Kniha apokryfů/Zpověď Dona Juana

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpověď Dona Juana
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Menší prózy.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Menší prózy. Praha : Československý spisovatel, 1992. (Spisy / Karel Čapek; sv. 10). ISBN 80-202-0377-X.  
Licence: PD old 70

Smrt nešťastné doni Elvíry byla pomštěna; don Juan Tenorio ležel s probodenou hrudí v Posadě de las Reinas a zřejmě umíral. „Emfyzém plic,“ bručel místní doktor. „Někdo by se z toho ještě vylízal, ale caballero tak vyžilý jako don Juan – To jsou těžké věci, Leporello; abych ti řekl, mně se nelíbí jeho srdce. Inu, to dá rozum: po takových excesech in venere – vyloženě astenický případ, pánové. Já bych mu, Leporello, pro jistotu zavolal faráře: třeba ještě přijde k sobě, ačkoliv podle dnešního stavu vědy – já nevím. Mám tu čest se vám poroučet, caballeros.“

Tak se stalo, že padre Jacinto usedl u nohou dona Juana a čekal, až se pacient probere z mrákot; zatím se modlil za jeho notoricky hříšnou duši. Kdyby se mně tak povedlo spasit tohoto pekelného hříšníka, myslil si dobrý páter; zdá se býti pořádně oddělán – snad to zkruší jeho zpupnost a přivede jeho mysl ve stav kající lítosti. To se každému nestane, aby dostal do rukou tak slavného a nesvědomitého prostopášníka; holenku, takový vzácný případ možná neměl ani biskup burgoský. To si budou lidé šeptat: Hele, to je padre Jacinto, ten, co spasil duši dona Juana –

Padre se otřásl a pokřižoval; jednak se vzpamatoval z tohoto ďábelského pokušení pýchy, jednak si uvědomil, že se na něho upírají palčivé a jakoby výsměšné oči umírajícího dona Juana.

„Milý synu,“ řekl důstojný padre tak přívětivě, jak jen dovedl, „umíráš; za maličko budeš státi před soudnou stolicí boží, obtížen všemi hříchy, které jsi natropil ve svém sviňském životě. Prosím tě, pro lásku Pána našeho, odlož je, dokud máš pokdy; nesluší se, abys putoval na onen svět oděn nečistým rouchem svých neřestí a potřísněn neřádem svých pozemských skutků.“

„Ano,“ ozval se don Juan. „Ještě jednou se převléknout. Padre, vždycky jsem si potrpěl na to, abych se oděl přiměřeně okolnostem.“

„Bojím se,“ děl padre Jacinto, „že mi dosti nerozumíš. Ptám se tě, chceš-li se kajícně vyzpovídati ze svých neřestí.“

„Vyzpovídat se,“ opakoval chabě don Juan. „Hodně se očernit. Ach, otče, to byste nevěřil, jak to na ženy působí.“

„Juane,“ zachmuřil se dobrý páter, „nech už těch pozemských věcí; pamatuj, že máš mluvit se svým Stvořitelem.“

„Já vím,“ řekl don Juan zdvořile. „Vím také, že se sluší umřít jako křesťan. Vždycky jsem dbal na to, co se sluší, – pokud to šlo, otče. Na mou čest, povím vše bez okolků; předně jsem na dlouhé řeči příliš sláb a za druhé bylo vždy mou zásadou ubírati se k cíli zkratkou a bez oklik.“

„Chválím tvou odevzdanost,“ děl páter Jacinto. „Především se však, milý synu, řádně připrav, zpytuj své svědomí a vzbuď v sobě pokornou lítost nad svými nepravostmi. Já zatím počkám.“

Nato don Juan zavřel oči a zpytoval své svědomí, zatímco se padre tiše modlil o pomoc a osvícení boží.

„Jsem připraven, otče,“ ozval se don Juan po chvíli a počal se zpovídat. Padre Jacinto spokojeně pokyvoval hlavou: zdála se to býti zpověď upřímná a úplná; nechyběla v ní lež ani rouhání, vražda, křivá přísaha, pýcha ani podvod ani zrada – don Juan byl opravdu těžký hříšník. A náhle zmlkl jako unaven a zavřel oči.

„Odpočiň si, milý synu,“ povzbuzoval ho farář trpělivě, „a pak pokračuj.“

„Jsem hotov, velebný otče,“ řekl don Juan. „Zapomněl-li jsem na něco, jsou to jistě jen maličkosti, které mi Bůh ráčí prominout.“

„Jakže?“ křikl páter Jacinto, „tomu ty říkáš maličkosti? A co smilstvo, kterým jsi se po celý život brodil, co ženy, které jsi sváděl, co ty nečisté vášně, kterým jsi bezuzdně holdoval? Jen se, chlapíčku, pěkně vyznej; před Bohem, ty nemravo, není žádný z tvých nestoudných činů utajen; raději lituj svých mrzkostí a ulev své hříšné duši!“

Na tváři dona Juana se objevil výraz bolestný a netrpělivý. „Už jsem vám řekl, otče,“ děl zarytě, „že jsem skončil. Na mou čest, dál už vám nemám co povídat.“

V tu chvíli hospodský Posady de las Reinas zaslechl burácející křik z pokoje raněného. „Pánbůh s námi,“ zvolal a pokřižoval se, „zdá se, že padre Jacinto vymítá ďábla z chudáka seňora. Panebože, takové věci nevidím zrovna rád ve své hospodě.“

Zmíněný křik trval hodně dlouho, tak dlouho, co bys boby uvařil; chvílemi se utlumil v důtklivé domlouvání, chvílemi se rozbřeskl v divoký ryk; náhle vyrazil z pokoje raněného pána padre Jacinto, rudý jako krocan, a volaje Matičku boží prchal do kostela. Pak bylo v hospodě ticho; jen zkormoucený Leporello vklouzl do pokoje svého pána, jenž ležel se zavřenýma očima a sténal.

*

Odpoledne přijel do toho místa padre Ildefonso de Societate Jesu, který jel na mezku z Madridu do Burgosu; a protože bylo toho dne příliš horko, sestoupil u fary a navštívil otce Jacinta. Byl to vychrtlý kněz, vyschlý jako starý klobás a s obočím ježatým jako podpaží starého kavaleristy.

Když spolu popili kyselého mléka, upřel jezuita oči na otce Jacinta, který se marně snažil zakrýt, že ho něco hněte. Bylo tak ticho, že bzučení much se zdálo skoro dunět.

„Totiž to je tak,“ vyhrkl konečně utrápený padre Jacinto. „Máme tu těžkého hříšníka, který leží v posledním tažení. Abyste věděl, done Ildefonso, je to ten neblahý don Juan Tenorio. Měl tady nějakou pletku, souboj nebo co – zkrátka, já jsem ho šel vyzpovídat. Nejdřív to s ním šlo jedna radost; moc hezky se zpovídal, jen co je pravda; ale když došlo na šesté přikázání, – nic, nedostal jsem z něho ani slova. A že prý mi nemá co říci. Matko boží, ten darebák! Když povážím, že je to ten největší prostopášník z obou Kastilií, – ani ve Valencii, ani v Cádizu prý mu není rovna. Říká se, že za posledních let svedl šest set devadesát sedm děvčat; z nich sto třináct odešlo do kláštera, asi padesát zabili jejich otcové nebo manželé ve spravedlivém hněvu a přibližně témuž počtu puklo žalem srdce. A nyní si představte, done Ildefonso, že mně takový zhýralec tvrdí na smrtelné posteli do očí, že se mi in puncto smilstva nemá z čeho zpovídat! Co tomu řeknete?“

„Nic,“ děl otec jezuita. „A vy jste mu odepřel rozhřešení?“

„Rozumí se,“ odpověděl padre Jacinto sklíčeně. „Všechno mluvení bylo marné. Domlouval jsem mu, že bych v kameni vzbudil kající lítost, ale na toho arciničemu dočista nic neplatí. Prý pýchou jsem hřešil, otče, povídal mi, křivě jsem přisahal, všechno, co chcete; ale v tom, po čem se ptáte, vám nemám co říci. A víte, co v tom vězí, done Ildefonso?“ vyhrkl náhle padre a chvatně se pokřižoval. „Já myslím, že byl spojen s ďáblem. Proto se z toho nemůže vyzpovídat. Byla to nečistá kouzla. Sváděl ženy mocí pekelnou.“ Otec Jacinto se otřásl. „Měl byste se na něho podívat, domine. Řekl bych, že mu to kouká z očí.“

Don Ildefonso, S. J., mlčky přemítal. „Když myslíte,“ řekl konečně, „podívám se na toho muže.“

*

Don Juan dřímal, když don Ildefonso tiše vkročil do pokoje a kývnutím ruky poslal Leporella pryč; pak usedl na židli u hlavy postele a pozoroval přepadlou tvář umírajícího člověka.

Po předlouhé chvíli raněný zasténal a otevřel oči.

„Done Juane,“ řekl jezuita mírně, „zdá se, že by vás namáhalo mluvit.“

Don Juan chabě přikývl.

„Nevadí,“ děl jezuita. „Vaše zpověď, pane Juane, nebyla v jedné věci jasná. Nebudu vám klásti otázky, ale snad byste mohl dáti najevo souhlas nebo odpor k tomu, co vám řeknu – o vás.“

Oči raněného se skoro úzkostně upřely na nehybnou tvář kněze.

„Done Juane,“ počal don Ildefonso téměř lehce, „slyšel jsem o vás už dávno; přemýšlel jsem, proč vlastně se vrháte od ženy k ženě, od lásky k lásce; proč nikdy nemůžete prodlít, nikdy se zastavit v onom naplnění a klidu, kterému my lidé říkáme štěstí –“

Don Juan ukázal zuby v bolestném zašklebení.

„Od lásky k lásce,“ pokračoval don Ildefonso klidně. „Jako byste chtěl pořád znovu a znovu někoho přesvědčovat – patrně sama sebe –, že jste hoden lásky, že jste muž, jakého ženy milují, – ubohý done Juane!“

Rty raněného se pohnuly; bylo to, jako by opakoval poslední slova.

„A zatím,“ mluvil kněz přátelsky, „jste nikdy nebyl mužem, done Juane; jenom váš duch byl duchem muže a ten se styděl, seňore, a zoufale se snažil ukrýt, že příroda vám nedala, čím je obdařen každý živoucí tvor –“

Z lůžka se ozvalo chlapecké zakvílení.

„Proto, done Juane, jste hrál muže od jinošství; byl jste ztřeštěně statečný, dobrodružný, pyšný a okázalý, abyste v sobě překonal ten pokořující pocit, že jiní jsou lepší a mužnější než vy; ale byla to lež, a proto jste marnotratně kupil důkaz za důkazem; žádný vám nemohl stačit, protože byl jen předstíraný a jalový, – vy jste nesvedl ani jedné ženy, done Juane. Vy jste nikdy nepoznal lásky, jen jste horečně usiloval, kteroukoliv žádoucí a vznešenou ženu jste potkal, ji okouzlit svým duchem, svým rytířstvím, svou vášnivostí, do které jste se sám vemluvil; to vše jste uměl dokonale, protože jste to hrál. A když přišel ten okamžik, kdy pod ženou klesají kolena, – to muselo býti pro vás peklo, done Juane, to muselo býti peklo, protože v tu chvíli jste prožíval svou zlořečenou pýchu a zároveň své nejstrašnější ponížení. A musel jste se vydrati z náručí, jehož jste za cenu života dobyl, a prchat, ubohý done, prchat z loktů přemožené ženy, a to ještě s nějakou krásnou lží na těchto neodolatelných rtech. Muselo to býti peklo, pane Juane.“

Raněný obrátil hlavu ke zdi a plakal.

Don Ildefonso vstal. „Chudáčku,“ řekl, „styděl jste se přiznati se k tomu i ve svaté zpovědi. Tak vidíte, už je to odbyto, ale já nesmím připravit padre Jacinta o jeho kajícníka.“

I poslal pro faráře; a když přišel otec Jacinto, pravil mu don Ildefonso: „Hleďte, otče, doznal vše a plakal. Jeho lítost je nad veškeru pochybnost pokorná; snad bychom mu mohli udělit rozhřešení.“