nalezení reptali lidé hlasitě, že královna je snědla a královi rádcové radili králi, aby ji dal popraviti, Ale král miloval tak svou ženu, že tomu neuvěřil a zakázal svým rádcům, aby pod ztrátou hrdla o tom nemluvili.

Následujícího roku porodila královna sličné děvčátko, tu zjevila se jí v noci po třetí Panna Maria a řekla:

„Následuj mě!“

Vzala ji za ruku a vedla ji do nebe a ukázala jí tam její oba synáčky, kteří se na ni usmívali a hráli se světovou koulí. A když královna nad tím se těšila, řekla jí Panna Maria:

„Ještě se neobměkčilo tvoje srdce? Přiznáš-li se, že jsi otevřela zapovězené dvéře, vrátím tobě oba tvé synáčky.“

Ale královna řekla po třetí:

„Nikoliv, nebyla jsem v zapovězených dveřích.“

Tu spustila ji Panna Maria opět na zem a vzala také její třetí dítě.

Když se to příštího dne rozhlásilo, volal lid hlasitě: „Královna jest lidožroutka, musí býti upálena!“ a král nemohl nyní královnu již zachrániti.

Přivedli ji na soud a jelikož ona nemohla mluviti, ani se hájiti, byla odsouzena k smrti upálením.

Ihned byla snesena hranice dříví, a když přivázali královnu ke kůlu a plameny kolem ní již šlehati počínaly, tu roztálo její ledové, pyšné srdce a naplnilo se lítostí a královna pomyslila si v duchu:

„Kdybych alespoň před smrtí svou se přiznati mohla, že jsem zapovězené dvéře otevřela!“ Tu pojednou vrátila se jí řeč, tak že zvolala hlasitě:

„Ano, Maria, učinila jsem to!“

Ihned spustil se s nebe liják, uhasil kolem plameny, nad ní zazářilo světlo a Panna Maria snesla se nad ní po obou stranách majíc její synáčky a na ruce její novorozenou dcerušku. Oslovila královnu vlídně:

„Kdo ku hříchu svému se přizná a jej lituje, tomu bývá odpuštěno,“ a podala jí její tři děťátka, rozvázala její jazyk a učinila ji šťastnou pro celý život.