Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/IX.

Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral
VIII.	IX. Sociální demokracie, veřejné zdravotnictví a ochranné zákonodárství	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX. Sociální demokracie, veřejné zdravotnictví a ochranné zákonodárství
Autor:	Bohumír Šmeral
Zdroj:	Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno:	Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 90 - 94.
Licence:	PD old 70

V oboru veřejného zdravotnictví žádá sociální demokracie státní a obecní organisaci služby zdravotní, poskytování bezplatně pomoci lékařské a léků.

Má-li se stát lékařská pomoc bezplatnou, nesmí býti lékařství živností, nýbrž úřadem, lékař nesmí být nezávislým od honoráře svých pacientů, nýbrž musí být jako úředník placen z prostředků veřejných. Teprve potom lékař, zbaven starostí existenčních, nebude vyšetřovati kapsy, nýbrž výhradně nemoc pacientovu. Nutným doplňkem bezplatné pomoci lékařské jest bezplatné poskytování léků. Krokem k této reformě jest sestátnění lékáren. Není správno, namítá-li vláda proti tomuto požadavku, že tím podvázána budou křídla lékárnické podnikavosti. Účelem lékáren jest přece zhotovovati prostředky léčebné dle předpisů a výzkumů vědeckých ústavů. Lékárnická podnikávost však vedena jest jenom jedinou snahou: co nejvíce vydělat. Proto cena léků vyhnána jest do neslýchané výše, lékárníci sami hlavní péči věnují vynalézání různých »specialit«, které ve skutečnosti neobsahují vlastně nic nového, které však je možno prodávat ještě s větším ziskem. Kdyby lékárnictvi přestalo být průmyslem počítajícím s konkurencí, získal by mnoho veřejný zájem, získalo by i lékárnictvi samo.

*

Kapitalistická společnost má nutně za následek vykořisťování dělníků. Zájem kapitalisty žádá, aby platil dělníkovi co možná nejnižší mzdu, aby nutil ho co možná nejdéle pracovat. Námezdní práce jest spojena s těžkým nebezpečím pro zdraví a život dělníků. Za kapitalistických řádů ustavičně žije dělník v nejistotě, že se octne bez zaměstnání, ví, že jakmile onemocní, jakmile snížena bude pracovní jeho schopnost následkem stáří neb invalidity, že nikdo o něj nebude se starat a že bez smilování ponechán bude hroznému svému osudu.

Proti těmto katastrofám hledí se dělníci aspoň částečně zajistit cestou svépomoci, v odborových organisacích. Ale dle názoru sociální demokracie osud třídy dělnické není pouze soukromou záležitostí jejích příslušníků, na něm má také stejně velký zájem celá společnost, stát. Měšťácký liberalism zastává zásadu, že stát se nemá mezi dělníka a zaměstnavatele míchat. Než může stát klidně přihlížet k tomu, jak široké vrstvy jeho příslušníků jsou malou menšinou vyssavatelů vrhány do stale větší bídy? Nedotýká se to přímo i jeho vlastních zájmů? Neznamená každé prodloužení pracovní doby, každé sníženi mzdy okamžitý vzrůst zločinnosti?

Jak těžký vliv na úpadek mravnosti a rodinného života má na př., když kapitalisté mohou bez překážky k nekonečné práci, třeba i v noci donucovat ženy?! Stát ve svém vlastním zájmu nemůže klidně přihlížet k řádění kapitalismu, poněvadž to nutně by vedlo k tělesnému i duševnímu zničení širokých vrstev lidových, k úpadku kultury a civilisace a v konečných důsledcích k rozvratu samého státu.

Sociální demokracie proto žádá, aby stát sám zákonem položil kapitalistickému vykořisťování určité meze. Žádá za vydání zákona o nejvýše přípustné době pracovní, o nejnižší přípustné mzdě, o vydání zákonů na ochranu zdraví dělníků při práci, na ochranu jejich rodinného života atd. Toto ochranné zákonodárství dělnické přirozeně nežádá sociální demokracie jen pro dělnictvo v továrnách, nýbrž také pro dělníky při práci domácké, v maloživnostcch, pro dělníky polní a lesní.

Pod tlakem dělnického hnutí odhodlal se již rakouský stát k různým, ovšem dosud naprosto nedostatečným opatřením na ochranu dělnictva. Zákonem z 21. června 1884 zakázána byla živnostenská práce dětí mladších než 12 let. Ustanoveno, že děti od 12 do 14 let nesmějí být zaměstnávány při práci, která by škodila jejich zdraví neb byla na závadu jejich školní povinnosti, v žádném případě že nemají být zaměstnávány déle než 8 hodin denně. Mladiství pomocní dělníci (do 16 roků) nesmějí být zaměstnáni v době od 8 hodin večer do 5 hodin ráno. § 95 živnostenského řádu ustanovuje, že vůbec není dovoleno používat mladistvé osoby a ženy k noční práci v živnostech po továrnicku provozovaných (ministerstvo může však jednotlivým továrnám povoliti výminku).

Maximální doba pracovní ustanovena jest v Rakousku zákonem jen pro živnosti tovární a pro hornictvi. Pro továrny je stanovena maximální doba pracovní 11hodinná, pro hornictví (od poslední velké stávky hornické) 9hodinná. Úřady však mohou opět povolovat továrníkům výminky, což se stává tak často, že ustanovení zákoua v tomto ohledu jsou vlastně bezúčinná. Kromě toho obsahuje rakouské zákonodárství řadu předpisů, o nedělním klidu (§ 75. živn. ř.), o opatřeních proti úrazu a poškození zdraví dělníků (§ 74. živn. ř.), o továrních řádech (§88. ž. ř.), o způsobu vyplácení mzdy (§ 88. živn. ř.), o živnostenských inspektorech (zákon ze dne 17. června 1883) Tato opatření ovšem, jak už bylo řečeno, daleko nedostačují. Program sociální demokracie v Rakousku jakožto nejmenší míru ochrany dělnictva žádá:

„1. Úplnou koaliční svobodu, zákonné uznání odborových organisací, postavení dělnictva zemědělského na roveň průmyslovému, zrušení čeledních řádů.

2. Osmihodinný maximální den pracovní bez klausulí a výminek.

3. Zapovězení noční práce žen a mladistvých dělníků.

4. Úplný nedělní klid, trvající nejméně 36 hodin.

5. Přísné provádění zákazu živnostenské práce dětí pod 14 let; dostačitelné ochranné zákony pro učně a mladistvé dělníky.

6. Vyloučení práce žen ze závodů, ženskému organismu zvlášť škodlivých.

Všechna tato ustanovení mají platnost pro závody všech stupňů (velkoprůmysl, potravní živnosti, řemesla, ochod a domácí průmysl, zemědělství i lesnictví).

Vybudování továrního inspektorátu, rozmnožení inspektorů opatřených výkonnou mocí, spolupůsobení dělnických organisací jakožto kontroly při provádění ochranného zákonodárství pro dělnictvo svými zvolenými inspektory a inspektorkami.

Podnikatelé, kteří překročí zákon o ochranném zákonodárství dělnickém, buďtež stíháni přísnými tresty, které nesmí býti proměněny v peněžité pokuty.

Pojišťování dělnictva budiž podrobeno pronikavé reformě a doplněno zavedením všeobecného pojišťování pro případ stáří a neschopnosti k práci jakož i zaopatřením vdov a sirotků a jednotně sorganisováno pod samosprávou pojištěných.“

Nejnaléhavějším z těchto požadavků jest nyní starobní a invalidní pojišťování dělnictva a pensijní zaopatřeni dělnických vdov a sirotků. Agitací, kterou v posledních letech rozvinula pro tento požadavek, donutila sociální demokracie vládu, že předložila už veřejnosti k posouzení vypracovanou osnovu příslušného zákona.

Tím vláda výslovně doznala, že považuje starohní a invalidní pojišťování za požadavek oprávněný a spravedlivý. O jeho provedení ovšem rozhodne teprve příští sněmovna. Čím více zvoleno bude při příštích volbách opravdových zástupců lidu, tím větši bude záruka, že nanejvýš důležitý a od všeho pracujícího obyvatelstva s netrpělivou touhou očekávaný tento zákon bude proveden co nejrychleji a nejdokonaleji.