Klapzubova jedenáctka (1954)/XI

Klapzubova jedenáctka (1954)
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Malý čtvereček složeného papíru zarazil veselou živost mladých Klapzubů. Dívali se rozpačitě na tajemnou depeši a tajuplnou tvář otcovu. Konečně se Honza vzchopil a rozbalil telegram. Byl od londýnského Vincence Macešky a zněl:

Austrálie wyzywa match mistrovství sveta zatri mesice sydney telegraphujte podminki macecka.

Honza podal depeši Josefovi, ten si ji chvějícíma rtoma pošeptmo přeslabikoval a podal ji Karlíkovi a tak šla dál a každý si vlastníma očima přečtl neočekávanou nabídku. Za tři měsíce v Sydney mistrovství světa? Klapzubové proti Austrálii? Každý z nich cítil, jak se mu rozčilením tají dech. Zmatené pohledy se zase soustředily na tváři starého Klapzuby, který ani nemrkl a jen lulčičku obracel z koutka do koutka. Konečně Honza přerušil ticho.

»A co vy, táto, tomu říkáte?«

»Co bych já říkal?« zahovořil pomalu starý. »Že je škoda, že to přišlo tak pozdě! Hrát už nebudeme, tož co se tím trápit? Beztoho jsme se s maminkou dohodli, co se bude teď dělat. Ještě dnes si ve vsi zamluvím pluh a až jej dostanu, pěkně hřiště zaoráme a osijem. To dá ňáký políčko, taková odpočatá půda! Jinak arci, nebejt vašeho rozhodnutí — setsakra kontinent, to bychom se na tu Australii vytáhli!«

»To si myslím!« vpadli hned synové unisono. »Mistrovství světa! Copak je potřebí ještě o ně zápolit?«

»Inu — toť se ví, že tady jsme to všecko vyhráli! Ale s Australci jste se přece jenom nesrazili a mají tedy právo vás vyzvat. Ale jaká pomoc — pošleme Maceškovi telegram, že se Klapzubové vzdávají!«

Řekl to klidně, jakoby nic, ale každé slovo bylo jako vybrané bodnutí.

»Ono je to vůbec nemilá věc! Když to tak pohromadě vyjde najevo, rozkřikne se po světě, že se Klapzubáci Australie bojí a že raději zahodili flintu do žita!«

»A to zas ne, táto, taková věc na nás nesmí zůstat!«

»Co chcete dělat, setsakra mančafte? Tenhle týden zaoráme hřiště, hned na to budeme sít…«

»Dejte nám pokoj, táto, to přece nemyslíte v této chvíli vážně?«

»Proč by ne? Vzdali jste se hry a já s tím musím počítat. Jak povídám: zoráme, zvláčíme, zasijeme…«

Jedenácti mladých Klapzubů se zmocnila úplná zuřivost. Skřípali zuby, rvali tvrdou stolní desku, kouleli očima. Neúprosná logika starého Klapzuby je uváděla do zoufalství.

»Honzo, kapitáne!« volali jeden přes druhého, »a ty to trpíš? Ty mlčíš? Ty tu hanbu sneseš?«

»Počkejte!« okřikl je Honza a otočil se k otci. »Dobrá, táto, zoráme políčko a osijeme. Ale co budem dělat pak?«

»Inu, setsakra, hospodářství, pak budeme čekat, až obilíčko vzroste. Do žní budeme mít času habaděj…«

»Pravdaže, táto! Ale tohoto habaděje musíme nějak užít. Podejte mi nějakou mapu!«

Dvacet rukou se vrhlo k polici, aby co nejdříve našly starý školní atlas Kozen-Jireček-Metelka, do něhož si červeným inkoustem zakreslovali všechny svoje jízdy. Honza jej rozevřel, našel si mapu celého světa a chvilku ji studoval.

»Tady to máme: Brindisi — Bombay 13 dní, Bombay — Sydney 20 dní. Když to dobře půjde, jsme asi za měsíc tam a za měsíc zpátky. To znamená, že bychom ještě přede žněmi mohli být doma!«

»A tedy?«

»Tedy my do té Australie pojedeme!«

»Hurrá!«

Řev tohoto výkřiku byl strašný. Všech deset se jich vrhlo Honzovi kolem krku. Starý Klapzuba zas jenom prudce mrkal a fajfčičku nějak horlivě překládal.

»Tož to je vaše poslední mínění?« zeptal se jich konečně. »Setsakra, kujóni, to se mi odlehčilo! Už jsem měl doopravdy strach, že si na konec celou slávu pokaňkáte!«

Teď se zase všech jedenáct vrhlo na tátu a starý měl co dělat, aby ho samým nadšením nepovalili. — A pak zasedli k novým poradám, které se končily, až když maminka přinesla první talíře s dýmající polévkou a nejkrásnější oběd Klapzubů se začal. Konec konců se smluvili na tom, že hřiště se, jak starý Klapzuba navrhl, zaorá a zasije, načež mužstvo odjede.

Ale ta jejich první oračka neprošla, jak se domnívali, jen tak lehce. Jakmile si starý Klapzuba začal ve vsi vypůjčovat pluh, začalo se veliké vyptávání a divení, které letělo od statku ke statku, vzrušilo a vyplnilo všecky hovory v hospodě a dostalo se ještě odpoledne do školy. Pan učitel Jaroušek byl z největších ctitelů klapzubovských, ani ne tak z nadšení pro kopanou, jako ze vzníceného místního vlastenectví. Dolní Bukvičky se jako rodiště Klapzubů proslavily po celém světě a pan učitel Jaroušek považoval za svou nejsvětější povinnost, aby tuto slávu všemi prostředky utvrzoval a udržoval. Proto posílal nejméně jednou týdně do Pražského Deníku podrobné dopisy o tom, kdo v těch sedmi dnech do Dolních Bukviček ke Klapzubům zavítal a jaké nové zápasy starý Klapzuba ujednal. Až bude jednou nějaký historik chtít psát podrobnější a vědečtější historii Klapzubů nežli je tato, jeho práce se nemůže obejít bez studia dolnobukvičkovských dopisů v Pražském Deníku. A tak i tentokrát sedl pan učitel ihned ke stolu a ozdobným krasopisem napsal svůj obvyklý dopis:

»Z Dolních Bukviček. Přítel našeho listu nám píše: I naše nepatrná osada Dolní Bukvičky u Kouřimě stává se dějištěm události takřka historické. Jak jest asi širší veřejnosti známo, slyne náš český národ po celém světě svou znamenitostí ve hře, řečené kopaná. V této t.zv. kopané (správně by se mělo říkati „kopaný míč“), kterážto hra pochází z Anglie a vyžaduje od svých hráčů velikého udatenství tělesného, obzvláště vyniká mužstvo rodiny Klapzubovy, nazvané S. K. Klapzubova jedenáctka. S pravou husitskou srdnatostí dobývala nám Klapzubova jedenáctka slávy po celém světě. Se zatajeným dechem sledovala její úspěchy celá širší česká veřejnost, leč zvláště my, obyvatelé obce Dolních Bukviček u Kouřimě, neboť jediné Dolní Bukvičky u Kouřimě se mohou chlubiti, že právě pod jejich doškovými střechami stála kolébka tohoto vynikajícího sdružení. Leč s bolem v srdci musíme oznámiti širší české veřejnosti, že se v lůně Klapzubovy jedenáctky zrodilo rozhodnutí, vzdáti se dalšího hraní hry v kopanou a věnovati se občanskému zaměstnání. V nejbližších dnech vnikne lesklá ocel rádla do panenské půdy klapzubovského hřiště v Dolních Bukvičkách u Kouřimě, aby zkypřená půda přijala obilné sémě a vydala v létě svou žeň. Tento téměř symbolický akt znamená konec hráčské slávy Klapzubovy jedenáctky; leč my, obyvatelé Dolních Bukviček u Kouřimě, uvítáme je stejně srdečně ve svém středu i jako prosté občany, pamětlivi jsouce toho, že oni jak svými horlivými a udatnými výkony založili nehynoucí dobrou pověst Dolních Bukviček u Kouřimě, o nichž od těch dob s jistou obměnou platí verš Písma: „Nikoli, Dolní Bukvičky u Kouřimě, nejste vy nejmenší mezi městečky judskými… “«

Redakce Pražského Deníku ani netušila, jakou sensaci touto zprávou vzbudí. Všechny listy ji citovaly ve večernících, zpravodajské agentury ji telegrafovaly do celého světa a druhého dne byla již všechna sportovní Evropa rozčilena a vzrušena skutečností zániku Klapzubovy Jedenáctky. Do toho s druhé strany vletěly londýnské zprávy o utkání s Australií, otázka světového mistrovství, a tak byl poplach, jejž dopis pana učitele Jarouška vzbudil, dokonalý. Výsledek toho všeho se jevil na dolnobukvičkovské poště. Od rána do noci běhal starý Mazucha, listonoš, ke Klapzubům s telegramy a expresními dopisy. Vynikající sportovci, předsedové velkých klubů a svazů, novináři i veřejní funkcionáři vyprošovali si v nich, aby byli pozváni na ten den, kdy Klapzubové zruší své hřiště. Bylo zřejmo, že všichni tento okamžik považují vskutku za historickou chvíli evropského sportu a starý Klapzuba měl pravdu, když srovnávaje kupu té spěšné korespondence prohodil:

»Setsakra Evropa, my už jim jen tak neproklouznem!« Druhého dne dokonce přijelo několik pánů z Prahy a konec konců bylo vidět, že není jiného zbytí než provést zaorání hřiště jako velikou státní a mezinárodní slavnost. Olympijský výbor ustanovil tedy ihned zvláštní přípravný komitét. Staří veteráni Káďa a Vaník byli požádáni o slavnostní proslovy, a když i ministerstvo školství vyslalo odborového přednostu V. V. Štecha do výboru, bylo zřejmo, že nikdo už k zdařilému průběhu slavnosti nechybí.