Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/VIII.

Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral
VII.	VIII. Sociální demokracie a daně	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Sociální demokracie a daně
Autor:	Bohumír Šmeral
Zdroj:	Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno:	Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 84 - 90.
Licence:	PD old 70

V každé době jest snaha vládnoucích tříd, zatím co uchvátily pro sebe všechnu moc a všechna práva, aby povinnosti uvalily na bedra širokých vrstev potlačeného lidu. Třídní kapitalistický stát dosahuje tohoto účelu rafinovanou soustavou daní, ve které nejdůležitější úlohu hrají daně nepřímé.

Podstatu daňové soustavy v kapitalistickém státě s klasickou jasností vystihl ve své velké řeči o nepřímých daních Ferdinand Lassalle. »Upozornil jsem na to, — uváděl řečník — jak osvobozen byl od daní ve středověku šlechtický velkostatek a řekl jsem, že každý vládnoucí, privilegovaný stav snaží se břemena k udržování veřejných potřeb přesunouti na nemajetné, potlačené třídy. Zrovna tak buržoasie. Nemůže sice ovšem veřejně prohlásit, že chce být vyňata z povinnosti platit daně. Naopak, vyslovenou její zásadou pravidelně jest, že každý má platit daně v poměru ke svému příjmu. Ale ona zase, pokud to aspoň jde, dosahuje téhož výsledku zakrytou formou, rozeznáváním mezi přímými a nepřímými daněmi. Přímé daně jsou ty, které, jako na př. daň z příjmů, jsou vybírány z příjmu a jejichž velikost se řídí proto dle velikosti příjmu nebo kapitálového majetku. Nepřímé daně jsou ty, které jsou ukládány na různé potřeby, na př. na sůl, obilí, pivo, maso, topivo, anebo na potřebu právní ochrany, soudní útraty, kolky atd. a které jednotlivec často platí v ceně věci, aniž by věděl a pozoroval, že nyní platí daň, že jest to daň, která mu cenu věci zdražuje. Vy víte, že ten, kdo je 20, 50, 100krát bohatší než jiný, nespotřebuje proto 20, 50, 100krát tolik soli, chleba, masa, nepije 50 nebo 100krát tolik piva, vína, nemá 50 neb l00krát větší potřebu teploty, tedy topiva jako dělník nebo malý řemeslník. Tím se stává, že nepřímé daně, místo aby na jednotlivéosobv doléhaly poměrně podle jejich kapitálu a příjmu, ve své daleko největší části jsou placeny od nemajetných, od nejchudších tříd národa. Nepřímé daně jsou proto zařízením, kterým buržoasie uskutečňuje pro velký kapitál výsadu osvobození od daní a náklady k udržování státu potřebné uvaluje na chudší třídy společnosti.«

Klasická slova Lassallova dodnes platí pro všechny kapitalistické státy, plně platí i pro naše poměry.

Přímých daní r. 1902 (který budiž základem našeho posuzování) bylo v Rakousku vybráno: Daně pozemkové 54,460.224 K, domovní daně 67,755.665 K, domovní daně třídní 10,412.857 K, 5% daně 7,469.063 K, úhrnem daní realních 140,099.809 K.

Dále připadalo na všeobecnou daň výdělkovou 33,986.659 K, na výdělkovou daň podniků, povinných veřejným účtováním 49,401.633 K, daň z důchodů 8,788,047 K, osobní daň z příjmů 51.837.949 K, daň z vyšších příjmů 2,147.472 K, dosavadní daň výdělkovou 252.623 K, daň z podomních a potulných živností 281.808 K, úhrnný obnos osobních daní přímých 146,696.191 K.

Dohromady byio tedy vybráno na daních přímých, osobních i realních 289 milionů korun. Náklady s vybíráním těchto daní spojené tvořily asi 11 milionů, tak že čistý roční výtěžek přímých dani byl přibližně uvedeno 270 milionů korun.

Naproti tomu pozorujme daně nepřímé. V témže roce 1902 vynesla: Daň z kořalky 82,830.266 K, daň z vína a moštu 11.388.077 K, daň z piva 76,132.871 K, daň z masa 16.267 132 K, daň z cukru 104,708357 K, ostatní spotřební daně 28,390.945 K, vedlejší příjmy s tímto druhem daní spojené (pokuty, úroky a pod.) 14.286.774 K. Celkem sebráno bylo na daních spotřebních 334,004.427 K. Výdaje s vybíráním jejich spojené obnášely 67 milionů, tak že pouze daně spotřební vynesly r. 1902 čistého výtěžku 267 milionů korun.

Vedle toho však vynesly v Rakousku (bez Uher!) čistého výtěžku: Tabákový monopol 135,187.451 K, solní monopol 36,261.321 K, cla 105,046.407 K, kolky, 46,107.880 K, taxy a poplatky 103,374.316 K, úhrnem 425,977.375 K. Přibližně tedy 426 milionů.

Připočteme-li k tomu daně spotřební, přijdeme k výsledku, že nepřímé daně vynesly r. 1902 v Rakousku 693 miliony korun, zatím co daně přímé vynesly pouze 270 milionů, tedy daleko ne ani polovici.

Při tom však musíme si uvědomit, že i přímé daně neplatí boháč; ten nosí je sice na berní úřad, ale ve skutečnosti i velikou část těchto daní platí pracující lid. Dostane-li domácí pán zvýšení daně domovní neb činžovní, neodškodní se ihned tím, že zvýší nájemné? Ostatně i kdybychom s tímto závažným faktem nepočítali, poměr mezi výnosem přímých a nepřímých daní je tak do očí bijící, že není třeba o něm ztráceti slov.

Nespravedlivost naší soustavy daňové stává se postupem let stále křiklavější, nepoměr mezi přímými a nepřímými daněmi, mezi daňovou povinností bohatých a chudých stále roste tím více, čím více postupuje industrialisace, kapitalisace země. Ještě r. 1850 vynesla spotřební daň v Čechách jenom 4,405.000 zlatých konvenční mince, r. 1865 19,000.000 zl. rak. měny, r. 1902 127 milionů korun! Za padesát let výnos daní spotřebních v Čechách čtrnáctkrát vzrostl! Všechny daně nepřímé vynesly r. 1850 20 milionů, zlatých, r. 1865 48 milionů zl, r. 1902 220 milionů korun, výnosnost jejich se tedy zjedenáctinásobila. Naproti tomu pozemková daň zůstala na nezměněné výši (r. 1850 vynesla 7.9 milionů zl. konv. m., r. 1902 8.1 milionů zl. rak. měny), rovněž jako pozemková daň velkostatkářů (2.49 a 2.56 milionů zlatých).

Každý dělník, když si osolí suchý brambor, když si jednou za týden popřeje kousek laciného masa, sklenici špatného piva, každá dělnice, která nemá na nic jiného než na hrneček slazené bryndy, jíž se říká »káva«, musejí ze svých mozolně vydřených grošů shánět ohromné miliony, které stát béře z nepřímých daní. Jak těžce doléhají nepřímé daně na široké vrstvy lidové nejlépe jest vidět v poslední době na neslýchaném stoupáni ceny masa a vůbec všech potravin, které jest hlavně následkem zavedení nového, zvýšeného celního tarifu.

Nepoměr mezi daňovým zatížením širokých vrstev lidu a majetných tříd vynikne ještě z následujících podrobnějších porovnání. Všechny daně pozemkové, tedy daně placené velkostatkáři i držiteli menších statků, tvoří dnes v Čechách necelou čtvrtinu všech daní přímých. Z těchto pozemkových daní platí však velkostatkáři jenom část. V Čechách je 776 vlastníků statků v rozloze větší než 200 hektaru. Těchto 776 velkostatkářů má v Čechách sice 35.6% půdy, tedy více než třetinu Čech, daně pozemkové platí však jen 31.5%, tedy 5,127.000 K, tedy jednu čtrnáctinu přímé poplatnosti české země. Pouze v samé Praze vynesla daň z kořalky 6.186.505 K, tedy více než ze svých pozemků na daních platí všichni velkostatkáři z Čech! 31.5 milionu K, které vynese daň z piva, vyrovnají se skoro 33 milionům všech realních daní. Při spotřebě petroleje platí široké vrstvy lidu 2.8 milionu K daní, o 800.000 K více než ze svých důchodů platí v Čechách všichni rentieři dohromady!

To, co ze všech svých ohromných lalifundií platí v Čechách na daních velkostatkáři, činí už jen 7.3 procenta všech přímých daní a jen 1.7, pravím: celé jedno a sedm desetin procenta veškeré poplatnosti země!

Sociální demokracie domáhá se v zájmu širokých vrstev lidových zrušení všech nepřímých daní a jiných dávek a nahrazení jich vzestupnou daní z příjmů, z majetku, z dědictví.

Sociální demokracie chce, aby všechny daně byly jenom přímé. Kdyby široké vrstvy to, co odvádějí na daních nepřímých, platily přímo, kdyby si byly vědomy toho, jak ohromnými miliony přispívají na státní hospodářství, pak i daleko větším úsilím bránily by se proti zvyšování daní k vůli zbytečným výdajům, zejména k vůli militarismu, pak daleko důrazněji hlásily by se také o svá práva. Sociální demokracie dále žádá, aby základem daňové povinnosti u každého občana byl jeho příjem. Čím větší kdo má příjem, tím větší nechť platí daň. Určitý příjem; na př. do 800 zl., který člověk potřebuje nezbytně na slušné živobytí (existenční minimum), budiž daně prostý; příjmy vyšší buďte základem zdanění. Sociální demokracie žádá vzestupnou daň z příjmu čím vyšší kdo má příjem, tím větší procento z něho má odvádět jako daň. Kdo má na př. příjem 1000 zl., nechť odvádí na dani z každého sta na př. 1 korunu (tedy 10 K), kdo má dva tisíce, z každého sta nechť platí 2 K (tedy 40 K), kdo má 3000 zl. příjmů ročně, nechť platí z každého sta 3 K daně (90 K), kdo má 4000, z každého 100 4 K (160 K), kdo má 5000 K 5 K (250 K). O spravedlnosti této vzestupnosti (progresse) není možno pochybovat. Čím větší kdo má příjem, tím větší jeho část může postrádat pro nutné potřeby, a z toho, co mu zbývá pro přepychové, luxusní, postrádatelné výdaje, jistě zaslouží, aby platil větší daň. Daň z příjmu má vedle spravedlnosti také tu výhodu, že její vyměřováni a vybírání je pro státní správu pohodlné, rychlé a laciné, a, což nejhlavnějšího, daň z příjmu musí nésti ten, komu je uložena, ona je nepřesunutelná.

Vedle vzestupné daně z příjmů žádá sociální demokracie zavedení daně z majetku. Tímto požadavkem má se docílit, aby při vyměřování povinnosti daňové nebylo hleděno jenom k výši, nýbrž také k druhu příjmů. Jistě ten, kdo má jistý příjem ze své práce, ať tělesné nebo duševní, zaslouží, ahy platil menší daň než ten, kdo má stejný příjem, na nějž ale nemusí pracovat, jako na př. úroky ze zděděného kapitálu, důchody z majetku atd. Je to spravedlivé už proto, poněvadž důchody z majetku, tedy bez práce plynoucí jsou stálejší, jistější, kdežto ten, kdo má příjem pouze ze své práce, ihned ho ztrácí, jakmile jeho pracovní schopnost je zničena neb oslabena.

Konečně domáhá se sociální demokracie zavedení vzestupné daně z dědictví. Dědictvím přechází majetek na osoby, které o jeho shromážděni nemají žádné zásluhy. Stát, který svými zařízeními podporuje hospodářství každého jednotlivce, má už podle zásad i dnešní společností uznávaných nepopiratelné právo, aby za to žádal odškodnění. Daň z dědictví postihuje jenom toho, kdo skutečně nějaký majetek má nebo ho právě nabývá, postihuje ho právě ve chvíli, kdy, nabyv nového majetku najednou, bez vlastního přičinění, snadno povinnost daňovou unese. Daň z dědictví má být vzestupná podle velikosti děděného majetku a podle stupně příbuzenství, které panovalo mezi zesnulým a dědicem. U nepatrných majetků, jako na př. u majetku malých rolníků, domkářů, chalupníků, řemeslníků, u nichž není vyloučena možnost, že si svůj majetek nastřádali vlastní pílí a šetrností, nemusí být ani daň dědická větší než dnes. Jinak ovšem u velkostatkářů, fabrikantů a p. Tu jest jisto, že majetek mohl být nahromaděn jen z cizí práce a v tom případě silně vzestupující procento daňové jest oprávněno nejen se stanoviska daňové politiky, nýbrž ono jest zároveň také sociálním korektivem, ono brání nekonečnému kupení bohatství v rukou jediné rodiny a připravuje zároveň přechod k sesocialisování společnosti. Mimo to, jak bylo uvedeno, má vzestupnost odvislou od stupně příbuzenství. Když dědí po zemřelém jeho vlastní děti, vyměřiti jest jim daň procentem menším než když by dědictví přecházelo na vzdálenější příbuzné.