Kniha apokryfů/Hamlet, princ dánský

Kniha apokryfů Karel Čapek
Goneril, dcera Learova	Hamlet, princ dánský	Zpověď Dona Juana

Údaje o textu
Titulek:	Hamlet, princ dánský
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Menší prózy. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Menší prózy. Praha : Československý spisovatel, 1992. (Spisy / Karel Čapek; sv. 10). ISBN 80-202-0377-X.
Licence:	PD old 70

Scéna X

ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odcházejí.

HAMLET: Okamžik ještě, milý Guildensterne,
na slovo, Rosenkrantzi!
ROSENKRANTZ: Prosím, princi?
GUILDENSTERN: Přál jste si, princi?
HAMLET: Jenom otázku.
Jak, řekli jste, to dvorní představení,
ta truchlohra o králi traviči
na krále působila?
ROSENKRANTZ: Hrozně, princi.
HAMLET: Opravdu, hrozně?
GUILDENSTERN: Král byl bez sebe.
HAMLET: A královna?
ROSENKRANTZ: Královna omdlévala.
HAMLET: A ostatní?
GUILDENSTERN: Koho tím Výsost míní?
HAMLET: Nu, vy a dvořané a dvorní dámy,
a kdo byl vůbec v síni přítomen,
když se to hrálo. Neříkali něco?
ROSENKRANTZ: Nic, princi.
GUILDENSTERN: Byli uchváceni tak,
že nemohli ni slova vypravit.
HAMLET: Co Polonius?
GUILDENSTERN: Polonius štkal.
HAMLET: A dvořané?
ROSENKRANTZ: Dvořané vzlykali.
Já sám jsem, princi, slz se nezdržel
a viděl jsem, jak přítel Guildenstern
rukávem skrýval zrádnou vláhu v očích.
HAMLET: A vojáci?
GUILDENSTERN: Ti odvraceli tvář,
by ukryli své mocné pohnutí.
HAMLET: Vy tedy myslíte, že ta hra byla –
ROSENKRANTZ: Ohromný úspěch.
GUILDENSTERN: Ale zasloužený.
ROSENKRANTZ: Ta skvělá stavba!
GUILDENSTERN: A ten spádný děj!
HAMLET: Hm, přidal bych, že kus měl svoje chyby –
ROSENKRANTZ: Promiňte, princi, jaké?
HAMLET: Například…
Mohl být tuším ještě lépe hrán.
Já vím, ti herci dělali, co mohli,
leč jejich král, ten nebyl dosti králem
a vrah dost vrahem. Drazí pánové,
být já tím vrahem, tu při Hekatě,
i vrah by teprv poznal, co je vražda!
Posuďte sami! (Hraje.)
ROSENKRANTZ: Princi, ohromné!
GUILDENSTERN: Zahráno skvěle!
ROSENKRANTZ: Člověk řekl by,
že, přisámbůh, jste někdy viděl vraha,
jak plíží se k své práci příšerné.
HAMLET: Ne, Rosenkrantzi, to je prostě ve mně
– odkud a nač? Kdo ví? Pst, pojďte blíž.
Hamlet –
GUILDENSTERN: Co, princi?
HAMLET: – má své tajemství.
ROSENKRANTZ: Aj, princi, věru?
HAMLET: Velké tajemství.
Nic pro dvořany, ale pro uši
nejlepších přátel. Ke mně!
GUILDENSTERN: Prosím, princi.
HAMLET: Ne, žádný princ!
GUILDENSTERN: Ne, Výsosti.
HAMLET: Jen Hamlet.
GUILDENSTERN: Jak chcete, princi.
HAMLET: Nuže, poslyšte
a nechte pro sebe můj úmysl,
jenž pevně dozrál.
ROSENKRANTZ: Jaký, drahý princi?
HAMLET: Já chci být hercem.
ROSENKRANTZ: Princi, opravdu?
HAMLET: Je rozhodnuto, Rosenkrantzi. Zítra
chci odjet s těmi herci do světa.
Od města k městu budou hrát ten kus
o velkém králi, jenž byl zavražděn;
o vrahu, který po něm nastoupil
na jeho trůn a v jeho nevychladlé
manželské lože; a o královně,
jež, sotva měsíc vdovou, laškuje
na propocené, mastné posteli
s vrahem a sketou, lumpem, zlodějem,
jenž ukrad říši… Čím víc na to myslím,
tím víc mě láká jeho postava.
Zahrát ho v jeho celé mrzkosti,
tu podlou, zvrhlou, hadí kreaturu,
jež svrabem všechno nakazí, nač sáhne,
– jaká to role! Bylo by jen třeba
jinak ji hrát než kočovný ten herec
– dělá, co umí, ale nestačí
na tolik zla. Ať hraje toho krále,
však na padoucha není velký dost.
Škoda té role! Jak bych já ji hrál,
jak bych se vžil do jeho slizké duše,
až vymačkal bych do poslední kapky
veškerou lidskou neřest! Jaká role!
GUILDENSTERN: A jaký kus!
HAMLET: Kus nebyl zcela špatný.
ROSENKRANTZ: Byl výtečný!
HAMLET: Měl víc být vypilován
a vůbec – Možná že se k té látce vrátím
– stála by za to; mne ten zrádný král,
ten zrůdný, mrzký, hnusný charakter
nesmírně vábí. Milý Rosenkrantzi,
já chci psát dramata.
ROSENKRANTZ: Toť skvělé, princi!
HAMLET: Psát budu, psát. Já mám už tolik látek
– ten padouch byla první. Druhá bude
o podlízavých, podlých dvořanech –
ROSENKRANTZ: Ohromné, princi!
HAMLET: Třetí: veselohra
o starém, zpitomělém komořím. –
GUILDENSTERN: Výtečná látka!
HAMLET: Čtvrtá bude hra
o jedné dívce.
ROSENKRANTZ: Jaká hra?
HAMLET: Nu, hra.
GUILDENSTERN: Toť vděčná látka.
ROSENKRANTZ: Přímo básnická.
HAMLET: A Hamlet bude psát. Na trůně podlec
odírat bude lidi bez nože,
dvořani budou hřbety ohýbat,
a Hamlet bude psát. A války budou,
těm slabým bude hůř a silným líp,
a Hamlet bude psát. Ne aby vstal
a něco udělal –
GUILDENSTERN: Co, princi?
HAMLET: Což já vím?
Copak se dělá proti špatné vládě?
ROSENKRANTZ: Nic, princi.
HAMLET: Zhola nic?
GUILDENSTERN: Nu, v dějinách
se někdy vyskytují mužové,
kteří se v čelo lidu postaví
a výmluvností svou či příkladem
je strhnou k tomu, aby odbojem
zlomili špatnou vládu.
ROSENKRANTZ: Ale to
se, princi, děje jenom v dějinách.
HAMLET: Tak, tak. Jen v dějinách. A říkáte,
že výmluvností mohou strhnout lid?
Hoře je němé. Musí někdo přijít,
kdo nazve věci pravým jménem: hleďte,
toto jest útisk, to zde bezpráví,
zde na vás všech se páše mrzký zločin,
a ten, kdo vaším králem zove se,
je zloděj, taškář, vrah a kurevník
– tak je to, že? Kdo z vás je ještě mužem,
což nechá líbit si tu potupu,
což nesáhnete po meči a kyji,
či jste už hanbou vymiškováni,
jste otroci, a proto snášíte
žít beze cti –?
GUILDENSTERN: Jste, princi, výmluvný.
HAMLET: Aj, výmluvný? Tož abych vystoupil
a – jako v dějinách – svou výmluvností
stvořil hlas lidu?
ROSENKRANTZ: Lid je svému princi
zajisté oddán.
HAMLET: A pak v čele všech
skácel trůn shnilý?
GUILDENSTERN: Princi, prosím vás,
to už je politika.
HAMLET: Zvláštní pocit,
tak velký úkol vidět před sebou!
Dík, pánové.
ROSENKRANTZ: Nebudem rušit, princi.

ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odejdou.

HAMLET: Být, nebo nebýt, toť ta otázka.
A když už být, tož čím? Ó nebesa,
být princem, pravda! Vedle trůnu stát
s úsměvem na rtech, dvorný, loajální,
– a proč ne na trůně? ne, tam je jiný,
a čekat jen, až pojde, až se srazí
v něm černá krev! Tož tak? Ne! Raději
nůž vetknout do té hrudi zrádcovy
a otcovu smrt pomstít! smýti hanbu
matčina lože! Nu, co ještě váhám?
Jsem sketa bez krve či co? – Ne, tak to není.
Vpíjím se zrakem v jeho mrzkou tvář,
v ty chlípné rty a těkající oči
a cítím: teď ho mám, teď mohl bych
ho vystihnout, a zkouším potají
si navléknout tu tlamu. Jaká role!
Být hercem, ano: tu bych odhalil
to všechno skryté, nestydaté zlo,
jež tají se v té usměvavé mordě –
Láká to, láká. – Ale tuto tvář
by jenom vrstevníci poznali
– a pak už nikdo? – To spíš navěky
jej usvědčit i všechny lidské stvůry
a všechno shnilé, čím se obklopil
ve státě dánském! Jaký vděčný úkol!
– Ba, vždyť jsem básník! Mohu tedy napsat
žalobu, která věky přetrvá,
a prstem, který nikdy nezetlí,
ukázat na ten hnisající vřed –
Hle, jaká výmluvnost! Není jí škoda,
abych jí plýtval jen sám pro sebe?
Což postavit se na trh, svolat lid
a mluvit, mluvit – Nejsou přece z bláta
a člověk výmluvný z nich vykřeše
očistnou bouři proti tyranům!
Láká to, láká. – Ale pak bych už
ho nemoh zahrát! Škoda! Jakým hercem
bych mohl být! Leč kdybych hercem byl,
což mohu potom bouři rozpoutat,
jež kácí trůny? – Ale pak bych zase
nemohl psát své příští kusy! Škoda!
– Co tedy, k ďasu? Mám ho demaskovat
hrou na scéně, či mám ho pro vše časy
na vrata přibít jako netopýra,
či z trůnu srazit s rozzuřeným lidem?
Co tedy, co? – A což když, dejme tomu,
si jenom namlouvám, že chci se mstít?
Proč hercem být jen proto, abych masku
strh z jeho tlamy? Když už hrát, tož proto,
že je to ve mně a že musím, musím
ze sebe tvořit lidské postavy,
ať dobré, nebo bídné! Jeho bych
hrál arci nejraději – jaká role! –
Být prostě hercem! Nebo jen tak psát,
ne ze msty, ale jenom pro tu radost,
že slovo ožívá mi pod rukama –
A proč jen psát? Proč raděj nemluvit?
Být zkrátka řečníkem, být vůdcem lidu
a mluvit, mluvit, jako zpívá pták,
tak krásně a tak uchváceně, že bych
sám sebe přesvědčil a věřil tomu,
co povídám! – Tak jest. Být cele něčím,
to je to slovo vykupující!
Být hercem. Nebo psát? Či s lidem jít?
To, nebo to. Oh, peklo! Co mám volit?
Čím má být Hamlet? Co bych dovedl,
kdybych byl něčím! – Ano, ale čím?
To je ta otázka!