Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho/I. Dějepisný nástin kláštera

Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho Ferdinand Josef Lehner
	I. Dějepisný nástin kláštera	II. Umělecký i archaeologický význam kláštera

Údaje o textu
Titulek:	I. Dějepisný nástin kláštera
Autor:	Ferdinand Josef Lehner
Zdroj:	LEHNER, Ferdinand Josef. Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho. Praha : Jednota pro obnovu kláštera bl. Anežky, 1896. s. 3–5. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Anežský klášter

Jsouť osobnosti v dějinách národa českého, při jejichž pouhém vyslovení tvář se ti vyjasňuje. Jsouť památníky na půdě vlasti české, při jejichž pouhém jmenování srdce v těle poskočí. Jednou z osobností národu nejdražších jest blahoslavená Anežka Přemyslovna, jedním z památníků vlasti nejvzácnějších jest klášter její v Praze na břehu Vltavy.

Anežka, dcera krále českého Přemysla I., roku 1208 narozená, již za útlého mládí zaslíbena jest Jindřichovi, prvorozenému synu císaře Fridricha II. Nevinné srdce její netoužilo však po lesku koruny, nýbrž po věnci z lilií. Oblíbivši si v řádu před nedávnem sv. Klárou dle řehole sv. Františka zřízeném, zatoužila po zátiší klášterním. Když otec její zemřel (r. 1230), zbudovala za pomoci bratra svého Václava na Starém městě Pražském klášter sv. Františka, jehož stavbu tak rychle provedla, že papež Řehoř IX. splnomocnil již r. 1234 dva bratry řádu menšího, aby Anežku v klášteře za abatyši dosadili. V sousedství kláštera svého zřídila první abatyše špitál sv. Františka blíže kostela sv. Haštala, svěřivši správu jeho bratrstvu, z něhož později se vyvinul řád křižovníků s červenou hvězdou. Špitál přenesen jest odtud v krátké době ku kostelu sv. Petra na Poříčí, jakmile ovdovělá královna Konstancia, matka Anežčina, jej i s hojnými statky špitálu darovala (roku 1235), načež Anežka r. 1238 práva svého nad ním se zřekla. Odtud přesídlil se špitál r. 1252 k břehu Vltavy blíže mostu Pražského, kde až dosud stojí hlavní sídlo řádu.

Kostel konventní sv. Františka Anežkou zbudovaný skládal se z choru a poněkud širší lodi, v níž vystavěna byla kruchta jeptišek. K severnímu boku kostela přiléhala kapitolní síň s kaplí, dále pak k západu ambit klášterní s cellami a kuchyní. Na velkém prostranství západně od stavení klášterního rozkládala se zahrada, na polední pak straně byl hřbitov s kaplí sv. Michala.

Blahoslavená zakladatelka kláštera panen sv. Kláry zamýšlela slavení služeb Božích, jakož i duchovní správu svěřiti nejblíže příbuznému řádu menších bratří sv. Františka. Za tou příčinou připojila k budovám kláštera panenského druhý klášter mužský s druhým kostelem sv. Panny Barbory, který stojí na východní straně kostela sv. Františka a průčelní stěnou svou západní spojen jest s klášterem panenským, odkud nádherným portálem do druhého tohoto kostela se vcházelo. Klášterní stavení menších bratří stálo východně od kláštera jeptišek a severně od konventní síně a kostela sv. Barbory. Také mužský klášter měl malý ambit, refektář s kuchyní vedle něho a nad kuchyní světnici guardianovu, síň a dvě malé komory pod ní, okolo kterých se přicházelo k síni letní, hraničící s domem pro čeládku guardianovu, vedle něhož byl dvůr se studní a s malou zahrádkou před dveřmi. Jelikož jmenovaný klášter mužský roku 1251 již stával, byl Anežkou zbudován hned anebo brzy po dostavění kláštera panenského. Ostatně stavitelský sloh kostela sv. Barbory zřejmě tomu nasvědčuje, že počato se stavbou jeho ne-li současně, dojista v krátké lhůtě po skončené stavbě kostela sv. Františka, v němž mnozí mužští i ženští členové královské rodiny Přemyslovské pohřbeni jsou, zejména též již král Václav I. (roku 1253) a sestra jeho Anežka, zakladatelka obou klášterů (roku 1282).

První velká pohroma potkala oba kláštery r. 1420, když po bitvě na Žižkově Táboři pustili se na boření klášterů. Tehdáž jeptiškám bylo vystěhovati se do kláštera sv. Anny na Starém městě, kdežto bratři bezpochyby již dříve opustili město. Klášter sv. Františka byl sice ušetřen, budov však použito jest za zbrojnici děl a praků, nějaký čas bily se zde také peníze z kalichů a monstrancí pobraných a slitých. Jednotlivé části budov dány v nájem, některé pak a to zejména část kláštera mužského i prodány. Po skončených válkách vrátily se sice jeptišky asi po r. 1436 od sv. Anny do kláštera svého, pro nedostatek důchodů byl zde však na dále jen skrovný počet panen přijímán. Vrátivší se pak členové kláštera mužského vyžádali si r. 1445 odporučovací list od administratora arcibiskupství Pražského, Václava z Krumlova, k vyššímu duchovenstvu, k šlechtě a jiným stavům s žádostí o almužnu, kterou sbíral bratr Jan na obnovu a zvelebení kláštera sv. Barbory.

V napotomních zmatcích náboženských jeptišky skoro vymřely. Jen několik zde posud pozůstalých přesazeno jest do kláštera téhož řádu sv. Kláry v Panenském Týnci. Klášter menších bratří byl pak již úplně opuštěn. Když tudíž král Ferdinand I. zřizoval v Praze katolické učení, nabídnul Jesuitům za tímže účelem klášter Dominikánů u sv. Klimenta, anebo dle libosti klášter bl. Anežky. Když Jesuité klášter sv. Klimenta si zvolili, postoupen jest klášter bl. Anežky Dominikánům, kteří se sem přesídlili začátkem roku 1556. Noví držitelé však na rozmnožení důchodů svých rozkouskovali stavení kláštera menších bratří, postoupivše částky poplatníkům k vystavění malých domků, čímž povstala na severní straně obou kostelů ulička klášterská. Když napotom i velká zahrada na západní straně kláštera zrušena a za staveniště vykázána jest, utvořila se ze dvou řad domků slepá ulička, jíž dostalo se významného názvu „Myší díry“.

Po bitvě na Bílé Hoře vrátily se sice jeptišky z Panenského Týnce do mateřského kláštera svého, Dominikánům pak dostalo se r. 1625 v náhradu kostela sv. Jiljí na Starém městě. Po odprodání bývalé zahrady klášterní postrádal však klášter místa řeholnicím k pobytu nezbytného. Když následkem toho chřadly, rozkázal kardinál Arnošt hrabe Harrach, aby opětně do Panenského Týnce se navrátily, odkud však pro bouře válečné vypuzeny, v klášteře svém trvale se usadily (r. 1638). Po padesáti letech způsobena však klášteru veliká pohroma požárem francouzskými paliči založeným (r. 1689), který velikou čásť Starého i Nového města zničil. Oheň byl tak zhoubný, že i zvony se rozlily, které na věži se nacházely. Že s věží sousedící loď kostela sv. Františka, z něhož dosud pouze levá stěna zachována jest, tehdáž asi pohromu vzala, lze domysliti si. Na choru téhož kostela sv. Františka a na kostele sv. Barbory shořel však jen krov, jak stará klenba z prvotní doby stavební neporušeně zachovaná zřejmě nasvědčuje. Dle tehdejších pamětí nacházel se v kostele sv. Barbory náhrobník Jaroslava ze Šternberka z r. 1277.

V letech napotomních se však klášter za pomoci dobrodinců zase zveleboval. Opětný rozvoj byl však náhle přerušen a na vždy zastaven zrušením kláštera za času císaře Josefa II. dekretem dvorským ze dne 26. června 1782. Oba kostely i budovy klášterní jsou rozprodány různým majitelům. Velebný památník, Anežkou, dcerou krále českého, zbudovaný, který se klene nad hrobkou její, prodejem proměněn jest v doupě špíny. Ohavnost spuštění straší na místě posvátném.

Sto let po zrušení kláštera zastkvěla se náhle jasná záře nad teskným památníkem zašlé slávy. Ku veliké radosti národa českého prohlásil r. 1874 papež Pius IX. Anežku, zakladatelku a první abatyši kláštera, za blahoslavenou. Pocta, již lid český od pradávných dob světici prokazoval, došla schválení církevního. Blahoslavená Anežka Přemyslovna postavena jest na oltář. Svatozář rozptyluje znenáhla mlhu, která po celé století zahalovala klášter nejnovější české světice.