Klapzubova jedenáctka (1954)/X

Klapzubova jedenáctka (1954)
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Příhoda s pihovatým chlapcem nepřešla jen tak lehce. Klapzubové již o ní nepromluvili ani slůvka, ale všecka radost jako by s nich spadla. Ty tam byly doby, kdy se dravě hnali po míči v treningu a kdy celé večery strávili vymýšlením nových triků a překvapujících kombinací. A to tam bylo i jejich přirozené, zdravé veselí, bujará radost ze zápolení a vítězství. Chodili kolem jako morousi, všechna cvičení dělali jen z mechanické navyklosti, a zápasy, k nimž je starý Klapzuba podle poznámek ve svém kalendáři dovezl, odbývali jako trapnou povinnost. Jejich hra byla ještě pořád nanejvýš dokonalá a virtuosní, jejich technika a souhra pořád ještě omračovaly, ale vší jejich bravuře a dovednosti chyběla jiskra vášně. Rozdíl jejich hry byl tak nápadný, že přes všechny vítězné výsledky neunikl pozornosti sportovních redaktorů.

»Klapzubové jsou unaveni!« psal tehdy vážený A. E. Williams v The Sportsman. »Nedejme se klamati stále skvělými číslicemi jejich vítězství. Číslice je suchá formulka, která velmi nepřesně vyjadřuje poměr sil a zcela mlčí o podstatě hry. A ta se u těchto mistrů změnila. Ono přemocné kouzlo, kterým kdysi vítězili nejen nad protivníkem, ale i nad obecenstvem, ono nevyličitelné kouzlo svěžesti a životní chuti vyprchalo. Nelze se tomu diviti, všechno, co se stále a stále opakuje, pozbude půvabu a stává se mechanickým problémem. Viděli jsme to na všech profesionálech Spojeného království. Jedině amatérství, čisté a ryzí, vyžadující od svých lidí všelikých obětí, dává jim za to odměnou to nejkrásnější, co tělesná výchova přináší: sportovního ducha. Každá jiná forma sportovní činnosti vede k duchovnímu umrtvení. Klapzubové jsou jistě nejušlechtilejší ze všech mužstev, která se kdy živila hrou na zeleném trávníku; dík krásné jejich výchově neviděli jsme u nich nikdy onoho pustého kšeftaření, které se žene za gólem jenom pro odměnu, jež je na každou branku vypsána; přes to však podléhají i oni zákonu zmechanisování, již proto, že jsouce zbaveni všech náhod, které rozhodují o hráčích amatérech, dospěli k virtuositě, jež nemá soupeře. Klapzubové jsou unaveni svou vlastní dokonalostí, toť jejich tragický osud; a to je též novým velikým připomenutím mládeži Anglie, že hlavní věcí života je dobrý duch a nikoli pouhá dovednost.«

Klapzubové sami sotva čtli tyto řádky londýnského týdeníku, ve své nechuti už ani nerozřezávali časopisy, jež jim docházely. Starý Klapzuba však nemusil čekat, až mu Williams určí diagnosu jeho mužstva. Cítil dávno předtím sám, že hoši nejsou pohromadě, a bylo to pro něho takovým překvapením, že se ani neodvážil o tom mluvit. Obcházel kolem svých lidí jako kocour, který neví, v jaké náladě je jeho pán. Královská lulka byla všecka rozpálená, jak z ní znovu a znovu rozčileně bafčil, ale všecko jeho tajné zkoumání bylo nadarmo. Chlapci se jaksi uzavřeli, dělali poslušně, co nařídil, ale někdejší radosti v chaloupce nebylo. A tak se konečně po dlouhém rozvažování a trápení rozhodl, že na ně udeří přímo.

Byli jednou po zápase, už doma, všichni nataženi navečer na dvorečku. Voříšek seděl Honzovi na břiše a koukal do kurníku, kde se praly ospalé slepice, než si našly nejlepší uvelebení na noc. Chlapci leželi na zemi, s rukama roztaženýma, s očima klouzajícíma po oblacích, všichni volně a vydatně vdechujíce vůně, jež větřík sbíral v lese a hnal přes dvoreček do polí. Starý Klapzuba seděl na pařezu, kde se štípalo dříví, dlouho sebou vrtěl, až konečně odplivl a zahučel:

»Setsakra ty kluku kapitánská, tak se mi zdá, že ti to v mužstvu neštymuje!«

Honza si hrál s Voříškovým obojkem.

»A co se vám nelíbí, táto? Přece jsme vyhráli jako vždycky!«

»Ejnu, vyhráli, vyhráli, ale nesměl bych být Klapzuba, abych nevěděl, že už to taky někdy můžem projet! Který setsakra čert vám vlezl do hlavy? Už ani nemluvíte, nezpíváte, nehvízdáte, odkop děláte, jako by vám mičuda překážela — co to s vámi je?«

Mladí Klapzubové počali se vrtět, převalovali se s boku na bok, jako by je půda pálila, ale nikdo ani necekl. A starý Klapzuba, když už jednou začal, šťoural se v jejich svědomí dál.

»Vždyť už si toho i ta naše máma všimla, že jste jako vyměnění! Tuhle přijde za mnou a povídá: Copaks, táto, s těmi kluky proved? — Jářku, co bych proved? — Ona zas, že prej už nejste takoví, jako jste bývali. Že prej si jí už ani její Jirka nevšimne a tak se mi z toho rozplakala, chudák stará!«

Ono to ve skutečnosti nebylo všecko tak zrovna pravda, jak to starý Klapzuba vyprávěl, ale on, kůže mazaná, si řekl, že musí kluky rozebrat a přimět k hovoru. A už se mu to povedlo. Jirka, maminčin miláček, ihned vylítl:

»To není pravda, že si jí nevšímám! To je něco docela jiného! A vůbec, Honzo, řekni tátovi, co nám je! Jen to pěkně vyklop, ať se s tím pořád netrápíme!«

Starý Klapzuba prudčeji zabafčil, ale pak řekl docela mírně a nezvykle srdečně:

»Tak copak máš na srdci, Honzíčku? Jen se mi svěř!«

Honza sehnal Voříška, napolo se zvedl a zadíval se tátovi do očí.

»Táto, kolikpak máte peněz?«

Starý na pařezu sebou škubl. Tohle nečekal.

»Peněz? Co chceš s penězi? Mám sem tam nějakou stovku, ani jsem to řádně nespočítal.«

»Víte, táto, to je tak. Vy jste nás vyučil hrát, abychom si mohli vydělávat na živobytí. Pámbu vám to zaplať, dal jste si s námi pěknou práci a mně se zdá, že jsme vám ji nepokazili. Ale to víte sám, že my jsme sami pro peníze nehráli. My jsme nikdy nevěděli a nevíme, kolik jste za hru dostal. A taky se po tom nesháníme. Nám jde jen o jedno — jestli jste už s maminkou nadosmrti zajištěni… Jestli ne, tak už nemluvme, hraje se dál.«

Starý Klapzuba bafčil jak lokomotiva.

»A jsme-li zajištěni — to se už nebude hrát?«

»Ne, táto, v tom případě toho necháme! Aspoň za peníze hrát nebudeme! Vždycky jsme se bili jen o čest být první a co se vydělalo, je vaše. Musíme se starat o to, abyste měl s maminkou z čeho být živ. O to jde především. A když už jste ten hovor načal, tož vás prosíme, abyste nám to řekl.«

»Tak vy teda hrajete jen na mámu a tátu? Setsakra jedenáctko — a z čeho pak budete živi vy sami?«

»O nás se nestarejte! Když to nebude možno jinač, půjdeme za trenéry do klubů. Však se o nás ještě porvou.«

»A vy že byste chtěli rozpustit nejslavnější mužstvo?«

»Ano! Nenecháme přece po sobě pošklebovat kdejakého pihovatého kluka, on že hraje pro čest a my pro peníze!«

»Hm — tudy na to? Tedy nějakej pihovatej kluk. A to už je pevné rozhodnutí, kapitáne?«

»Pevné, táto!«

»Mužstvo souhlasí?«

Hoši kolem jenom zabručeli. Starý vstal a dlouho vyklepával lulku. Bylo už tma, na nebi svítily hvězdy. Starý nemohl být s lulkou nějak hotov. Nikdo ani nešeptl. Konečně se starý otočil.

»Tak vy tak, kujóni? Vy se nutíte do hry jen k vůli mně? Hm… Tak tedy… tak to tedy zhasnem… čutačky dáme na půdu… rozšněrujeme míče a vypustíme duše…«

»Jenom z těch míčů, táto!« volali Klapzubáci, jeden přes druhého vyskakujíce.

»Nic platno, vypustíme duše! Sbalíme vlajku. Klapzubovy jedenáctky už nebude.«

Brada se mu docela rozdrkotala. Teď teprve chlapci viděli, jak on celým životem visel na jejich díle. Vrhli se k němu, objímali ho, odprošovali, těšili.

»Setsakra, setsakra!« ulevoval si na konec, »nechte mne aspoň nacpat fajfku jeho englickýho veličenstva. Však už žádnou druhou nedostanu, se žádným potentátem nebudu sedět v lóži! Ejnu, pořád jsem čekal, že se jednou rozbijete, ale vždycky jsem myslel, že to bude pro ženskou! A zatím, koukejme, kluci by chtěli být amatéry! No, pojďte k mamince, ta bude, chudáček, taky koukat!«

Toho večera bylo zas v chalupě po dlouhé době řečí a křiku jako tenkráte, když je táta hnal po prvé do Prahy na zápas. A v tom halasu si ani nepovšimli, že starý Klapzuba vytáhl Klapzubku na zápraží. Stáli tam spolu potmě a Klapzuba do ní hučel svoje pokyny.

»…ne abys jim řekla, kolik máme! Do hrobu to s sebou nevezmeme, co vydělali, bude jednou jejich. Ale teď ještě o tom nesmějí vědět. Třeba by je ty peníze pokazily. Jsou mladí, ať jdou pěkně po živobytí. Mladému člověku peníze nesvědčí. Půjdou, probijou se, až to v životě vyhrají tak jako na hřišti, budou mít pro peníze rozum. Však až se jednou budou chtít ženit, bude jim nějaká ta tisícovka moc milá. «

Klapzubka, udřené ruce složené pod zástěrou, jen tak popotahovala, aby zadržela slzy. Ale poslouchala ho a na všecko kývala hlavou. Vždyť on, starý Klapzuba, chalupník, uměl všecko na světě tak zařídit, že nad tím vždycky jen žasla a spínala ruce údivem. A tak pochopila i jeho nový úmysl, schválila jej a oba se vrátili jaksi spokojenější k synům do chalupy.

Ti ještě seděli v nejčilejším hovoru a kuli plány do budoucnosti. Všechna jejich kopáčská sláva jako by ani neexistovala; každý se zabýval jenom tím, co bude, co by dovedl, jak by se asi uživil. Jejich přirozené schopnosti, potlačené výhradní starostí o kopanou, se rychle probouzely. Najednou viděli, že život je mnohem bohatší a plnější, nežli jej dosud znali, a že je v něm více a vážnějších povinností pro mladého muže, nežli si dosud dovedli představit. Tou chvílí, kdy sport přestal být jejich zaměstnáním a stal se tím, čím ve skutečnosti je, zdravou hrou, potěšením a doplňkem občanského života, pochopili, že těžisko leží v práci a nikoli ve hře. Nesměli by to být hoši tak zdravě vychovaní, tak tělesně i mravně utužení, aby neměli smyslu pro povinnosti života. Naopak, jejich mozky kvapně spřádaly a rozváděly všechny příští možnosti a hledaly cestu, jak by mladí Klapzubové mohli co nejrychleji a nejúčinněji stanout každý na vhodném místě v lidské společnosti. Zkoumali svoje schopnosti, nadání, náklonností a kdyby je byl starý Klapzuba po půlnoci nerozehnal, byli by mu debatovali do rána. Ale i když byli na lůžkách, neměli na spánek pomyšlení, převrat byl příliš veliký. A tak už dávno kohout vyvolával slávu nového dne, když se jim jednomu po druhém teprve začaly klížit oči.

Zaspali toho dne zcela nezvykle, neboť starý Klapzuba je nepřišel vzbudit, jak jindy dělával. Nechal je spát až do božího poledne a s lišáckým úsměvem je uvítal, když se ráno za hrozného křiku a divení hrnuli k snídani. Starý Klapzuba mohl na nich oči nechat, když je tak viděl sedět u stolu, mladé, zdravé, plné síly a životní chutí. On taky až do včerejška v nich viděl jen hráče, jen hráčský materiál a jinak o nich skoro ani neuvažoval. Dnes teprve si všiml, jak vyspěli a jací jsou z nich urostlí, zdatní mladí mužové. A tak by byl samou radostí a pýchou zapomněl, že má v kapse pro ně veliké překvapení. Teprve když byli po jídle a chtěli se zvednout, škubl sebou a prohodil:

»Počkejte, hoši, něco vám tady přišlo!«

A zalovil rukou v kapse a na stůl položil telegram.