Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/II.

Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral
I.	II. Sociální demokracie a všeobecné rovné právo hlasovací	III.

Údaje o textu
Titulek:	II. Sociální demokracie a všeobecné rovné právo hlasovací
Autor:	Bohumír Šmeral
Zdroj:	Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno:	Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«, 1906. s. 24 - 30.
Licence:	PD old 70

Ke svému cíli, k sespolečnění výrobních prostředků, sociální demokracie, pokud nepřekonatelnou překážkou není zarputilá omezenost jejích nepřátel, chce kráčeti cestou zákonnou. Chce sice dosíci úplného zvrácení dnešních, kapitalistických řádů, je tedy svým cílem stranou v pravdě revoluční, ale nic není ji vzdálenějšího než revoluční romantismus, který myslí, že k nové úpravě společnosti stačí taktika atentátů, boje na barikádách atd. Sociální demokracie klidným poučováním a vysvětlováním svých zásad snaží se pro ně získat stále větší počet stoupenců. O tyto se opírajíc hledí dobýt stále větší počet zástupců v zákonodárných sborech, aby konečně, až tam zástupci chudého obyvatelstva budou mít většinu, mohli pomocí této své politické moci upravit poměry a zákony státu tak, jak toho prospěch pracujících vrstev vyžaduje. Má li ovšem tento klidný vývoj být možným, pak jest nezbytně nutno, aby lid mohl při volbách plně uplatnit svou vůli a svůj vliv. Jen tam, kde mluví hlasovací lístky, je stlumena nezbytná jinak mluva ulic. Proto nejpřednějším požadavkem, jehož splnění sociální demokracie na dnešním státu žádá, jest všeobecné, rovné, přímé a tajné právo hlasovací.

Dějiny sociální demokracie všech národnosti v Rakousku až do dnešní doby nejsou vlastně ničím jiným než jediným velkým válečným tažením za vydobytí všeobecného rovného hlasovacího práva. Agitace, již v letech šedesátých v Německu za tento požadavek vedl Ferdinad Lassalle, probudila k životu i rakouské dělnictvo. 13. prosinec 1869, kdy 40.000 dělníků ve sražených řadách přitáhlo před vídeňský parlament žádat hlasovací právo, byl ve skutečnosti dnem narozenin sociální demokracie. V popředí všeho úsilí sociálně demokratického hnutí bylo od té doby vždy volání po volební reformě. V letech osmdesátých bylo sice dělnictvo z velké části vražedným terorismem vlády vehnáno na scestí anarchistických omylů, ale sotva z nich vybředlo, prohlásil hainfeldský sjezd znovu všeobecné, rovné právo hlasovací za první a základní požadavek sociálně demokratického minimálního programu. Kde jaká byla v posledních 15 letech vážnější akce za dobytí volebního práva, byla to akce sociálně demokratického dělnictva. Sociálně demokratické dělnictvo krvácelo v prvé polovici let devadesátých v Praze u Strašnic, na Bílé Hoře, v Brně, ve Vídni na Landstrasse a donutilo Taafa k podání volební předlohy, kterou ovšem tehdy spojená reakce dovedla ještě povalit. Sociálně demokratické dělnictvo to bylo, která vyvolalo slavné hnutí minulého podzimu. Obrovský tábor lidu na Havlíčkově náměstí, průvod k zemskému sněmu 10. října, pražská revoluce, 4., 5., 6. listopad, a konečně vrchol všeho: generální stávka po celém Rakousku 28.listopadu — kolik dní, tolik slavných triumfů sociální demokracie! Jestliže nyní můžeme považovat za jisté, že potupná nespravedlnost, hanba kurií aspoň na nejdůležitějším místě, pro volby do říšské rady bude odstraněna, pak za to mají národové rakouští jedině děkovat sociálně demokratickému délnictvu.

S různých stran činí se sociální demokracii výtka, že se zpronevěřila na své vlastní zásadě rovnosti volebního práva stanoviskem, jaké zaujímala při projednávání návrhu na opravu volebního řádu do říšské rady. Vytýká se nám, že jsme byli pro volební opravu, ač ona nevyhovuje zásadě naprosté rovnosti a ač zejména nerovným rozdělením volebních okresů nadržuje Němcům na úkor ostatních národností. Jest tato výtka věcně odůvodněna?

Jest pravda, že předloha nového volebního řádu do říšské rady není úplně spravedlivá. Kdyby měly být mandáty dle počtu obyvatelstva úplné stejně rozděleny mezi jednotlivé národnosti, pak by při počtu 494 poslanců ve sněmovně musili jich míti Slované 296, Němci 178 a Románi 20, kdežto předloha poskytuje Slovanům jen 259, Němcům však 233, Vlachům 18, Rumunům 5. Avšak přes tuto nespravedlnost je předloha nového volebního řádu velikým úspěchem! Je velikým úspěchem s hlediska sociálního a demokratického, neboť ruší všechny dosavadní kurie, volá stejně k volebnímu osudi všechny občany bez ohledu na jejich majetek a placené jimi přímé daně. Ať jenom znovu uvede si každý na mysl, jaké až dosud byly poměry na říšské radě! 5440 velkostatkářů mělo tam 85 poslanců, 586 voličů z obchodních komor 21 poslanců, 494.000 majetných voličů z kurie městské 118 poslanců, 1,535.110 majetných voličů z venkova 129 poslanců a oproti tomu více než pět milionů páté kurie jen 72 poslanců! Tyto všecky kuriové rozdíly budou zrušeny, volební právo bude učiněno neodvislým od majetku. Schwarzenberg a Rothschild nebudou mít volební právo o nic větší než nejposlednější z jejich kočí!

Volební oprava jest však pro Čechy a pro Slovany rakouské velkým úspěchem i s hlediska národnostního. Dnes mají v říšské radě Němci poslanců 205, Slované 196. Němci mají tedy nad Slovany většinu 9 hlasů. Při tom však mezi Slovany počítá se i 19 feudálních velkostatkářů z Čech, kteří po většině ani česky neznají a kteří se zájmy českého lidu nemají nic společného, takže o ně je slovanská menšina oproti Němcům ještě menší. Na příště budou mít Slované bez feudálů 259 poslanců, Němci 233, Vlaši 18, Rumuni 5. Budou tedy Slovani, kteří dnes jsou v poměru k Němcům v menšině míti nad nimi více o 26 hlasů a při tom ještě nebudou nuceni s národnostně bezpohlavním velkostatkem počítat. A pokud se specielně Čechů týká, netřeba uvádět víc, než že dnes je na říšské radě občanských poslanců českých 67, na příště jich tam bude 108. Nejmaceštěji jest naloženo ve volební opravě s Rusíny. Kdežto Poláci v Haliči mají 1 mandát na 53.000 obyvatelů, Rusíni teprve až na 114.000! A přece i pro ně volební oprava znamená velký pokrok, neboť dosud měli na říšské radě mandátů 10, nyní jich budou mít 33!

Měli být pro tyto úspěchy sociální demokraté slepými? Měli bez ohledu na ně volební opravu zmařit? Kdo to byl, kdo je k tomu nutil, kdo měl nyní najednou takovou starost o rovnost volebního práva? Byla to šlechta, která novým volebním řádem přichází o své privileje. Byli to její spojenci staročeši, kteří dle svého programu jsou vyslovenými odpůrci volební rovnosti. Jim rádi přisluhovali ve své podstatě konservativní agrárníci, od nich ochotně dali se nachytat i národní dělníci, kteří ni jeden mandát nedobyli bez měšťácké pomoci a kteří proto bojí se zrušení kurií, po němž měšťáci budou se muset starat o sebe a nebudou jim moci dávat presenty. V čele tohoto tažení proti volební opravě byla feudální »Politik« a její finanční živitelka a politická posluhovačka »Národní Politika«! Kdo by tu ještě pochyboval, že se zde nejednalo o nic jiného, než o spiknutí k zmaření volební opravy a že volební oprava zmařena měla býti nikoliv proto — jak se na venek říkalo — že nebyla »naprosto rovnou«, nýbrž že tak velikou část neslýchaných dosavadních nerovností odstraňuje. Těmto zločinným úskokům reakce ovšem nemohli se propůjčit sociální demokraté za nástroj. Oni, počítajíce s danými poměry, přičinili se všemožně, aby volební oprava byla zlepšena, oni však s krajním napjetím všech sil působili k tomu, aby nepodařilo se spojeným zpátečníkům velké toto dílo zmařit. Tato taktika byla jedině prozíravá, jedině správná, jedině pokroková. Jí získala si sociální demokracie stejně jako bezohlednou, ani obětí na majetku, svobodě a životech se nelekající rázností před podáním vládní předlohy velkých zásluh o zdemokratisování volebního práva v Rakousku, zásluh, za které jí budou dějiny vděčny.

Velkého vítězství dobyla sice sociální demokracie, ale tím její boj za volební právo daleko ještě není ukončen. V novém parlamentě za příznivějších podmínek posílena bude bojovat dál až k dosažení naprosté volební rovnosti, jak je stanovena naším programem. Ještě je rovnost volby porušena tím, že všechny volební okresy nejsou stejny. Volební okresy jsou uměle upraveny v neprospěch utiskovaných tříd, v neprospěch utiskovaných národů. Sociálně demokratičtí poslanci v novém parlamentě budou pracovat k tomu, aby bylo zákonem stanoveno, te určitému počtu obyvatelstva musí se dostat vždycky jednoho poslance a že rozdělení volebních okresů má být z tohoto důvodu po každém sčítání lidu znovu revidováno. Sociálně demokratičtí poslanci budou pracovat k tomu, aby práva volebního dostalo se také ženám, které stejně jako muži musejí platit nepřímé dané, které odchovávají vojáky a které musejí plnit ve státě všechny ostatní povinnosti. Aby zabráněno bylo utlačování národnostních menšin a malých politických směrů a stran, žádá sociální demokracie poměrné zastoupení. Poněvadž stát povážuje ve 20 letech občana už za schopna nosit zbraň, žádá sociální demokracie, aby v teto době udělil mu také volební právo. Ustanovením, že volby musejí se konat v den zákonného klidu práce, kdy každý se jich může bez oběti zúčastnit, stává se všeobecnost voleb na papíře zaručená teprve skutkem. Diety pro zvolené poslance žádá sociální demokracie proto, aby vykonávání poslaneckého mandátu nebylo znemožněno nemajetným. Konečně žádá, aby zákonodárná období byla co nejkratší (tříletá). Jednak proto, že čím jsou kratší, tím více jsou si poslanci vědomi své zodpovědností a tím svědomitěji jsou nuceni hájit zájmy lidu, jednak také proto, že každé volby jsou dobou veliké agitace, která roznáší politické uvědomění do nejširších vrstev národa.

I úplně lidová poslanecká sněmovna není představitelkou vlády lidu, dokud, jako je to dnes v Rakousku, usnesení její potřebují schválení panské sněmovny a potvrzení císaře. Zrušení panské sněmovny, učinit usnesení poslanecké sněmovny nezávislým na souhlasu koruny — to jsou cíle, k nimž bude se muset dále ubírat vývoj demokracie.

Rozumí se samo sebou, jako pro říšskou radu, že sociální demokracie bojuje a bude bojovat za všeobecné, rovné právo hlasovací do zemského sněmu, do okresních a obecních zastupítelstev. Bude bojovat dále o to, aby důležité kroky (vypovězení války, nové daně) nebyly podnikány, dokud lid sám přímo nebude dotázán a dokud všeobecným hlasováním neprojeví o nich svou vůli, a aby lid měl právo hlasováním dávat také podnět k novým zákonům, o nichž by pak jednala sněmovna. Dříve nemůže ustát sociální demokracie ve svém boji za hlasovací právo, dokud ve všech oborech a do všech důsledků nebude provedena základní zásada demokracie: »Všechna moc pochází z lidu.«