Přeskočit na obsah

Kniha lesů, vod a strání/Jarní zvěstování

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Jarní zvěstování
Autor: Stanislav Kostka Neumann
Zdroj: NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955,
Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70

Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou
a chladem, který vál ze sněhů svítících,
den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou,
však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.

Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka,
divadlo veliké pod lesy hrály kry;
my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká,
a připravovali své jarní mimikry.

Však březen závistně nám nové poslal sněhy,
sen sněženkových spoust nade vším rozestřel;
tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy,
my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.

A neupřímný květ co jitro sněžil venku,
by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni;
kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku;
však my jen čekali na sněhy poslední.

Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni.
Dnes… atmosféra jest jak brána dokořán
ve svěžest, modro, jas a jitřní kuropění,
dnes první sladký vznět byl země lůnu dán.

Zdrávas, země,

plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy,
země,
požehnaný plod života tvého,

člověk!

Cos méně zřejmého než nádech neurčitý
a jistějšího přec nad všechnu jistotu,
v kraj spánkem znavený se sune s mdlými svity
a klade první šlář na jeho nahotu.

Již ptáku moudrému po milence se stýská,
již roucho svatební má pěnkava i drozd;
ze sterých hrdélek změť tónů ryzích tryská:
za sedmi řekami spí chladná minulost.

Však naší řeky proud jíž klesající zvolna
ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod,
jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná,
jak snění dívenky, jež v první klesla svod.

Ve skrytých poupatech se rodí cudné tvary,
proud barev mladistvých již čeká v pupenech;
by v tělech roznítil nám sladce tajné žáry,
na každé haluzi se jitří vonný dech.

To dekor slavnostní se pro dny snubní staví,
pro hříčky milostné se stelou koberce…
Jak lačné kalichy své vztyčujeme hlavy
a vůně omamná nám stoupá ze srdce.

Zdrávas, země,

plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy,
země,
požehnaný plod života tvého,

člověk!