Klášter blahoslavené Anežky v Praze/I. Čásť dějepisná

Klášter blahoslavené Anežky v Praze Václav Vladivoj Tomek, Josef Mocker
Předmluva	I. Čásť dějepisná	II. Čásť archaeologická

Údaje o textu
Titulek:	I. Čásť dějepisná
Autor:	Václav Vladivoj Tomek, Josef Mocker
Zdroj:	TOMEK, Václav Vladivoj; MOCKER, Josef. Klášter blahoslavené Anežky v Praze. Praha: C. k. ústřední komisse k probádání a zachování památek uměleckých a dějepisných, 1892. s. 3–9. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70

ANEŽKA, nejmladší dcera krále českého Přemysla I. (narozená roku 1208.), byvši u velmi mladém věku zaslíbena Jindřichovi, prvorozenému synu císaře Fridricha II., když s tohoto sňatku sešlo, uzavřela dle pudu srdce svého, oddati se životu klášternímu. Zvolila si řád teprv krátce před tím založený vrstevnice své svaté Kláry, kterému byla vzorem řehole sv. Františka. Teprv po smrti svého otce († 1230) obdržela od nástupce jeho, krále Vácslava I., bratra svého, prostředky potřebné k založení kláštera toho řádu, do kteréhož mínila vstoupiti, na Starém městě Pražském. Jest to klášter sv. Anežky dle ní nyní tak nazývaný. Prvotní jeho pojmenování, jehož výhradně užívají listiny 13. a 14. století, bylo klášter sv. Františka (claustrtum, monasterium S. Francisci).

Jak dlouho se o klášteře tom a o kostele při něm stavělo, o tom zpráv nemáme. Ale z roku 1234. dne 21. března jest první privilegium krále Vácslava I., na kterém se udělují svobody klášteru ke cti sv. Františka vystavenému (claustrum Pragae in honorem S. Francisci constructum); a dne 31. srpna téhož roku papež Řehoř IX. uložil dvěma bratřím řádu menších (frater Johannes minister in Saxonia et frater T. custos in Bohemia), aby Anežku, sestru krále českého v klášteře tomto dosadili na abatyši^[1], z čehož se dá souditi, že stavení klášterská i snad také kostel do té doby potud byly vystaveny, že sestry řeholní v jednom i druhém dle pravidla klášterního žíti mohly.

Anežka byla mezi tím již také založila špitál sv. Františka, kterýž se z počátku nacházel na blízku kláštera jejího, neboli, jak se praví v onom privilegii krále Vácslava I. z léta 123 1., blízko kostela sv. Haštala, Bylo to asi tu, kdež za nynější farou sv. Haštala stojí domy čísli 807 a 808, poněvadž místo toto také v pozdějších časích až do zrušení kláštera sv. Anežky roku 1782. k němu příslušelo. Správa tohoto špitálu byla pod vyšší mocí zakladatelky poručena jistému bratrstvu, z něhož se později vyvinul mocný a znamenitý řád křížovníků s červenou hvězdou. Když byla roku 1235 matka Anežčina, ovdovělá královna Konstancia, špitálu od dcery její založenému darovala kostel sv. Petra na Pořičí, hojnými statky nadaný^[2], jest špitál ten brzy přenesen k tomuto kostelu a později rohu 1252. k nynějšímu hlavnímu sídlu tohoto řádu blízko mostu Pražského^[3]. Anežka byla se již roku 1238. ve jménu svém i konventu práva svého nad ním docela odřekla^[4].

Byl nejspíš hned z počátku úmysl zakladatelky vedle kláštera panen sv. Kláry založiti také klášter mužský nejblíže příbuzného řádu menších bratří sv. Františka a to přísnější spůsoby jeho, kteříž by měli na péči služby boží a duchovní správu v klášteře panenském, i jest také dosvědčeno, že klášter takový vyzdvihla^[5]; toliko čas, kdy se to stalo, není určitěji znám. Na každý spůsob nebylo to dříve než roku 1251. Tohoto roku Anežka obdržela pro klášter svůj darem od papeže Innocentia IV. vzácné svaté ostatky, kteréž, jak vypravuje letopisec, menší bratří s sebou přinesli.^[6] Přijaty jsou se slavnou procesí a přineseny do kostela sv. Františka. Možná že jsou tu míněni první menší bratří, kteří se do kláštera vstěhovali, vysláni jsouce asi současně s ostatky papežem darovanými z Říma do Čech, aby novou řeholi klášterní uvedli. Roku 1280. jest první listinná zmínka o guardianovi menších bratří u sv. Františka tahového spůsobu, že z ní vysvítá již delší přebývání jeho v Praze před tím časem.^[7]

Jak viděti jest z pamětí písemných 13. 14. a 15. století, zvláště z tehdejších kněh městských, zaujímal dvojí klášter jeptišek a mnichů sv. Františka skoro celé místo nynějšího ochozu domů, který se ostatků kláštera sv. Anežky dotýká, vyjma totiž domy v jihovýchodní části jeho stojící s čísly 808, 783, 782 a 779, tedy všech domů, které nyní znamenány jsou čísly 806 až 845. Větší část západní příslušela ku klášteru jeptišek, menší východní ku klášteru menších bratří.^[8]

Není pochybnosti, že části stavení nyní k domovnímu číslu 811 náležející, které objímaly někdejší ambit, náležely k prvotní podstatě kláštera jeptišek, z čehož souditi se musí, ze kostel který stojí jižně od východní části tohoto stavení, byl kostelem sv. Františka založeným hned zároveň s klášterem. Jak ukazují nynější pozůstatky, býval značně větší než nyní, ježto dosahoval až k věži posud stojící, nyní však celé přejinačené, která se spatřuje při vchodu do kláštera z ulice Anežčiny po pravé ruce. Ostatní prostranství západně od stavení klášterního až proti nynějšímu špitálu milosrdných bratří zaujímala zahrada, jeptiškám k zotavení sloužící.^[9] Na polední straně od kostela byl hřbitov, o němž se děje zmínka roku 1359., ježto hraničil s ním dům řečený u věže (ad turrim č. 808) koupený toho roku pro učení Pražské.^[10] Na něm vedle samého kostela stála kaple sv. Michala podnes tak zvaná, o níž děje se zmínka roku 1394.^[11]

O poloze kláštera mužského, totiž menších bratří sv. Františka dovídáme se nejprve z jedné knihy formulářů (Summa Gerhardi) z doby krátce před rokem 1348. povšechně jen tolik, že stál vedle kláštera jeptišek.^[12] Ale bližší pokyn dává nám jistá smlouva kupní v Pražské knize, městské roku 1407., dle které nynější dům s číslem 770 v Klášterské ulici, a to v severnější části své obrácen byl proti zahradě mužského kláštera sv. Františka.^[13] Z toho beze vší pochybnosti následuje, že klášterní stavení, ku kterému zahrada tato náležela, stálo od kláštera jeptišek a severně ode dvou kostelům, které z někdejšího kláštera sv. clo dneška pozůstávají tak, že zaujímalo asi nynější ochoz domů 832, 837-845. To se dotvrzuje ještě víc pozdější zmínkou v knihách někdejšího úřadu viničního roku 1493., ve které vinice na stráni vedle nynější restaurací Letenské náležející tehdáž klášteru Zderazskému klade se proti klášteru sv. Barbory.^[14] Nebo tímto názvem rozuměl se tehdáž právě mužský klášter sv. Františka. Nemohl státi na polední straně od obou kostelů, protože tam vedle hřbitova na východní straně od něho byla opět zahrada, a to proti domu výše zmíněnému s číslem 778 při jižní jeho části, tak že tu pro klášterní stavení místa žádného nebylo. Zahrada posledně zmíněná roku 1407. nazývá se co jeptiškám náležející (ortus monasterii monialium St. Francisci).^[15]

S názvem kláštera sv. Barbory potkáváme se ponejprv roku 1416.^[16], a ze všech pozdějších častějších zmínek vysvítá, že zvláštní kostel sv. Barbory, který pojmenování tomu byl základem, právě zvláště ke klášteru menších bratří náležel, kdežto kostel sv. Františka, v němž oni ovšem konali služby Boží, byl vlastním kostelem klášterním, nad nímž měl moc klášter jeptišek se svou abatyší.^[17] Z této okolnosti následuje, že se kostelem sv. Barbory rozuměti musí ten, který vedle kostela sv. Františka na východní straně stojí takovým způsobem, že se západní průčelí jeho vedle vchodu do kostela dílem opírá o kůr kostela sv. Františka. Jakž jest to budova statečná, nicméně s rozdílem od hlavního kostela nazývána bývala někdy kaplí. Ač pak zmínka listinná jest tak pozdní, nedopouští stavební sloh, jak jej posud máme před očima, ani nejmenší pochybnosti, že byl kostel ten vystaven již okolo polovice 13. století, ano dosti se podobá k víře, že se o něm počalo stavěti již za stavění kostela sv. Františka.

Klášterní kostel sv. Františka byl od svého založení během 13. i také 14. století pohřebištěm mnohých mužských i ženských členů královské rodiny české. Jmenovitě byl v něm pochován již král Vácslav I. (1253) a také sestra jeho Anežka, zakladatelka (1282.). Ale nedostává se naskrze žádných zpráv souvěkých o jednotlivých pohřebištích v kostele a v rozličných kaplích při něm, což dílem příčinou jest, že v dobách pozdějších, jmenovitě v století sedmnáctém všeliké hledání mrtvoly Anežky, pokládané za svatou, bylo marné. Rovněž tak málo dovídáme se o názvích poloze jednotlivých oltářů, jichž na každý způsob v obou kostelích klášterních bylo více. O hlavním oltáři v kůru kostela sv. Františka jest jen jednou zmínka roku 1415. za příčinou jistého zápisu soukromého práva se týkajícího, který zaveden byl s jeptiškou Alžbětou z Tuněchod při mříži před oltářem se nacházející.^[18] V klášteře menších bratří připomíná se v listině z roku 1433 malý ambit, refektář s kuchyní vedle něho a nad kuchyní světnice čili komora guardianova, mimo to síně (palatium) a dvě malé komory pod ní, okolo kterých se přicházelo k síni letní tak zvané (palatium aestivale). Tato hraničila s domem, zvláštním pro čeládku guardianovu, a vedle toho připomíná se dvůr se studní a s malou zahrádkou přede dveřmi.^[19]

Vypuknutí bouří husitských po smrti krále Vácslava IV. přivedlo těžké rány osudu na oba civ a kláštery sv. Anežky. Když roku 1420 brzy po bitvě na Žižkově Táboři, kteří byli do Prahy přitáhli, a s nimi nižší třídy lidu nastoupily na boření klášterů, byl klášter sv. Františka toho uchráněn, nicméně však jeptišky přinuceny jej opustiti a vystěhovati se spolu s klášternicemi všech jiných řádů ve městě do jednoho kláštera sv. Anny na Starém městě, kdež směly zůstati pod výminkou přistoupeni ku přijímání svátosti pod obojí spůsobou. Bratří mužského kláštera nejblíže příbuzného byli nejspíše již dříve ze strachu opustili město. Stavení klášterské bylo potom zřízeno za jakousi zbrojnici, ve které chována jsou děla a praky. Některý čas také se tam bily peníze z kalichů a monstrancí pobraných a slitých. Že při tom jak stavení klášterské tak také oba kostely utrpěly všelijaké spustění, nelze asi pochybovati. Jednotlivé části budov byly dány v nájem a některé také zrovna prodány, tak jmenovitě jedna část kláštera mužského roku 1433 soukenníku jménem Tomášovi.^[20]

Když po skončení mnoholeté války náboženské císař Sigmund roku 1436 konečně přijat byl za krále českého, bylo mnichům a jeptiškám povoleno, ke všem klášterům svým v Praze zase se navrátiti, a co bylo od stavení neb blíže ležícího příslušenství odcizeno, jest jim zase navráceno. Také členové řádu obou klášterů ti sv. Františka následkem toho k svým sídlům se vrátili. Co se týče jeptišek, stalo se přesídlení jejich z kláštera sv. Anny na každý spůsob brzy a bez těžkosti. Svědčí o tom zmínka listinná aspoň již z roku 1439, totiž v poslední vůli znamenitého měšťana Pražského Jana Rečka, který „pannám k sv. Františku“ odkázal pět zlatých.^[21] Nacházíme později v knihách úřadu vinničního zmínku o dvou pannách tohoto kláštera, Kunce a Markétě, které roku 1474 koupily věčný plat dvou kop ročně na jedné vinici nedaleko Olšan pro sebe a pro budoucí panny téhož kláštera (pro se et virginibus futuris ejusdem claustri), a Markéta posledně jmenovaná tamže se ještě častěji jmenuje až do roku 1495, ježto víc ještě platů toho spůsobu zjednala a klášteru darovala. Úprava kláštera musila ovšem od času velkého převratu v zemi býti chatrná, poněvadž jiné někdejší důchody podobného spůsobu při vypuknutí bouří válečných byly zabaveny. Na každý spůsob mělo to za následek, že také jen skrovný počet jeptišek mohl do kláštera býti přijímán.

V podobném stavu nacházeli se obyvatelé kláštera mužského. I tito se na každý spůsob brzy po zjednání míru v zemi do kláštera svého vrátili. Nacházímeť již roku 1443 listinnou zmínku o guardianovi konventu jejich jménem Mikulášovi.^[22] Pomýšlejíce na zvelebení znovu kláštera svého sv. Barbory zle porouchaného, jakož i na jiné polepšení svého stavu, vyžádali si bratří rohu 1445 list odporučovací od tehdejšího administratora arcibiskupství Pražského Václava z Krumlova k vyššímu duchovenstvu arcibiskupství Pražského, ke šlechtě a jiným stavům s žádostí o almužnu, k jíž sbírání vyslali jednoho ze sebe, bratra Jana.^[23] Nacházíme později za prvních počátků lutheranství v Čechách zmínku u Bartoše Písaře, z které viděti jest, že bratří proti novému tomuto směru nezůstávali nečinní. Roku totiž 1524 na svátek sv. Barbory jeden z nich měl kázaní v kostele sv. Barbory, které jednomu německému lutheranovi přítomnému bylo proti mysli, i přišlo z toho potom ku pohoršlivé rozpravě mezi ním a kazatelem v ambitu kláštera.^[24] Léta potomního 1525. dne 6. března nařídil král Ludvík listinou vydanou společně pro dva kláštery menších bratří u sv. Jakuba i „bratří od sv. Františka neb od sv. Barbory“, aby od královského úřadu porybného oněm týdně po čtyřech kapřích, těmto pak po jednom kapru každý pátek vydáváno bylo.^[25] Z těchto počtů dá se poněkud souditi o poměru mezi počtem řeholníků v jednom a ve druhém klášteře, že totiž klášter sv. Barbory za klášterem sv. Jakuba daleko zůstával.

Náboženské zmatky, které se v čase potomním zmáhaly, působily čím dál tím škodlivěji na stav řeholnictví v Čechách, tak že vstupování do nejvíce klášterů bylo vždy řídčejší a počet řeholníků pořád více ubýval. To konečně vedlo zvláště k úplné změně v poměrech obou klášterů sv. Anežky. Když totiž král Ferdinand I. uzavřel zříditi v Praze katolické učení řízením Jesuitů, podáván byl řádu tomu k jeho účelům tehdejší klášter Dominikánů u sv. Klimenta nebo dle libosti klášter sv. Anežky, aby si v tom nebo v onom zřídili své sídlo. Jesuité zvolili si klášter sv. Klimenta, za nějž nyní klášter sv. Anežky postoupen jest Dominikánům. Jeptišky byly v klášteře tomto skoro již celkem vymřely; několik jich, které tu ještě byly, přesazeno jest do kláštera téhož řádu sv. Kláry v Panenském Týnci; klášter menších bratří byl pak tehdáž již docela opuštěn, a tak se stalo přesídlení Dominikánů po vykonání některých oprav na staveních beze všech námítek s jejich strany buď ku konci roku 1555. nebo na začátku roku 1556.^[26] Přišlo jen k nějaké při mezi novými držiteli a bratřími menšími u sv. Jakuba, kteřížto, neznámo na jakých důvodech se zakládajíce, na mužský klášter zdvihali nárok. Rozepře tato srovnána jest k návrhu kapituly Pražské tím spůsobem, že oba kláštery, jeptišek i menších bratří přiřčeny jsou Dominikánům, minorité pak u sv. Jakuba dostali odškodnění v penězích, 30 tolarů ročně, z královské komory.

V listině, která se k tomu vztahuje, nacházíme ponejprv klášter jeptišek sv. Františka pojmenovaný klášterem sv. Anežky, což dle toho již tehdáž musilo býti ve zvyku, a naproti tomu jmenuje se tamže klášter mužský s kostelem sv. Barbory klášterem sv. Františka, při čemž patrně nemyslí se na kostel, nýbrž na řeholi sv. Františka.^[27]

Konvent Dominikánů u sv. Klimenta v čas svého přesídlení do kláštera sv. Anežky, nečítal více než tři členy, totiž převora a dva řeholní bratry^[28]; teprv později zdá se, že počet tento se přimnožil. U porovnání s předešlým sídlem jeho, velice spustlým, chválí se odevzdaný jemu klášter sv. Anežky v současných zprávách nejen co prostrannější, zvláště pak kostel co ozdobnější, nýbrž i poloha při břehu Vltavy, a hledě zvláště ku prostranné zahradě kláštera co velice příjemná.^[29] Ale noví držitelé místo těchto příjemností, hleděli raději rozmnožiti důchody kláštera jak nejvíce možná, a k tomu cíli nejprvé rozkouskovali někdejší stavení kláštera menších bratří postoupením jeho poplatníkům k vystavení jednotlivých malých domků. Tak povstala úzká ulička Anežčina, nazvaná nyní uličkou klášterskou na východní straně od kláštera sv. Anežky, severně od kostelů sv. Františka i sv. Barbory. Potom zrušena jest také velká zahrada na západní straně od kláštera, a vykázána za městiště stavební Tam utvořila se ze dvou řad domků docela malých slepá ulička, které dostalo se významného jména Myší díry.^[30] Domy tímto spůsobem vyzdvižené v okolí kláštera činily tak zvané postranní právo sv. Anežky, které stávalo až do času císaře Josefa II.

Za času usazení Dominikánů zdá se, že vzniklo nové pojmenování kláštera sv. Anežky, a také kostela při něm (totiž kostela sv. Františka čili sv. Anežky), že totiž nazývány jsou klášterem sv. Salvatora a kostelem sv. Salvatora s rozdílem od kostela sv. Barbory u bývalého mužského kláštera při něm. Nenacházíme tohoto názvu nikde v listinách, ale ovšem později ti Pešiny v druhé polovici sedmnáctého a u Beckovského v 18. století, aniž podnět nebo příčina k tomu jest na jevě.^[31]

Velké převraty ve vnitřním stavu země české, které se zběhly po bitvě na Bílé hoře, přivedly také novou změnu ve stavu kláštera sv. Anežky. Když totiž roku 1624. jeptišky řádu sv. Kláry v Panenském Týnci zlými příhodami v tehdejších bězích války vyplašeny z onoho klástera svého do Prahy se odebraly, uzavřeno jest, dáti jim zase mateřský klášter řádu jejich v Praze, a naproti tomu Dominikáni obdrželi roku 1625. tehdejší farní a někdy kollegiatní kostel sv. Jiljí na Starém městě.

Stavení klášterské bylo během času velice zanedbáno, tah že musilo pro nové bydlitele dílem teprv býti upraveno, což trvalo dvě léta. Jeptišky, kterých bylo osm, přebývaly prozatím v domě v Jesuitské ulici (tak zvaném tehdáž Stampašském, č. 186), odkudž teprv roku 1627. JSOU do kláštera přestěhovány. Zastavěním pěkné někdejší zahrady byl klášter někdejších půvabů svých zbaven a také ve vnitřních místnostech ještě vždy namnoze sešlý a nezdravý, takže jeptišky dříve na venkovský vzduch zvyklé v něm chřadly. K stížnostem jich arcibiskup Pražský kardinál Arnošt hrabě Harrach roku 1636. nařídil přestěhování jich nazpět do Panenského Týnce. Ale bouře válečné, které potom opět následovaly, učinily přebývání jejich tam opět nemožné, takže již roku 1638. musily se do Prahy navrátiti, kdež se odtud konečně přece v klášteře svém trvale zařídily.^[32]

Po tomto opětném uvedení řádu do starodávného majetku jeho, potkalo jej zlé neštěstí velkým ohněm roku 1659., francouzskými paliči spůsobeným, který velkou část Starého a Nového města Pražského obrátil v popel.

Také velká část kláštera Klařina a při tom také kostel sv. Barbory čili kaple, jakž kostel ten pořád ještě někdy byl nazýván, byl zachycen plameny, při čemž, jak se zvláště připomíná, také zvony se rozlily.^[33] Jest povšimnutí hodno, že ve zprávě o tom pohříchu jen příliš krátké, která nás o tom došla, o vlastním kostele klášterním (sv. Františka čili sv. Anežky nebo sv. Salvatora) žádná zmínka se neděje. Zdá se tedy, že on nepohořel, kromě leda věž, na které se asi nacházely zvony slité. A přece ukazuje pohled, že tohoto kostela nyní jen díl, totiž presbyterium, jest zachováno, kdežto z druhé části jen zeď poboční na jedné straně pozůstává. Právem lze proto za to míti, že když také z předešlého času žádné zprávy není o nějakém násilném spustošení ohněm neb jiným spůsobem, tento někdejší hlavní kostel kláštera sv. Anežky poznenáhlu sešel, a když se prostředků k zachování jeho v dobrém stavu nedostávalo, buď již dříve nebo pod správou Dominikánů pro ušetření útrat odstraněn byl, kromě kůru.

Škody ohněm, které potkaly kapli sv. Barbory, byly brzy zase napraveny a při tom ve vnitřku kostela provedeny některé změny. Dle tehdejších pamětí nacházel se v nich náhrobek Jaroslava ze Šternberka z roku 1277. vedle hlavního oltáře po straně evangelia; ten po obnovení kaple postaven jest do poboční zdi na protější straně oltáře.^[34]

Za času potomního klášter jeptišek, podporován od rozličných dobrodinců, dosáhl větší zámožnosti a vždy více se zveleboval, až za času císaře Josefa II. tak jako množství jinych klášterů ženských i mužských jest zrušen. Stalo se to dekretem dvorským dne 26. června 1782, Vykonáním jeho spůsobeno jest ono zohyzdění obou kostelu i stavení klášterského, ve kterém se nyní jeví oku navštivitele.

---

1. Erben. Regesta Bohemiae et Moraviae 390, 398.
2. Tamto 410.
3. Cosmae Contin. 382. Erben Regesta 609.
4. Erben 437-439.
5. Series ducum et regum Boheimae ve Script. rerum Bohemicarum II. 429.
6. Et aliae, quas minores fratres attulerunt. Cosmae Contin. 379.
7. V listině kapituly Vyšehradské, kterou vedle jiných několika osob duchovních svědčí, že se kapitula od delšího času nacházela v držení domu vedle kostela Týnského, kde jest nyní fara Týnská. V Emlerových registrech na str. 524
8. Dokladů podávají Základy starého místopisu Pražského ode mne vydané, zejmena I. na str. 198-207, na kteréž se zde musím jen povšechně odvolati
9. Ortus monialium S. Francisci připomíná se v knihách městských v letech 1404 ař 1440, a naznačuje se co ležící proti obecnímu dvoru Staroměstskému (č. 800), a to jmenovitě i proti části jeho nejdále na západ ležící. Viz Základy atd. I. 201, 206.
10. Cujus (studi universalis) locus primus fuit in domo contigua cimiterio S. Francisci. Chronicon universitatis Pragensis u Höflera na str. 13. Srov. Základy I. 201.
11. Acta consistori fol. 41 za příčinou jistého nadání mše a jiné pobožnosti, kterou měli bratří menší u sv. Františka v ní konati, totiž in capella St. Michaelis sita in eodem monasterio, při čemž se ovšem poloha určitěji nenaznačuje.
12. Praví se tam totiž (folio 74): Hinricus Suevus civis Pragensis legat virginibus ordinis S. Clarae ad S Franciscum in Praga et fratribus minoribus penes eas commorantibus unum fertonem singulis quatuor temporibus perpetuo secuturis.
13. Retro St. Castulum in Slawiczka (nynější ulici Hlemýžďové) penes ortum monasterii fratrum S. Francisci.
14. In monte Lente ex opposito monasterii S. Barbarae fol. R. 29.
15. Viz Základy atd. I. 198, 200.
16. Lib. Erectionum X. fol. K. 14.
17. Tento poměr se obzvláště jasně naznačuje v listině z roku 1553 (v Pešinově Posph. 324), vztahující se k rozepři mezi Dominikany, jimž král Ferdinand I. klášter sv. Anežky byl postoupil, a minority od sv. Jakuba, kteří zdvihali nárok na kostel sv. Barbory co ku klášteru mužskému náleževší, jak o tom řeč bude doleji.
18. In claustro monasterii S. rancisci in majori civitate Pragensi in choro ante cancellum ante maius altare. Ve kvaternu contractuum král. desk dvorských Nr. I. pag. 146.
19. Jednu část těchto místností koupil po zrušení kláštera ve válce Husitské měšťan pražský, Tomáš, soukeník, od obce. Popisují se v knize městské fol. 360 takto: In claustro monachorum St. Francisci tota domus ministrorum cardiani cum palatio aestivali et coquina usque murum refectorium et dictam coquinam dividentem cum celariis et testudinibus, dempto refectorio, camera cardiani et palatio supra dictum refectorium, etiam cum duabus camerulis de palatio aestivali ad easdem euntibus usque murum sub ambitu parvo et usque pavimentum supra gradum,quod ducit ad cloacam, et cum fovea siliquarum cum curia etiam integra, domo familiae, fonte et ortulo parvo penes hostium.
20. Viz předcházející poznámku 19.
21. Monumenta universitatis Pragensis IV. 103.
22. V knize Novoměstské fol. G. II.
23. Praví se v něm: Quia religiosi fratres conventus S. Francisci nec non capellae S. Barbarae in Praga ordins fratrum minorum paupertate, inopia magnisque defectibus gravantur, reparationique praedicti monasteri totis virbus et omni cum instantia insistunt etc. Acta consistorii v kapitulním archivě U. XIX. fol. 61.
24. Bartošova Kronika Pražská 76. Praví se tam: V kostele sv. Barbory u sv. Františka.
25. Listina u Schallera, Beschreibung Prags III. 226.
26. Ut non modo volentes, sed etiam laeti ad S. Agnetis coenobium, quod S. Clarae virginibus mortuis aut Teiuecium pridem translntis desertum stabat, properarent, praví se o tom v Pamětech kolleje Jesuitské u Sv. Klimenta v knihovně university Pražské pag. 7. Tomu by se vlastné mělo rozuměti, že jeptišky liž před některým časem, dříve než přišlo k tomuto postoupení Dominikánům, byly do Týnce přestěhovány. Necháme toho však při tom, když s druhé strany Hammerschmid v Prodromu 211 udává, že tu ještě dvě jeptišky byly.
27. Praví se v tom spise u Pešiny ve Phosphoru etc. 324 ; supplicem libellum., de ecclesia S. Barbarae et monasterio S. Francisci adjuncto monasterio S. Agnetis, ubi quondam moniales S. Clarae fuerunt, et in altero fratres S. Francisci ministrantes in divinis illis vir-ginibus eiusdem ordinis etc. Dále pak: Et quouiam S. Agnetis monasterium dare dignata est (regia Majestas) ordini fratrum praedicatorum pro monasterio S. Clementis .., etiam templum S. Barbarae cum toto monasterio S. Francisci et pertinentiis, cum adhaereant monasterio S. Agnetis, patri priori praedicatorum ordinis addicere. - S těmito a také s ostatními zmínkami o klášteře sv. Barbory co klášteře řádit mužského výše od nás uvedenými nachází se právě nejstarší zmínka o něm roku 1416. ve zjevném odporu. V knize Erectionum X. K. 14 na místě uvedeném výše v pozn. 16. jmenuje se totiž jeptiška Anna z Myšlína co professa monasterii S. Barbarae in Praga. Z obsahu listiny dá se však pochopiti, 'ze se tu pochybilo. Listinou tou prodává totiž zeman Chwal z Křešic dvě kopy platu ročního ve vsi Křešicích quardianu a konventu menších bratří v Benešově „et signanter dominis Francisco capellano honoris et Andreae, professis dicti ordinis in Benessov, ac religiosae Annae de Mislin, professae monasterii S. Barbarae in Praga,“ Poněvadž vedle jeptišky řeč jest o bratřích téhož řádu, stalo se snadno, že jméno ženského kláštera s mužským v Praze bylo popleteno.
28. Pešinův Phosphorus 322.
29. V pamětech kolleje Jesuitské praví se pag. i.: etsi enim monasterium S. Agnetis et templum elegantius et situm ampliorem et majora emolumenta adjuncta habebat etc. a pag. 8.: templum imprimis elegantius pro vetere suo tenebris horrido (Dominicani) accipiebant, coenobium amplius et amoeno ad Moldavam loco pro veteribus suis parietinis.
30. Zprávu o tom dává Hammerschmied ve Prodromu pag. 211. odvolávaje se na pramen starší, který měl před sebou.
31. U Pešiny (Phosphorus 324) praví se při vypravování o postoupení kláštera Dominikánům, že jím podáváno bylo „desertum coenobium ad Salvatorem seu S. Agnetem dictum, quod erat olim virginum S. Clarae vulgo pauperum Domicellarum nuncupatum Beckovský zdá se že jen toho následoval, právě při témž udaji (III. 200): kostel Pána Spasitele našeho, jinak sv. Anežky, kde předešlých časů duchovní panny řádu sv Kláry bydlívaly.
32. Hammerschmiedův Prodromus, 211-212.
33. Velký díl kláštera duchovních panen sv. Kláry, tuhé starodávní kaple sv. Barbory, vůbec u sv. Anýžky nazvaného, ten v popel obrátil, kdež také zvonové se slily a skrze jiné škody ty chudobné panny do větší chudoby uvedené byly. Tak, o tom vypravuje Beckovský Ill. 358.
34. Zprávu tuto dává Hammerschmied v dějepisu kláštera sv. Anežky zachovaném v rukopise, jehož se dovolává Zimmermann ve svých dějinách klášterů zrušených na str. 69. Dle toho nacházel se náhrobek „in capella S. virginis et martyris Barbarae penes majorem vra lil in cornu evangelii … ubi lapis sepulcralis usque ad renovationem hujus capellae in eo loco visebatur. Qui renovata deinde capella anno 1689) per magnum Pražan exortum incendium ruinata muro in parte sinistra est immissus penes majus citace, in quo expressa est rota efligies dieti herois Johannis Sternbergici ducali pileolo et pallio ornata, tenens in clypeo octicornem stellam.“ - Po zrušení kláštera byl přenesen na zámek Sternberský v Zásmukách.